The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Duchek (* 1955)

• narozen 12. prosince 1955 na Plzeňsku

• absolvoval gymnázium v Plzni

• vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor fyzická geografie

• po studiu a vojně vykonával dělnické profese

• od roku 1985 se živil jako inspektor ochrany přírody na odboru Okresního národního výboru Plzeň-jih

• ve druhé polovině 80. let se zapojoval do šíření samizdatových Lidových novin

• po listopadu 1989 byl prvním vedoucím Odboru životního prostředí pro okres Plzeň-jih

• od roku 1995 působí jako poříčný na Plzeňsku

Stanislav Duchek se narodil 12. prosince 1955 na Plzeňsku. Vyrůstal v Příchovicích v rodině okresního komunistického funkcionáře a dcery sedláka. Rodiče ho vychovávali v důvěře a úctě k režimu. S otcem měl problematický vztah, vzhledem k jeho politickému smýšlení i autoritářskému přístupu k výchově. Základní školu navštěvoval v Chlumčanech a Staňkově, gymnázium absolvoval v Plzni. Jako dospívající student silně vnímal jak doznívající Pražské jaro, tak počínající dobu normalizace na začátku sedmdesátých let.

Odmítal protekci 

Později se dostal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor fyzická geografie, kterou zdárně dostudoval. Po ukončení studia si jeho otec přál, aby dělal kariéru, která však byla spojena s politickou angažovaností, jež byla pro pamětníka nepřijatelná. Proto se rozhodl opustit rodiče a postavit se na vlastní nohy. Odstěhoval se z Příchovic do Plzně a našel si podnájem. Zprvu se živil různými brigádami a poté začal pracovat v plzeňském pivovaru jako odstruskovač. Vyvážel popel z elektrárny. Tuto práci tehdy vykonávali lidé na okraji společnosti. Vydržel to několik měsíců. Několik dalších let vykonával dělnické profese a poté nastoupil vojenskou službu. Jelikož byl vyloučen z vojenské katedry, musel na rozdíl od jiných vysokoškoláků absolvovat vojnu v nezkrácené době dvou let.

V polovině osmdesátých let, kdy zakládal vlastní rodinu, si Stanislav musel najít stálý příjem. Na otcovu přímluvu v roce 1985 nastoupil do pozice inspektora ochrany přírody na odboru kultury Okresního národního výboru (ONV) Plzeň-jih. Šlo o nově zřízenou funkci, legislativa týkající se ochrany přírody tehdy téměř neexistovala nebo neměla takovou formu, jakou známe dnes. Inspektor působil v rámci celého okresu a v obcích mohl jmenovat dobrovolné strážce, sdružené v takzvaném aktivu. Tito dobrovolníci, často kritičtí vůči stávajícímu režimu, představovali do určité míry „hlas lidu“ a podle pamětníkových slov mohli v některých případech ovlivnit rozhodování úřadů, když slovo inspektora životního prostředí nebylo bráno v potaz. 

Zámek v Lužanech, Jiří Ruml a Lidové noviny

V aktivu na okrese Plzeň-jih se angažoval i kastelán ze zámku v Lužanech Jiří Ruml. Jednalo se o nejstaršího syna někdejšího novináře, protagonisty Pražského jara a signatáře Charty 77 Jiřího Rumla a nevlastního bratra Jana Rumla – disidenta a pozdějšího ministra vnitra. Pamětník se s Jiřím Rumlem mladším sblížil.  Od září roku 1987 začal vycházet samizdatový měsíčník Lidové noviny pod vedením Jiřího Rumla staršího a několik výtisků vždy putovalo do Lužan. Pamětník je pak distribuoval dál. 

Stanislav Duchek vzpomíná na dobu těsně před zhroucením komunistického režimu: „Dá říct, že v roce 1989 jsem byl asi jedním z prvních iniciátorů v prostoru okresu. I v tom ONV (okresním národním výboru) jsem jaksi sídlil jako veš v kožiše.“ Skrze aktivity v Československém svazu ochránců přírody a emigraci sestry se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Výslechy přišly záhy, bylo jich několik, a ačkoliv je pamětník sám neoznačuje za nijak dramatické, zmiňuje se o zhruba třech větších, vyznačovaly se samozřejmě značným psychologickým tlakem. Krátce před revolucí se Stanislavu Duchkovi a Jiřímu Rumlovi mladšímu podařilo dostat se na Západ, díky čemuž v něm podle vlastních slov sílil strach z předpokládaného společenského zmatku. Popisuje i absenci informací o situaci uvnitř satelitních zemí SSSR. Ve dnech 19.–20. listopadu se konal sjezd Svazu ochránců přírody, který dal prostor stávkujícím studentům a odsoudil zásah bezpečnostních sil na Národní třídě. Stanislav Duchek změny podporoval. Dodává však, že demonstrovat nechodil – ne proto, že by nechtěl, spíše mu to neumožňovala momentální situace.

Změna poměrů

Po sametové revoluci se pamětník  stal vedoucím odboru životního prostředí na okrese Plzeň-jih. Bohužel v první polovině devadesátých let zažil v rámci své profese dvě události, které negativně poznamenaly jeho smýšlení o nových pořádcích. Šlo o stavbu plzeňského obchvatu a případ lokální skládky na území obce Dobřany, kde podle pamětníkova mínění zvítězila politická linie nad odborností a individuálními potřebami krajiny i tamních obyvatel. S touto skutečností se jen těžko smiřoval, a proto z funkce v roce 1995 odešel a stal se poříčným na Přešticku, Jeho úsek spadá na území při řece Úhlavě od Štěnovic po Nezdice (zhruba 30 km). Práci vykonává dodnes. Snaží se zasadit o udržitelnost životního prostředí. Již přes třicet let se zasazuje o závlahu krajiny, vysázení listnatých lesů nebo o navrácení říčních koryt do původních meandrovitých útvarů. Bojuje také za zvětšení kapacity říčního koryta ve městech jakožto součásti povodňových opatření.

I přes negativní zkušenosti spjaté s ochranou přírody je Stanislav Duchek za změnu režimu rád. V devadesátých letech vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA), kterou popisuje jako stranu, která alespoň zpočátku kladla důraz na etiku a disponovala množstvím chytrých a vzdělaných lidí. V řadách ODA působil jako regionální manažer pro Plzeňský kraj a později se stal asistentem senátora Jiřího Skalického. Nakonec ze strany, která postupně ztrácela svůj někdejší kredit, odešel.

 

Memoriál Ivana Martina Jirouse

V roce 1975 v klubu zřizovaného Svazem socialistického mládeže (SSM) v Přešticích proběhl pořad, na kterém tehdejší nehrající vedoucí kapely The Plastic People of the Universe Ivan Jirous přednesl svou „Zprávu o třetím hudebním obrození“ a během večera měli zahrát undergroundoví písničkáři Sváťa Karásek a Charlie Soukup. Organizátoři Karel „Kocour“ Havelka,  Miroslav „Skalák“ Skalický a František „Čuňas“ Stárek následně skončili po vykonstruovaném procesu známém jako „Přeštický případ“ ve vězení. Od roku 2015, kdy tato zlomová událost oslavila čtyřicáté výročí, se za účasti pamětníků a undergroundových kapel každoročně pořádá vzpomínková akce, na jejíž organizaci se podílí i Stanislav Duchek. Sám sebe jako disidenta ale nehodnotí, říká, že spíše propojoval lidi kriticky naladěné vůči tehdejšímu komunistickému režimu.