The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dufek (* 1929)

• narodil se 7. ledna 1929 v Boleradicích u Hustopečí

• roku 1946 nastoupil na zemědělskou školu do Valtic

• v roce 1949 převáděl osoby přes hranice do Rakouska

• 22. září 1949 byl zatčen a osmnáct měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě v Brně

• 1. března 1951 byl odsouzen za velezradu a odvezen do Dolu Antonín ve Zbýšově

• roku 1953 nastoupil k PTP, do dolů na Kladensku

• v roce 1958 se oženil s Hedvikou Horákovou z Boleradic

• v lednu 1962 byl uvězněn kvůli odmítání vstupu do JZD

• roku 2013 převzal od ministra obrany Vlastimila Picka osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

Josef Dufek byl třikrát vězněn. Za převádění přes hranice, jako voják u PTP a za odmítnutí vstupu do JZD. Podle svých slov šel za dobrodružstvím, až postupně poznával praktiky režimu. Zpětně konstatuje, že už by tak lehce „hlavu na špalek“ nedával, když vidí, jak zůstávají komunistické zločiny bez potrestání.

Josef Dufek se narodil 7. ledna 1929 v Boleradicích u Hustopečí. Rodiče Josef a Judita Dufkovi měli malé hospodářství, kde chlapec pomáhal. Tři sourozenci mu zemřeli ještě jako kojenci, vyrůstal sám. Obecnou školu absolvoval v Boleradicích, do měšťanské školy docházel do nedalekých Nikolčic. Válka zastihla Josefa ještě ve škole: „Tady za naším byly hranice, v Kurdějově byli samí Němci. Němčina ve škole mně šla, tak když přišla kontrola, odříkával jsem naučené texty.“ Josefa chtěli koncem války poslat na práci do Německa. Pomohl známý, který napsal, že má rodina více hektarů, a tedy důležité plodiny pro válku.

Ani Boleradicím se nevyhnula fronta na konci druhé světové války. Pro místní kluky to bylo dobrodružství: „Naráz jsme měli na dvoře čtyřicet koní, vojáci jim dávali naše seno, slámu a obilí.“ Jídlo a oblečení měla rodina schované ve venkovní nádrži na dešťovou vodu. Obecná škola se proměnila v nemocnici a u Dufků bydlel major: „Dovezli mu demižony s vínem a on celou noc zpíval. Byl tenor z nějaké moskevské opery. Jinak tady měli ruští vojáci špatnou pověst.“

Pro mě to bylo dobrodružství

Po skončení války se pamětník dostal na dvouletou vinařskou školu do Valtic. Znalost prostředí kolem státních hranic ho přivedla k dobrodružným akcím.

Hned po únoru 1948 utekl do zahraničí Josefův soused Hlaváč. Jeho bratr Ondřej začal organizovat přechody přes hranice a k činnosti přizval Josefa: „Já jsem se o politiku nezajímal, dělal jsem to kvůli dobrodružství.“ Měl převést úředníka Jana Sece. Ukrýval na půdě v domě rodičů. Poblíž Valtic se pak uskutečnil úspěšný přechod. Spolu se Secem převedl ještě Aloise Poláčka, dalšího člena odbojové skupiny. Postupně se podařilo převést několik lidí. Na převodech se významně podílel příslušník SNB z Valtic, učitel z vinařské školy a další.

Dufek převáděl přes hranice do Rakouska: „Tam to bylo bezpečné, to jsme si klidně pískali. Dál je to riziko, protože to byla ruská zóna. To bylo největší nebezpečí, protože oni zavírali a zabíjeli. Snažil jsem se tomu vyhýbat.“ Mezi převaděči se vědělo, že v uprchlických táborech v Rakousku byli nasazení estébáci, kteří od přeběhnuvších zjišťovali podrobnosti. To byl jeden z důvodů, proč Josef nechtěl, aby znali navzájem svoje jména. To se ovšem nepodařilo a akce byla prozrazena.

Nepočítal jsem, že by se to mohlo prozradit

Josefa zavřeli v Boleradicích 22. září 1949, když kopal brambory. „Naráz došli dva chlapi, dali mně želízka, odvedli dom, udělali prohlídku a zavezli do Brna.“ Byl umístěn na policejní ředitelství, vyšetřovali ho na Příční ulici: „Dali mně tužku a papír a měl jsem psát. Jenže já jsem nemohl, nevěděl jsem, co vědí a co ne. Později přinesli spoustu fotek a já jsem musel poznávat lidi. Nosili lístečky a pořád si něco špitali. Působí to na vás špatně, když nevíte, co vědí a co ne.“

Do procesu se snažili dostat i jeho rodiče, bránil je s tím, že nic nevěděli: „Jednou mě drželi celý den a namluvili mi, že je maminka zavřená. A vyšetřování? Zkraje jsem dostal, měl jsem nos přeražený, loket naražený a zlomená žebra. Kamarád mně to pak stahoval prostěradlem, nemohl jsem ani kašlat, měl jsem pocit, že mně to propíchne plíce.“ Pamětník nerad vzpomíná na vyšetřovatele s dlouhými prsty, který dával facky přes uši.

Ve snech se Josefovi vrací výjev z vyšetřovací vazby, kdy se dostal do místnosti se zavázanýma očima. Poodhrnul roušku a uviděl na zemi člověka, který byl ztýraný, dobitý do krve. „To vidím dodnes,“ dodává smutně.

Soudní protokol Josef podepisoval až rok a půl po zatčení, přitom běžné byly tři měsíce. Na skupinu převaděčů chtěli totiž svést ještě vraždu, která se stala na hranicích ve stejný den, ale ne na stejném místě. Josef měl být za to odsouzen k trestu smrti. Souvislost se nepodařilo prokázat.

Josef byl během vyšetřování v Brně na Příční, ve vojenském vězení a na Cejlu. Ve vojenském zažil velkou zimu, ale také vstřícnost ze strany vojáků, kteří vězňům sháněli deky a přidávali jim jídlo. Při pobytu na Cejlu už nebyl vyšetřován, jen čekal na soud a pracoval: „Přebírali jsme pro výzkumný ústav hrách, pletli jsme vložky do bot a prostírání, lepili jsme papírové sáčky. Normy byly přísné.“

Pamětník byl ve vyšetřovací vazbě „radistou“, uměl prstovou abecedu a morseovku a tyto schopnosti patřičně rozvíjel ve prospěch vězněných: „Morseovku jsme klepali přes papír a kelímek, domlouvali jsme, co kdo potřeboval, a šálkaři to roznášeli.“ Josef za to dostal čtrnáct trestů, které si vybíral ve formě tvrdých půstů a spaní bez slamníku na holé pryčně. Vysoký počet trestů později způsobil, že nemohl požádat o prominutí části věznění.

Hlavně nepodepsat až na konci stránky

Při vyšetřování Josefovi poradili, aby se hájil tím, že chtěl za dobrodružstvím a že si chtěl vydělat na motorku. Tento argument pak u soudu skutečně uznali. „Těch tisíc korun jsem nikdy nedostal, to jsem jen řekl, abych měl pokoj. Soudní protokol podepisoval týden před soudem: „Někdo mi poradil, že to nesmím podepsat na konci stránky, že by si tam něco dopsali. Tak jsem udělal slepého a podepsal hned do posledního řádku.“

Pamětník, Hlaváč a další ze skupiny převaděčů se hájili tím, že nevěděli, že lidé, které převádějí, byli protistátně činní. Byla naplněna skutková podstata zločinu velezrady – umožnili přechod, případně jim poskytli úkryt. Polehčující okolností bylo, že vedli řádný život pracujícího člověka. Josef byl navíc blízko hranice plnoletosti, takže dostal pouze čtyři roky vězení.

„Věděli jsme, že když něco vyřešili, dostali povýšení. Tak bylo šedesát poručíků a podporučíků, ti grázli za to dostávali pecku, každý dostal dvacet pět tisíc, povýšení a na jednu noc poukázku do varieté. Tam mohli celou noc řádit, oni byli schopni člověka pověsit, aby dostali pecku.“

1100 metrů pod zemí

Josef byl odsouzen 1. března 1951 a odvezen do Zbýšova do Dolu Antonín: „Byl jsem tam dva a půl roku, rok a půl mně započítali do vazby. Těžilo se uhlí, kameny, nejlepší jakosti.“ Měl den na zaučení a pak už nastoupil na třísměnný provoz: „Práce nebylo to nejtěžší, horší bylo prostředí. Nikde žádná okna, všude musíte tahat kahan, nízké stropy, horko a prach.“

Nerad vzpomíná na den, kdy byli zavaleni. Dřevěné stojky neudržely tlak a praskly: „Naštěstí to za hodinu vytěžili, ale byl to nepříjemný pocit.“ Při vyprávění Josef s vděčností vzpomínal na tatínka, který ho od dětství vedl k práci a naučil ho opracovávat dřevo. Vězni byli ubytováni v areálu dolu: „Bývala i legrace. Poslouchat se muselo, ale hrávali jsme aj fotbal. Záleželo na počasí a velitelovi,“ dodává s úsměvem.

Kamarád plakával, ale pro mě se nic nedělo

V roce 1953 se Josef vrátil z vězení. A protože měl 24 let, okamžitě byl odveden na vojnu. Jako politický vězeň se ale stal vojákem beze zbraně. Z vězně byl „pétépák“ (člen Pomocných technických praporů) a odjel do dolů na Kladensko: „To už nebylo hrozný. Někteří plakali, ale já už jsem to jinak prožíval. Trápení vás už tak nepoloží, když zažijete kdeco.“

Po návratu z vojny se začal zajímat o děvčata a vyhlédl si o devět let mladší Hedviku Horákovou. Dne 24. dubna 1958 byla svatba, o rok později se narodila dcera. Trápení ale nebyl konec. Mladí manželé hospodařili na polích po pamětníkových rodičích. „Nechtěli jsme do JZD, chtěli nás vystěhovat.“ Poslední kapkou před výslechem byl prodej koně. „Chtěli po mně peníze, napsal jsem jim velmi neslušně, že to byl můj kůň a že jsou to moje peníze.“ Josefa nejprve odsoudili s podmínkou, po dalším předvolání byl poslán do vězení.

V lednu 1962 nastoupil na pět měsíců do věznice v Brně-Bohunicích. „První dva týdny jsem čistil cibuli, potkal jsem bachaře z Cejlu. Chtěli mně dohodnout lepší práci, ale nešlo to, dostal jsem se na komando s tvrdým režimem a odjel na Boreč u Mladé Boleslavi.“ Vězni stavěli žlab pod teletník, rampu a pilíř, na jaře chodili pracovat na pole: „Podle mě to nebylo nic, kdo byl poprvé v base, zdálo se jim to moc. Všecko jsem přečkal.“

Než se Josef vrátil z vězení, všechno už bylo v JZD – pole i dobytek. Manželka v té době pracovala ve státním podniku u Hustopečí a na stejné místo nastoupil i pamětník. Oba pracovali u dobytka. Za zabranou půdu dostali přidělený les a kus pole u rybníka s rákosem, na tom se hospodařit nedalo.

Pořád jsem se s nimi hádal

Dobrodružnou povahu Josef nezapřel ani v pozdějších letech. V roce 1962 se vypravil na Vimpersko prozkoumat hranice: „Pořád chtěl někdo přes hranice, tak jsem se zajímal. Hledal jsem další díru, tady na jihu to už nešlo, tady už byla elektřina, tam ještě ne.“ Manželka o jeho cestě nevěděla, jel na brigádu a hranice prozkoumal. Nakonec i tam vzniklo přísné hraniční pásmo a další díra do světa zmizela. Do Valtic k hranicím pamětník nejezdil: „Byl jsem hlídaný, nepotřeboval jsem, abych byl v hledáčku.“

„Ke vstupu do komunistické strany mě nikdy nikdo nenutil, já jsem se s nimi pořád hádal.“ Zážitky z vězení si nechával jen pro několik přátel. Ve státních statcích měl dobrou pozici, postupně se vypracoval do závodního výboru a vyjednával pro spolupracovníky lepší pracovní podmínky. V roce 1966 se manželům Dufkovým narodil syn.

Po roce 1968 lidé podepisovali souhlas se vstupem vojsk do země: „Museli podepsat ti, kteří chtěli nějakou výhodu. Já jsem nic nechtěl, tak mě nechali.“ Do důchodu pamětník odešel v roce 1989. Zklamalo ho, že komunistické zločiny nebyly potrestány. „Sametová revoluce mě zklamala. Já jsem myslel, že to bude lepší. Já jsem s velkým nasazením strkal hlavu do špagátu. Kdybych to věděl, že to takto dopadne, nehnul bych ani prstem. Žádnému se nic nestalo.“

Josef se stále zajímá o politické dění. Je členem Konfederace politických vězňů a Československé obce legionářské. S bývalými vězni a pétépáky se pravidelně potkával a udržoval mnoho přátelských kontaktů.

V roce 2013 ministr obrany Vlastimil Picek předal osvědčení, pamětní dekrety a odznaky účastníkům odboje a odporu proti komunismu. Oceněno bylo celkem sedmnáct osob, mezi nimi také Josef Dufek. Zároveň mu bylo přiznáno postavení válečného veterána. „Já šel převádět na hranice kvůli dobrodružství. Ale když jsem viděl, co komunisti dělají, tak jsem je neměl rád. Tolik neštěstí, tolik nemocí, rozvrácených manželství. Tolik lidí se oběsilo, byli nešťastní.“