The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Drábek (* 1966)

• narozen 17. července 1966 ve Vsetíně

• členem turistického oddílu Lvíčata

• absolvoval strojní průmyslovou školu ve Vsetíně

• krátce studoval na ČVUT v Praze

• povinnou vojenskou službu absolvoval u protivzdušné obrany ve Znojmě

• roku 1990 převedl turistický oddíl Lvíčat pod obnoveného Junáka

• je dlouholetým oddílovým a později i střediskovým vedoucím

• s manželkou Irenou vychovává pět dětí

Pavel Drábek zvaný Dazule se narodil 17. července 1966 ve Vsetíně, poté žil s rodinou v nedalekých Kateřinicích. Jeho otec pracoval jako klempíř, matka byla továrenská dělnice. Ještě během pobytu v Kateřinicích přibyly do rodiny k Pavlovi dvě sestry. Ve vsi uprostřed valašských kopců Pavel navštěvoval základní školu, což „byla taková klasická malá dvojtřídka”, kde prý díky „dobrému proletářskému původu“ žádný politický tlak nevnímal. Jako bezproblémové dítě hrál ve volném čase s kamarády fotbal nebo se s nimi vypravoval do okolních lesů. „Vstupenku ke skautingu“, jak dnes vzpomíná, pak prý představovaly Rychlé šípy Jaroslava Foglara, jimiž byl od první chvíle zcela okouzlen. 

 

Žluté šátky

Od čtvrté třídy chodil Pavel do nově vybudované školy ve Vsetíně, kam se rodina přestěhovala. Rád lyžoval a chtěl svůj zájem dále rozvíjet. Když se ho však otec pokusil zapsat do lyžařského oddílu, nedopatřením ho prý přihlásil do oddílu turistického, působícího zřejmě pod hlavičkou pionýrské organizace. V tamější knihovně Pavel objevil kompletní produkci tehdy částečně umlčeného Jaroslava Foglara. “Paradoxně to tam bylo proto, že to vedl velký vodácký guru a bývalý vodní skaut Jaroslav Česnek,“ uvádí pak k situaci, kdy se někteří členové Junáka obnoveného na sklonku šedesátých let pokoušeli po invazi vojsk Varšavské smlouvy pokračovat v práci s mládeží i za cenu spolupráce s normalizačním režimem. A podle Pavla pak i lidé, „kteří byli v Lidových milicích a byli komunisté“, museli jako vedoucí turistických a pionýrských oddílů v sedmdesátých letech mnohé překonat a přese všechno „v těch dětech něco zanechali“.

Ačkoliv tradici skautství se prý podařilo udržet, „oddíl na počátku neměl příliš velkou hodnotu“. Situace se však změnila po příchodu jen o pár let starších chlapců. Pod vedením Aleše Cahlíka, který ještě zažil krátkou skautskou éru konce 60. let a byl díky své matce zásoben veškerou skautskou literaturou, vykročil oddíl jiným směrem. Pavel tak prý konečně mohl prožít to, o čem dosud jen četl ve Foglarových knihách a „dostal se k věcem, ke kterým se vrstevníci nedostali“. S přáteli z oddílu Lvíčat1 jedl z jednoho ešusu, spal pod jednou celtou, sjížděl Vltavu na gumovém člunu, slaňoval bez úvazků nebo šil teepee ze starých stanů. Zároveň vedoucí „tlačili na to, aby to kluci hlavně zvládali ve škole“, doučování na výpravách však probíhalo bez násilí a přirozeně. Demonstrace loajality k režimu se pak prý odbývaly spíše jen na papíře a Pavel tak mimo jiné nikdy nestál s pionýry na čestné stráži u všelijakých památníků.

Členové oddílu také po vzoru skautů používali přezdívky a nosili žluté šátky, které považovali za šátky skautské. S nimi se pak vypravili i do prvomájového průvodu, což jim prý „jako vždy prošlo“, protože „na Valašsku byl klid“ a rodiče – členem oddílu byl i syn okresního tajemníka KSČ – byli především spokojeni, že jejich děti dobře prospívají, nepijí a nekouří. Situace se změnila až poté, kdy poblíž klubovny Lvíčat postavili nový domov důchodců. Chlapci ve žlutých šátcích prý totiž některé z jeho obyvatel pohoršovali. Po sérii udání se o celou záležitost začala zajímat Veřejná bezpečnost. Celá záležitost se však prý opět obešla bez následků, přestože žluté šátky od té doby Lvíčata nosila raději jen na dvoudenní výpravy, kde nebyli nikomu na očích.

 

Největší vrah, Ivan Děnisovič a žiletka

„Na nás ten systém působil docela dobře, fungovalo to,“ vzpomíná pak Pavel na velké rozčarování svého dospívání. Ve svých čtrnácti letech totiž objevil na půdě stará vydání Mladého světa s fotografiemi sovětských vojáků na Václavském náměstí a od své třídní učitelky získal skautské časopisy s fotografií Jana Palacha na titulní straně. Začal se doma „víc ptát na konkrétní věci“. Otec mu toho do té doby prý řekl jen málo. Občas prý sice zmínil Katyň a další zločiny, ovšem až poté, co se „napil, a člověk nevěděl, nakolik je to všechno opilecká póza a nakolik je to pravda“. Teď se však pokoušel svého syna otevřeně informovat o stavu věcí. Když ale prohlásil, že „Stalin byl největší vrah“, Pavel mu odmítal uvěřit. Až po čase prý dokázal nahlédnout, do jaké míry byl jeho pohled zkreslený propagandou a mlčením.

Pavlovy obzory se dále rozšířily, když začal studovat na strojní průmyslové škole ve Vsetíně. Přestože sám prý inklinoval spíše ke „kotlíkářství“ a dával přednost skupinám typu Rangers (Plavci) nebo Greenhorns (Zelenáči), seznámil se díky „chytřejším kamarádům, kteří poslouchali undergroundové kapely“ se zakázanou literaturou. Díky novým přátelům pak objevil i vysílání rádia Svobodná Evropa. Přesto byl prý ale stále rozpolcený a nedokázal pochopit, „proč tady všichni drží hubu, když je to pravda“. Přestože učitel ruštiny prý žákům při zábavných programech “zakazoval písně o smrti“ a učitelka občanské nauky nazvala Pavla při jedné příležitosti reakčním živlem, atmosféra na škole prý nebyla nesnesitelná. Část profesorského sboru navíc působila v tělovýchovné jednotě Slovan Vsetín, takže se Pavel, který v té době začal oddíl vést, těšil i jisté protekci.

Zvláštní postavou byl pak prý obávaný profesor českého jazyka Inger. Ten Pavlovi při jedné příležitosti naznačil, že knihy Jaroslava Foglara jsou jistě pěkné, ve svém věku už by ale mohl číst i něco jiného. A protože pamětníka v té době zrovna oslovil kamarád a půjčil mu knihu se slovy: „To si přečti, napsal to nějakej Rusák. Jmenuje se to Jeden den Ivana Děnisoviče,“ zpracoval tuto Solženicynovu novelu ve svém povinném čtenářském deníku spolu s knihou Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen. Zanedlouho si ho Inger zavolal do kabinetu a na úvod se ho zeptal: „Máš žiletku?“ Když překvapený Pavel přisvědčil, profesor prohlásil: „Tak tu stránku tady vyřízni, píšu ti jedna a nebudeme o tom nikde mluvit.“ A od té doby prý Pavel ve třídě, kde nejméně polovina žáků z českého jazyka propadala, prospíval vždy na výbornou.

 

Zkušenost k nezaplacení

Oddíl teď vedl spolu s Jiřím Homolkou, kterého také „pozitivně poznamenal Foglar“, v jehož duchu se i nadále pokoušeli své svěřence rozvíjet. Za „zkušenost k nezaplacení“ pak Pavel považuje to, že děti v oddíle už od deseti, dvanácti vedly menší kolektiv. Protože ale sami vedoucí prý ještě nebyli dost organizačně zdatní, oddíl v létě tábořil pokaždé jinde, a to v klasických stanech bez podsad. Třeba poblíž Ústí nad Orlicí nebo na louce příbuzných jednoho z členů na Šumavě. Na rozdíl od jiných oddílů tak nebyli usazeni, ale zároveň nebyli pod dohledem a celé tři týdny mohli fungovat podle vlastních pravidel. Nebyli tak nuceni “k žádnému předstírání pionýrství” a protože „kdokoliv se blížil, už z dálky ho viděli,“ mohli chodit volně se žlutými šátky a dalšími proprietami odkazujícími ke skautingu. Mnoho užitečných zkušeností pak prý Lvíčata získala na společném táboře s pražským oddílem v roce 1984. Po odchodu Jiřího Homolky Pavel převzal vedení oddílu a začal vychovávat další generaci oddílových vedoucích. Stejně jako Jaroslava Foglara ho prý „zraňovalo, když kluci odcházeli“. Uvědomoval si prý ale, „že ne každému to sedne a nejdůležitější je dobrá parta“, kterou člověk dokáže motivovat, aniž by ji zahltil povinnostmi.

Střední průmyslovou školu Pavel dokončil v roce 1985 po intenzivním doučování ruského jazyka. Byl prý totiž přesvědčen o tom, že aby se dostal do Prahy na ČVUT, musí odmaturovat s vyznamenáním, což mu umožní přijetí bez zkoušek. Ve druhém semestru však ze školy odešel. Údajně i proto, že při hodinách marxismu-leninismu podepisoval nepřítomné spolužáky do prezenční knihy. Když mu pak profesor, který celou záležitost snadno odhalil, řekl, že na zkoušku chodit nemusí, protože ji stejně neudělá, Pavel to prý považoval za vysvobození. Bez lítosti se – „povznesený nad kompromisy, hrdý a hloupý“ – vrátil mezi kamarády z oddílu, „na které byl dost fixovaný“ a nastoupil jako soustružník do podniku, kde pracovali i jeho rodiče. Tam se sice rád učil od zavedených mistrů, brzy si prý ale uvědomil, že se mu najednou zúžil obzor, protože jedinými přípustnými tématy konverzace byly „peníze, práce, baby a chlast“. Díky oddílu, kde stále nacházel tolik potřebnou posilu, se prý ale mohl rozvíjet nejen profesně.

 

Nuda, odcizení a šikana

Po půl roce stráveném v továrně Pavla odvedli do Československé lidové armády. Chtěl prý k pohraniční stráži, aby mohl trávit hodně času v lese. Protože se ale politicky neangažoval a neměl ani potřebné známosti, byl jakožto absolvent průmyslové školy přiřazen k tehdejší protivzdušné obraně státu. U posádky v Jaroměři pak během krátké doby prožil sérii traumatizujících událostí. Přestože „člověk je na vojně odříznutý“ a „ví prd, co je pravdy na tom, co mu tam ty gumy líčí“, mezi odvedence brzy prosákly zprávy o havárii jaderné elektrárny kdesi v Sovětském svazu. V přijímači pak Pavel musel absolvovat rozhovor s příslušníky vojenské kontrarozvědky. Ke své hrůze zjistil, kolik toho o něm vědí. Muži mu prý totiž vyprávěli nejen o službě jeho otce u pomocných technických praporů, ale i o přestupcích jeho oddílu, například o žlutých šátcích. „Co je to za systém, když jim stojím za to, aby o mě takové věci věděli?“ nedovedl prý pochopit a zároveň si uvědomoval, „že je zřejmě informoval někdo z jeho blízkého okolí“.

Pavel nevynikal fyzickou zdatností, z oddílu byl však zvyklý chodit na dlouhé výpravy s batohem a kytarou, kterou teď jen vyměnil za pušku. Osvědčila se prý i rada, kterou dostal od otce, tedy „nikdy nebýt první ani poslední“. Když pak při jedné příležitosti přikreslil jakési rudé hvězdě betlémský ohon, byl odhalen a jakožto obstojný kreslíř pověřen přípravou nástěnky. Funkce posádkového malíře pak obnášela jisté výhody a Pavel tak mohl například ve volném čase běhat v okolí kasáren. Po absolvování přijímače ho převeleli do Jihlavy. Pavel tak hlídkoval u hranice s Rakouskem nebo sloužil u radaru při raketovém silu protivzdušné obrany. Pokud však nedošlo k vážnějšímu incidentu – například když „Němec2 přistál na Rudém náměstí s Cessnou“ a u útvaru poté propukla „pakárna nejvyššího stupně“ – spolu s kolegy se po většinu času nudil nebo s pomocí na tehdejší poměry mimořádně výkonné kamery „čuměl na baby na koupališti“. K ženám a alkoholu se ale stáčely téměř všechny rozhovory, což prý špatně snášel.

Přestože si vytvořil svůj vnitřní svět, často se cítil izolovaný a propadal zoufalství. Hledal prý proto jiné možnosti. Za jeden z prvních žoldů si v knihkupectví koupil knihu Výpravy za dobrodružstvím od Miloše Zapletala, která mu „otevřela úplně jiný svět“, tedy alespoň zdánlivě idylický svět rostlin a zvířat. Časem pak také i mezi svými zhrublými kolegy objevil několik příznivců díla Jaroslava Foglara a během hovorů s těmito „čundráky“ alespoň na chvíli unikal každodenní bídě příslušníka Československé lidové armády.

Zvláštní jev, který prostupoval celým vojenským životem, totiž představovala šikana s posvěcením systému. Čerstvě převelení vojáci byli vydáni na milost svým služebně starším kolegům, kteří u posádky udržovali kulturu „zvrácenosti“. Nováčci tak nejenže fungovali jako sluhové a i ty nejhorší práce museli vykonávat v pokud možno ponižujících podmínkách, ale běžně byli i týráni. A pokud se člověk vzepřel a dožadoval se u nadřízených spravedlnosti, čekal ho ještě horší osud. Jeden z Pavlových známých tak skončil jako bezprávný udavač a „hadr“, se kterým si pak služebně starší dělali, co chtěli. Často tak prý „klečel na zemi v umývárně a naříkal jako raněné zvíře“, pokusil se i oběsit, ovšem neúspěšně. Sám Pavel se pak utěšoval tím, „že nějakou tu ránu přece vydrží, že ve srovnání s tím, čím si lidé prošli v kriminálech a lágrech, vlastně nezažívá nic mimořádného“. Nemusel totiž snášet dříve oblíbené techniky mučení, například takzvanou raketu, při jejímž provádění byl vybraný „kosmonaut“ uzamčen v kovové šatní skříňce a v některém z vyšších pater kasáren vyhozen z okna. Po roce služby tak mohl podstoupit rituál přechodu. Byl zbit na kavalci a sám se stal mazákem se všemi výsadami k tomu náležejícími.

Už na počátku služby se prý ale rozhodl, že sám nikdy šikanovat nebude a tomuto rozhodnutí zůstal po celou dobu věrný. Raději se během hlídkování u hranice zabýval přípravou útěku do Rakouska. Především po návštěvě domova, kam se dostal po jedenácti měsících. Ve Vsetíně prý totiž nabyl dojmu, že oddíl běží, doma ho nikdo nepotřebuje a na vojně je to jen pakárna. Nakonec však svůj z dnešního pohledu bláhový plán – tedy že po zběžném průzkumu s puškou překoná hranici – opustil a jen dál pozoroval, jak plyne „neskutečně ztracený čas“.

 

Jestli tě zajímá Foglar, přijď

Na jaře roku 1988 se Pavel konečně vrátil z vojny „zpátky k soustruhu“. Zanedlouho se ale naučil pracovat na nových počítačích kompatibilních s výrobky IBM, které JZD Slušovice sestavovalo z dovezených dílů. Přešel tak do oddělení technologie a nyní převážně automatizované stroje už jen programoval. A protože za dva roky strávené na vojně “se mu nahromadily nápady“, vrátil se s novou chutí i k vedení oddílu. S výlučně staršími chlapci, které měl tentokrát na starost, pak prý šly dělat věci mnohem náročnější. Pavel se svými svěřenci podnikal výpravy v podstatně velkorysejším duchu, a to i díky novému vybavení. Od vodáků si také půjčovali legendární Matyldu – člun, který proslavil Jaromír Štětina při své cestě po Indu –, na níž pak sjížděli slovenské řeky a jako jedni z mála prý i přepádlovali Liptovskou Maru. Pobývali také v prázdninové škole českého ústředního výboru Socialistického svazu mládeže v Lipnici s jejím experimentálním ‘intenzivním rekreačním režimem’.

Na sklonku osmdesátých let prý už také Pavel pociťoval jisté uvolnění poměrů, přestože se při jedné příležitosti ocitl u výslechu. Pobouření totiž vyvolal náborový leták Lvíčat s titulkem „Jestli tě zajímá Foglar, přijď!“ Samotní příslušníci Veřejné bezpečnosti prý ale nebrali věci vážně a Pavlovi doporučili, aby do protokolu uvedl, „že mu letáky nakopíroval někdo ve Zbrojovce“, čímž celou záležitost uzavřeli.

V září 1989 zamířil Pavel spolu s nejstaršími členy oddílu do Gruzie. Několik týdnů putovali po Kavkaze a zdolali i několik vrcholů včetně téměř čtyři tisíce metrů vysokého Komsomolce, který slavně pomočili. Došlo i na ochutnávku v Gruzii oblíbeného divokého konopí, kouřeného tradičně ve smotku ze stránky deníku Pravda. Pavel prý jeho účinky nepociťoval, někteří účastníci výpravy se však v konopném vytržení rozhodli pro zdolání více než pětitisícového Elbrusu. Zkrotit je v jejich rozjaření nebylo snadné, a Pavla tak prý tato zkušenost od dalších experimentů definitivně odradila. V Tbilisi, kde nedlouho předtím jednotky ministerstva vnitra zasáhly proti demonstrantům požadujícím nezávislost Gruzie a několik desítek lidí sovětské bezpečnostní síly zmasakrovaly polními lopatkami, pak výletníci žasli nad odhodláním místních obyvatel dožadujících se generální stávky. Demonstrace v blízkosti uzavřeného Rudého náměstí pak probíhaly i v Moskvě, kde na zpáteční cestě přesedali na letadlo do Prahy. Že něco je ve vzduchu, se tedy zdálo být zřejmé, přestože po návratu domů prý v československých médiích o událostech v Sovětském svazu neobjevili ani zmínku.

 

Mladí jsou jiní, ale rozhodně ne horší

V sobotu 18. listopadu 1989 se pak Pavel se svou budoucí manželkou na vsetínském koncertě kapely Laura a její tygři dozvěděl o masakru studentů v Praze. Po čase se k revolučnímu dění přidal i odlehlý Vsetín. „Lidé měli radost, že to končí, i když mnozí jen šli s davem a ti zarytí se to snažili držet,“ bilancuje Pavel období sametové revoluce.

S revolučními změnami pak přišel i velký zájem o obnovený skauting. Nové zájemce přitahovala jak nově vzniklá uskupení, tak i oddíly původně turistické či pionýrské. Nějaký čas tak prý na Vsetínsku pod hlavičkou Junáka fungovalo takových oddílů asi třináct. V této souvislosti Pavel vzpomíná i na konflikt se starými skauty, „který však s odstupem času vnímá jen jako drobné vlnky“. Tedy spor mezi „těmi, co trpěli“ a „kolaboranty“, kteří teď sice nemohli vystupovat jako nositelé morálních hodnot, „šli ale s dobou a měli zkušenosti”. Přestože mu nebyl sympatický militarismus starých skautů a měl pocit, „že jim předkládají prehistorický skanzen“, vnímal to prý s kamarády tak, že „je potřeba brát si od nich to pozitivní, i když už je to někde jinde“. Až po mnoha letech pak prý docenil jejich apel na duchovní rozměr celé věci, tedy že „skauting není jen to, že budu jezdit na lodích a mít skautský kroj“.

Přestože se s nově nabytou svobodou svět otevřel a objevilo se mnoho lákadel, oddíl prý rostl až do druhé poloviny devadesátých let, kdy se Pavel s rodinou po smrti otce přestěhoval do domu rodičů v Kateřinicích. Tam spolu s manželkou, která už měla zkušenosti s vedením dívčího oddílu, založili v roce 1997 oddíl koedukovaný, který dnes čítá asi osmdesát členů. Od roku 2004 pak vedl okresní středisko sdružující oddíly mládeže. „Je potřeba to dělat moderně. Ryba se chytá na to, co chutná rybě, ne rybářovi,“ prohlašuje pak k současným trendům a připomíná, že i Svojsík vybavený promítačkou šířil svého času skauting vlakem a po kolejích. Důležité je pak prý „neindoktrinovat, jít příkladem a vést své svěřence k aktivnímu a zásadovému životu“.

1https://lvicata.skauti.cz/o-nas/

2https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_historie/pred-ctvrtstoletim-pristal-zapadni-nemec-mathias-rust-na-rudem-namesti-v-moskve_201205281311_jvilis