Marta Dušánková

„Když jsme dělali v té fabrice, dělaly se tam motory do letadel, kluci dělali v dílnách a my jsme tam seděly. Museli jsme tam vyrýt razítko a předat do kontroly. Samozřejmě jsme to packali, jak se dalo, ale měli jsme tam úžasného vedoucího, mladého Němce, který zřejmě věděl, jak to bylo, protože to špatné vždycky spravil a dal to tam. Jeho tragédie byla, že se zamiloval do naší holky, ale chodil tam s Němkou, Ulou, typickou Němkou. Teď dostal na vybranou od majitelky fabriky, buď se s tou naší holkou rozejde a vrátí se k Ule, nebo půjde na frontu. On nemusel jít na frontu jako specialista. Ale on se jí nevzdal, tak narukoval. Za čtrnáct dní přišel telegram, že padl. To byla jedna tragédie.“

„Tak to ubíhalo a už to mělo být [u konce]. Na deset měsíců jsme tam byli. Ti kluci, Kolíňáci, uplynulo deset měsíců a oni jeli domů. My jsme tam ještě byly. Tak se losovalo, kdo komu napíše, a samozřejmě, já jsem dostala toho pana Moravce. Tak jsem mu napsala dopis, že jsme tam byli poslaní na deset měsíců, byli tam i hoši z Kolína, a přesně za deset měsíců že odjížděli a my že jsme tam ještě pořád. Mezitím jsem měla propustku a jela jsem domů. Načež mi děvčata zavolala, že už přišel příkaz, že pojedeme domů. Já už jsem se tam nevrátila. Zůstaly mi tam peřiny a všechno tam zůstalo, ale já už jsem tam nejela. Oni je potom už propustili, že už pan ministr zařídil všechno, abychom se vrátily. To byla moje pošta, ale já ji nedostala… Mohla jsem mít památku. Ještě nás tady dali do Troji, tam byla nějaká fabrika, ale to ještě nebyl konec všeho, tak jsme museli do té fabriky. Tam jsme byli asi měsíc nebo dva.“

„V té fabrice s námi dělali Holanďani, Francouzi, na té dílně, jako jsme byli my. Ovšem to byla tragédie. Oni byli na lágru a já vidím jako dneska, on pilou řezal chleba. To byl starý a tvrdý chleba, tak ho řezal pilou, a to jedli. My jsme se s tou jednou dívkou daly dohromady – teď se přiznám, že jsem byla zlodějka – tam byly dva obchody, dva řezníci a koloniály, a tam byly v miskách potravinové lístky. Tak jsme šly nakoupit. Teď jsme musely vymyslet, aby šel [prodavač] někam jinam. Tak jsme kupovaly mleté maso, protože to mleté maso musel chodit mlít vedle. Mezitím jsme tam každá šmátla pro ty lístky a do toho druhého krámu jsme chodily kupovat jídlo a jim jsme to dávaly. Ani ty ostatní to nevěděly z nás deseti, těch osm o tom vůbec nevědělo. Ale prožívaly jsme hrůzu vždycky, když se otevřely dveře, jestli pro nás nejdou.“