The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Drozen (* 1934  †︎ 2015)

• narozen 11. května 1934 v Hasině

• do školy a skautského oddílu chodil v Rožďalovicích poblíž Jičína

• v Praze se vyučil nástrojařem

• v padesátých letech studoval na Škole důstojnického dorostu a na vojenské akademii

• působil u vojenského útvaru v Jičíně jako voják z povolání

• po roce 1968 se stal zástupcem vůdce 5. skautského oddílu v Jičíně

• v rámci normalizace propuštěn z armády

• pracoval jako instalatér

• v roce 1990 se podílel na třetí obnově skautského hnutí v Jičíně

• rehabilitován a povýšen na podplukovníka a později plukovníka

• obdržel mnoho skautských vyznamenání

• zemřel 1. března 2015

Narodil jsem se 11. května 1934 ve vesnici Hasina, tehdy to byl okres Jičín, nyní okres Nymburk. Otec se vyučil u Bati, ale nastala krize a táta začal hospodařit. Zdědil totiž po svatbě s mou matkou jednu třetinu rodinných polností, byl ze tří dětí, získal asi 1,5 hektaru. Po roce 1948 u nás rozparcelovali velkostatek, tak obhospodařoval asi dvanáct hektarů a já byl na vojenské akademii v Hranicích na Moravě považován za syna kulaka.

Do školy jsem jezdil na kole do Rožďalovic, pak jsem se v Praze vyučil nástrojařem.

Válečné zážitky¹

Pamatuji si na květnovou mobilizaci v roce 1938, byly mi čtyři roky. Naší vesnicí jelo vojsko směrem na hranice. Ve vsi přespali a ráno zase pokračovali dál, mašírovali si to hezky pěšky.

Na zářijovou mobilizaci v roce 1938 pamatuji také. Družstvo, nebo možná něco navíc, vezlo auto, snad pragovka. Spali ve stodole, další den odjížděli, ale přišel důstojník a sebral ze dvora matčina bratra čtyři koně a vedl je do pohraničí.

Pamatuji také 15. březen 1939 – německou okupaci. V poledne jeli Němci, padal sníh, my jsme obědvali, měli jsme vepřo knedlo zelo. Naproti našim oknům zastavil dělostřelecký tahač a chlapi nám civěli do oken. Když je táta viděl, povídá: „Uložit! Najíme se, až odjedou!“

Když odjeli, zjistili jsme, proč tam stáli. Bylo mokro a u sousedního domu sjel jeden tahač i s dělem do příkopu. Než ho vytáhli, museli všichni za ním zůstat stát.

Někdy v březnu 1945 se ve vsi usadila německá skupina a všechny muže nahnali do lesa na práci s krumpáčem a lopatou. Museli tam vytvořit šest kulometných hnízd a dvě protitankové zábrany, ale nepoužilo se z toho nic.

Němci nám za války zabrali školu, pak jsme si jezdili dvakrát týdně pro úkoly, ve středu a v pátek. Naše třída byla v té době v klášteře na náměstí, dá se říct, že v domově důchodců, protože se tam jeptišky staraly o nemocné a staré lidi. My jsme si tam žili docela dobře, přestože byla válka, dostávali jsme k svačině kakao. Kakao! Nevím, kde to ty sestry sehnaly, jestli od Červeného kříže?

Škola byla zabrána Němci, vlasovci a poslední měsíc možná i Italy, kteří se snad měli vzbouřit a Hitler je sem nahnal. Za naší vesnicí byly sklady pro Schörnerovu armádu. Byla tam nafta, letecký benzin, pumy, dělostřelecké granáty a další střelivo. Zpočátku sklady hlídali zmrzačení Němci, pak vlasovci a nakonec ti Italové. Jednou jsme šli do školy a v obilném poli stáli ti Taliáni v rojnici a každou chvíli se některý sehnul, sbírali šneky. My jsme z toho byli vykulení, co se děje.

Pak už Němci prchali a 11. května přijela Rudá armáda. Jako kluci jsme jezdili na kolech do rožďalovické školy, tehdy jsme čekali na náměstí v Rožďalovicích, chystalo se přivítání, to bylo pořád: „Jedou, jedou!“ Jenže jsme se nedočkali, po třech hodinách jsme nasedli na kola a jeli domů. Když jsme přijeli na kraj vesnice, viděli jsme na druhém konci v lese, jak je silnice z kopce dolů ucpaná, jak se to tam hejbá, tak jsme popojeli ještě asi kilometr směrem do Staré Hasiny. Tam stála slavobrána, čekali jsme, jenže ono zase nic. Povídáme: „Jedeme domů!“ Jeli jsme do Nové Hasiny, tam u hospody slavobrána: „Vždyť už to...“ Nic, oni jezdili zadem do lesa! Až teprve po hodině se objevili „oficíři“, kteří se chtěli ubytovat ve vsi. Okolní lesy byly plné vojáků Rudé armády. Rožďalovice byly z jedné strany obklopeny polem, na severu, východě a západě se táhly lesy. Po první vlně Rusů přišla asi za čtrnáct dní druhá, ty jednotky hnaly stáda dobytka, byly to hlavně ženy, které byly osvobozeny z koncentračních táborů a nucených prací. Tak se to převalilo a konec. To byl konec války v roce 1945.

Poválečné skautování

První kontakt se skauty byl po válce v roce 1945, tehdy jsem byl jedenáctiletý kluk. Přímo v Rožďalovicích-Libáni byli skauti, my měli svou družinu, myslím, že jsme byli družina Racků, poněvadž jsme tam měli rybník. Vedení oddílu bylo v sousední vesnici. Další družina byla zase v další sousední vesnici, takže jsme provozovali vesnický skauting.

Při výletech jsme táhli podél rybníka a dál lesem, kde jsme třeba v sobotu postavili stan a přespali, v neděli večer zase domů. A podobně i o prázdninách, poněvadž jsme museli pomáhat při žních, jinak to na vsi nešlo.

Jednou jsme si postavili z větví přírodní chýši v suchém korytu, takový pěkný důlek to byl a dobře se tam spalo, měli jsme štěstí, že nepršelo, poněvadž bychom byli bývali vyplaveni. Chybami se člověk učí. Měli jsme tam krásný kutloch a mohli si hrát na partyzány nebo na indiány.

Nejdál jsme se na výpravách dostali možná dva kilometry, přes léto jsme chodívali za skauty tábořícími u Pilského rybníka. Až z dějin Jičína jsem se dozvěděl, že to byli Jičíňáci. Obývali starý nefunkční mlýn, s obyvateli vycházeli dobře, krajina krásná, rovná a ty lesy! Pak jsme se dostali akorát možná k dětenickému zámku, ale dál ne, museli jsme doma pracovat.

Skautským dovednostem jsme se většinou museli učit sami z časopisu Junák, který po válce vycházel. Byl podrobný a byly tam popsány skautské zkoušky – „prvotřídka“, „druhotřídka“. Takže se šlo přímo podle časopisu, ve kterém vycházely na pokračování také Foglarovy knížky, třeba Devadesátka pokračuje. Vzadu pak byly kreslené komiksy, například Medvědí družina a později Rychlé šípy.

A s časopisem Junák souvisí i má skautská přezdívka. Asi v ročníku 1946/1947 v něm vycházel obrázkový příběh Tom Atom. Já jim to ukazoval a oni hned: „Šotek!“ A už to bylo. Psal jsem různé kronikářské zápisky, dělal nástěnky, tíhl jsem k tomu psaní, tak byl ze mě, jak se říká, tiskařský šotek.

Vybavení, třeba celty, jsme sháněli po Němcích, když utíkali, tak u vesnice po nich zůstal jeden polopás. Samozřejmě, že se lidé na to vrhli. My jsme šli po „teletech“ – batozích, stanech a po nábojích, to bylo naše! A dospělí sbírali, co se dalo, zbraně, ale i jiné věci, protože prchající Němci vezli s sebou i civilisty. A když Rusové opustili lesy, tak všichni hurá tam! Našla se rádia, kola...

V obecním domku jsme měli jednu místnost, kterou jsme využívali spolu s hasiči. Problémy nebyly, akorát jednou jsme na schůzce našli na kamnech vzkaz: „Netopte vodou!“

Jenže v roce 1949 jsme se rozutekli do učení a tím to skončilo, stejně Junák všeobecně skončil o rok později. Další má skautské setkání byla až v Jičíně od roku 1968 během druhé obnovy Junáka.

Škola důstojnického dorostu v Českém Těšíně, služba v Jičíně a vyhazov z armády

Na vojně nás stihla měnová reforma 1953! Předávaly se peníze, a tak jsme jeli s těmi, co je v těch školách apod. rozdávali. Jeden náš kluk postřelil sedláka, který řval, v ruce držel peníze a hnal se na komisi. Kluk zbrklý ho postřelil do nohou. Jel za to na týdenní opušťák a hned z něj udělali desátníka.

Sloužil jsem na česko-polských hranicích a vyhrožovali nám: „Ne, abyste lezli do řeky! Nebo vás Poláci zajmou a půjdete budovat Varšavu!“ Tak my naschvál, ale jen do půlky a dělali jsme si z Poláků legraci, poněvadž oni na nás: „Pojďte, pojďte!“ Byli jsme mladí kluci!

Když zemřel Stalin, tak se zesílily služby. A další den asi sto padesát metrů od kasáren přistál v jeteli civilní plátěný hornoplošník – polské letadélko – asi zabloudil nebo mu došel benzin, tak zase bylo nějaké vzrušení.

O kus dál stála vyhaslá cihelna, která se již nepoužívala. Z jejího komínu byla vírem vypuštěna tzv. hladová koruna – na jedné straně byla československá koruna a na druhé straně napsáno „hladová koruna“. Protikomunistické letáčky v podobě nové jednokorunové bankovky se snášely na pole a lesy a údajně se k nám dostaly ze Západu. Museli jsme je sbírat v polích.

Když jsem byl na vojně, probíhala v mém rodišti kolektivizace zemědělství. Rodiče mi napsali, že vstoupili do družstva 4. stupně, že dobytek zůstává normálně v rodinách. Sešlo se vždycky pár lidí a šlo se pracovat na nějaké pole, museli třeba pokopat řípu, to se dělalo tenkrát všechno ručně. Jestli jim to vydrželo rok? Postupně se totiž veškeré krávy svedly do kravína velkostatku, začaly se rozorávat meze a začalo se ve větším. Chvílemi to bylo JZD, chvílemi statek Sadská, pak se zase přešlo pod JZD. Teče tam řeka, kolem ní udělali z polí pastviny, vykašlali se na orání, bylo tam mnoho starých lidí. Když jsem restituoval, tak mi říkali, že jsou to všechno pastviny, ale já jim povídám: „Ne, já tady mám napsáno, že když jsme to předávali, že to byla pole, a hotovo!“

Jel jsem z vojny domů na dovolenou, to jsem byl právě v Českém Těšíně. Měl jsem měsíční prázdniny. V Nymburce jsem přespal a ráno dál na Jičín. Když jsem přicházel k našemu domu, tak jsem si řekl: „A jé, u nás se mlátí!“ Taky že jo. Řekli mi: „Snídani máš na plotně a pojď nám pustit mašinu.“ Převlékl jsem se z uniformy do montérek a už to bylo. Ale bylo to šťastné mládí, žilo se pomalounku, teď je spěch.

***

Po absolvování Školy důstojnického dorostu v Českém Těšíně jsem se nechal naverbovat na vojnu, ze které šly většinou celé čety třiceti lidí do Hranic na dělostřelce, jinak možná čtyři až pět lidí šlo do Martina nebo na nějakého technika. Když nás v Hranicích vyškolili, tak jsme nastoupili k různým útvarům.

Já měl štěstí, že ač jsem bydlel na konci jičínského okresu, tak jsem se dostal sloužit do Jičína, domů, dá se říct. Tady jsem prakticky vydržel celou „vojnu“. Až když přišli naši slovanští bratři v roce 1968 a poukázal jsem na to, že se nejedná o internacionální pomoc. Říkal jsem, že nás okupují, a bylo nás asi sedm, kteří jsme museli nedobrovolně opustit jičínské kasárny...

Další vojenské zážitky²

Nebezpečí na cvičáku

Když jsem byl v učilišti, tak jsme byli v Milovicích na cvičáku, jeli jsme tam tankovou cestou, pěkně vyjetými dolíky. A teď tam osm set pětka najela do díry a nemohla ven. Velitel vypadl z kabiny do díry pod kolo, kdyby se auto převrátilo, tak by ho rozmačkalo. Kluk, co seděl vpředu, zařval duchapřítomně: „Na levou stranu!“ Všichni jsme bleskově přeběhli, aby bylo auto zatížené a nepřevrátilo se.

Při tomhle cvičení jednomu pěšákovi z Lipníka tank rozdrtil hlavu. Voják byl u přejezdu, v zátarasech byly udělané průchody. Bylo řečeno, že když z boku vyšlehnou plameny, mají se stáhnout. Kluk na to asi zapomněl, uslyšel rachot, chtěl se podívat... a už mu nebylo pomoci.

Zranění velitele

Jednou byl náš velitel zraněn při cvičení dělostřelectva, ustřelili jsme mu bradu. To ještě bylo tady u útvaru, stalo se to na Doupově, nějak víc mrzlo a první ránu jsme poslali přes pozorovatelnu, byl tam vysoký smrk. Potvora, co zrovna musela o ten smrk škrtnout, bouchla nám přímo nad hlavou. Veliteli to ustřelilo bradu. Byl to takový šikulka chlap, že nás autem vedl tři až pět kilometrů do nemocnice, před vchod chirurgie, kde omdlel. Když jsme pak společně jezdili, chlubil se, že má platinovou bradu, a kdyby jej o ni někdo okradl, byl by bohatý. Ihned po události bylo nařízeno, že první rána nikdy nesmí jít přes pozorovatelnu, ale nejméně 100 dílců bokem. To jsou ty všelijaké průšvihy, všelijaké životní kotrmelce.

Průzkumákem

Na Libavou vojáci jezdili transportem-vlakem, my průzkumáci jsme museli jet o dva dny dřív, a než přijeli, museli jsme zajistit ubytování. Mít postavené stany, navozenou slámu z družstev, z uhelných skladů uhlí, dříví na topení. A na křižovatky jsme umisťovali regulovčíky. To byla naše starost.

Rok 1968

V jedenáct hodin večer 20. srpna 1968 přilétla spojka, že se máme dostavit do kasáren, tak jsem se obouval a slyším hrozný hukot. Povídám si: „Aha, chlapi vyjíždějí, to je ostré.“ Jenže při obouvání druhé kanady jsem si uvědomil: „No jo, ale ten hukot nejde zezdola! Ten jde seshora!“ To letěli do Ruzyně. Pak jsem vyšel na balkon a nějaká světýlka blikala, ale nevěděl jsem, co to znamená. Do kasáren jsem se dostal asi o půl dvanácté. O půl jedné nebo v jednu nám řekli, že se máme dostavit do velkého sálu klubu útvaru. Přinesli tam rádio, bylo řečeno, že „jsme okupováni...“ tenkrát to ještě všichni říkali „...vojsky Varšavské smlouvy! A pan prezident bude mít v jednu hodinu v noci projev.“ Na projev jsme čekali a do rána chrápali v kasárnách.

Ráno asi v pět hodin, tedy 21. srpna 1968, se v lípách na hlavní silnici od Lomnice nad Popelkou objevila první auta, první okupační jednotky.

Jenže k tomu musím říct ještě tohle – v květnu probíhalo štábní cvičení a jednotky, které se toho cvičení tehdy účastnily, vedly ostatní. Přijeli bez světel, všechno znali. Rozmístili se. Náš rozhlas hlásil, že nás přepadli, a oni se divili, že na ně lidi kašlou, že jim nechtějí dát ani vodu, předtím jim pekli buchty, a teď nic!

Sovětští vojáci byli snědí, snad z Ázerbájdžánu. A auta měli stará. Dokonce bylo vidět, že jedno táhne druhé. Asi počítali, že se budeme bránit. Kdo ví, to byla politika.

Byli jsme v kasárnách a koukali jsme, jak projíždějí. Usadili se tady Poláci. Možná třetí den jsme už byli netrpěliví: „Když nemůžeme vyjet z kasáren, nemůžeme nic dělat, tak se dáme do čištění bojové techniky.“ Vytáhli jsme děla z remíz a chlapi je začali čistit. Jenže Poláci na ně viděli ze Zebínu, kde asi měli pozorovatelnu. Tak hned přijely obrněné transportéry a obsadily všechny tři vrata. A vyjednavači za námi do kasáren, že to nesmíme... Tak jsme děla zase uložili a jen tak se vegetovalo. My oficíři jsme nosili pistole, ale nesměly být nabité, nosili jsme jen pro srandu s prázdnými zásobníky.

Pak začaly družby, začalo se různě společně cvičit i pít. Usadili se nám ve starých kasárnách, my byli V Lipách, ve svých kasárnách. Poláci, ti ne, ti do města nešli a byli částečně na Zebíně a na Veliši, hlavně jejich tanků mířily na Jičín, nevím, jestli se báli.

A máme tady pomníček zastřeleným ožralými Poláky. Naši lidi pitomí – v sousední vesnici je ožrali a vojáci chodili s ostře nabitými zbraněmi.

Propustili mě v hodnosti kapitána – náčelníka průzkumu oddílu. A potom z nás udělali lidi druhé kategorie, pomalu něco jako pétépáky. Těžko jsme mohli sehnat nějakou lepší práci, zbyla na nás jedině lopata. Postupně se člověk musel vypracovat, já na mistra instalatérů topení. Pracoval jsem v Okresním podniku služeb Jičín a Okresním stavebním podniku Jičín. Dokud se dělalo úkolem, co si kdo vydělá, tak to šlo, ale pak se vytvořily tabulky. Ten, který se flákal, mohl vydělat jako ten, který makal hodně, šlo to na hodinovku. Tak jsem odešel a nastoupil do projekce Agrostroje, projektoval jsem zdravotní techniku. A odtamtud jsem šel do důchodu po roce 1989, po cinkání klíči.

V roce 1990 jsem usiloval o rehabilitaci kvůli tomu, že mě vyhodili z armády. Výsledkem bylo, že mi povolili nosit uniformu při slavnostních událostech a byl jsem povýšen do hodnosti podplukovníka. Tím pádem jsem odešel v roce 1990 do důchodu, to mi bylo osmapadesát let. Dostal jsem vojenský důchod a někdy v devadesátých letech jsem byl povýšen do hodnosti plukovníka. A můžu využívat vojenská rekreační zařízení, poněvadž jsem stále veden u krajského vojenského velitelství.

Druhá obnova Junáka v roce 1968: situace v Jičíně

O první schůzi jsem nevěděl, konala se 27. února 1968 v Srdíčku, v loutkovém divadle, dozvěděl jsem se o ní pozdě a měl jsem tehdy dévéťáka – dozorčího útvaru, jinak bych si službu vyměnil. Ale na druhou schůzku už jsem se dostavil. Převzal jsem činovnické funkce ve střediskové radě. Tehdy byly ještě okrsky a oblasti, kde jsem byl zvolen jako tiskový zpravodaj. Václav Hošek-Bobr na té schůzi říkal, že se mu hlásí děti, proto se ustanovili vůdcové oddílů. Měli jsme první, druhý a pátý oddíl kluků, roj světlušek, smečku vlčat a dva oddíly skautek. A ještě jeden smíšený oddíl křesťanů. Začal se dělat nábor a pro ty, kteří se přihlásili jako první a byli zapálení, se udělal rádcovský kurz, aby už byli o něco výš a mohli předávat zkušenosti.

Byla zvolena středisková rada, vyslali se zástupci do okresní rady, já jsem se stal organizačním zpravodajem. Taky jsem po Bobrovi převzal funkci hospodáře. A pak nám ještě vypadl někdo z Hořic, tak jsem převzal i jeho funkci, měl jsem tedy tři, ale zvládal jsem to, všechny se týkaly papírování a organizace – registrace, finance, členské známky.

První slib po obnovení jičínských skautských oddílů byl 28. října 1968, konal se v lomu a hlídali nás Poláci s obrněným transportérem! Slib jsem připravil spolu se Standou Hylmarem-Pirátem.

24. ledna 1970 jsem složil vůdcovské zkoušky v Nové Pace, kurz se pořádal o sobotách a nedělích. Předsedou komise byl Jaroslav Tomsa-Tom z Liberce, který si jako skaut odpykával asi deset let ve Valdicích a chodil různě na stavební práce. Třeba v Agrostroji nám vězni postavili kuchyni, byli mezi nimi i faráři, dozvěděli jsme se od nich různé věci, ale nesměli jsme s nimi moc mluvit, bachaři je hlídali.

Z Jičína jsme na vůdcovských zkouškách byli tři. Já a pak Joža Stránský, který dělal od roku 1990 vůdce jičínského skautského střediska a v roce 2003 nám zemřel, od té doby to vede spolu s okresem Michal Císař-Miki. Předtím vedl okres Napoleon z Lázní Bělohrad, který byl takový mrňavoučký učitel-kantor. V květnové revoluci 1945 obsluhoval nádraží ve Staré Pace jako poručík v záloze. Byl to dobrý kluk a byli jsme kamarádi. Jediný od nás získal Řád Stříbrného vlka. Dá se říct, že jsem mu k tomu pomohl, protože jsem to o něm sepsal, on zase napsal pár řádků o mně, a tím pádem jsem se stal členem Svojsíkova oddílu.

Nějak po Novém roce 1970 jsme z ničeho nic museli někam jet, snad do Hradce Králové. Přijel tam Antonín Sum, který tenkrát dělal starostu Junáka, a oznámil nám, že končíme, že ústřední výbor si to nepřeje. Tak jsme skončili, přišli sem a: „Předejte nám materiál, předejte nám klubovny!“ Ani jsme nestihli umístit na Prachov ke Skautské vyhlídce pamětní desku, kterou mi v roce 1968 v Agrostroji odlili, a odhalili jsme ji až v roce 1992.

Měli jsme přejít pod Pionýr. Okresní tajemník přijel do Miletína za dětmi a ptal se jich, jestli půjdou do Pionýra. Jednohlasně mu řekly, že do takové špatné organizace nepůjdou, a hotovo, vyřízeno.

Navíc v roce 1968 v Lázních Bělohrad pozvali na okresní kolo Svojsíkova závodu svazácké papaláše. Napoleon je nechal, ať nám zapálí táborový oheň. Proč by ne. Jeden ze svazáků vytáhl z kapsy Rudé právo, zmačkal a zapalovačem zapálil. Špunti se rozřehtali, protože věděli, že se oheň zapaluje fagulí, a on na to jde s Rudým právem! Ten z toho byl nešťastný. No a pak nám měli děkovat a být na nás vlídní...?

Normalizace a následná třetí obnova Junáka

Tím rokem 1970 to tedy končilo. A když skauti nemohli vykonávat svou činnost, tak se dali na divadlo. Třeba v padesátých letech byl Jaro Fric principálem loutkového divadla a byl jím až do své smrti v roce 1972. Dokonce si přivezl několik plaket z celostátního soustředění a vystoupení. I za války se prý vrhli na divadlo a byli šikovní, i v těch sedmdesátých letech. Ivan Matějků říká, že se divadlu věnovalo asi osm nebo devět skautů, to byly tak tři nebo čtyři rodiny. Drželi se pohromadě, písklo se a v devadesátých letech se začalo skautovat. V šatně loutkového divadla Srdíčko byly uloženy stany, spacáky, to, co jsme dostali třeba od Československého svazu mládeže jako odškodnění při druhé obnově, dokonce jsme dostali motorku dvě stě padesátku, nafukovací lehátka a takovéhle věci. Dost toho bylo uloženo v tom Srdíčku. Věci po zákazu v roce 1950 byly uloženy zase v židovské synagoze, ale to se neví, kde se to rozprášilo, poněvadž synagogu dostala Jednota, která si tam udělala skladiště.

Nevím, že by někoho zvali za normalizace k výslechu pro jeho členství v Junáku, až na Václava Hoška, který říkal, že ano, ale jinak se nikdo nechlubil. Nás zkrátka zakázali, ale možná, že nás sledovali.

Pokud bych měl sepsat činovníky, kteří byli za normalizace nějak postiženi, tak mezi ně musím zahrnout sám sebe, protože mě propustili z armády. Pak Josef Bučina dělal v Agrostroji v základních prostředcích ekonoma nebo něco takového, ale musel odtamtud, pak jezdil u silnic a shrnoval šotolinu. Říkal, že předtím měl pohodlný život, byl v kanceláři, pak dělal venku, ale zase si víc vydělal, tak na to nenaříkal. Václav Bauchner dělal zásobovače v Agrostroji a byl propuštěn. U ostatních to nevím. Akorát Václav Hošek říkal, že se mu zdálo, že je hlídaný. A pak Majka Patrná a Iva Špínová. Majka Patrná pokračovala v činnosti se svým homogenním oddílem i v sedmdesátých letech, pokračovali u ní doma ve sklepě. Nevím, jak často měli schůzky, ale občas si v Krkonoších zajistili třeba na týden chatu, a protože pracovala v nemocnici, jeli tam jako na ozdravný tábor.

17. listopadu 1989 bylo to cinkání klíči, pak moje manželka chytila v rádiu, že se svolávají skauti do Prahy. Byli jsme tam namačkáni, sál byl plný. Řekli nám: „Rozjeďte to!“ Odsud jsme byli dva. Já jsem říkal: „Mě nikdo nezrušil.“ Tak z titulu tajemníka ORJ Jičín jsem svolal okresní radu a radu střediska a rozjeli jsme to. Pak už se postarali, aby byla mládež, sháněla se literatura, tiskly se průkazy, desatero, základy ke slibu a všechno o vlajce, pozdravu... A všechno možné na líháku, na všem možném, co bylo k dispozici. Tak se to natisklo a pustilo mezi lidi.

V devadesátých letech, v počátcích, když jsme začínali, tak se někteří divili: „Vy chcete zůstat? Zvolme do okresní rady mladé!“ Já jsem říkal: „Jestli jich máte dost, tak jo.“

„Ale my je nemáme.“

Tak jsem na to odpovídal: „Ať se mladí věnují oddílům, protože oni k nim mají blíž myšlenkami, tělesnou zdatností, vším. Já osobně jsem schopný vás podporovat papírově a podobně, ale nejsem schopný už dělat nějaké opičárny.“ A to jich člověk na vojně zažil hodně, nejvíc jako průzkumák v armádě.

Taky mě po revoluci pozvali do tří škol, na kterých byli z dřívějška pionýrští vedoucí, kteří dělali činnost po vyučování, a teď najednou pro ně nebyla práce... Že by chtěli vstoupit do Junáka, z každé školy se nám přihlásili tři nebo čtyři a ptali se: „Kolik se bude platit?“ Já jsem odpovídal, že to je zadarmo! Je to perná práce a zadarmo. Tím pádem jsme nezískali ani jednoho kantora, nikdo z nich pak nepřišel.

***

My když jsme po revoluci přebírali zpět klubovnu, tak na lampě visely červené trenýrky, celé černé, spálené. Na stolech byly tácky s hořčicí, popelníky plné vajglů a hrnky s lógrem. Takhle jsme přebírali klubovny zpět. Klubovna Orlí hnízdo vyhořela.

Měli jsme však štěstí, že v Jičíně byla dobrá ředitelka školského úřadu, která zabrala pionýrák. V prvním patře byly ty úřednice, ve sklepě jsme měli uložený materiál a starali se o plynovou kotelnu, v přízemí byly čtyři klubovny, sál a záchody. Od Ústředí Junáka jsme měli slíbeno přes milion korun na opravy, bylo nám řečeno, že do údržby a oprav peníze dají, ale na výstavbu nového ne. Najednou ze dne na den, že nám barák prodají, taky že nám ho „prodali“. V květnu nám to řekli a k 1. lednu už to bylo prodané, my jsme tam už nesměli. A oni že nám mezitím postaví nový skautský dům. Jenže teprve v lednu nebo v únoru začali vyměřovat základy pro srub. V roce 2003 do stavby vrazili dva miliony a že více nemají, i když černé na bílém bylo napsáno, že nám to mají postavit celé. Michal-Miki se s nimi nechtěl soudit, já myslím, že bychom to vyhráli, ale nechtěl si to s nimi rozházet. Dotáhli jsme to vlastními silami, trvalo to o něco déle, zadlužili jsme se a měli jsme přes tři sta tisíc dluh u ústředí, zbývá nám už jen pár splátek.

Srub je využíván skauty, kteří jezdí do Prachovských skal.

Spisovna skautského střediska

Když jsme měli na klubovně setkání ke sto letům, tak mi Michal-Miki říkal: „Nezlob se, my staří jsme všichni vedeni až od roku 2003.“ Dřív jsme neskautovali, poněvadž o dřívějšku neexistují na ústředí žádné záznamy. A bylo jim to tam posíláno, ale on se s tím asi nikdo nechce zabývat.

Někdy v roce 1992 mi z ústředí poslala Kateřina Rocmanová-Káča registraci vlčat, 1. dívčího a chlapeckého oddílu z roku 1948, kde jsou všechny potvrzené Československým svazem mládeže, poněvadž už jsme pod něj spadali a musel je schválit. Ty doklady tedy mám, a oni nemají doklady z roku 1991 nebo 1992?! Když jim byly zasílány?! Já jsem Mikimu řekl: „Já je měl, ale vloni jsem je začal pálit, nechávám si vždycky deset let a zbytek... co s tím?“ Poněvadž dělám pokladní knihu okresu a dělal jsem pokladníka středisku.

Věk oldskautský

V roce 2010 bylo první jamboree oldskautů, v roce 2012 druhé. Já jsem byl v roce 2010 na lesní škole v Miletíně, pak jsem tam zůstal na oldskautském sněmu, takže teď mám i lesoškolácký šátek a dekret. Jednou skautem, navždy skautem, jak se říká.

Vzkaz dalším skautským generacím

Co bych měl vzkázat současné nebo budoucí generaci? Lidově nám to říkal prezident Edvard Beneš: „Vraťte se ke kořenům.“ Jsme přetechnizovaní, a to můžu říct i ze zkušenosti z armády, když začalo zimní období, kluci z měst nebyli schopni ani zatopit v kamnech, aby se světnice ohřála. Nebo při poplachu neuměli zapálit petrolejku.

Zvykli jsme si, že všechno máme, a nikdo nepřemýšlí, že by to mohlo nějak vybouchnout. A to se stát může! Nemusí to být válka, ale nějaká přírodní katastrofa. Proto je důležité, aby si člověk byl schopen poradit, třeba v lese nasbíral jahodové listí nebo čerstvé jehličí a udělal si čaj.

Já své skautské vědomosti využil na vojně u průzkumáků.

1 Pamětník své válečné vzpomínky rovněž zpracoval: viz DROZEN, Jaroslav. Jak vzpomíná hasinský kluk na válečné roky. Rožďalovicko: Obecní zpravodaj pro občany Rožďalovic, Ledeček, Viničné Lhoty, Podlužan a Hasiny. 2012, 3–4, s. 23. Dostupné z: http://www.rozdalovice.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=14268&id_dokumenty=62122

2 Tyto se mi bohužel nepodařilo přesně životopisně zařadit.