Marie Drnková

No, a ty děti. Ty mámy jim řekly, že jsme Češky, tak oni na nás křičeli: „Du bist tschechisches Schwein.“ Že jsme český svině. Takhle po česku jsem věděli, ale oni německy, abychom jim nerozuměli. Ta jedna z Chlumka, ta uměla perfektně německy, ta to vždycky překládala, co ty hajzlové na nás křičeli. Házeli po nás kamením, kouličkami. Já taky vzala kamen, taky jsem to po nich majzla. Holky mi říkaly: „Dej pokoj, nevšímej si jich. Mohla by jsi být ještě zavřená. Nic s nimi není.“ Tak jsem si jich už nevšímala.

A některý ty, co jsem byla u Hommana a Katze, ty Němci, co tam byli, tak už věděli, že prohrávají. Už se blížila fronta, třicet kilometrů už byla od Pforzheimu. Tak věděli, že už je s nimi konec, tak jak tam měli obraz na zdi Hitlera, fotografii - to bylo v každé továrně. Fuj fuj, plivali, Scheisse říkali. A nadávali na něj. Co to bylo platný, když hromada Němců tam zůstala v té válce. Taky přišli o život. A ženských tam byla hromada vdov. Nadávali na něj, na Hitlera, všichni. Hitler začal válku a takhle skončil. A když jsme tam byli, kolikrát na něj dělali atentát v tom Pforzheimu. On měl dvojníky podobný. A oni nikdy netrefili toho pravého. Vždycky to odnesl ten, co pravý Hitler nebyl.

V únoru osmadvacátého, v neděli to bylo. Ve Pforzheimu letěla letadla, jich pár. Holky psaly psaní, že nás nechtěli pustit domů, že už ta naše lhůta, ten rok, že už vypršela. Tak jsme tam měly být na rok, na rok to bylo. Já vyběhnu ven, my jsme bydlely v ruských lágrech za městem. Tak tam jsme se měly dobře. Tam nic neshodili, do ruských lágrů. Oni to měli všecko poznamenaný, vypsaný z těch letadel, tak tam nic neshodili. Tak jak vyběhnu ven, vidím, že už jsou tam stromečky jak o Vánocích. Světložlutý, zelený, modrý. Jak vystřelovali rakety, tak ve vzduchu zůstaly viset jak vánoční stromečky. Takový krásný barvy. Ale to bylo znamení těm druhým letadlům. To jich pár letělo napřed, ty tam ty stromečky vystřelily. A ty ostatní letadla letěla, jak měly to znamení, jak vystřelili ty rakety, tak měly znamení, kam mají letět. Tak letěly rovnou na Phorzheim, to už to měli naplánovaný. No, a já volám: „Holky, nechte psaní. Ježíš, je tu nálet.“ Tak holky toho nechaly, běžely a šly jsme se schovat pod můstek, protože to už jsme pod ten velký most nedoběhly. To už bylo pozdě. To bylo takový hezký kousek. Přes pět minut to bylo. Tak jsme tam nedoběhly, šly jsme hned u toho lágru našeho, jak jsme byly v tom ruským. Rusové tam taky byli. Některý utekli pod ten velký most. Tam jsme byli schovaní pod tím můstkem. Ona tam tekla voda, my měly plné boty. Tenkrát výšky nebyly, tak jsme měly punčochy mokré pod kolena. Bylo to špatný. On ten nálet trval dvě hodiny, přilétlo tam tři sta letadel. Ten Pforzheim rozbily. Chlapci, ti kamarádi, co byli taky ten čtyřiadvacátý ročník s námi, ti měli lágr vevnitř městě v městě ve Pforzheimu. Ti tam měli nějaký kryt, tak vyvázli bez pohromy. A ten jeden byl kuchařem v nějaké restauraci, taky Čech. A toho tam ten nálet zabil. Ten se nevrátil. V osm hodin začal nálet, v deset hodin to skončilo. Odlétly. A chlapci mířili k nám, jestli jsme všichni zdrávi. Ti naši Češi z toho města. Akorát jednomu ta střepina něco udělala na prstě a jinak to bylo v pořádku.

A Němci byli secsakramentský. To byl samý zpěv, to tam byla ta Hitlerova mládež. Ono to tam těma bubínkama třískalo po městě. Já to nemohla ani slyšet. Vždycky, když jsem šla z továrny. Taky tam byla elektrika, elektrikou jsme jezdili, tramvají. Tak vždycky jsem raději utíkala pryč. Já to nemohla slyšet, co to bylo.