The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Dostál (* 1929)

• narodil se 22. června 1929 v Úsobrně

• byl přijat na reálné gymnázium do Jevíčka, ale studoval jen rok (od roku 1941 byla škola zavřena)

• v letech 1941–1943 žil u strýce osadě Hroška ve východních Čechách

• na jaře 1945 vykonával nucené práce při kopání protitankových zákopů

• zažil boje během květnového povstání v Usobrně

• vyučil se truhlářem

• na vojně byl přidělen k Pomocným technickým praporům a pracoval na dole v Karviné

• poté žil v Benátkách nad Jizerou

• počátkem 70. let se přestěhoval do Liberce

• pracoval v podniku Pozemní stavby

Květnové povstání proti nacistům propuklo v roce 1945 také v Úsobrně v kopcích na Boskovicku. Zde ho zažil i patnáctiletý Vlastimil Dostál. V bojích s wehrmachtem zahynuli dva muži z Úsobrna a další dva utrpěli těžká zranění. Čeští ozbrojenci zajali jednoho německého vojáka a 8. května ho předali Sovětské armádě. Sovětští vojáci Němce okamžitě zastřelili.

Válka si vybírala daň i po svém konci. Po odchodu vojsk zůstalo v okolí Úsobrna velké množství nevybuchlé munice. Při jedné toulce našel pamětník s kamarádem rozbušku z granátu. Oba chlapci ji zkoumali natolik důkladně, až kamarádovi explodovala v ruce a utrhla mu na ní všechny prsty.

Nevybuchlou munici a střelivo se ale obyvatelé naučili využívat i ve svůj prospěch. „Můj brácha, ten starší, už měl po vojně, víc tomu rozuměl, tak nanosil domů ekrazit, dynamit, zápalnici a ještě rozbušky a říká ‚Oni s tím chodí střílet pařezy a my máme taky objednané pařezy!‘“ vypráví Vlastimil. „Když lesní správa udělala mýtinu vykácených stromů, tak se pařezy mohly celkem lacino dobýt. Ale byla dřina je kopat. Tak se přišlo nápadem, že by se daly odstřelit.“

Pamětník s bratrem a matkou tak získali několik desítek pařezů, ačkoliv z počátku jejich úsilí končilo rozmetáním dřeva po okolí. Chvíli trvalo, než odhadli správné množství výbušniny. Po čase však úřady odstřel zakázaly a rodina musela pařezy dobývat po staru.

Jednoho z bratrů omylem zastřelil kamarád

Vlastimil Dostál přišel na svět v Úsobrně 22. června 1929. Jeho otec měl od narození trvale pohmožděnou ruku a těžko sháněl zaměstnání. Podařilo se mu však nalézt práci jako listonoš a živil celou rodinu. Matka pamětníka zůstala v domácnosti a kromě péče o sedm dětí se starala o malé rodinné hospodářství  Rodina žila skromně, nouzí však netrpěla.

V roce 1934 však Dostálovy postihla velká tragédie. Bratra pamětníka omylem zastřelil jeho kamarád, který mu chtěl ukázat zbraň nalezenou ve skříni. „Paní Pospíšilová slyšela, jak si kluci povídají a můj bratr říkal ‚Nedávej to tak, vždyť bys mě mohl zastřelit!‘  Vtom vyšla rána a jeho poslední slova byla: ‚Jane, tys mě zastřelil a já teď musím umřít.‘ A skutečně umřel,“ vzpomíná Vlastimil na smutný okamžik.

Otec sbíral vtipy na Němce

Začátek 2. sv. války rodinu nijak zásadně nepostihl. V Úsobrně, které leželo na samotné hranici Sudet, nežili ani žádní Němci a nevznikaly zde žádné národnostní potyčky. Dostálovi také zvládali díky svému malému hospodářství pokrývat většinu svých potřeb a omezení přídělů potravin je tedy také nijak zásadně nezasáhlo. Někteří sousedé, ač mluvili česky, se přihlásili k německé národnosti. „Obava byla, aby někdo něco neudal. Tatínek zapisoval vtipy na Němce. Na Göringa, na Hitlera, na Goebblese, na Franka, ale také na Churchilla, Roosevelta, na Beneše. A to se sousedi dozvěděli a potom chodili a říkali mu je a on je doma zapisoval. Pak přišla heydrichiáda a prohlídky domů. Moje sestra byla zaměstnaná v Brně, přijela domů, tak to věděla a říkala: ‚Co kdyby náhodou s těmi Němci přišel nějaký Čech a nebo si toho všimli?‘ Tak ten sešit popadla a schovala venku a on tam někde zmokl,“ vzpomíná Vlastimil na všeobecnou atmosféru strachu, která panovala po celou dobu války a německé okupace.

Hitlerjugend zabrali gymnázium v Jevíčku

Pamětník navštěvoval základní školu v Úsobrně a po páté třídě složil úspěšně přijímací zkoušky na reálné gymnázium v sedm kilometrů vzdáleném městě Jevíčko. Celou cestu denně chodil pěšky. Bohužel po prvním roce studia byla škola zavřena – psal se rok 1941 a budovu gymnázia si zabrala místní organizace Hitlerjugend a všechny studenty vyloučili.

U Dostálových se řešilo, kam pošlou nejmladšího syna studovat a jeho strýček, jenž bydlel ve vesnici Hroška nedaleko Dobrušky ve východních Čechách, rodičům nabídl, že si jej vezme k sobě do učení. Byl totiž krejčím, ale neměl vlastní děti a sháněl někoho, komu by mohl předat později svoji živnost. Vlastimil Dostál tedy v pouhých dvanácti letech odešel z domova ke strýci, kde v nedaleké Solnici dochodil měšťanskou školu (dnes druhý stupeň základní školy) a měl se stát krejčím. To se mu však příliš nezamlouvalo a v roce 1943 se po dvou letech pobytu v podhůří Orlických hor vrátil domů do Úsobrna.

U strýčka ale poprvé přišel více do kontaktu s Němci. V Hrošce samotné sice žádní nežili, ale v Solnici, kam chodil do školy, bylo už Němců více a i škola se dělila na německou a českou část a tomu odpovídala i výuka byla upravena: „Krátce po nastoupení jsme se přestali učit zeměpis jako světový, a byla velká mapa Gross deutsches Reich a učili jsme se ‚Horst-Wessel-Lied‘, ‚Deutschlad, Deutschland‘, to bylo v pořádku a zavedli, že za týden se učilo osm hodin němčiny. Němčina byla protivná, protože jsme Němce neměli rádi. Dospělí nadávali na Němce, tak to bylo neoblíbené. Jako po válce, když byla nucená ruština.“  Ve vzpomínkách Vlastimila Dostála ale soužití s Němci na Rychnovsku bylo poklidné a nepamatuje si žádné větší problémy. Češi však měli z okupantů velký respekt a všude vládla nepříjemná atmosféra strachu.

Po návratu do Úsobrna se pamětník rozhodoval, zda bude dál studovat a po dlouhém přemýšlení nakonec zůstal u rodičů a ve vedlejší vesnici Nový Dvůr šel do učení do truhlářské dílny Bernarda Schustera (jeho rodina žila ve vsi od 18. století a již se nepovažovali za Němce). Zde pamětníka zastihl i konec války a jeho mistr jej v březnu roku 1945 přihlásil místo sebe na nucené práce, v rámci kterých měl stavět barikády proti sovětským tankům. Na stavbě byl nejmladší a měl za úkol udržovat oheň, aby se ostatní muži měli kde ohřát.

Lidé z Úsobrna povstali proti Němcům

V Úsobrně také proběhlo v květnu roku 1945 malé povstání proti Němcům, kdy místní obyvatel Širůček vyslyšel nabádání v rozhlase, aby i ostatní části Čech následovaly povstání pražské: „Měl doma schovanou uniformu poručíka z první republiky, tak se do té uniformy oblékl a šel na silnici. A po silnici od Štěpánova šla rota německých vojáků a on je zastavil a říká: ‚Je konec války, tak odevzdejte zbraně!‘ A ten velitel kupodivu poslechl a řekl, ať odevzdají zbraně. Oni se jich rádi zbavili a rota pochodovala dál. A to se rozkřiklo a ráno potom hlásil rozhlas a vyzýval muže, kteří chtějí, že jsou zbraně tam a tam, aby přišli a zapsali se, kdo bude bojovat proti Němcům.“

Muži ze vsi si opravdu všechny pušky rozebrali a rozmístili se v okolí Úsobrna. V lese směrem na obec Pohora potkali další rotu německých vojáků a jeden ze sousedů jim opět nakázal, aby odevzdali zbraně. Neměl však uniformu jako Širůček a Němci se odmítli odzbrojit civilnímu obyvateli.

„Tak nepochodil, ale někdo z těch našich z lesa vystřelil směrem na tu rotu. A na konci té roty se oddělil jeden voják, lehl si na louku a tím směrem, odkud vyšla ta rána, vystřelil. A jak vystřelil, tak se ozvaly další výstřely z toho lesa,“ vzpomíná Vlastimil na prvotní impuls k přestřelce, ve které padli dva občané z Úsobrna a další dva byli těžce zraněni. Německá rota nakonec z lesa odešla, ale místním se podařilo zajmout jednoho vojáka, kterého hned 8. května 1945 předali Sovětům. Ti jej na místě zastřelili.

Sověti si v Úsobrně zřídili malé velitelství a na několik dní se zde zdrželi. Deset vojáků se ubytovalo i v domě pamětníkovy rodiny. Vojáci neuměli česky, Dostálovi zase neuměli rusky, takže mezi nimi neprobíhala téměř žádná komunikace. Maminka jim nemusela ani vařit a kromě zabrání životního prostoru nebyla rodina jejich pobytem nijak zásadně dotčena. Sestra pamětníka se ale obávala znásilnění a proto pro jistotu celou dobu jejich pobytu přečkala schovaná na půdě.

Namísto vojny do dolů

Po vyučení v truhlářské dílně v Novém Dvoře zprostředkovala sestra pamětníkovi práci v dílně v Benátkách nad Jizerou, kam se sama provdala. Po dvou letech práce však Vlastimilovi přišel povolávací rozkaz na vojnu. Nejdříve byl umístěn do Plzně na Slovany a po dvou měsících převelen na poddůstojnickou školu do Písku.

Každý večer probíhalo tzv. „čepobití“, kdy vojáci pochodovali večer po kasárnách a  zpívali budovatelské písně. Téměř denně byl také nácvik na poplach. Vojáky neustále budili ze spánku a museli plnit často nesmyslné úkoly. Po několika měsících útrap v Písku Vlastimila překvapivě převeleli na severní Moravu do Karviné, aby zde pracoval na dole Františka. Z důvodu pro něj neznámého byl totiž umístěn k Pomocným technickým praporům (PTP), kam většinou narukovali mladí muži z politicky nespolehlivých rodin. Pamětník si však nebyl vědom toho, že by kdokoliv z jeho rodiny spáchal nějaký závažný čin nebo se jakkoliv jinak provinil a dodnes je mu příčina jeho přidělení k PTP utajena.

Na vojně se ale prý neměl špatně. Po třech měsících „fárání“ do dolů byl povýšen na velitele čety 83 vojáků a měl za úkol dohlížet na jejich docházku do práce, vodit je do šachty a zpět a také jim musel dělat politické školení, což se ale pamětníkovi moc nezamlouvalo: „Dvě hodiny mluvit o tom, čemu nerozumím, co se mi nelíbí, to jsem nedokázal. Ještě navíc jsem byl velice deprimovaný tím, že já jsem truhlář, žádný vzdělání nemám, jenom základní a mám školit samé vysokoškoláky a středoškoláky. Protože u PTP nesloužili normální lidi.“

Ještě před nástupem na vojnu si Vlastimil pohmoždil ruku, ale až v kasárnách se obrátil se zraněním na lékaře, který zjistil, že ruka byla zlomená. Ihned dostal na šest týdnů sádru a z dolu byl převelen nejdříve jako dozor do kuchyně a poté na spojovatelnu. Ruka se však nezahojila správně, dostal další sádru na několik týdnů a poté musel absolvovat operaci, aby se špatně srostlé kosti narovnaly. Po operaci a rekonvalescenci ještě chvíli působil jako truhlář v zámečnické dílně a po 28 denním vojenském školení ukončil v listopadu roku 1952 povinnou vojenskou službu a po dlouhých 26 měsících se mohl vrátit zpět do Benátek nad Jizerou.

Zručný člověk se nikdy neztratí

Po návratu z vojny se Vlastimil Dostál již usadil v Benátkách nad Jizerou, kde se i oženil. Nejdříve působil v truhlářské dílně, ve které pracoval ještě před vojnou, ale poté, co mu byla nařízena dovolená v době, kdy jeho manželka mít volno nemohla, přestoupil do jiného podniku, kde se zakrátko stal vedoucím dílny. Osobně se mu příčilo, aby šéfoval mnohem starším a zejména zkušenějším truhlářům a po čase dal výpověď. Opustil milované řemeslo a začal pracoval v podniku Karborundum a následně v plynárnách.  

V roce 1968 při invazi vojsk Varšavské smlouvy pamětník běžel otáčet směrové cedule, aby přijíždějící tanky pomohl zmást. Nedaleko Benátek, v Milovických kasárnách, se pak usadily tisícovky vojáků, kteří prostor opustili až po více než 20 letech. Jejich pobyt však pamětníka nijak nezasáhl a příslušníky cizí armády pouze občas potkával například v obchodech.

V roce 1971 zaujal Vlastimila Dostála inzerát, kde Pozemní stavby Liberec shánějí truhláře. V té době měl již dvě dcery, manželka byla nespokojená v současné práci v prádelně a proto se rodina rozhodla Benátky opustit a odstěhovat se do nynějšího krajského města, kde pamětník měl přislíbený i byt a manželka získala práci v administrativě v Dopravním podniku. Obě dcery zde pak dostaly mnohem lepší možnosti vzdělání. Po velkém nadšení ze stěhování a nového začátku však přišlo pro pamětníka velké zklamání, protože jej v podniku nepřidělili na slibované místo truhláře, ale pracoval jako montážní dělník na stavbách.

Životní krédo: Přej a bude ti přáno

Po úvodním rozčarování se však skvěle zapracoval a zkušenosti nabyté v Pozemních stavbách uplatňoval ještě dlouho po odchodu do důchodu, kdy i v pokročilém věku pomáhal příbuzným se stavbou jejich domu. Ještě jako zaměstnanec podniku měl tu možnost pracovat na stavbě nových budov pro věznici v Minkovicích u Liberce, která byla jinak přísně utajovaná a vězni, včetně těch „politických“ zde v otřesných podmínkách vyráběli bižuterii pro podnik Preciosa. Pamětník však s trestanci do kontaktu pochopitelně nepřicházel a neměl ani nejmenší ponětí o tom, co se za zdmi původních prostor kriminálu odehrává.

V roce 1989 si již Vlastimil užíval zaslouženého důchodu a spolu s republikou prožíval radost ze Sametové revoluce. Do dnešních dní žije s manželkou v Liberci a radost mu dělají především vnoučata a pravnoučata, která pravidelně vídá. I ve svém pokročilém věku je velmi vitální a je velmi pyšný, že dobře vychoval své dvě dcery a že svůj život prožil v souladu se svým svědomím. „Přej a bude ti přáno! Nezáviď!“ ukončuje Vlastimil Dostál své bezmála tříhodinové vyprávění.