„Určitě to bylo strašně zajímavé. Nezapomeňte, že do takových uzavřených zón v SSSR se nedalo jezdit. Dalo se tam jezdit jen z vojenského důvodu, měli tam vojenské lodě. Do roku 1960 se třeba nedalo jet do Oděsy, jen na speciální povolení. V SSSR bylo hodně zón nepřístupných. Byli jsme rádi, že jsme se tam mohli dostat, normálně bychom se sem nedostali. Byli jsme tam dva měsíce a tím, že je to tak strašně daleko na severu, jídlo se vozilo. Třeba maso z Nového Zélandu, je to pořád blíž než z Moskvy. Mléko z Japonska – je to blíž. Bylo to dražší, ale náklady na dopravu to kompenzovaly, takže jsme tam nějak fungovali a ve finále celý náš oddíl dostal salmonelu nebo tak něco. Leželi jsme na dětským oddělení, nevěděli, kam nás mají dát.“
„Právě nám říkali kluci, že na fakultě (myslím fyziky) mají seismické stroje a naměřili, že byl nějaký výbuch kolem Kyjeva, že se stal nějaký průšvih, že se o tom nesmí mluvit. Vysmáli jsme se tomu, měli jsme dvacet let, kluci. Osmadvacátého jsme jeli domů, samozřejmě oficiálně jsi nemohla jet domů, že bys přišla na nádraží v Kyjevě a koupila si lístek – chci jet do Olomouce. Řekli by si, že jsi asi nemocný s hlavou. To ne, musel jsi mít povolení, aby ti lístek prodali. Řešili jsme to tak, že jsme to obcházeli, jeli vlakem do Brestu (to je stanice v Bělorusku), tam jsme přešli suchou nohou do Polska, kde už vás musí pustit – a odsud do Varšavy vlakem. Chodili jsme celý den po Varšavě, domů jsme přijeli třicátého [dubna] a všichni: ‚Ježíši, tam u vás vybuchla elektrárna!‘ Nic jsme nevěděli, nikdo nám nic neřekl. Samozřejmě potom už se časem snažili, jako vždycky v SSSR, informace nedávat, tutlat, co se dalo. Mysleli, že to nějak uhasí, ale to byla taková katastrofa, že se s tím nedalo nic dělat. Nejhorší bylo, že ve Švédsku už naměřili meteorologové vysoké znečištění z výbuchu. Rusové už to nemohli utajit, museli to přiznat.“
„No, jak jsem říkal. První šok byli švábi všude, to bylo strašidelný. Hygiena, to bylo něco. Záchody katastrofální. Na druhý den jsme si říkali, že půjdeme do obchodu. Když jsme tam přišli, říkal jsem: ‚Děcka, já tady nebudu schopen nic jíst.‘ Úplně strašidelný. První, co si pamatuji – tam je strašný teplo v létě, bylo nějak přes třicet – že uprostřed leží kočka, opravdu nechutnej pach, smrad, protože nemívají ledničky. Takže zabitý kuřata, kterým neusekali hlavy, prodávali je se zobáky i s paznehty. Leželo to na hromadě v teple, strašidelný. Říkal jsem, že tam nemůžu žít, že asi nebudu jíst. Za měsíc za dva už jsme našli cestu a bohužel jsme si na to nějak zvykli.“
Jaroslav Dostál se narodil 30. srpna 1966 v Prostějově. Vyrůstal v nedaleké obci Bedihošť. Maminka byla učitelkou, tatínek pocházel z rolnické rodiny, později pracoval v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Kvůli dědečkově původu nesměl otec a jeho sourozenci studovat. Jaroslav studoval v letech 1981–1984 prostějovské gymnázium Jiřího Wolkera, tehdy SVVŠ. Ve třetím ročníku podal přihlášku ke studiu v zahraničí. Čtvrtý ročník gymnázia (1984–1985) tak dostudoval na specializovaném gymnáziu v Jevíčku, v rámci přípravy na odjezd do zahraničí. V letech 1985–1990 studoval obor mezinárodní ekonomické vztahy na univerzitě Tarase Ševčenka v ukrajinském Kyjevě. Pobýval zde v době Gorbačovovy perestrojky. V rámci pobytu navštívil i další země SSSR. V průběhu jeho pobytu v Kyjevě došlo roku 1986 k výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu, vzdálené cca 130 km. Jaroslav měl později zdravotní problémy, byl hospitalizován v kyjevské nemocnici. Okolnosti havárie byly tajeny, následky bagatelizovány. Po ukončení studia VŠ se uplatnil v oblasti mezinárodního obchodu, kde působí dosud, specializuje se na export do zemí bývalého východního bloku. V roce 2023, v době natáčení, žil v Prostějově.
