The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Duchoslavová (* 1946)

• narodila se 31. ledna 1946 ve Vysokém Mýtě

• bratr Jaroslav Smékal na podzim roku 1948 emigroval

• roku 1949 otec pronajal rodinnou pekárnu družstvu Jednota

• roku 1952 byl zatčen a odsouzen bratr Josef Smékal

• roku 1958 matka náhle zemřela

• roku 1961 hned po škole pamětnice nastoupila jako uklízečka do litomyšlské nemocnice

• studovala Střední zdravotnickou školu v Litomyšli

• do roku 1990 pracovala jako zdravotní sestra

• v restituci získala zpět rodinnou pekárnu Smékal ve Vysokém Mýtě

• v roce 2015 předala pekárnu Smékal mladší generaci

• v roce 2021 žila se svým mužem v obci Vraclav

Jiřina Duchoslavová pocházela z pekařské rodiny Smékalových. Tatínka Josefa Smékala vyhodili z jeho pekárny ve Vysokém Mýtě už v roce 1949. Aby se vyhnul výslechům a zatčení, utekl na Ostravsko. Zatčení a vězení však neunikl nejstarší bratr pamětnice Josef s těhotnou manželkou, přitom druhý bratr byl už čtyři roky v emigraci. Otec se vrátil z Ostravy až v polovině padesátých let. Získal místo na Střední škole potravinářské v Pardubicích, kde nastoupil jako mistr odborného výcviku. Po týdnu ho ale vyhodili s odůvodněním, že nemůže pracovat ve školství, když tak špatně vychoval své syny.

Všechny tyto události se podepsaly na zdraví maminky, která zemřela na Mikuláše v roce 1958. Tehdy dvanáctiletá Jiřina zůstala sama s otcem. Po mnoha těžkostech se dostala na střední zdravotní školu a jako zdravotní sestra pracovala v oboru až do roku 1990.

Listopad 1989 vítala s pochopitelnou radostí. „S manželem jsme chodili cinkat klíči a koupili jsme si barevnou televizi, abychom viděli v barvě, jak komunisti blednou,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová. V roce 1991 získala v restituci zpátky rodinnou pekárnu a se svým mužem obnovili značku Smékal. Stálo je to mnoho času, práce i zdraví, ale po třiceti letech litovala jen jediného: „Škoda, že se toho táta nedožil!“

Partyzáni vysílali přímo ze Smékalovy ložnice   

Jiřina se narodila jako Smékalová 31. ledna 1946. Pocházela z pekařského rodu, už její dědeček byl pekařem ve Velkých Opatovicích a tatínek Josef Smékal, který se doma vyučil a v řemesle pokračoval, koupil po svatbě pekárnu ve Vysokém Mýtě. Ve městě byla velká vojenská posádka, kterou místní pekaři zásobovali chlebem. „Tomu chlebu se říkalo komisárek. Aby táta obstál v konkurenci, musel koupit parní pec a tím snížil náklady i cenu,“ popisovala začátky tatínkova podnikání Jiřina Duchoslavová.

Pekař Smékal byl progresivní člověk, který se nebál změn ani investic. V třicátých letech pravidelně navštěvoval semináře a výstavy potravinářské školy v Břeclavi, jezdil s nimi na exkurze i do zahraničí, navštívil Rakousko a Sovětský svaz. Po tříměsíčním putování po Sovětském svazu se rozhodl svůj podnik přebudovat, postavil sklady na mouku a obilí a nakoupil novou technologii. Rekonstrukci ukončil v roce 1939, kdy začala okupace, kdy se rozpustila vysokomýtská posádka a přestal se péct komisárek. Josefu Smékalovi tak hrozil bankrot. Seznámil se ale s cukrářem Knápkem z Borohrádku a po celou válku společně pekli perník, což udrželo rodinu finančně nad vodou.

Jiřinin tatínek si koupil dodávku, kterou vozil pečivo do vzdálenějších obcí. Při jedné takové cestě do Dobříkova, na začátku roku 1945, natrefili na ruské uprchlíky, kteří utekli z transportů. Byli natolik zbědovaní a hladoví, že jim dali celý náklad, a od té doby je zásobovali pravidelně. Prostředníkem byl Rus Maklakov, který žil na kraji lesa už od první světové války. A u něho v domě se poprvé setkal Josef Smékal s majorem Krylovem (Borisem Charitonovem, velitelem paravýsadkové skupiny) a radiotelegrafistou Pičkarem, kteří ho požádali o spolupráci. Pekař Smékal souhlasil a až do konce války pro ně sháněl informace od německých vojáků, kteří si do pekárny chodívali péct chleba.

Smékalovi pomohli partyzánům i s umístěním vysílačky. Krylov vyžadoval místo, kde žije bezdětná rodina a kde už mají anténu. „Tatínek našel kapitána  Mikuleckého a pak k nám přivezl Krylova s Pičkarem, dal jim civilní šaty a odvezl je k Mikuleckým. Vysílačku dali do pytle na vozík a poslali s ní bratra Pepíka za nimi. Maminka byla celou dobu v okně a modlila se, aby ho nikdo nekontroloval, protože to by postříleli celou rodinu,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová.

Vysílání od Mikuleckých se ale příliš nedařilo, a tak se vysílačka stěhovala zpátky k Smékalovým. Pičkar pak vysílal přímo v bytě až do Velikonoc 1945. Po několika upozorněních, že Němci o Smékalově činnosti vědí, odstěhovali Pičkara i s vysílačkou do Prahy.

„Tatínek měl známé na městském úřadě, sehnali dokumenty na jméno Oto Váša, dopsali ‚l‘, přidali novou fotografii a z Pičkara byl Oto Vášal. Vlakem pak s novými dokumenty odjel do Prahy,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová. Pičkar pokračoval ve své činnosti i v Praze, ubytoval se u plukovníka Pokorného na Kačerově, odkud i vysílal. V posledních dnech války došlo k jeho prozrazení, gestapo ho zatklo přímo v bytě a odvleklo na Pankrác. Nepobyl ve vězení dlouho, protože po třech dnech vypuklo Pražské povstání a Pičkar se dostal na svobodu. Nehledě na střelná zranění, která utržil během zatýkání, bojoval v pražských ulicích na barikádách. Tři dny na Pankráci mu však vysloužily deset let sovětského gulagu. To se ale Smékalovi dozvěděli až dlouho po válce.

Pekař zůstal bez pekárny

Smékalovo pekařství po válce dál peklo pro své zákazníky chleba a běžné pečivo. Když se ale po únoru 1948 politická situace otočila proti živnostníkům, dal pekař Smékal svoji pekárnu do pronájmu Jednotě. Od znárodnění v první vlně svůj podnik skutečně uchránil, víceméně proto, že se na něj zapomnělo a úřady pekárnu vyvlastnily dodatečně až v roce 1960.

Na podzim roku 1948 emigroval mladší ze synů Smékalových Jaroslav. Bylo mu sedmnáct let a toužil po dobrodružství. Utekl ke strýci do Francie a později do Kanady a Austrálie. Na návštěvu ho československé úřady pustily po devatenácti letech, v roce 1966, ale natrvalo se Jaroslav do rodné země už nikdy nevrátil.

Otec Josef Smékal pracoval ve své pekárně až do roku 1949. „Sebrali mu živnostenský list a vyhodili ho. A chvíli nato zjistil, že po něm jdou estébáci. Když ho přišli zatknout, byl u babičky v Litomyšli. Sestra ho varovala a tatínek stihl utéct. Čtrnáct dní se schovával na chatě v Železných horách a potom odjel do Ostravy. Tehdy se budovala nová Ostrava a bylo v zájmu republiky, aby tam bylo co nejvíce dělníků. A tak se tatínkovi podařilo mezi nimi ztratit. Byl tam několik let, než se situace zklidnila a mohl se vrátit do Vysokého Mýta,“ vzpomínala Jiřina Duchoslavová.

Bratr viděl syna až ve dvou letech

Malá Jiřina chodila do první třídy, když se její o dvacet let starší bratr Josef oženil a nastěhoval se se svou ženou do horního patra domu Smékalových. „Jeho žena byla šest měsíců těhotná a ten den pomáhala mamince vařit oběd. Viděla jsem z okna, že k nim do bytu někdo jde. Řekla jsem jí to a ona se šla podívat. Pak už jsme jen viděli, jak ji nějací chlapi strkají do auta. Maminka za nimi běžela a říkala, že je těhotná. Oni se jí ale vysmáli, že prý se o ni dobře postarají,“ vzpomínala na první zatýkání Jiřina Duchoslavová.

Ten den zatkli přímo na pracovišti i bratra Josefa. Obvinili ho a nakonec i odsoudili za rozdávání letáků v roce 1948, kdy studoval potravinářskou školu v Pardubicích. Manželku po dvou měsících pustili, ale Josef Smékal si odseděl dva roky. „Když se vrátil, nechtěl o tom moc mluvit, jen mi řekl, že musel ležet na pryčně, že mu svítili do očí dvousetwattovou žárovkou, že nesměl usnout nebo že ho nahého strčili na dvacet čtyři hodin do kobky, kde musel stát v pozoru. Byl deprimovaný i z toho, že netušil, co je s jeho ženou,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová.

Josefovu ženu propustili s upozorněním, že ji v žádné porodnici nepřijmou a že si bude muset veškeré náklady hradit sama. Podle vyprávění pamětnice nakonec rodila v porodnici ve Vysokém Mýtě pod cizím jménem díky tehdejšímu primáři Kovaříkovi. Narodil se jim syn, kterého Josef Smékal mladší viděl až v jeho dvou letech.

„Pepík byl ještě ve vězení, když se vdávaly moje sestry. A oni ho ze Zámrsku na tu svatbu pustili s bachařem. Ten byl s námi na obřadu i na hostině a potom ho zase odvedl zpátky,“ vzpomínala Jiřina Duchoslavová.

Soudruzi si na důkaz spojenectví stříhali kravaty

Padesátá léta byla pro rodinu Smékalových velmi obtížná. Tatínek nezvěstný, nejstarší syn ve vězení, mladší v emigraci, a tak příjem rodiny zajišťovala maminka, která měla sama problém sehnat jakoukoliv práci. Finanční rezervy znehodnotila měnová reforma a cennosti zmizely během domovních prohlídek. „Přišla jsem domů a tam bylo všechno rozevřené. Po bytě chodili soudruzi a odnesli si, co se jim líbilo. Doslova nás vykrádali. A pak jsem se dozvěděla, už když jsem byla dospělá, že si soudruzi uloupené věci rozdělovali v hospodě Na Vinicích a že si tam na důkaz spojenectví stříhali kravaty,“ říkala Jiřina Duchoslavová.

Maminka statečně nesla osud celé rodiny na svých bedrech, ale tíha to byla příliš velká. Ve svých pětapadesáti letech na Mikuláše v roce 1958 zemřela. Tou dobou už byl tatínek z Ostravy zpátky a po neúspěšném pokusu získat místo učitele na potravinářské škole v Pardubicích pracoval jako skladník v Karose. S Jiřinou po maminčině smrti zůstal dlouhá léta sám.

Byla třídní nepřítel, ale pro socialistický závazek se hodila

Ještě za maminčina života se rodiče dohodli na tom, že by Jiřina měla poslední dva roky základní školy strávit mimo Vysoké Mýto, aby unikla nenávisti místních komunistů a měla větší šanci dostat se na střední školu. Maminčina smrt události urychlila a Jiřina odešla k tetě do Olomouce. Bohužel ani tato tragická událost nezmenšila zášť komunistických úředníků k rodině pekaře Smékala. „Ředitel si pozval tetu a řekl jí, že moji přihlášku nebudou vůbec nikam posílat, protože na tatínka přišel posudek horší než na vraha,“ říkala Jiřina Duchoslavová. Mohla jít do továrny nebo do zemědělství, až nakonec díky tatínkovým kontaktům dostala místo uklízečky v litomyšlské nemocnici.

Štěstí se na Jiřinu ale přece jen usmálo. „Na našem oddělení založili Brigádu socialistické práce. A každá taková brigáda musela mít socialistický závazek. A tak přišli za mnou, že mě pošlou do školy. Já jsem se tak strašně bála, že když cokoliv řeknu, že mě nevezmou. Ale šla jsem na přijímačky a dostala jsem se na zdravotní školu v Litomyšli. Tak jsem já, třídní nepřítel, pomohla splnit první socialistický závazek našemu oddělení,“ smála se Jiřina Duchoslavová. Ve zdravotnictví pak pracovala až do roku 1990.

Smékal, my o vás nevěděli, my vám musíme dát medaili

Dlouhá léta si na svá válečná dobrodružství Josef Smékal nevzpomněl. Když v květnu 1965 zazvonili vysokomýtští soudruzi u Smékalových, jediné, co otce pamětnice napadlo, bylo, že zapomněli vyvěsit vlajku.

„Táta se zhrozil, že bude průšvih, a šel jim otevřít. Ale před vchodem někdo rozhrnul řadu soudruhů a otevřel náruč. Byl to Krylov, po dvaceti letech. Soudruzi přešlapovali a říkali: ‚Jé, pane Smékal, my jsme to nevěděli, my vám musíme dát medaili.‘ Oni neměli instrukce, jak se mají chovat a co mají říkat. Nicméně tenkrát se tatínek domluvil i s Pičkarem, měli tam nějakého soudruha s gumovou rukou nebo nohou, který je hlídal, takže nemohli pořádně mluvit. Ale napsal potom tatínkovi dopis. A v něm stálo, že byl deset let zavřený, a bral to jako obrovskou nespravedlnost, protože prošel celou válku, a pak zmizel na deset let do gulagu za to, že byl tři dny zavřený před samým koncem války,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová.

Josef Smékal byl členem Svazu protifašistických bojovníků, ale jeho odbojová činnost za války mu v životě nijak nepomohla.

Po dlouhé době ho pustili za hranice

Na Vánoce v roce 1969 pozval syn Jaroslav svého tehdy sedmdesátiletého otce do svého nového domova v Austrálii. Odlet ale neproběhl bez komplikací. „Vyvolali ho k osobní prohlídce. Prohrabali mu celý kufr, rozbili mu hodiny, kukačky, které tatínek vezl jako dárek, a nakonec mu zabavili notýsek s adresami, které si tatínek zapsal, aby mohl poslat pohledy,“ vzpomínala Jiřina Duchoslavová. Josef Smékal za synem nakonec přece jen odletěl, ale notýsek s adresami dostal zpět až po mnoha letech.

„Po revoluci jsme se chtěli podívat do záznamů Státní bezpečnosti, ale všechno bylo stornované, nic tam nebylo. Jen jedna poznámka, že nějaký člověk, nám blízký, na nás donášel. Takže o nás věděli všechno. Nevíme, kdo to byl,“ konstatovala Jiřina Duchoslavová.

Znovuzrození Smékalova pekařství

Pekař Josef Smékal se převratu nedožil, zemřel v roce 1981. Sametovou revoluci vítala Jiřina Duchoslavová spolu se svým manželem s obrovskou euforií. V létě 1990 byli na dovolené a v rádiu slyšeli zprávu, že se budou privatizovat Východočeské pekárny.

„Od té doby jsem pořád chodila za manželem a říkala mu, co kdybych šla za panem Netolickým, který tatínka ještě pamatuje, co kdybychom pekli aspoň loupáčky. A manžel mi řekl: ‚Prosím tě, tak to vezmi celé.‘ A já jsem pak doma sedla ke stroji a napsala, že budu požadovat navrácení veškerého majetku včetně provozovny,“ vzpomínala Jiřina Duchoslavová na počátky svého podnikání.

Čekalo ji půl roku papírování, ověřování a dokládání. „V tu chvíli mě ohromně podržela rodina. Nikdo se nehádal o majetek. Všichni se všeho vzdali a chtěli, abychom zachránili to rodinné stříbro, na které moji sourozenci měli ještě vzpomínky,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová.

Začátky byly těžké. Provozovna byla ve velmi špatném stavu. Rekonstrukci dělali během provozu od elektriky po podlahy. „Začali jsme 15. dubna 1991 a musím říct, že nás zpočátku podpořili původní zaměstnanci, protože my jsme nic neuměli,“ vzpomínala Jiřina Duchoslavová. Vyhladovělý trh devadesátých let umožnil rychlý růst firmy, Smékalovo pekařství peklo výrobky, které zákazníkům chyběly. „Začali jsme se třemi tisíci rohlíků a za pár měsíců jsme jich dělali šedesát tisíc, všechno ručně,“ vyprávěla Jiřina Duchoslavová.

Zájem byl veliký, ale ani konkurence nespala. „Od ředitele Východočeských pekáren mi přišla výhrůžka, ať do Pardubic nejezdíme, že trh je rozdělen a pro nás že tam není místo. Později jsem ředitele konkurenční firmy potkala na náměstí a on se mě ptal, jakým způsobem kalkulujeme ceny. Tak jsem mu odpověděla, že si spočítám materiálové náklady, pak to vynásobím dvěma, pak se podívám, za kolik to dávají oni, a dám to o desetník laciněji,“ smála se Jiřina Duchoslavová.

Komunisti ukradli i vizitky

Na jedny z prvních porevolučních voleb měla Jiřina Duchoslavová rozporuplné vzpomínky. „Měli jsme tenkrát ve Vysokém Mýtě čerstvě otevřený obchod a u pokladny byly vizitky. Ty někdo ukradl, na druhou stranu napsal: ‚Volte KSČ!‘ a rozdal je po městě. Já jsem myslela, že bude po mně. Šla jsem na obecní úřad a nechala jsem vyhlásit rozhlasem, že to není pravda,“ vzpomínala Jiřina Duchoslavová.

Manžel Jiřiny Duchoslavové byl vyučený opravář zemědělských strojů a spal několik let s telefonem u ucha, protože v pekárně se neustále něco rozbíjelo. Dlouhá léta stresů se podepsala na zdraví obou manželů. „Začínali jsme s osmnácti lidmi a končili s osmdesáti, a co zaměstnanec, to problém,“ vysvětlovala Jiřina Duchoslavová jeden z mnoha důvodů, proč v roce 2015 předali firmu v rámci rodiny mladší generaci. V roce 2021 žili ve svém domě na Vraclavi a užívali si radostí, na které kvůli podnikání neměli čas – cestování, zahrady a především rodiny. Jiřina Duchoslavová napsala o osudu své rodiny i obnoveném pekařství knihu a vydala ji pod názvem Smékalovo pekařství aneb tátův úžasný recept na život.

„Přestože podnikání bylo někdy strašně těžké, tak mě nikdy nenapadlo, že toho necháme. Naši pekárnu jsem brala jako pomník, který dlužím a který musím postavit svým rodičům,“ uzavřela své vyprávění pro Paměť národa Jiřina Duchoslavová, nejmladší dcera pekaře Smékala.