The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Ďulík (* 1931)

• narozen 11. února 1931 v Újezdu u Valašských Klobouk

• pamatuje vypálení osady Ploština

• přechovával členy protikomunistické organizace Světlana

• pokus o ilegální přechod hranic

• zatčení a odsouzení k dvanácti letům za velezradu

• vězněn na Pankráci, Borech, v jáchymovských pracovních táborech a v Leopoldově

• propuštěn na podmínku v rámci amnestie v roce 1958

• organizoval činnost Klubu K231 ve Valašských Kloboukách

• do odchodu do důchodu se živil jako číšník

František Ďulík se o politiku nikdy zvlášť nezajímal. Pochází z Újezdu u Valašských Klobouk, kde jeho rodina měla malé hospodářství. Vyučil se číšníkem a jako číšník také pracoval. Nebyl činný v žádné straně a nezapojoval se do veřejného života, politiku nesledoval a staral se pouze o své řemeslo. Přesto se z něj krátce po vyučení stal politický vězeň. Když totiž jako číšník pracoval v Olomouci, nechal u sebe několikrát přespat svého kamaráda. Ten však působil v ilegální protikomunistické organizaci Světlana a u Františka Ďulíka se schovával před StB, která už po něm pátrala. To pamětník zpočátku netušil, ale jeho kamarád ho brzy do svého tajemství zasvětil a dal mu tak na vybranou, zda ho bude dále schovávat, nebo ho vyhodí a případně i udá. František Ďulík neměl nic proti komunistickému režimu, ale neodmítl pomoc kamarádovi v nouzi, takže u něj později přespávali i další dva členové ilegální organizace. Světlana byla jedna z největších protikomunistických skupin v Československu. Její činnost spočívala v šíření protistátních letáků, shromažďování zbraní a munice a poskytování úkrytu hledaným osobám. Již velmi záhy po jejím vzniku v roce 1948 ji ale infiltrovali agenti StB a postupně začali rozkrývat síť jejích spolupracovníků.

Smyčka se stahovala i kolem kamarádů Františka Ďulíka. Když viděli, jaké tresty za protikomunistickou činnost padají, viděli, že se popravuje a lidé jsou posíláni do pracovních táborů, rozhodli se opustit republiku. Všichni měli strach, že by po dopadení mohli také skončit v pracovním lágru nebo v obávané věznici v Leopoldově. Vydali se tedy směrem k Chebu, k německým hranicím, a zde se pokusili přejít. Neměli žádné zkušenosti ani pomoc převaděče, byli mladí, věřili si a doufali, že se jim útěk podaří. Jimi zvolená cesta ovšem byla střežená a dopadla je Pohraniční stráž. Následovala vyšetřovací vazba na Pankráci. Zde František Ďulík poznal kruté metody tehdejších vyšetřovatelů: „Bití a bití, nic jiného. Nemohli z člověka nic dostat, jenom bitím. Na šlapky, na ruce. A tak různě. A několikrát, až se člověk přiznal aj k tomu, co neudělal.“ Soud ho nakonec uznal vinným z velezrady. Za jeden nezdařený pokus o přechod hranic si tak vysloužil trest dvanácti let odnětí svobody v těch nejhorších komunistických lágrech. Velezrady se podle soudu dopustil i přesto, že nikdy žádnou ilegální protikomunistickou činnost nevyvíjel. Za velezradu byla totiž tehdy považována i pouhá snaha odejít ze své země.

Prací k převýchově

Po svém odsouzení putoval nejprve do plzeňské věznice na Borech. Už tam musel jako vězeň pracovat a vyzkoušel si to, co ho v horším měřítku mělo čekat později. Se spoluvězni zde museli celé dny drát peří a plnit pracovní normy. Pokud nesplnili normu 80 dkg peří za den, dostali poloviční dávku jídla. Ani plné dávky jídla však vězňům nestačily a brzy trpěli hladem. Po čtyřech měsících na Borech byl František Ďulík převezen do prvního pracovního tábora, a to na Jáchymovsko do ústředního tábora Vitmanov, poté následoval tábor Prokop v Horním Slavkově, po několika měsících přišel tábor č. 12, kde strávil celý jeden rok, odsud byl převezen zpět do Jáchymova do tábora Barbora a posléze do tábora Bytíz, určeného výhradně pro politické vězně. Poslední destinací jeho trestu byla obávaná věznice Leopoldov. František Ďulík si tak prošel velkou většinou komunistických pracovních lágrů a poznal jejich kruté životní podmínky. V každém táboře měli vězni pracovní normu, od které se odvíjely příděly jídla. František Ďulík si vzpomíná, že ze základního přídělu by se možná najedlo šestileté dítě, ale ne pracující dospělý člověk. Pokud tedy vězeň nebyl schopný normu plnit, měl brzy hlad a tím pádem i další problémy s plněním normy. Práce v táborech byla přitom každý den a neexistovaly víkendy, při kterých by si vězni mohli odpočinout. Na normu se pracovalo vždy osm hodin denně a po této práci měli vězni ještě tzv. brigády, to znamená pracovní povinnost mimo svou normu, kdy museli například trhat trávu nebo pečovat o komplex tábora. Brigády trvaly obvykle čtyři hodiny, a vězni tak každý den pracovali dvanáct hodin. Od normy se také odvíjela možnost psát rodině. Pokud vězeň plnil normu, mohl jednou za měsíc napsat dopis. Balíky a návštěvy byly zakázané. Rodina Františka Ďulíka jeho zatčení samozřejmě těžce nesla. Utěšovali se však navzájem se svými sousedy, jejichž syn byl také na dlouhou dobu zavřen, i když v jiném vězení.

Vězeňská anabáze

Nejhorší podmínky panovaly v táboře Barbora, kde byl František Ďulík schopný plnit normu pouze na třicet procent, a tak ho bachaři za trest dávali do korekce. Korekce byla jakási samotka, betonový bunkr, kde byl vězeň izolován a jídlo dostával pouze jednou za tři dny. Korekce nebyla nijak vytápěná, v zimě do ní padal sníh a panoval zde obrovský chlad. Do korekce musel František Ďulík nejen kvůli neplnění normy, ale také protože ho bachaři považovali za útěkáře. Někdo totiž oznámil, že se o útěk z tábora pokouší. Takoví vězni byli do korekcí dáváni za trest preventivně při různých příležitostech, jako byl například státní svátek nebo státní pohřby. František Ďulík tak v korekci strávil i pohřby Stalina a Gottwalda v roce 1953. Po Barboře ho čekal tábor Bytíz, kde už byly podmínky lepší. Zde si ovšem pamětník přivodil úraz na noze, při kterém přišel o dva prsty a rozdrtil si nárt. Nesměl do nemocnice a byl ošetřen pouze táborovým doktorem. Po vyléčení musel opět začít pracovat. Podmínky v Bytízu přituhly v roce 1955 a vězni na ně reagovali pokusem o stávku. Ta však byla rozprášena a vězni byli převezeni do jiných věznic. František Ďulík se nejdříve ocitl na Pankráci a krátce nato v Ilavě na Slovensku, odkud ho převezli do věznice v Leopoldově. Tam strávil tři roky, z toho zhruba tři měsíce na samotce. Samotku si vězni v Leopoldově navíc museli sami platit, a to částkou osmadvacet korun za den, což byly v polovině 50. let nemalé peníze.

Svoboda po devíti letech

V roce 1958 přišla amnestie k výročí „Vítězného února“ a někteří političtí vězni se díky ní dostali na svobodu. Mezi nimi i František Ďulík. Když dorazil domů, jeho rodina ho nepoznala. Na svobodě si musel najít práci a zapojit se do normálního života. Měl štěstí, že v hospodě ve Valašských Kloboukách narazil na své staré známé a jeden z nich mu nabídl práci číšníka. Takto se živil několik let, než mu v roce 1961 přišel povolávací rozkaz na vojnu, protože jako vězeň nemohl předtím povinnou vojenskou službu absolvovat. Musel tedy nastoupit k vojenskému výcviku, aby se naučil bránit lidově demokratické zřízení, které ho poslalo na devět let do pracovních táborů. Službu vlasti ale podle svých slov naštěstí nemusel absolvovat celou, brzy po nástupu ho začaly trápit zdravotní potíže se žaludkem, dostal modrou knížku a z vojny byl osvobozen. Vrátil se tedy ke svému původnímu povolání a jako číšník se živil až do odchodu do důchodu. Kromě toho, že v šedesátých letech spoluorganizoval činnost Klubu K231 ve Valašských Kloboukách, se nijak politicky neangažoval a o politiku se nikdy nezajímal. Ke konci života se mu dostalo zadostiučinění, protože byl rehabilitován a díky několikaleté práci v dolech mu byl vyměřen velmi dobrý důchod. Koupil si ve Valašských Kloboukách chatku, kde má zahrádku a kde se schází jeho rodina. A tak říká, že i když strávil mládí v kriminále, na stáří je spokojený.