The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Dušek (* 1955)

• narozen v roce 1955 v Maříži v rodině příslušníka Pohraniční stráže

• po vychození základní školy ve Slavonicích nastoupil do učení

• po základní vojenské službě se stal příslušníkem Pohraniční stráže z povolání

• vystudoval vysokou školu

• zaměstnán na Úřadě hlavního hraničního zmocněnce – zajišťoval bezpečnost a pořádek státní hranice

• v současnosti působí jako právník

Životní a profesní dráha Františka Duška

František Dušek se narodil v roce 1955 v Maříži u Slavonic na Jindřichohradecku. Do této malé pohraniční obce se jeho prarodiče odstěhovali po druhé světové válce, kdy jako mnozí jiní odešli osídlovat pohraničí. Pamětníkův dědeček byl vyučený řezník a v Maříži vlastnil hospodu. Františkův otec sloužil na státní hranici. Nastoupil jako příslušník Pohraničního útvaru 9600 Sboru národní bezpečnosti (SNB), který v prvních poválečných letech pomáhal finanční stráži s ostrahou státní hranice, zejména při zamezování nelegálních přechodů a pašování zboží přes hranice. Později otec přešel pod nově zřízenou Pohraniční stráž.

Rodina se v době Františkova dětství hodně stěhovala podle toho, kam otce odveleli. Mládí tak pamětník strávil na více místech v okolí státní hranice, například v jihomoravských Valticích nebo v Hamrech na Šumavě. Jako šestiletý chlapec se vrátil do rodného kraje. Nejprve bydlel s rodiči ve Slavonicích, kde také začal chodit do místní školy, a později se přestěhovali do nedaleké Písečné. Po ukončení základní školní docházky se vyučil strojařem v podniku ŽĎAS ve Žďáru nad Sázavou. Protože nechtěl jít na vojnu, rozhodl se, že se základní vojenské službě vyhne závazkem k práci v těžkém průmyslu. Nastoupil do hutního provozu, ale vojenské službě se nakonec stejně nevyhnul. Tehdejší ministr vnitra totiž vydal rozkaz, že děti příslušníků Pohraniční stráže nemají mít žádné úlevy. V armádě pak František zůstal dalších patnáct let. Během vojenské služby totiž dostal nabídku zůstat u vojáků. Souhlasil s podmínkou, že bude moci sloužit u pohraničníků a dostane byt. Obojí mu bylo splněno.

V prvních letech se jako profesionální voják věnoval především svému vzdělávání. Vystudoval internátní střední vojenskou školu, a jelikož měl výborný prospěch, dostal doporučení pokračovat ve studiu na vysoké škole. Po jejím absolvování a jednoletém postgraduálním studiu v Moskvě, kde studoval „diplomatický protokol“, pracoval v Úřadě hlavního hraničního zmocněnce v Brně, kde měl na starosti státní hranice s německy mluvícími sousedy. Úředně se jeho funkce jmenovala „starší důstojník-specialista“ a jeho úkolem bylo zpracovávat a analyzovat různé informace. „Museli jsme vědět, co se na té čáře děje, abychom na to mohli adekvátním způsobem reagovat.“ V této funkci také udržoval kontakty s rakouskými kolegy, se kterými řešili různé problémy na „čáře“ – od poškozených hraničních kamenů až k útěkům přes hranici. František vzpomíná na dobrou spolupráci s rakouskými pohraničníky, které nevnímal antagonisticky jako ideové nepřátele z druhé strany hranice. S řadou z nich se naopak spřátelil a po roce 1989 se navštěvovali v pracovním i v soukromém životě.

Během svého působení v úřadě hraničního zmocněnce zažil také řadu zvláštních příhod a událostí. Tehdejší státní hranice s Rakouskem byla střežena především před narušiteli z Polska a zejména východního Německa, zatímco Čechů a Slováků, kteří chtěli projít přes „zelenou hranici“, bylo tehdy již relativně málo. „Když šli přes zelenou hranici Češi a Slováci, tak z nich 99 procent mělo nějaký škraloup, většinou kriminální, a řešili to tímhle. Ten zbylý zlomek procent, to byli dobrodruzi, kteří ani nevěděli, co chtějí, děcka a tak...“ Na druhou stranu František ve své funkci zažil také kuriózní situace, jako když přišel rakouský státní příslušník požádat české pohraniční orgány o azyl, například z důvodu špatné kvality rakouských potravin. Poměrně časté pak byly případy pytláctví. Rakouští pytláci totiž využívali nehlídané strany železné opony k přecházení hranice do prostoru mezi státní hranicí a signální stěnou k nelegálnímu lovu zvěře.

František se také dostával do konfliktů s nadřízenými. V jednom případě byl dokonce označen za nepřítele Pohraniční stráže – to když podporoval nový systém střežení hranic, který měl nahradit signální stěnu a dráty. „My mladí jsme chtěli, aby dráty zrušili. Vymýšlel se úplně nový signální systém, který dnes zčásti pracuje v jaderné elektrárně v Dukovanech. Je to takzvaný hari systém. A společně s ním byl vyvinut takzvaný vibrační kabel. Měli jsme to hotové někdy v roce 1986 a byli jsme vyhlášeni za oportunisty, protože prý ještě nenastala doba něco takového řešit.“ 

V roce 1990 se pamětník rozhodl na vlastní žádost odejít ze služby a začal podnikat v oboru právního a finančního poradenství. Ve volném čase se věnuje malování obrazů a rybaření. Žije v Brně, ale často zajíždí do své rodné Maříže, která na počátku normalizace v sedmdesátých letech 20. století stála před zánikem.

Zachránce vesnice Maříž

František během své profesní kariéry a služby na hranicích hodně cestoval a působil také na různých místech v zahraničí (Berlín, Salcburk, Vídeň). Často se ale vracel do Maříže, kde žili jeho rodiče a prarodiče. Po jejich smrti zdědil chalupu, která mu slouží k rekreaci a trávení volného času. Přitom nechybělo mnoho, aby Maříž potkal podobný osud jako mnoho jiných vesnic v blízkosti státní hranice, totiž likvidace. „To, že Maříž funguje, je z velké části zásluha mého otce a potom také moje, protože Maříž byla po roce 1970 odsouzena k zániku.“

Maříž představuje místo, které zvláště v průběhu dvacátého století prošlo dramatickým vývojem. Před druhou světovou válkou to ještě byla poměrně velká a prosperující obec, kde při sčítání lidu v roce 1930 bylo napočítáno 64 domů a 216 obyvatel. Byl tu velkostatek, pila s mlýnem, dva hostince, dva obchody a řada živností, nacházela se zde také jednotřídní škola. Dominantou obce pak byl novogotický zámek s rozsáhlým parkem. Situace se však radikálně změnila po skončení války, kdy byla z Maříže vystěhována většina jeho německých obyvatel. Po roce 1945 se sice podařilo vesnici částečně dosídlit, ale na počátku padesátých let zde došlo k dalšímu vynucenému úbytku obyvatel kvůli zvýšené ostraze státních hranic a zřízení hraničního pásma.

Následoval společenský a kulturní úpadek vesnice, což se projevilo trvalým poklesem počtu obyvatel i domů. V roce 1970 se zde ještě nacházelo 24 domů a 77 obyvatel, o deset let později již jen 15 domů a 45 obyvatel. V době pádu železné opony na konci osmdesátých let představovala Maříž již skoro zničenou a zapomenutou vesnici „za dráty“, ve které žila jedna romská rodina a několik starších lidí. Tragický úděl postihl zdejší novogotický zámek, který postupně chátral a dnes je z něj zachováno jen devastované torzo.

V době vlády komunistů hrozila Maříži několikrát úplná likvidace. Jelikož se obec nacházela blízko hranic s Rakouskem, byla v roce 1951 zařazena do zakázaného pásma a zároveň se její jméno objevilo v seznamu míst určených k úplnému vysídlení a zboření. Jako jedna z mála výjimek však nakonec byla ze zakázaného pásma vyňata a ušetřena zániku. Postupně byla také zrušena škola i obecní úřad a mnoho lidí se odtud raději dobrovolně odstěhovalo.

V roce 1970, po nástupu normalizace v Československu, došlo v rámci utužení komunistického režimu na mnoha místech v okolí hranic s Rakouskem a Spolkovou republikou Německo k posunutí hraničního pásma směrem k vnitrozemí. Tím se ovšem také posunula signální stěna, která se přiblížila až ke komunikacím a veřejným cestám. Lidé si najednou mohli zblízka prohlédnout „železnou oponu“. Maříž, která se nacházela v těsném sousedství rakouských hranic, se posunutím signální stěny ocitla „mezi dráty“. „Ta železná opona, jak tomu říkáte, byla mezi Maříží a Leštnicí do sedmdesátého roku. Pak nějaký magor v Praze vymyslel takzvaný jednotný profil a zbytečně to posunuli dál do vnitrozemí. Maříž hodili do drátěného pytle, za sebou i před sebou měla dráty. V té době tam žila moje babička, tátova máma. Měli jsme tam chalupu, ve které jsem se narodil a kam teď jezdím. Tehdy nám nechtěli povolit, abychom ji opravili a udržovali ji v provozuschopném stavu, protože to mělo být jen na dožití a pak se to mělo zbourat stejně jako Leštnice. To se nám samozřejmě nelíbilo, tak jsme se do toho s tátou jaksi obouvali a byly s tím velké problémy. S tátou to dopadlo tak, že mu dnem odchodu do důchodu po 38 letech služby u Pohraniční stráže zakázali vstup do hraničního pásma. Důvodem bylo, že jsme chtěli, aby Maříž zůstala Maříží.“

Život ve vesnici se téměř zastavil. Na jediné příjezdové cestě do Maříže stála železná vrata, u kterých hlídkovala stráž. Kdo chtěl projet, musel mít propustku. Když si chtěl František pozvat své známé na návštěvu, často je přes bránu musel propašovat v autě, aby se vyhnuli zdlouhavým procedurám na úřadech a žádostem o povolení. Ještě děsivější ovšem bylo nařízení, že se do Maříže napříště nikdo nesmí přistěhovat ani zde koupit nemovitost k rekreaci. Stávající obyvatelé a vlastníci chalup pak nesměli své domy opravovat, bylo zakázáno vydávat stavební povolení. Vše mělo směřovat k tomu, aby vesnice přirozenou cestou vymřela a zůstala prázdná, což by pohraničníkům ulevilo ve výkonu služby. Maříž se proměnila ve vesnici „na dožití“ svých obyvatel. „Normální život potom z Maříže zmizel. Byla to dost radikální změna.“

S tímto opatřením se ovšem František ani jeho otec nechtěli smířit. Rozhodli se proti němu bojovat, psali stížnosti na všechny strany. Oběma pomohlo, že byli zaměstnanci pracující na úseku ochrany státní hranice. „Táta sloužil jako péesák na čáře vlastně celý život, a když teď byl najednou právě on stěžovatelem, tak to nebylo tak úplně superpolitické a bylo to nebezpečné i pro ně. V tom jsme měli výhodu. Kdyby to byl nějaký traktorista ze statku, tak by se s ním nikdo nebavil, ale díky tomu se to podařilo udržet. My jsme vlastně probojovali to, že nám povolili opravu chalup, a když to povolili nám, tak to nemohli zakazovat ani ostatním.“

Poté, co bylo rodině Duškových povoleno opravit dům po zemřelých prarodičích, přicházely obdobné žádosti od dalších obyvatel vesnice, které si režim již nedovolil odmítnout. Vesnice se částečně zkultivovala a přežila své nejtěžší časy. Po roce 1989 zmizela i signální stěna a pohraničníci. Možná, že právě zásluhou Františka Duška a jeho otce se může Maříž a její obyvatelé těšit ze své porevoluční obrody v jednu z nejoblíbenějších turistických destinací v českém pohraničí, kam jezdí na víkendové chalupy Rakušané i umělci z Prahy a kde se vyrábí vyhlášená mařížská keramika.