The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Duda (* 1940)

• narodil se 28. března 1940 v Životicích do rodiny zemědělce Josefa Dudy hlásícího se k české národnosti

• 6. srpna 1944 se jeho otec stal obětí nacistické msty za zastřelené příslušníky gestapa odbojovou skupinou J. Kamińského

• matka se, poté co ovdověla, musela sama postarat o děti i o hospodářství

• pamětník s hospodářstvím vypomáhal, proto nedokončil střední školu

• namísto na vojnu se upsal na deset let k práci v dole

• ještě v 50. letech jako neplnoletý nastoupil do Dolu Prezident Gottwald v Horní Suché, kde pracoval na povrchu

• v 60. letech vstoupil do komunistické strany, absolvoval závodní školu práce a začal fárat

• ve čtvrtek 12. září 1974 se stal obětí důlního neštěstí, kdy se s ním a dalšími třiatřiceti muži utrhlo lano klece

• po úrazu trpěl traumatem a odmítal znovu fárat

• až do roku 1995 pracoval na povrchu jako topič

• v roce 2024 žil s manželkou v Životicích

Těšínsko neboli Zaolzie, jak je toto území označováno v polské historiografii, patřilo po první světové válce ke sporným územím. Činilo si na něj nárok jak znovuobnovené Polsko na základě práva na sebeurčení, tak nově vzniklé Československo. To argumentovalo historickým právem, jelikož Slezsko bylo od středověku integrální součástí českých zemí. Po krátkém, ale poměrně krvavém konfliktu došlo v roce 1920 k rozdělení území mezi oba zmíněné státy.

V běhu mnichovských událostí ale přišlo ze strany Polska ultimátum o postoupení Těšínska, se kterým Československo souhlasilo. Polský zábor trval pouhých 11 měsíců, než jej vystřídala německá nadvláda. Češi a Poláci se tak stali méněcennými národy. Na občany polské národnosti se však nacistická zlovůle zaměřila ještě intenzivněji. Otec pamětníka Josef Duda byl jedním z 36 nevinných zavražděných mužů, kteří se stali oběťmi národnostně laděné akce, známé jako životická tragédie.

Zdeněk Duda se narodil 28. března 1940 v Životicích do rodiny Josefa Dudy a Emilie rozené Prymusové. Rodina Zdeňka Dudy se ve většinově polské obci jako jedna z mála hlásila k české národnosti. První vzpomínky pamětníka se vážou k hospodářství, které vlastnili a na kterém musel jako malý pomáhat. „Měli jsme šest hektarů pole, dva hektary lesa i pacholka, který tatínkovi pomáhal s koňmi. Když bylo hodně práce, chodili pomáhat lidé z okolí, za to jim pomáhal zase táta,“ vysvětluje pamětník.

V předvečer životické tragédie

V období druhé světové války existovala na území Polska velká odbojová organizace s názvem Armia Krajowa (Zemská armáda). V roce 1943 dostal Józef Kamińsky „Strzała“ rozkaz, aby zorganizoval skupinu v oblasti bývalého československého Těšínska. Kromě zkušených partyzánů se síť spolupracovníků rozšiřovala o další sympatizanty. Téměř v každé obci měli své podporovatele. Stejně tak v Životicích. Nejčastějšími cíli aprovizačních přepadů zmíněné skupiny byli hlavně známí podporovatelé Němců. V Životicích to byl například starosta obce a majitel hospody s obrázkem jelena na průčelí Henryk Mokrosz nebo majitel druhé hospody Isidor Mokrosz. Druhý jmenovaný se však jeden z Kamińského přepadů rozhodl ohlásit těšínskému gestapu.

Dne 4. srpna 1944 přijeli příslušníci gestapa věc vyšetřit. Nejdříve popíjeli v horní hospodě. Večer se, notně posilněni alkoholem, přesunuli do dolní Isidorovy hospody. Během přepadu příslušníků těšínského gestapa skupinou Josefa Kamińského došlo k přestřelce, během níž zemřel Isidor Mokrosz, gestapáci Weiss a Gawlas i řidič gestapa Sponagel. S těžkým zraněním vyvázla manželka komisaře Roberga. Jelikož i na straně odbojové skupiny byl jeden muž těžce zraněn, odbojáři se rozhodli pro stažení. Tato vražedná přestřelka se stala záminkou pro mstu postavenou na nacionálním základě. Násilnou smrtí zahynulo třicet šest nevinných mužů z Životic a okolí, včetně otce pamětníka.

„Manžel se chtěl v sobotu podívat do hospody na zastřeleného Mokrosze, ale pak tam raději nešel a jel pracovat do Bludovic na Podlesí. Tam už se proslýchalo, že se v Životicích bude střílet. Radila jsem mu, aby na čas odešel k mému bratrovi do Horních Bludovic, do protektorátu. Manžel řekl, že se nebojí, že přece nikomu nic neudělal,“ vypověděla po válce maminka Zdeňka Dudy k vraždě svého muže.

Volkslistu nemám, já jsem Čech!

Vyšetřování se naplno rozeběhlo na druhý den a ujal se ho sám vedoucí těšínské úřadovny gestapa Quido Magwitz. Následovala série výslechů. Byly vypracovány seznamy občanů bez volkslisty, které byly předány veliteli četnické stanice Fritzi Sattlerovi. V noci na 6. srpna 1944 začali vyjíždět členové těšínské služebny gestapa a postupně se k nim přidali příslušníci katovické služebny, landwache a němečtí četníci. Netrvalo dlouho a do tichého rána se začaly ozývat první výstřely, které ohlašovaly mstu za zavražděné členy gestapa.

Místo násilné smrti otce dokázal pamětník identifikovat ještě i po osmdesáti letech. Josef Duda byl stejně jako dalších pětatřicet mužů nevinný. Nechtěl nikam utíkat, věřil, že nic neprovedl. 

Zdeněk Duda byl tehdy čtyřleté dítě, ale vybavuje si, že se mu líbila čepice jednoho z přítomných příslušníků gestapa. „Vešli k nám do domu společně s četníkem Sattlerem. Maminka jej znala a chtěla za ním jít, ale ostatní ji nepustili. Ptali se: ‚Volksliste?! Volskliste?!‘ Táta řekl, že nemá, že je Čech,“ vzpomíná Zdeněk Duda na jedny z posledních tatínkových slov. Němci ho vyvedli kousek od domu do nedalekého lesa, kde jej jeden z gestapáků střelil do týla. Celou scenérii sledoval zbytek rodiny z okna. Nakonec se šli na místo podívat. „Důstojník nám řekl, ať se vrátíme, a výstražně do tatínka ještě dvakrát střelil.“ 

Další svědci událostí popisují, že příslušníci gestapa nechali některé ze svých obětí utíkat, aby mohli později tvrdit, že byli zastřeleni při pokusu o útěk. Některé nechali dokonce posvačit. Mezi třiceti šesti oběťmi bylo dvacet osm Poláků a osm Čechů.

Tatínka do hromadného hrobu dopravili vlastní koně

„Ještě den před vraždami starosta Mokrosz poprosil tátu, aby nikam nejezdil, že bude 6. srpna 1944 potřebovat jeho povoz s koňmi,“ vzpomíná pamětník. Josef Duda však netušil, že jeho a další muže vlastní koně zanedlouho povezou na místo hromadného hrobu na židovském hřbitově v Orlové. Emílie Dudová po válce uvedla, že starosta Mokrosz ještě dopoledne nechal poslat pro jejich koně a kočího. Ti pak pomáhali odvážet mrtvé. Výpovědi svědků nejdříve zazněly před Mimořádným lidovým soudem, před kterým stanuli někteří nacističtí zločinci podílející se na životickém vraždění. Další pamětnická svědectví sbírali historici deset až patnáct let po tragédii pro potřeby muzejní expozice v Životicích.

Po konci druhé světové války proběhla exhumace těl. Vzhledem k jejich stavu bylo téměř nemožné identifikovat oběti. Následně byly ostatky těchto nevinných mužů pohřbeny v Životicích. Sami pozůstalí vybudovali na jednotlivých místech vražd dřevěné kříže jako připomínku nacistického bezpráví. Později je nahradily kamenné pomníky.

Důl, nebo vojna?

Starosta Henryk Mokrosz byl sice po válce odsouzen na deset let za kolaboraci s nacismem, ale po několika letech byl propuštěn a vrátil se do Životic. Svým původním majetkem již nemohl disponovat. Ve svém bývalém hostinci mohl podle Zdeňka Dudy jen pobývat. „Samozřejmě jsem ho nenáviděl. Nikdo jsme s tím nemohli nic dělat,“ dodává. Poválečná pamětní kniha Životic hovoří o Henryku Mokroszovi jako o vypočítavém a bezcharakterním člověku, paktujícím se s Němci.

Maminka Zdeňka Dudy, stejně jako další vdovy po zastřelených, zůstala sama na děti i celé hospodářství. Pamětník tak musel pomáhat, a proto dokončil pouze obecnou školu. Po čase nastoupil na zemědělskou školu v Českém Těšíně, ale ani ta se mu nepodařila pro velkou vytíženost dokončit.

V 50. letech si na hospodářství Dudových začali dělat nárok komunističtí funkcionáři. Tak jako dalším zemědělcům jim byly vypočteny kontingenty. „Chodily k nám kontroly. Museli jsme odevzdávat obilí, ale měli jsme skrýš, aby nám na něj nepřišli,“ vypráví s úsměvem pamětník. „V roce 1958 nám už sebrali koně, krávy, prasata i vozy.“

Při odvodu dostal Zdeněk Duda na výběr. Buď nastoupí na vojnu, nebo půjde pracovat na deset let do dolu. Nastoupil tedy na Dole Prezident Gottwald v Horní Suché. Zpočátku pracoval pouze na povrchu. Jelikož ještě nebyl plnoletý, měl zkrácenou pracovní dobu. „Dělali jsme si na haldě ohýnek. To mistr nerad viděl,“ vzpomíná. Po deseti měsících nastoupil do závodní školy práce, kde byl vyškolen pro práci v podzemí.

Při pádu důlní klece slyšel jen cinknutí brýlí o podlahu

V době, kdy už pamětník fáral do dolu, pracoval ve strojním úseku jako zámečník. V 60. letech vstoupil Zdeněk Duda do komunistické strany. Jakoby nestačilo, že se stal přímým svědkem životické tragédie, osud si pro něj připravil další neštěstí. Dne 12. září 1974 měl v šest hodin ráno sfárat na své pracoviště na Dole Gottwald. Celkem 34 horníků, včetně Zdeňka Dudy, nastoupilo toho rána do dvouetážové důlní klece. Pro osm z nich to byly poslední chvíle života. Nejmladší obětí se stal čtyřiadvacetiletý Miroslav Božoň z Havířova.

Ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k havárii. Po chvíli jízdy však začala klec i s horníky nabírat rychlost. V hloubce asi 250 m se roztrhlo nosné lano, na kterém byla klec zavěšena, a začala padat. Pojistné zařízení nezafungovalo a klec padala asi 400 m. „Spodní část klece, kde bylo více lidí, se při dopadu smáčkla a snížila se o jeden metr. Tam bylo nutno napřed vybourat boční stěnu klece, aby lidé z této části mohli být vyproštěni,“ psalo se v kronice Horní Suché. Pamětník si jasně vybavuje zvuk svých padajících brýlí.

Zranění, která vznikla v důsledku pádu klece, byla strašlivá. Tehdejší báňský záchranář Jaroslav Semecký pro pořad Osudové okamžiky vypověděl, že se v důlní kleci po havárii brodili v krvi. Nehodu způsobilo lano klece, které bylo poškozeno dlouhodobým působením slané vody. Den předtím byla jáma plná vody odčerpána, jinak by pravděpodobně nehoda skončila ještě tragičtěji.  

Zdeněk Duda vyvázl s poměrně komplikovaným zraněním nohy. I přesto se dokázal z místa nehody dostat sám. Po uzdravení však nebyl schopen fárat zpět do dolu. Lékař mu odmítal udělit invalidní důchod kvůli strachu. „Říkal jsem jim, že když mi postaví do dolu schody, tak tam klidně půjdu, ale do klece už mě nikdo nedostane. Pak mě poslali k psychiatrovi,“ vzpomíná pamětník.

Tady je Důl František!

Nakonec pamětník přece jen invalidní důchod získal. Zároveň však pracoval jako topič na povrchu Dolu Gottwald. V době sametové revoluce byl zrovna na operaci v Orlové. „V noci jsme poslouchali Svobodnou Evropu a tam už říkali, co a jak bude,“ vzpomíná Zdeněk Duda. Do práce znovu nastoupil až v lednu 1990. Když přišel na směnu, Důl Gottwald již neexistoval. Vrátil se ke svému původnímu jménu František. 

 

Zdroje:

BORÁK, M.: Fenomén německé volkslisty. In: Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 111–119. 

BORÁK, M.: Německá okupace Těšínského Slezska. In: Poláci na Těšínsku: Studijní materiál. Český Těšín 2009, s. 42–59.

BORÁK, M.: Svědectví ze Životic: Těšínsko za druhé světové války a okolnosti životické tragédie. Český Těšín 1999.

Pamětní kniha obce Životic.

Archiv Slezské univerzity v Opavě, fond Mečislav Borák.

SOkA Karviná, fond Místní národní výbor Horní Suchá, inv. č. 469. Kronika obce Horní Suchá. Zápisy pro léta: 1973–1975.