Václav Dubec

"To bylo těžké. Pozatýkali nás, všechno mně zabavili, ještě štěstí, že na obecním úřadě, národním výboru byl starosta, teda předseda, dost rozumnej chlap. Přišel, když se dozvěděl, že nám to přijdou zabavit. Přišel říct, ať to schovají, nebo ať to manželka dá ke švagrový. Oblečení a takové, to všechno oni posbírali. Manželku vyslýchali, jenomže manželka skutečně nic nevěděla, já jsem hleděl, aby se o tom nedozvěděla. Už byla v jiném stavu, tak ji potom pustili. A zas ji přemlouvali, ať se se mnou rozvede. No, ale ona ne…víte…" "Kolik jste dostal?" "Jenom třináct let… Nás vždycky vedli po skupinách – to byl jeden partyzán z brigády Žižky, pak byl letec ze Západu, já a byl nějak tady klučina ze Suchdolu taky. Tak tenkrát jsem si sice pohoršil, ale já jsem ani moc nechtěl. Když nás vedli, tak pan prokurátor Antl řekl: ‚Podívejte se, čeští pomahači fašistů, to by měly vidět lidické ženy, jaké zrádce máme!‘ A mně prostě ten úsměv jaksi utekl, že jsem se usmál a on to zpozoroval a vidíte: ‚Ještě je tak drzý, že se směje!‘ My jsme nevěděli, co vlastně jsme, protože jeho slova, to se prostě nedalo zapamatovat, nebo zapamatovat asi jo, ale dneska nějak… no, a pak dlouho to nevydržel, sám se nakonec pověsil."

"Jak vás zastihla válka, jak jste vnímal začátek války?" "No tak, začátek války – to začínalo ještě za Polska. Tak to víte, my mladí kluci jsme to ještě nebrali tak tragicky… Až potom, když už jsme dospívali, to jsme věděli, poněvadž začaly všelijaké vraždy, poněvadž tam byly všelijaké bandy… a potom nejhorší to bylo, když nás obsadili Rusové, v devětatřicátým, čtyřicátým roce, tak to tam všechno začalo, kolektivizace… – začala diktatura a tvrdý režim. Takže nějak, že jsme sice nebyli pro válku, ale v té válce jsme pomalu spatřovali jediné východisko, protože bychom byli úplně vyhynuli. Páč on Stalin prostě nesnášel lidi, kteří trošičku něco umějí a chtějí."

"Jaká byla výchova u vás v rodině?" "Tak podívejte se, u nás na Volyni… v prvé řadě, tak výchova k práci, to je pochopitelný, ale celkově se tam soustředila veškerá výchova na vlastenectví… ne, to není nějaká fráze, ale je to skutečnost, víte, poněvadž jedině to nás tam drželo. A právě proto, že většina Čechů, kteří tam byli, měla tuhletu myšlenku a zatím jsme šli, tak jsme docílili toho, že u nás za Poláků byly zřízené české školy, už i za cara se zřizovaly. Za Poláků, i v beckovském Polsku, které prostě s Němcema spolupracovalo, přes to všechno jsme si ty svoje školy udrželi…" "Jaké byly vztahy s Poláky?" "…a tak, vztahy nijak zvlášť moc kamarádské nebyly - i když kamarádi byli, pochopitelně. Ale zas nebyly nějaké vyhrocené, to bylo takové normální, jako bývá, jako lidé s lidmi, no, že by byly nějaké… bývali třeba někteří policajti, kteří byli proti Čechům, no ale to byli takoví místní, to nebylo nic… ale jinak, dobré, poměrně…"

"Zažil jste někdy útok, dostal jste se někdy do ohně?" "A tak jó, zas – ale tak že by to bylo jó kór moc, to ani ne. Když jsme šli už na Krakov, tak tam Němci protrhli určitý úsek – trochu se střílelo, ale nebylo to tak hrozné…" „Jaké to bylo, když jste se poprvé dostal do takové situace? Pro patnáctiletého kluka, obzvlášť…“ Moc, pěkné, víte, ohromný zážitek, že jsem tejden nejedl. Víte, člověk si představoval něco jiného – ale pak si už zvykl. Poněvadž, to máte tak, tam se střelilo a už ses schovával. Ale pak, když už tam byl člověk delší dobu, tak jsi věděl, jestli to spadne vedle tebe nebo letí za tebe … ale že by nějaký hrdinství? To se nedá říct, hurá hrdinství. Víte, ono ve skutečnosti, hrdinou se většinou každý stával nechtě. Protože to třeba dělal ze zoufalství, tak jako je ta kóta, rourová kóta se tomu říkalo, kterej prostě hodil granáty do německého bunkru - ale to bylo zoufalství, poněvadž útočili a útočili a tolik lidí tam tenkrát padlo, našich, že se tam dostal ze zoufalství, zasáhl je, ale on sám tam taky samozřejmě padl.“