The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vladimír Drápal (* 1964)

• narodil se 27. března 1964 v Lounech

• už od dětství se vzpíral výchově k reálnému socialismu

• své místo našel v undergroundu

• byl distributorem časopisů Vokno a Voknoviny pro severní Čechy

• podílel se na organizaci undergroundových kulturních akcí

• až do 17. listopadu 1989 byl terčem policejní šikany

• po sametové revoluci byl čtyři roky aktivní v politice

• v roce 2016 byl ředitelem lounského divadla a majitelem vydavatelství Guerilla Records, vydávajícího undergroundovou hudbu a literaturu

Vladimír Drápal „Lábus“ se narodil 27. března 1964 v Lounech jako jakési kukaččí vejce do rodiny s pevnými komunistickými kořeny, jeho otec byl dokonce předsedou městského národního výboru. Ten, kdo za komunismu například nemohl studovat pro „nevhodný třídní původ“, by mu mohl závidět. V jeho případě však opravdu nebylo co. Rozpory a neshody v rodině během jeho mládí dosahovaly až absurdních podob a rozměrů, rodina, zvlášť otec, vůči němu byla zcela nesmiřitelná. Nespal, aby ho v noci neostříhali, neslavil s nimi Vánoce.

To propagandistům jedněm šikovným moc nevyšlo

Už ve dvanácti letech instinktivně cítil, že opravdové dobro, pravdu a krásu nemůže hledat v reálněsocialistické náruči. Když potom v televizi viděl propagandistický pořad Atentát na kulturu, který měl za cíl dehonestovat tehdejší underground, a dostala se mu do rukou magnetofonová páska s nahrávkou kapely Umělá hmota, pochopil také, jakým směrem se za nimi vydat. „Já tehdy poslouchal Párply, Kiss a podobně a teď jsem slyšel tu Umělou hmotu. To mě úplně přibilo do země. Taková syrovost a autentická výpověď člověka. Nic takového jsem předtím neslyšel a naprosto mě to fascinovalo. A úplně zásadní vliv na mě měl televizní pořad Atentát na kulturu, který dávali, když jsem chodil do sedmý třídy. Z toho jsem byl úplně paf. Že takový lidi jsou, že kmen, ke kterýmu patřim, opravdu existuje.“

Máničkovské bratrstvo

Na druhou stranu měl mezi kamarády cejch funkcionářského synka, nepatřil tedy pořádně nikam. Přesto se scházel s lounskými máničkami, hlavně v tamní hospodě Slavia. V Lounech pro něho byli zásadními postavami, spřízněnými dušemi chartisté Zdeněk Buk, řečený Děvka, a Milan Roch. Souputníky ale našel i v nedalekém Žatci, kde studoval a kde bylo „podzemí“ podstatně početnější. Vůdčími osobnostmi tam byli například Borek Holeček nebo Jiří Zelí Zelenka. Vyrážel ovšem také jinam, po celých Čechách. Tradiční byly třeba srazy v Chomutově, v hospodě Na Mejtě, kde byl významnou vůdčí postavou Karel Mrázek, pozdější tamní starosta.

„Netvrdim, že každý víkend byl někde koncert pěti kapel, ale minimálně sraz v nějaký hospodě, kde alespoň jeden muzikant vystupoval, byl pravidlem. Tohle cestování po republice mělo i to kouzlo, že máničky byly tehdy opravdu jakési bratrstvo. Někam jsi přijel, potkal prvního máničku, ten ti řekl, kde se scházejí, nakrmil tě… Někdy jsi třeba mohl někde vegetovat několik dní bez koruny v kapse.“

Ovšem téměř vždy s estébáky v patách. Jejich zájem poprvé vzbudil vlastní svatbou v lednu 1987, kde vystupovali nepovolení muzikanti (Svědek, Orchestr Bissext, Křik, J. S. V. a Nucený výsek).

Taťka Čuňas a tvrdý underground

Čím dál častěji jezdil do Prahy, kde hledal další soukmenovce. Jednak tam nikdo nevěděl o jeho stigmatu, jednak se s tamními androši cítil více intelektuálně a duchovně spjatý. Projevovala se tam i sociální pestrost disentu, zájmové a intelektuální přesahy, vše spojené touhou po alternativě k modelovému životu.

Prvním přelomovým momentem ve Vladimírově životě bylo náhodné setkání s Františkem Stárkem „Čuňasem“. „Pak jsem jel jednou v Praze tramvají a proti mně stál chlápek a na svetru měl emblém Vokna. Tak jsem k němu šel a řekl mu, že právě tenhle časopis marně sháním. Jestli bych si ho u něj nemohl koupit. On na to, ať tedy přijdu do kotelny k svatému Tomášovi na Malé Straně. Že dělá šichty krátkej-dlouhej, tak ať tuhle sobotu v tolik a tolik přijdu. Nemohl jsem ani dospat. A to byl Čuňas. Láskyplně mě přijal do toho tvrdýho undergroundu. Dělal jsem distribuci Vokna a Voknovin pro celý severní Čechy. Tak jsem do toho zaplul naplno.“

Hned při odchodu z kotelny byl perlustrován Veřejnou bezpečností a následně předvolán na výslech na StB v Lounech. Jezdil pravidelně do Prahy do hospody Klamovka v Košířích, kde se scházela parta kolem Plastic People, později i lidé seskupení okolo Revolver Revue, jako třeba Jáchym Topol. Dalším místem setkávání androšů byla staroměstská hospoda U Betlémské kaple na Betlémském náměstí. To byl zase „hlavní stan“ lidí kolem Milana Svědka Padevěta a jeho skupiny Hally Belly. Ostatně koncert právě téhle kapely byl pro Lábuse – jak se mu začalo říkat díky podobě s postavou z jednoho dílu seriálu Třicet případů majora Zemana ztvárněnou hercem Jiřím Lábusem – dalším významným okamžikem jeho života. „Už si ani nepamatuju, kde tenkrát hráli. Vim, že to bylo v zimě, jeli jsme vlakem a potom šli přes nějaký les. Byl to pro mne takový úplně iniciační zážitek.“

Svůj občanský postoj a pozici bral velmi vážně. Na vlasy si nenechal sáhnout, byl členem Hnutí za občanskou svobodu,¹⁾ abstinoval, nekouřil, nepil ani kafe, aby nebyl na ničem závislý a nepostrádal to a nebyl kvůli tomu vydíratelný, až se jednou ocitne v kriminále, jak předpokládal.

Vojáci, nevojáci a práskači

Tuhý boj svedl o získání modré knížky, několik let chodil každoročně k odvodu. Vojna by tehdy znamenala dva ztracené roky plné pakáren. Předstíral duševní chorobu, na čas se dokonce ocitl v psychiatrické léčebně v Mostě. Náhradní civilní službu potom strávil stylově disidentsky na zauhlování elektrárny v Počeradech. Jiní, kterým se to nepodařilo, naopak dva roky prožili v lounských kasárnách a s Lábusem se v tamních hospodách spřátelili. Byli to zajímaví lidé, jako například Lubor Maťa, dnes majitel stejnojmenného nakladatelství, nebo pro změnu zakladatel nakladatelství Torst Viktor Stoilov.

Pracoval jako agronom v místním agrochemickém podniku, distribuoval po severních Čechách Vokno a Voknoviny, jezdil na srazy androšských part v pražských hospodách, na různé podzemní kulturní akce po celé republice a žil by zřejmě celkem hezký život, nebýt neshod a napětí v rodině, fízlů a udavačů.

„Já v tom podniku dělal agronoma a on mechanizátora. Vždycky říkal: ,Hele, jdou po tobě. Já ti půjčim auto, ať tě nechytnou. A kam vlastně jedeš?‘ Tak řikám: ,Jo, fajn, to jsi skvělej!‘ Potom jsem zjistil, že ho jednou chytili nalitýho za volantem a řekli, že mu buď vezmou řidičák, čímž by přišel o práci, nebo na mě bude práskat. Dal si záležet, opravdu na mě bouchal snad každej tejden. Vůbec jsem to netušil. Navíc to byl bubeník, rocker, pořád nadával na komunisty, hezky jsme si notovali…“

Hodný, zlý a hlavně držet hubu

Každou chvíli se ocitl u výslechu. Navíc měl tu nevýhodu, že na rozdíl od jiných lokalit byl v Lounech prakticky jediným objektem zájmu StB svého druhu, a proto mu věnovali značnou pozornost. Existoval tam prý dokonce jakýsi státobezpečnostní výbor, který se zabýval téměř výhradně jím a jeho činností. Psychický tlak byl značný, někdy ho na stanici nechali sedět celý den a stále z něho mámili nějaké informace. „Nejdřív jsem byl takový zapálený vlastní advokát a snažil se jim vysvětlit, že o nic nejde, že proti nim vlastně nic nedělám, jen mám dlouhý vlasy a poslouchám muziku, která se mi líbí. Časem jsem pochopil, že je to marné, a už jsem jen mlčel. Někdy ale člověka dokázali i vyprovokovat a jsou věci, které si dodnes vyčítám. Ne z úmyslu, ale někdy člověka dostali, byli to dobří psychologové. Zaryté mlčení pak bylo jedinou účinnou obranou. Zažil jsem i ten známý model hodný a zlý estébák. U mne to byl hodný Knotek a zlý Havelka. Z dnešního pohledu je to samozřejmě jasný jako facka, ale tehdy jsem se opravdu kolikrát modlil, jen ať je tam dneska Knotek.“

Uvolňování nebo čekající koncentrák?

Byl prý dokonce na seznamu akce Norbert,²⁾ kdy komunistický režim v případě společenských nepokojů plánoval tisíce „potenciálně nebezpečných lidí“ odvézt do nějakých koncentráků. Tento projekt byl údajně na stole ještě v listopadu 1989. Snadné to tedy nebylo ani na sklonku bývalého režimu. Lábus, stejně jako další pamětníci vyvrací mýtus o jakémsi uvolňování v letech 1988 a 1989 a ilustruje to vlastním zážitkem: „Právě 17. nebo 18. listopadu 1989 jsem byl snad celý den u výslechu. Fízlové si přede mnou neustále ostentativně kontrolovali a nabíjeli pistole, řvali na mne, jestli chci, aby tu byla bída a hlad jako v Polsku a podobně. Byli vyděšení, co se děje, vůbec nevěděli, která bije, a o to byli agresivnější a nebezpečnější.“

Rok předtím eskalovalo i napětí a nesoulad v rodině, když ho dokonce ani těžce nemocný otec nepustil za sebou do nemocnice, dokud se neostříhá.

Velvet a underground

V době sametové revoluce se účastnil politického dění, spoluzakládal lounské Občanské fórum, za které potom čtyři roky působil v tamním zastupitelstvu. Prošel obdobím euforie ze svobody, podnikání, provozoval například rockové kluby.

Dnes kromě toho, že je ředitelem lounského divadla, dělá to, co vždycky dělat chtěl a vlastně různými způsoby vždy dělal. V roce 2001 založil vydavatelství Guerilla Records a vydává, šíří a propaguje hudbu a literaturu, které přes svoji kvalitu zůstávají i dnes v podzemí. Nepodbízejí se totiž mainstreamu a nepřizpůsobují požadavkům velkých komerčních společností a masmédií. Zkrátka jak říká sám Lábus: „Jednou underground, vždycky underground!“

1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Hnut%C3%AD_za_ob%C4%8Danskou_svobodu

http://denikreferendum.cz/clanek/16754-demokracii-pro-vsechny-po-petadvaceti-letech

2) http://www.atllanka.net/index.php?text=502-koncentraky-pro-cechoslovaky-byly-v-roce-1989-pripraveny

http://www.cibulka.com/stblist/norbert.html

http://www.cibulka.com/nnoviny/nn1998/nn0198/obsah/norbert.htm

https://www.youtube.com/watch?v=BiZ1ZIKCShk

https://is.muni.cz/th/357866/pedf_b/zaverecna_prace.txt