The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Ďorďová (* 1964)

• narozena 17. července 1964 v Litoměřicích

• otec Ľudovít Kotlár pocházel z rodiny kočovných řemeslníků z východního Slovenska

• strýc Imrich Horváth bojoval za druhé světové války ve Svobodově armádě, účastnil se Karpatsko-dukelské operace

• pamětnice vyrůstala ve vesnici Straškov, kde byla svědkem vzniku romského ghetta

• začátkem 70. let byla se sestrou Evou protiprávně umístěna v dětském domově

• matka se soudní cestou domohla navrácení dětí do rodiny

• vyučila se pletařkou v Elite Varnsdorf

• v 90. letech čelila rasové diskriminaci na pracovním trhu

• pracovala jako terénní sociální pracovnice ve Šluknovském výběžku

• nyní pracuje pro Azylový dům sv. Terezie v Praze a pro Domov na půl cesty Maják

• založila spolek Schola Fidentiae – Škola s(ebe)vědomí

V dětském domově, kam ji v sedmdesátých letech protiprávně umístila sociální pracovnice, měla zapomenout svoji řeč a ztratit svoji romskou identitu. Nyní ale sama pomáhá romské komunitě jako pracovnice v sociálních službách. 

Růžena Ďorďová se narodila 17. července 1964 v Litoměřicích Ľudovítovi a Alžbětě Kotlárovým. Její rodiče pocházeli z východního Slovenska. Prarodiče z otcovy strany, Helena a Ľudovít Kotlárovi, kočovali od vesnice k vesnici a živili se opravováním nádobí. Měli sedmnáct dětí, takže starší sourozenci se museli starat o ty mladší. Když v roce 1950 přesídlili do Čech a usadili se ve vesnici Straškov na Litoměřicku, babička našla v usedlém životě poměrně rychle zalíbení. Pracovala na statku, chovala husy, z jejichž peří vyráběla peřiny, a říkala, že „peřiny jsou největší bohatství“. „Děda to měl těžší. Pracoval v nějaké fabrice, rychle zestárl a kočování mu asi chybělo. Přestal mluvit, bylo vidět, že ho něco bolí a že se s tím nemůže smířit,“ říká pamětnice. Časem onemocněl a v sedmdesátých letech zemřel. 

Maminka Alžběta, rozená Bendíková, se narodila na vesnici v okrese Prešov. Ve čtyřech letech jí zemřela matka a jako sirotek byla vychovávána na obecní útraty. V roce 1953 se dostala do Čech. Zde se jí a její sestry ujala rodina Kotlárových. Tato neformální pěstounská péče však měla poněkud komplikovanější pozadí. Alžbětin ovdovělý otec se totiž zamiloval do jedné z dcer Kotlárových a chtěl si ji vzít. „Babička svolila pod jednou podmínkou: že u ní nechá své dcery a ona je vychová podle svého,“ vysvětluje Růžena Ďorďová. Helena Kotlárová vychovávala obě dívky s vizí, že se jednou stanou nevěstami jejích synů. Zacházela však s nimi jako se služkami. To se stalo důvodem celoživotně chladného vztahu Alžběty k její pěstounce a pozdější tchyni Heleně Kotlárové. Zato k tchánovi Ľudovítovi velmi přilnula a v době jeho stáří a nemoci o něj pečovala a vařila mu – mimo jiné i proto, že jeho vlastní žena ho podle matčiných slov v tomto období bezohledně zanedbávala. 

Alžběta a její sestra se skutečně provdaly za syny Kotlárových a každá z nich měla sedm dětí. Oba manželé však záhy zemřeli a obě mladé ženy zůstaly s dětmi samy. Růženina maminka se už nikdy neprovdala, její sestra se ale vdala za olašského Roma, což Alžběta neschvalovala. „Máma nechtěla, aby se Romové z východního Slovenska, Východniari, mísili se západními Romy – to jsou Olaši,“ říká Růžena Ďorďová a vysvětluje: „Olašští Romové hodně kšeftují, čtou z ruky, práce jim nic neříká. Za komunistů, když platila pracovní povinnost, raději cestovali po světě, aby po nich nešla policie. Častěji se dostávali do vězení. Máma říkala, že ostatním Romům dělají jenom ostudu. Východní Romové naproti tomu byli pracovití, pustili se do každé práce, na statku nebo ve stavebnictví.“ Když se tedy její sestra provdala za onoho olašského Roma, Alžběta se ujala jejích sedmi dětí, protože nový švagr odmítal vychovávat děti od jiného otce. „Tak najednou moje máma měla čtrnáct dětí,“ říká pamětnice. 

Imrich Horváth, hrdina druhé světové války

Součástí příběhu Růženiny rodiny je i osud jejího strýce Imricha Horvátha, nevlastního bratra její matky, narozeného v roce 1912. „Když maminka jako malá osiřela, právě on jí nejvíc pomáhal. Máma ho měla ráda a obdivovala ho,“ říká Růžena Ďorďová. 

Za války musel Imrich Horváth narukovat do maďarské armády, ale zřejmě padl do sovětského zajetí a ze zajateckého tábora se přihlásil do formující se Svobodovy československé jednotky. Později bojoval v Karpatsko-dukelské operaci, jako parašutista byl vysazen v Tatrách na pomoc Slovenskému národnímu povstání, ale padl do německého zajetí a do konce války byl v německém zajateckém táboře. Po osvobození přijel do Čech ze Západu spolu s americkou armádou, účastnil se osvobozování koncentračních táborů v Německu a s Američany osvobozoval Plzeň. 

Po celou dobu a ještě mnoho let poté se Alžběta Bendíková, později Kotlárová, domnívala, že její nevlastní bratr zahynul ve válce. Teprve v roce 1974 se dozvěděla, že Imrich Horváth žije a toho času je ve vězení. Matka ho jela do vězení navštívit. „Víte, kolik tady máme Imrichů Horváthů?“ řekl jí prý ředitel věznice. Matka ho však přesvědčila, aby jí ukázal všechny muže toho jména, a mezi nimi skutečně našla svého nevlastního bratra. Díky její mimořádné přesvědčivosti se jí podařilo získat audienci u prezidenta Husáka, který Imrichu Horváthovi udělil milost. 

„Přijel k nám před Vánocemi, sedl si k mámě a začal plakat,“ vzpomíná Růžena Ďorďová. Teprve časem se dozvěděli, proč skončil ve vězení. V Plzni navázal vztah s přelétavou ženou, se kterou měl často bouřlivé hádky. Při jedné z nich došlo k podivnému incidentu: „Jednou se odněkud vrátila, najednou strejda ležel na zemi, vedle něho ležela ona a prý měla popálená prsa. Strejda se probral a šel ven jenom v pyžamu, toulal se v pyžamu po Plzni a nevěděl, kde je ani jak se jmenuje.“ Imrich Horváth byl souzen za pokus o vraždu, žena, která incident přežila, u soudu tvrdila, že ji někdo popálil elektrickými dráty. Z vyprávění pamětnice není zcela jasné, zda byl případ objasněn, jisté však je, že Imrich Horváth, který skončil ve vězení, se cítil nevinen. S rodinou své sestry po propuštění prožil několik měsíců, načež odjel do Plzně a už se nevrátil. Po čase se dozvěděli, že zemřel.  

Rodině ale zůstal jeho kufr s válečnými zápisky, vyznamenáními a vojenskou dokumentací. „Maminka neuměla číst ani psát, takže jsem jí z toho předčítala a dozvěděla jsem se, čím si prošel,“ říká Růžena Ďorďová. 

Zrození ghetta

První roky života Růžena vyrůstala ve Straškově, kde byli Kotlárovi zpočátku jedinou romskou rodinou. Bydleli v budově bývalé školy v poměrně náročných podmínkách. Ve vsi nebyla zavedena tekoucí voda, takže Růžena jako malá musela chodit s nádobami pro vodu k cisterně, sekat dříví na otop a plnit spoustu dalších domácích povinností. 

Ve škole s nimi zprvu bydleli lidé z řad bílé většiny. Ti ale postupně odcházeli do města za lepšími výdělky. Úřady místo nich do budovy sestěhovávaly další romské rodiny, což Růženina matka nelibě nesla. „Ze začátku to ještě šlo. Ta paní (z nově přistěhované romské rodiny, pozn. red.) některé zvyky neznala, nevěděla, co je čistota. Máma ji hodně učila uklízet, vařit česká jídla.“ Nová sousedka si dokonce podle matčina vzoru kupovala naprosto stejné přehozy na postel a závěsy do oken. „Pak ale přišli další příbuzní, další a další, nakonec tam bylo snad patnáct rodin a už to bylo ghetto. Byl tam čím dál větší bordel. Když máma přicházela večer z práce, jednou vyletěl z okna kýbl a přistál jí na hlavě, takže měla otřes mozku.“ 

O politice se u Kotlárových příliš nemluvilo, ale Růžena jako dítě věděla, že její matka má z komunistů strach. „Říkala, že si musíme dávat pozor na pusu. Že nikdy nevíme, kdo nás slyší.“ Později, když byly děti větší, s nimi matka mluvila otevřeněji: „Všem svým dětem zakázala vstoupit do KSČ. To neexistuje! Jinak že nás nebude znát. Říkala, že komunisté lžou, ale nesmíme to nikde říkat, nebo nás odvezou pryč.“ 

Po otcově smrti pracovala Alžběta Kotlárová nejprve na statku ve Straškově, později jako kuchařka v restauraci a nakonec v továrně na uzeniny, kde zůstala až do svého odchodu do důchodu. 

Jako by člověk nastoupil do koncentračního tábora

V roce 1971 nastoupila Růžena Ďorďová do první třídy. Krátce poté do života jejich rodiny krutě zasáhlo úřední rozhodnutí: Růžena a její sestra Eva byly protiprávně umístěny do dětského domova v Krupce u Teplic. „Jednoho dne jsme šly se sestrou do školy. Najednou přijelo auto a nějaká paní nám řekla: ,Pojďte, holky, pojedeme za maminkou do práce.‘ My jsme řekly: ,Jé, hurá!‘ A oni nás odvezli do dětského domova.“ 

Okamžiky po příjezdu si pamětnice dodnes vybavuje do nejmenších detailů: „Co s námi ty vychovatelky udělaly, na to se jen tak nezapomíná. Strčily nás do koupelny, svléknout do naha. Jako by člověk nastoupil do koncentračního tábora. Schovaly jsme se se sestrou pod umyvadla. A vychovatelky zavolaly celý dětský domov, ať se na nás jdou podívat. Jako bychom byly nějaká zvěř. Pak nám hodily nějaké tepláky a ostříhaly nás dohola. Dívaly jsme se se ségrou na sebe a smály jsme se jedna druhé. Když přišel večer, vychovatelka byla na děti naštvaná. Řekla: ,Kdo umí dát nástup? Do prkýnka, nikdo se neumí ozvat?‘ Já jsem sebrala odvahu a přihlásila jsem se, že to zkusím. Nechala jsem všechny nastoupit do řady a zavelela jsem odchod do koupelen. Děti mě najednou začaly poslouchat. Vychovatelka řekla: ,Ode dneška jsi velitelkou té a té skupiny, nikdo jiný schopný tu není.‘ Vlastně jsem se stala jejich pomocnicí. Když si vychovatelky chtěly dát v klidu kafíčko a nemít nás na očích, od toho jsem tam byla já, aby děti byly v klidu.“ 

Růžena Ďorďová uvádí i řadu dalších drastických podrobností ze života v dětském domově. Vychovatelky se k nim chovaly nejen nelaskavě, ale často i násilně. Odnesla to i její sestra Eva, když jednou onemocněla a neuklidila si skříňku. „Vychovatelka se postavila k její posteli a řekla: ,Vstaň!‘ Ségra vstala, podívala se na ni a dostala takovou facku, že se zatočila dokolečka a spadla na zem. Mně v tu chvíli bylo hrozně.“ 

Dívky, které z domova ovládaly češtinu i romštinu, spolu nesměly mluvit romsky. „Ještě jednou tou řečí promluvíte a poznáte, co je dětský domov zač,“ řekla jim vychovatelka hned první den. 

Maminka dcery navštěvovala každý víkend. „Ale někdy jsme se k ní vůbec nedostaly, protože na ni naskákaly všechny ostatní děti. Každý si myslel, že je to jeho maminka.“

Do školy chodily děti přímo v Krupce a po návratu do dětského domova si pak měly vypracovávat úkoly. Růžena přitom většinou pomáhala ostatním, protože měla dobré školní výsledky. 

Jednou dokonce měla nejlepší vysvědčení z celého dětského domova. Za to se jí dostalo pochybného privilegia – namísto toho, aby strávila prázdniny doma u maminky, měla jet na dovolenou s rodinou ředitele dětského domova: „Myslela jsem, že mi chtějí udělat hezké prázdniny, ale dopadlo to špatně. Já jsem tam brečela. Dcera ředitele si mě nevšímala a já jsem jim dělala služku. Celý dětský domov si myslel, že jsem měla nádherné prázdniny, ale byla to muka. Ve stanu jsem každý večer brečela, že chci domů.“ 

Vítězný boj za navrácení dětí

Růžena a Eva strávily v dětském domově dva roky. Po celou tu dobu jejich matka intenzivně bojovala za jejich navrácení. Najala si právníka, kterému se podařilo prokázat, že odebrání dětí bylo protiprávní. Ukázalo se, že sociální pracovnice tehdy potřebovala narychlo dorovnat stav dětí v dětském domově. „Došlo to až k soudu, který rozhodl, že nás musejí z dětského domova okamžitě vrátit zpátky.“ U toho ale matka neskončila, dosáhla propuštění sociální pracovnice, která děti odebrala, a částečný postih čekal i ředitele školy, která děti bez vědomí rodičů vydala cizím lidem. 

„Třídní učitelka mi řekla: ,Růžo, vstaň, vezmi si všechny svoje věci a běž na chodbu.‘ Lekla jsem se, že mě posílají do jiného dětského domova. Učitelka ale řekla: ,Zastav, pojď ke mně.‘ Celá třída mi pak měla zazpívat na rozloučenou její oblíbenou písničku.“ Tak vzpomíná Růžena Ďorďová na den, kdy se obě sestry mohly vrátit domů. Když vyšla ze třídy na chodbu, uviděla maminku, které vletěla rovnou do náruče. 

Později se dozvěděla, že po jejich odchodu se zbylé děti vzbouřily a zdemolovaly zařízení dětského domova. „Pak přišla nějaká kontrola. Ukázalo se, že ředitel v domově kradl, nakupoval pro svou rodinu z peněz ústavu. Okamžitě ho vyhodili, stejně jako některé vychovatelky. Hodně se to tam změnilo.“ 

Byly jsme se sestrou doma jako cizí

Návrat domů ale nebyl zcela bezproblémový. „Ty dva roky byly jako deset let,“ konstatuje Růžena Ďorďová. Obě dívky zapomněly romštinu a ve své rodině se najednou cítily jako cizí. „Změnily jsme se. Věděly jsme, že už nejsme, co jsme bývaly. Vzali nám naši řeč. Najednou jsme nevěděly, jak se doma chovat, jak se bavit s ostatními. Byli to pro nás cizí lidi. Raději jsme si zalezly do pokoje nebo vyletěly někam ven.“ 

Růžena i Eva nastoupily zpět do školy ve Straškově. Podle svých slov pamětnice cítila, že jako Romka musí podávat lepší výkony než ostatní, aby byla vnímána stejně jako oni. Jediné klopýtnutí znamenalo v očích učitelů potvrzení všech protiromských stereotypů: „Jednou nemáte napsaný úkol a už jste pro učitelku hloupá, blbá, ta, co nic neumí.“ 

Zažívala také šikanu ze strany spolužáků, kterou učitelky víceméně ignorovaly: „Když byla svačina, měli jsme se procházet dokolečka na chodbě. Ale já jsem se spíš pořád válela po zemi, jak do mě spolužáci strkali.“ Jedna učitelka jí dovolovala zamykat se o přestávce ve třídě, jiné ji ale naopak vyháněly na chodbu, kde musela podstupovat další a další ústrky. 

„Ale i přesto jsem to dávala. Neexistovalo, že bych nešla do školy. Za celou dobu základní školy jsem marodila asi tři dny,“ konstatuje Růžena Ďorďová. 

Matka nevěděla, k čemu je vzdělání

Alžběta Kotlárová mezitím bojovala o to, aby získala byt v Roudnici nad Labem a mohla se svou rodinou opustit vznikající romské ghetto ve Straškově. V roce 1975 konečně získala dekret na byt 1+1 v paneláku na roudnickém sídlišti. Tehdy jedenáctiletá Růžena vnímala tuto změnu jako velké zlepšení: „Měli jsme tekoucí vodu, nemusela jsem nikam chodit s kýblem. Měli jsme vanu a nemuseli jsme každý víkend ohřívat vodu na kamnech, abychom se vykoupali. Splachovací záchod, žádná budka kus od domu. Spousta povinností mi odpadla.“ Její činorodá povaha ji vedla k tomu, že se přihlásila do zájmových kroužků, ve škole pomáhala uklízečce a později si našla novou partu přátel – romské děti z centra Roudnice nad Labem. Když zjistila, že tyto děti často mají hlad, zvala je domů a její maminka pro všechny vařila. Růžena pro ně začala organizovat nejrůznější aktivity: „Ty děti se hrozně nudily, neměly žádné zájmy, jejich rodiče vydrbávali na náměstí. Tak jsem je vždycky pobrala, vzala jsem míč, švihadlo, šli jsme hrát fotbal, cvičili jsme nebo tancovali u kazeťáku. Bylo mi mezi nimi moc dobře.“ 

Po základní škole se chtěla dál vzdělávat na učilišti, ale věděla, že její matka s tím nesouhlasí. Sama nikdy do školy nechodila, nechápala význam vzdělání a byla toho názoru, že dcera by si měla hned začít vydělávat. „Neuměla číst ani psát, nevěděla, jestli jedničky jsou dobré, nebo špatné známky. Žákovskou mi podepisovala starší sestra.“ Růžena se ale domluvila s ředitelkou učiliště textilní továrny Elite Varnsdorf, která ji ihned chtěla přijmout. „Máma souhlasila pod podmínkou, že se jí tam bude líbit.“ O prázdninách se proto společně vypravily vlakem do Varnsdorfu. Matka cítila rozpaky, protože místo se jí zdálo opuštěné, jen samé továrny uprostřed lesů. Nakonec ale svolila. Růžena byla přijata pod podmínkou, že si nechá ostříhat své dlouhé vlasy. „Zrovna v tu dobu totiž pletařský stroj skalpoval jednu paní, která měla stejně dlouhé vlasy jako já. Vedení továrny nechtělo nic riskovat.“ 

Jako Rom musíte dělat dvakrát tolik

Matka do poslední chvíle nevěřila, že se Růžena dokáže vyučit. Když jí po třech letech s radostí ukázala výuční list, došlo bohužel ke konfliktu. Růžena totiž toužila pokračovat ve studiu dál na střední ekonomické škole. Matka to ale okamžitě zamítla: „V žádném případě! Koukej jít do práce. Nemám peníze, abych tě dál živila.“ 

Růžena tedy nastoupila do zaměstnání v Elite Varnsdorf, kde strávila řadu let. Pochopila, že pro Romy platí v práci poněkud jiná měřítka než pro bílé: „Všichni Romové museli ukázat, že jsou ještě lepší než ostatní. Kdyby člověk jenom dělal svoji práci a nic navíc, jenom držel krok s ostatními, nestačilo by to. Aby zapadl do kolektivu, musel dělat jednou tolik co ostatní. Tak jsem to měla já, ségry, bráchové, všichni Romové, které jsem znala.“ 

V práci také poznala svého budoucího muže Vladimíra Ďorďa. „Tenkrát jsem bydlela na svobodárně, měla jsem tam svůj vlastní pokoj. Rodiče ho zrovna vyhodili z domova. Jeho matka totiž řekla, že jeho otec není jeho biologickým otcem. Otec se naštval a vyhnal ho z domu. Nabídla jsem mu, jestli nechce být u mě na pokoji, že se budeme střídat o postel. Já jsem chodila na noční směny, on na denní. Zůstal u mě a pak jsme se dali dohromady.“ Později získali byt na sídlišti ve Varnsdorfu a v prosinci 1989 se jim narodil syn Patrik. „Chtěla jsem ho vychovat tak, aby neuměl romsky, ale jenom česky. Myslela jsem si, že když člověk mluví doma dvěma řečmi, nezvládá češtinu tak dobře.“ Ukázalo se, že Patrik je studijně nadaný, a rodiče ho ve vzdělání všemožně podporovali. 

Než abych zaměstnal jednu cigošku, radši zaměstnám deset bílých

„Říkala jsem si, že přichází doba velkých změn, budeme se mít líp. Hlavně mi šlo o to, aby můj kluk měl lepší příležitosti, než jsme měli my,“ hovoří Růžena Ďorďová o listopadu 1989. „Dnes to vnímám tak, že my Romové jsme za komunismu nemohli dělat školy, které by se nám líbily. Měli jsme možnost zařadit se jenom jako dělníci, které oni potřebovali. Vlastně jako otroci.“ Pád komunistického režimu ale Romům nepřinesl jenom pozitivní změny: „Hodně lidí najednou přišlo o práci a začalo upadat do dluhů, ze kterých se těžko dostávali. Také rasismus začal být zjevnější.“ 

Sama to pamětnice pocítila v devadesátých letech, když továrna Elite zkrachovala a ona si musela hledat novou práci. „V době po převratu jsem si myslela, že romští lidé přicházejí o práci, protože nechtějí dělat. Říkala jsem si, proč leží doma a nehledají si práci? Když člověk chce pracovat, práci si najde. Oni jsou lenoši. Měla jsem vůči nim velké předsudky.“ Ale když se sama ocitla mezi nezaměstnanými, zjistila, že jako Romka je na pracovním trhu vystavena extrémní diskriminaci. Většina jejích bývalých kolegyň z Elite si našla práci v továrně na elektrická zařízení. Když tam sama přišla žádat o místo, kolegyně ji nadšeně obklopily, běžely za vedoucím a doporučovaly mu, aby ji určitě přijal, protože Růžena byla známá svým vysokým pracovním nasazením. Vedoucí si chtěl s Růženou Ďorďovou promluvit o samotě. „Než abych zaměstnal jednu cigošku, radši zaměstnám deset bílých, kteří nebudou plnit normy tak jako vy,“ řekl jí otevřeně. „Pochopila jsem, že nemám šanci. Můžu být sebelepší, ale po převratu víc záleželo na barvě kůže než na tom, jaký jste člověk. Šla jsem domů s pláčem, hrozně moc mě to sebralo. Řekla jsem si, že už se nehnu, že budu jako ostatní. Sednu si na gauč a budu jenom koukat na televizi.“ 

Konečně objevený talent

Její činorodá povaha jí to ale nedovolila. Nahlásila se na úřad práce a prošla několika koly testů, které měly zjistit dispozice uchazečů pro různé obory. Testy organizovala pracovnice, která se k Růženě chovala velmi stroze, téměř hrubě, a stále ji shazovala narážkami na její údajnou lenost. Ona si jí však nevšímala a snažila se test vyplnit co nejlépe. 

Poté se stalo něco překvapivého: žena, která ji šikanovala, svolala všechny zaměstnankyně úřadu práce a řekla jim: „Vidíte tuhle paní? Na vašem místě měla už dávno sedět ona. Nevím, jak jste ji mohly přehlížet. Pokud jí do týdne nenajdete práci v sociální sféře, skončíte na svých židlích a vaši práci dostane ona. Rozumíte mi?“

„Nakonec ke mně přišla, podala mi ruku a řekla: ,Já se s vámi loučím, ale budu nad vámi bdít. Pokaždé, když sem přijedu, se zeptám, jestli jste zaměstnaná v sociální sféře.‘“ 

Růžena Ďorďová tak poprvé dostala příležitost profesně uplatnit svůj talent pro práci s lidmi, který se projevoval už od dětství. Udělala si rekvalifikační kurz na pracovnici v sociálních službách a nastoupila jako terénní pracovnice pro Šluknovský výběžek. Její vysoké pracovní nasazení však vedlo ke konfliktům s kolegyněmi a bála se, že o práci přijde, ale nakonec dostala naopak na starosti ještě větší úsek, s působištěm v Děčíně. 

„Dnes pracuji pro Azylový dům svaté Terezie v Praze, v Karlíně, jako pracovník v sociálních službách pro bezdomovce. Také pracuji pro Domov na půl cesty Maják, s dětmi z dětských domovů a diagnostických ústavů.“ Rovněž založila spolek Schola Fidentiae – Škola s(ebe)vědomí, jehož vedení v roce 2022 předala Tereze Štěpkové. 

Která doba je ta správná?

„Komunismus byl špatný, zavíral lidi. Ale která doba je ta správná? Která doba nám ukáže cestu k tomu, aby se naše děti a vnoučata měly dobře?“ uvažuje Růžena Ďorďová, když hovoří o rasismu a dalších problémech současnosti. „Tady v Praze je rasismus jakoby zakrytý. Ale když jdete víc na sever – Most, Bílina, Chomutov, Varnsdorf, Liberec – tam je to vidět víc. Jsou to malá města, lidé o sobě navzájem víc vědí. Nová doba jim mnoho nepřináší. Já ale nerozeznávám lidi podle barvy pleti. Zajímá mě, jaké mají srdce.“