The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Dostál (* 1949)

• narozen 10. června 1949 v Břuchotíně na Olomoucku

• rodiče vlastnili hospodářství, pod nátlakem vstoupili do JZD

• kvůli komunistickému řediteli musel pamětník opakovat první třídu

• v roce 1959 otec Stanislav Dostál odsouzen za pobuřování na 2,5 roku nepodmíněně

• v roce 1960 otec propuštěn na amnestii

• 31. prosince 1961 otec tragicky zahynul

• pamětník se v roce 1968 vyučil opravářem zemědělských strojů

• v roce 1972 se oženil s Věrou Vaňkovou

• narodila se jim dcera Pavlína (1974) a syn Tomáš (1977)

• 3. dubna 1981 byla manželka i obě děti doma brutálně zavražděny sovětským vojákem

• vrah byl později v Sovětském svazu odsouzen a pravděpodobně popraven

• v roce 1986 se pamětník oženil s Věrou Kolínskou, společně vychovali jejího syna a dva další syny

Ve svém životě musel překonat tragickou událost, kdy během jediného dne ztratil ženu a dvě malé děti. Jednalo se o jednu z nejbrutálnějších vražd, kterou spáchal sovětský voják během dvaceti let okupace Československa po roce 1968.

Problémy rodiny už na konci války

Pavel Dostál se narodil 10. června 1949 v malé vesnici Břuchotín nedaleko Olomouce. Rodiče Stanislav a Marie byli soukromí zemědělci a hospodařili na osmadvaceti hektarech vlastní půdy. Na svou dobu měli moderní stroje, byli soběstační a snažili se zajistit důstojný život pro svých devět dětí.

Pamětník vzpomíná na jejich vyprávění z období druhé světové války: „Když bylo bombardování Olomouce, vezli moji rodiče nemocného bratra Františka do nemocnice a bomby lítaly kolem nich, tak to byl pro mámu hroznej zážitek,“ a dodává: „Vždycky říkali, že Němci nebyli tak hrozní, jako když potom postupovali Rusi.“ V rodině se také vypráví o tom, že na konci války byl pamětníkův otec odveden pod samopalem sovětského vojáka před vlastní dům, a kdyby ho nezachránil důstojník přivolaný jeho sestrou, mohl být na místě zastřelen. Když později odcházeli sovětští vojáci, musel je s povozem a koňmi několik dní doprovázet, než se mu podařilo utéct.

Z předsedy JZD nepřítelem režimu

Po roce 1948 a převzetí moci Komunistickou stranou Československa (KSČ) nastala těžká doba pro všechny, které režim označil za „kulaky“. Rodině zabavili veškerou techniku, proto používala převážně koně a potřebné stroje si musela pronajímat. Neustálé zvyšování povinných dodávek a tlak na všechny zemědělce v okolí vedly k tomu, že nakonec v roce 1957 vzniklo v Křelově-Břuchotíně jednotné zemědělské družstvo (JZD). Pavel Dostál vzpomíná na období, kdy přemlouvali rodiče, aby jednotné zemědělské družstvo založili: „Večer po práci přišli nějací agitátoři a začali jim mazat med kolem huby a přesvědčovat je, aby vstoupili do družstva. My jako děti jsme vyskákaly na pec, která byla ještě teplá, a poslouchaly, co si vypráví.“

Snahy založit JZD se objevily už dřív, ale až v roce 1957 se to podařilo. A protože si otce, coby dobrého hospodáře, lidé vážili, zvolili jej za předsedu družstva. Brzy se ale začali dobrých lidí zbavovat. V roce 1959 byl Stanislav Dostál zatčen a obviněn za veřejné pobuřování. Pamětník byl ve škole, když otce zatýkali, a vzpomíná, jak ředitel školy současně s předsedou místní KSČ odjel ze školy tatraplanem (Tatrou 600). Po návratu domů se pamětník od matky dozvěděl, že otce přijeli zatknout. V roce 1959 otce odsoudili za trestný čin útoku proti skupinám obyvatel a trestný čin pomluvy ke dvěma a půl letům odnětí svobody, ztrátě čestných práv a propadnutí jmění ve prospěch státu. Všechno jen proto, že v hospodě řekl, co si myslí. Nejmladší pamětníkův bratr měl několik měsíců, rodina byla bez prostředků, majetku i živitele. Maminka se musela postarat o děti a nejstarší bratr se snažil zastat otcovu roli. Už dříve a bez objektivních příčin musel Pavel Dostál opakovat první třídu, což v malé vesnici znamenalo ponížení před ostatními vrstevníky.

Amnestie a otcova tragická smrt 

Než otce propustili na amnestii v roce 1960, odpykával si trest v Jáchymově. Maminka ho tam s několika sourozenci navštívila a její popis se shoduje s dalšími, kteří takovou návštěvu zažili. Celý den cestovali na západ republiky, aby s blízkým člověkem strávili sotva patnáct minut za nepříjemného dozoru místních bachařů. Radost rodiny po jeho návratu z vězení netrvala dlouho. Při pravidelné silvestrovské návštěvě své sestry ve Slatinicích byli oba, otec i jeho sestra, cestou na vlak sraženi automobilem, který řídil opilý řidič. Tragická událost se stala na konci roku 1961. Pamětníkův otec zemřel na místě a jeho sestra podlehla zraněním o měsíc později v nemocnici.

Většina sourozenců kvůli špatnému posudku nemohla studovat školu, kterou by chtěli. Pavel Dostál se chtěl stát automechanikem, ale nastoupil na Střední školu zemědělskou v Uničově a vyučil se opravářem zemědělských strojů. Se svou profesí, kterou vykonával po celý život, byl nakonec spokojen.

Pamětník přiznává, že politika ho příliš nezajímala, ale pocit jistého uvolnění během šedesátých let samozřejmě pociťoval. O prázdninách v roce 1965 se na motorkách společně s kamarádem vydali sami na několik dnů do Vysokých Tater.

Dobu okupace zažil na kombajnu

V červnu 1968 ukončil školu v Uničově a o prázdninách trávil čas v místním JZD na žních. Den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy popisuje takto: „Byl to šok, byly žně, jezdil jsem na kombajnu. Ráno, když jsem se probudil a snídal, puštěné rádio, hrála tam hudba, a když jsem přijel na kole do Křelova, tak na příjezdové cestě už stáli Poláci.“ Pavel Dostál dodává, že v zemědělství nešlo moc stávkovat, protože tam se všechno řídí podle toho, co je na poli potřeba dělat, a nedá se to odkládat.

Hned na podzim dostal povolávací rozkaz a nastoupil základní vojenskou službu u spojařů v Lipníku nad Bečvou. Ještě před vojnou se seznámil s Věrou Vaňkovou z vedlejší vesnice Mezice a v roce 1972 se vzali. Od roku 1974 bydleli v rodinném domku v Břuchotíně, který si postupně opravili. Narodily se jim dvě děti, starší dcera Pavlína (1974) a mladší syn Tomáš (1977). Manželčiny rodiče stihl podobný osud jako rodinu pamětníka. Po zatčení otce rodiny maminka těžce onemocněla a o tři malé děti se museli postarat příbuzní. Podrobně je osud rodiny Vaňkových popsán v publikaci Konec selského stavu na Olomoucku.

Rodinná tragédie

Po okupaci bylo na našem území rozmístěno velké množství posádek, v nichž sloužili vojáci ze všech koutů tehdejšího Sovětského svazu. Rodina Pavla Dostála žila až do 3. dubna 1981 svůj každodenní život, který se bohužel pod vlivem tragédie od základů změnil. Toho dne pomáhali společně na poli bratrovi sázet brambory a žena s dětmi odešla domů dřív než on. Když přišel pamětník domů, nemohl se dostat dovnitř, musel vypáčit dveře a to, co uviděl, popisuje s pohnutím v hlase: „Našel jsem je hned za vchodem, Tomášek i s Věrou byli na místě ubití kladivem a Pavlínka zemřela tři dny potom. Všechno bylo přeházené, záchod pozvracený, jak tam vypil nějaké kořalky, co byly v baru.“

Co se v ten osudný den stalo? Z dostupných materiálů a pamětníkova vyprávění vyplývá, že jeho žena při návratu z pole doma překvapila zběhlého příslušníka okupační armády. Ten utekl z posádky na olomouckém letišti, vyhlédl si dům, který chtěl vykrást, a přitom brutálně zavraždil pamětníkovu ženu a dvě děti.

V zápisu z rekonstrukce s obviněným a později odsouzeným devatenáctiletým Jurijem Nikolajevičem Kononovem se mimo jiné píše: „Kolem 15. hod. Kononov opustil svévolně místo služby, odešel do vsi Břuchotín a tam se rozhodl pro odcizení cenností z domu Dostálových. S tímto úmyslem vnikl do garáže, kde se zmocnil velkého kladiva a automatické montážní páky. S pomocí těchto nástrojů vnikl do domu. Poté se domů vrátila Věra Dostálová s nezletilými dětmi, objevila Kononova, začala křičet. [...] Když K. zabil ženu a její děti, odcizil 3 prsteny z drahých kovů, náramkové hodinky, rádio a jiné věci v hodnotě 400 Kčs. Poté z místa činu zmizel a ukryl se.“[1]

Hned druhý den byl podezřelý zatčen a ke všemu se přiznal. Pamětník popisuje, co dělal bezprostředně po objevení svých nejbližších, jak probíhalo vyšetřování, co prožíval, a dodává: „Já jsem ho viděl v Olomouci na vyšetřovačce, kdyby se mně dostal do ruky, tak jsem ho tam asi uškrtil. Oni měli hlad, on šel po jídle, ale tak neměl vraždit. Snil jsem o nějaké budoucnosti, a během chvilky to bylo všechno pryč.“

Pohřeb pod dohledem StB

Samozřejmě, že taková událost se nepodařila tehdejšímu režimu utajit, přestože se o to ze všech sil snažil. Podle historika Prokopa Tomka[2] dokonce sama Státní bezpečnost (StB) začala šířit k případu dezinformace. Příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) byli proškoleni, aby k případu zachovávali naprostou mlčenlivost. Když 10. dubna 1981 probíhal pohřeb, kterého se zúčastnilo více než tisíc lidí, tvořili údajně minimálně stovku přítomných příslušníci StB. V pozdějších letech odmítali v novinách a časopisech zveřejňovat v den výročí vzpomínku na tuto tragédii.

Soud v Sovětském svazu

Obviněného Kononova si ihned vyžádala sovětská posádka a během několika dní byl pravděpodobně převezen do Sovětského svazu. K soudu do Lvova přizvali i pamětníka, ale když nepovolili přítomnost jeho bratra, tak si to rozmyslel a sám raději nikam nejel. Několik měsíců čekal na rozsudek a potom na jeho přeložení z ruštiny.

Z rozsudku se dozvídáme, že tehdejší moc: „Kononova Jurije Nikolajeviče uznává vinným za vraždu tří osob spáchanou z kořistnických pohnutek s obzvláštní brutalitou s cílem zakrýt jiný zločin.“ Soud dále nerozhodl Kononova „na základě ods. 146, č. 2., pís. b UK RSFSR zbavit svobody na 15 let bez vyhnanství a konfiskace majetku. Ale na základě ods. 102, pís. a, g odsoudit k trestu smrti zastřelením.“[1] S největší pravděpodobností byla poprava vykonána brzy po rozsudku.

V těžkých chvílích podržela pamětníka rodina, kamarádi a hlavně práce, která mu vyplňovala veškerý čas. S díky odmítl psychologickou pomoc a s vědomím, že co se stalo, už nejde vrátit, zvládl jednu z nejtěžších zkoušek, která může člověka potkat. Přiznává, že je od té události citlivý na všechno, co se kolem děje.

Nová rodina a život po roce 1989

Později se Pavel Dostál seznámil s Věrou Kolínskou a v roce 1986 se vzali. Narodili se jim dva synové, Jan (1988) a Petr (1990), a společně vychovávali ještě syna Iva (1981), kterého měla druhá manželka ještě za svobodna.

Události v roce 1989 pamětník sledoval intenzivně v televizi, protože krátce před nimi podstoupil operaci kýly. Osobně se do dění nezapojil, ale na adresu těch, kteří volají po minulých dobách, poznamenal: „Měli by si to zažít, třeba to věznění, jako můj otec, když byl v cele, hodili mu tam jen hlávku salátu a to bylo všechno.“

Po revoluci se rodina snažila o otcovu rehabilitaci, což se po několika nezdarech podařilo. Paradoxem podle pamětníka bylo to, že stejný soudce, který otce odsoudil, ho v devadesátých letech rehabilitoval. Vrátili jim také pozemky a pole, ale rodný dům, kde bydlí jeden z bratrů, si musel odkoupit ještě před rokem 1989.

Pavel Dostál celý život pracoval v zemědělství, byl rád na čerstvém vzduchu. Na své dva syny, které má s druhou ženou, je hrdý, stará se o dům a rád cestuje. Se svou ženou navštívil syna Iva, který už patnáct let žije v Austrálii. Díky svým synům byl ve Španělsku na fotbalovém stadionu i v Síni slávy Realu Madrid. Osobně se zúčastnil pohárového utkání Slavie Praha na legendárním stadionu FC Barcelony Camp Nou.

Během svého vyprávění se zamýšlel také nad srovnáním pandemie Covid-19 s událostmi v minulých letech. „Někteří to zlehčují, ale mají se zeptat těch lidí, kterým někdo umřel. Když to někoho nepostihlo, stejně jako ten náš případ, tak to zkrátka zlehčuje,“ dodává Pavel Dostál.

[1] Dokument je dostupný v sekci „dodatečné materiály“.

[2] Dostupné z: https://echo24.cz/a/iNQiP/zabijel-sovetsky-vojak-pribehy-neznamych-obeti-okupantu (k 1. 2. 2022).