„Ještě jsem jeden čas, když sestra Božetěcha umřela, potom dělala hospodářskou, počítala jsem to všechno dohromady. Ještě teď, když představení psali účty, tak jsem dělala ty konce.“ – „Celkové hospodářství jste dělala…“ – „Ještě teď jí to píšu. Ale už mi to teď asi nepůjde, víte. Už mi ruce nefungujou, ale ještě pořád říkají, že dobře píšu.“
„To když v pětapadesátém jsme odcházely, my jsme byly ze škol našich poslední. Hluchoněmí byli až poslední. Tam už byli dávno [zrušení], v roce padesátém to vypuklo. Tak pět roků jsme byly my navíc. Asi si mysleli, že jim je tak nepokazíme, když neslyšeli.“
„To jsme neuměli, nic jsme se neučili, to jsme ani nevěděli, že k nim půjdeme pracovat.“ – „A jaký jste z toho měla pak dojem?“ – „Já jsem se hezky připravila, napsala jsem si, co budu povídat, a pak jsem byla jak ty děti. Dostala jsem hned první třídu, tam neumějí ještě nic povídat, víte. Tak jsme se na sebe tak zoufale dívali, já jim povídala, a děti nic.“
„Žila s námi i babička, tatínkova maminka. Když měla sté narozeniny, tak ji naši dovezli k fotografovi do Strakonic. To byla její první fotografie v životě. Vypravovali nám, jak jim tam řekla, když na ni fotograf rozsvítil. Povídá mu: ,Ale pane, nedělají si se mnou takovou škodu.‘ Tak byla skromná. Žila ještě pak dva roky. Když začala umírat, se všemi se rozloučila, to jsme byli za sebou podél postele a každému z nás požehnala křížkem na čele. A po babičce nás brzy překvapila svou smrtí maminka. Ráno nás vypravila do školy, a když jsme se s bratrem vraceli ze školy ze Strakonic domů vlakem, maminka už ležela v rakvi.“
Růžena Doušová se narodila v Radomyšli u Strakonic dne 7. března 1915 jako osmá z celkem deseti dětí. Po smrti matky studovala Růžena na měšťance dva roky ve Strakonicích a dva roky v Horažďovicích. Po ukončení měšťanky roku 1930 nastoupila do učitelského ústavu v Českých Budějovicích. Po maturitě roku 1934 vstoupila jako novicka do horažďovického kláštera. Tam získala řeholní jméno Marie Paulína. Generální rada ji a další dvě sestry vyslala do ústavu pro hluchoněmé v Praze na Smíchově. Před nástupem do ústavu neabsolvovala žádné školení v oboru speciální pedagogiky, nicméně problematiku výuky hluchoněmých dětí zvládla s pomocí zkušených sester výborně.V roce 1950 byl ústav převzat do správy Ústředního národního výboru hl. m. Prahy. Přestože již začaly perzekuce komunistického režimu proti církvi a jejím institucím, řeholnice, za které nebyla na pracovištích k dispozici náhrada, směly na svých místech zůstat. To se týkalo i ústavu pro hluchoněmé. Teprve v roce 1955 byly sestry přinuceny se přesunout do tzv. centralizačního objektu do Oseku u Duchcova. Zde se školené sestry zapojily do práce s mentálně postiženou mládeží.Dalším jejím působištěm se stal klášter v Mnichově u Mariánských Lázní, který v roce 1960 uvolnila armáda. I zde byl zřízen ústav pro mentálně postiženou mládež, ve kterém sloužila i sestra Paulína až do roku 1973, kdy odešla do důchodu. V té době onemocněla velmi vážně se srdcem a musela být hospitalizována v nemocnici v Mariánských Lázních. Po uzdravení se vrátila do Oseka, kde zastoupila zemřelou sestru Božetěchu ve funkci hospodářky. Zemřela v lednu roku 2015 v Praze.
