Marta Dušánková

„V té fabrice s námi dělali Holanďani, Francouzi, na té dílně, jako jsme byli my. Ovšem to byla tragédie. Oni byli na lágru a já vidím jako dneska, on pilou řezal chleba. To byl starý a tvrdý chleba, tak ho řezal pilou, a to jedli. My jsme se s tou jednou dívkou daly dohromady – teď se přiznám, že jsem byla zlodějka – tam byly dva obchody, dva řezníci a koloniály, a tam byly v miskách potravinové lístky. Tak jsme šly nakoupit. Teď jsme musely vymyslet, aby šel [prodavač] někam jinam. Tak jsme kupovaly mleté maso, protože to mleté maso musel chodit mlít vedle. Mezitím jsme tam každá šmátla pro ty lístky a do toho druhého krámu jsme chodily kupovat jídlo a jim jsme to dávaly. Ani ty ostatní to nevěděly z nás deseti, těch osm o tom vůbec nevědělo. Ale prožívaly jsme hrůzu vždycky, když se otevřely dveře, jestli pro nás nejdou.“

„Fasovaly se pro muže lístky na cigarety. Ta paní Kotrbová, ona byla velmi hezká, což bylo mé štěstí, chodila za ním [německým úředníkem] a říkala, že pořád mi ještě není dobře, ovšem lístky si vzal. Ten chlapec, se kterým jsem chodila, nekouřil, takže jí lístky dával a ona tam vždycky přišla s těmi cigaretami. Ale že musím mít nějaké potvrzení od doktora. Ve vedlejší ulici, v Tolstého, byl doktor, byl Žid, s hvězdou, ale nebyl nikam odsunutý, protože měl spálené ruce od radia, tak ho nechali ordinovat, chodil v rukavicích. Maminka mi naklepala kartáčem rameno, to mě bolí ještě teď, namazala je česnekem a tohohle pana doktora zavolala. První, co bylo: ‚Který jsi ročník?‘ Pak povídá: ‚To je lepší proválet v posteli nežli tam.‘ Tak mi něco dal. Ovšem to bylo málo, tak mě poslal k jinému doktorovi, také v Tolstého ulici. Říkala jsem: ‚Pane doktore, já potřebuju potvrzení a zůstat nemocná.‘ Vysvětlila jsem mu velmi slušně a on říká: ‚Tak budeme píchat injekce.‘ Buď mi píchal jenom tu jehlu, nebo jenom vodu, nic mi nedával, ale tím byl krytý a já měla papír, že se musím léčit.“

„Když jsme dělali v té fabrice, dělaly se tam motory do letadel, kluci dělali v dílnách a my jsme tam seděly. Museli jsme tam vyrýt razítko a předat do kontroly. Samozřejmě jsme to packali, jak se dalo, ale měli jsme tam úžasného vedoucího, mladého Němce, který zřejmě věděl, jak to bylo, protože to špatné vždycky spravil a dal to tam. Jeho tragédie byla, že se zamiloval do naší holky, ale chodil tam s Němkou, Ulou, typickou Němkou. Teď dostal na vybranou od majitelky fabriky, buď se s tou naší holkou rozejde a vrátí se k Ule, nebo půjde na frontu. On nemusel jít na frontu jako specialista. Ale on se jí nevzdal, tak narukoval. Za čtrnáct dní přišel telegram, že padl. To byla jedna tragédie.“