Jiřina Dupalová

„Když jsme chodily do školy okolo toho kostela ještě s jednou kamarádkou, tak ona povídala: ,Pojď, půjdeme se podívat do toho kostela, chodíme tady už rok a ještě jsme tam nebyly.‘ Tak jsme tam šly a ono to bylo takový ponurý a ona byla taková zvídavá, tak šla až za oltář. A já jsem se držela u těch dveří, abych mohla utéct. Tak jsem se takhle podívala a tam byly takový dvě okýnka, jako bejvávaly v biografu, a tam jsem viděla oko nějaký, že někdo to tam pozoroval, asi z těch parašutistů. A já jsem povídala: ,Jindro, jdeme pryč, já tady už nebudu!‘ No, tak jsme odešly a pak za pár dní se tohle všechno odehrálo.“

„V roce 43 nás začali vybírat, jsme začali ubývat ve škole, protože nás nasazovali do říše. A tak jsem na nic nečekala, jela jsem domů a tam v Semilech přestěhovali Němci továrnu na letecký motory, tak jsem tam nastoupila a byla jsem tam asi měsíc a přišla mi obsílka. On ten ředitel napsal, že jsem nasazená taky totálně v těch Semilech, tak jsem jezdila do Semil.“