The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Douša (* 1948)

• narozen 29. března 1948 v Praze

• od základní školy hrál v orchestrech

• absolvoval železniční učiliště

• během vojenské služby byl svědkem obsazování Prahy vojsky Varšavské smlouvy

• do roku 1993 pracoval v železniční dopravě

• dnes se živí jako hudebník na volné noze

Celým životem Pavla Douši (nar. 29. března 1948 v Praze) prostupuje láska k hudbě a láska k železnici. Zatímco druhou vášeň pamětník zdědil nejspíše po otci, který pracoval na železničním překladišti, ta první se v něm zrodila na žižkovské základní škole, kde se spolužáky zakládali první orchestry. V době Pavlova dětství byli Doušovi tak chudí, že nemohli synovi koupit žádný hudební nástroj, a tak malý Pavel hrál v orchestru na rumbakouli. V mládí se mu pak zalíbila jazzová hudba a ještě před vojnou si začal podle fotek z časopisů vyrábět své první banjo.

Když se Pavel rozhodoval pro své budoucí povolání, nad hudbou zvítězila železnice – už v padesátých letech, kdy dostal k Vánocům dětský vláček, se totiž rozhodl být strojvedoucím. Po skončení povinné školní docházky pokračoval Pavel na železničním učilišti, škola však jeho představy nenaplnila. Během prvního roku mimo jiné zjistil, že strojvedoucím by se mohl stát jen na učilišti v Ústí nad Labem. Pavlovi se ročník opakovat nechtělo, a tak školu nezměnil a poté, co se vyučil, začal pracovat jako výhybkář na žižkovském nádraží.

Roku 1967 Pavel Douša nastoupil na vojnu k železničnímu vojsku do Olomouce. V Olomouci absolvoval přijímač, pak přestoupil k útvaru do Prahy a do roku 1969 sloužil u výhybek na pražských nádražích; v Praze také zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Jednadvacátého srpna 1968 jsem měl službu na hlavním nádraží,“ vypráví pamětník. „Měl jsem přestávku, sedl jsem si, odpočíval, a najednou si říkám: ,Pořád tu kolem dokola létá letadlo, co se to děje?‘ Šel jsem ven a vidím, že letí jedno letadlo za druhým. Běžel jsem na ostatní stanoviště a tam už všichni věděli, že nás obsazují.“

Když Pavlu Doušovi skončila směna, zamířil rovnou k budově Českého rozhlasu. „Bylo tam plno lidí a někdo říkal: ,Už jedou Vinohradskou.‘ Šli jsme s davem nahoru, najednou přijel rozvědčík na motocyklu se sajdkárou. Všichni se na mě obraceli: ,Ty jsi voják, tak mu to vysvětli!‘ Diskutovali jsme, ale žádná řeč s nimi nebyla.“ Krátce nato dorazily sovětské tanky, poté se před stanicí objevil zpěvák Josef Laufer a vyzýval k obraně ústředního výboru. Dalšího dění se však Pavel Douša nezúčastnil – musel se vrátit ke svému útvaru na Spořilov.

V roce 1969 Pavel Douša nastoupil na žižkovské nádraží jako obsluha autojeřábu a při zaměstnání vystudoval gymnázium pro pracující. Později působil v administrativě, stal se vedoucím překladiště, řídil kontejnerovou dopravu, získal místo v kanceláři společnosti Intrans a nakonec pracoval jako požární technik a energetik.

V roce 1993 si Pavel Douša zřídil živnost a již přes dvacet let je hudebníkem na volné noze, jeho celoživotní láska k hudbě se tak pro něj stala i zdrojem obživy.