The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Drlík (* 1956)

• narodil se 1. června 1956 v Bezděkově

• maminka Jarmila Drlíková pocházela ze zemědělského rodu Smyčků z Holubice u Medlova

• rodina perzekvována během kolektivizace zemědělství

• během sametové revoluce organizoval generální stávku

• spoluzakladatel Občanského fóra v Zábřehu na Moravě

Místo toho, aby vedoucí nechala vyvěsit československou vlajku, vytáhla z šuplíku normalizační dokument Poučení z krizového vývoje. Teprve 11 rozzuřených chlapů z podniku, kteří za ní do kanceláře vtrhli, ji přesvědčilo o tom, že sametová revoluce skutečně probíhá a že vlajka na budově ČSAD zavlaje ještě dnes. Byl u toho i Jiří Drlík (*1956) – řidič autobusu a zároveň jeden z hybatelů revolučního dění v Zábřehu.

Rvali se s kamenitou půdou

Příběh Drlíkovy rodiny sahá až někam k druhé polovině 19. století, kdy majitel úsovského panství, Jan II. z Lichtenštejna, prodal kopec jménem Holubice (Medlov, Olomoucký kraj) i s přilehlými pozemky jistému panu Suchomelovi. Ten, protože potřeboval dřevo, celou Holubici vykácel a spodní parcely, kde byla údajně lepší půda, prodal lidem z okolních vesnic. Tak se tento kus země dostal do rukou rodiny Smyčkových z Choliny. Nový majitel nakoupil pozemky v zimě, proto si pod sněhovou závějí nemohl všimnout, že dává nemalé peníze za neúrodnou, kamenitou půdu. Zjistil to na jaře. 

Rodina Smyčkova pak na Holubici desítky let neúnavně dřela a snad jen díky téměř nelidskému nasazení, včetně malých i odrůstajících dětí, dokázala zúrodnit 20 hektarů půdy. Starý pán Smyčka uměl využít každou kapku dešťové vody a kameny z hlíny dobýval ručně. Svoje potomky nesmlouvavě učil tvrdé dřině. Děti musely brzy ráno, ještě než odešly do školy, pomáhat. Kolikrát přišly do vyučování i o hodinu později. Ale práce nesla svoje ovoce: 

„Pojďte se podívat, jak má vypadat obilí! Je z Holubice, od Smyčky,“[1] volali nadšeně lidé z Medlova. Nejspíš ti samí, co později v 50. letech označili Jiřího Smyčku za vesnického boháče – kulaka. 

„To byl tatínek mojí maminky, můj dědeček. Za to, co dokázal a jaký byl, jej považuji za svůj životní vzor. Navíc se jmenuji po něm, v rodině jsme k němu chovali velikou úctu,“ říká Jiří Drlík. Jeho maminka Jarmila opustila v roce 1955 rodnou Holubici, aby se v Bezděkově provdala za Miroslava Drlíka. Jiří se narodil rok poté a po něm přišlo na svět ještě sedm dalších sourozenců – nejmladší Jenda byl o 20 let mladší než nejstarší Jiří.

Ste na hlavo?!

Jiří Smyčka starší soukromě hospodařil ještě v době narození svého vnuka. Do družstva vstoupil až dva roky nato, v roce 1958. Tedy dlouhých deset let se mu dařilo plnit schválně neúměrně navyšované dodávky. Taková byla doba – jsi kulak, odevzdáš hodně! Nedáš-li, zavřeme tě nebo vystěhujeme! 

„Vystěhování tehdy dědečkovi skutečně hrozilo. Nejprve jej označili za nepřítele pracujícího lidu a pak se na úřadě projednávalo, zda jej vystěhovat a kam. A tehdy zvedla ruku naše tetička Tonka, která byla ve straně, a řekla, ať se postaví jediný člověk, kterému v obci dědeček nepomohl. Dle vyprávění Smyčkovy dcery Julie (sestra Jiřího maminky Jarmily) měla zemitým hanáckým dialektem říct: „Ste na hlavo?! Kdo se tade víc nadřel než Jiřík? Otec mu odešel, když mu bylo šestnáct, poznal jen dřinu. A jaký je to hospodář! Není mezi námi jeden, kterému by nepomohl. Jakýpak kulak, třídní nepřítel! Nebyla by vám haňba?!“[2]

Prý se tehdy všichni zastyděli a rodina mohla na Holubici zůstat. Poté, co Jiří Smyčka st. odevzdal jednotnému zemědělskému družstvu (JZD) svých 20 hektarů půdy včetně koní, dobytka a mechanizačních zemědělských strojů, nechali jej na statku pracovat – jako pasáčka mladého dobytka.

„To v praxi znamenalo, že děda pásal jalovice. A sem už sahá moje paměť, toto byl kus mého dětství, které bylo nádherné. Za dědečkem jsme jako děti jezdili v létě, brával nás s sebou na pastvu. Ráno jsme vstali a už ve čtyři jsme byli na cestě a domů jsme se vraceli v devět večer. Moc rád na to vzpomínám,“ vypravuje Jiří Drlík.

Od bílé kleriky k modré košili

Rodina byla silně katolicky orientovaná. I toto utkvělo Jiřímu v paměti. Zasněžená, tichá krajina v hodině mezi psem a vlkem. „Už jako hodně malý jsem s maminkou chodil na roráty,“ líčí pamětník, který také ve svých čtyřech letech začal ministrovat. Vydrželo mu to dlouhých 11 let, pak se o slovo přihlásila puberta a mladík začal mít jiné zájmy nežli oblékání krajkované rochety. I tak se to později promítlo v jeho kádrovém profilu – když se po základní škole hlásil na dřevařskou střední školu v Hranicích na Moravě, nepřijali jej. Vyučil se tedy oboru, který ho vůbec nezajímal – elektrikářem.

O něco dříve, když mu bylo 12 let, přijely do Československa tanky okupantů.

„To si pamatuji, bylo to v osmé třídě, když jsme po srpnu 1968 přišli v září do školy. Naše učitelka ruštiny, velice kovaná soudružka, z toho byla totálně zdrcená. I rodiče to nesli těžce, ještě měli v živé paměti Maďarsko padesát šest [1956 – krvavé potlačení Maďarského povstání proti diktatuře SSSR]. Doma jsme poslouchali Hlas Ameriky a vždy jsme věděli, co se děje. Navíc rodiče s námi doma o všem diskutovali, jen platilo pravidlo, že co se řekne v obýváku, nesmí se říct ve škole,“ popisuje atmosféru doby Jiří Drlík.

V roce 1971 stál u založení místního Socialistického svazu mládeže (SSM). Pro hluboce věřící maminku to byl pořádný šok – z ministranta svazákem: „Postavili jsme si klubovnu a tam se dělo vše důležité, tam jsme prožili mládí. Můj nejlepší kamarád byl vedoucí a já pokladník. Kdybych totiž zastával v SSM nějakou politickou funkci, maminka by mne byla asi vyliskala,“ usmívá se pamětník.

Řidič autobusu

Dobu normalizace prožil Jiří Drlík v jakési hibernaci – v podobné žily i další tisíce, desetitisíce lidí v tehdejším Československu. Kdo mohl, stavěl si dům nebo jezdil o víkendech na chatu. Za hranice se nesmělo, tam se podívali jen ti šťastnější, kterým to režim dovolil. Hodně se mlčelo a mluvilo jen za zdmi domovů.

Jiří během 70. let prožil dvouletou povinnou vojenskou službu, která pro něj byla klíčová v jednom ohledu – získal řidičák na autobus. Kasárna opustil jako vojín bez možnosti povýšení, jeho kádrový profil a posudek, který na něj vypracoval úředník z poličského národního výboru, obsahoval totiž informaci o silné katolické orientaci celé rodiny. 

Víru si uchovali téměř všichni sourozenci včetně nejstaršího Jirky. Nejmladší bratr Jan se v průběhu 80. let účastnil tajných salesiánských chaloupek, což byl původně krycí název pro křesťanská soustředění organizovaná právě salesiány během letních prázdninových měsíců. 

Jiří Drlík se v normalizaci jako šofér podíval jen do zemí bývalého východního bloku. Jednou stál u hranic s Rakouskem a pohrával si s myšlenkou, jaké by to bylo přišlápnout plyn a podívat se na Západ. Měl tu však rodinu – ženu a děti, pro které v Zábřehu postavil dům, což byl ostatně i jeden z důvodů jeho záporné odpovědi, když se jej v domovské ČSAD ptali, zda je ochoten vstoupit do komunistické strany: „Vymluvil jsem se na barák a na rodinu. Nicméně v roce 1986 mne nominovali do ROH [Revoluční odborové hnutí], kde jsme tehdy dokázali zařídit zútulnění nocležen pro řidiče autobusů. Ovšem mojí mamince se toto angažmá moc nelíbilo,“ usmívá se pamětník, který během jednoho podzimního dne vezl turisty na třídenní poznávací zájezd republikou. Když jeho autobus míjel ceduli s přeškrtnutým nápisem PRAHA, opačným směrem – do města, se řítily desítky policejních antonů. Byl 17. listopad 1989.

První den nám rozkopali svíčky

O tom, co se v Praze stalo, že na Národní třídě tekla krev a že se věci nezadržitelně daly do pohybu, se Jiří Drlík dozvěděl až dva dny nato – v pondělí po zájezdu: „Všechno jsem se dozvěděl od své ženy. V úterý se nás pak sešlo jedenáct, kdy jsme chtěli dojít na náměstí ke kašně a položit tam zapálené svíčky. Nedostali jsme se tam, hlídal to pomocník Veřejné bezpečnosti s páskou PS VB na rukávu. Tak jsme místo toho vyrazili do hospody, jak je starý pivovar, a tam jsme každý na zeď dali hořící svíčku. Než jsme dopili pivo, bylo to rozkopané,“ popisuje Jiří Drlík začátky sametové revoluce v Zábřehu. Druhý den už se jich na náměstí sešlo okolo dvou set.

V rámci ČSAD, svého mateřského podniku, pak Jiří Drlík pomáhal založit Občanské fórum a zároveň koordinoval generální stávku, během které chtěli zaměstnanci vyvěsit československou vlajku, ale kovaná vedoucí jim to nejprve nedovolila – kapitulovala až po intervenci 11 řidičů, kteří se nahrnuli k ní do kanceláře.

„Tehdy, v tyto dny, jsem se vracel domů a se slzami dojetí v očích jsem se díval na svoje spící kluky. V den generální stávky jsem si vzal volno a obešel jsem řidiče, aby tu stávku podpořili. A ti tehdy, aby dali najevo, že jsou s námi, rozsvítili světla,“ líčí pamětník, který se také během těchto překotných dnů vypravil do Prahy pro černobílé fotografie pořízené v den brutálního policejního zásahu na Národní třídě. Ty pak odvezl do Zábřehu, aby je lidé mohli vidět – ve výloze lékárny.

Když člověk chce a zároveň může…

Jiří se po revoluci podíval i tam, kam za režimu nesměl – do Paříže a dalších částí západní Evropy. 15 let po pádu komunismu seděl s kamarádem u piva, kde se zeptal jednoho bývalého milicionáře, zdali by tehdy, v roce 1989, na rozkaz střílel do lidí: 

„Samozřejmě, střílel bych i dnes!”

„Trochu mne děsí, že jsou stále mezi námi lidé, kteří by ten minulý, zločinecký režim chtěli nejraději zpět. Za půl roku budou volby, klíčové volby, a tam se rozhodne,“ uzavírá Jiří Drlík, který ještě v době natáčení rozhovoru (2025) pracoval jako řidič autobusu. 

Oba dva rodiče Drlíkovi se pádu komunismu dožili. Tatínek Miroslav potom začal na navráceném poli soukromě hospodařit. Co na tom, že už byl starý pán, co na tom, že jim vše vrátili zase kamenité a zaplevelené, šlo o pocit – o pocit toho, že člověk chce a zároveň může. 

[1] Helena Havlíčková, Dědictví: Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948–1989, nakl. Poznání 2008, str. 138.

[2] Helena Havlíčková, Dědictví: Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948–1989, nakl. Poznání 2008, str. 138.