The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Dušek (* 1923  †︎ 2016)

• narozen 2. 10. 1923 v Potěhách u Čáslavi

• gymnázium Jaroměř

• vyhnul se totálnímu nasazení

• odbojová skupina “Václavík”

• studium práv v Praze

• pochod studentů v únoru 1948

• neúspěšný pokus o emigraci v roce 1949

• zaměstnání: Mostex Mostek, Strojtex Dvůr Králové, AŽD Praha, ministerstvo dopravy

• zemřel 31. července 2016

Václav Dušek se narodil 2. října 1923 v Potěhách u Čáslavi. Byl prostředním z pěti dětí. Tatínek pracoval jako železničář a rodina kvůli tomu často měnila své bydliště. „Začal jsem chodit do obecné školy Potěhy, pak jsem začal chodit do Čáslavi do měšťanky, pak byl otec přeložen do Smiřic a tam jsem vystudoval čtyři roky měšťanky.“

Během studia na měšťance se pan Dušek rozhodl, že by chtěl jít na gymnázium. Maminka mu to dovolila. „Řekla mi: ‚To můžeš, hochu, ale musíš si na to vydělat!‘“ Již na měšťance proto pan Dušek pracoval, chodil sbírat tenisové míčky na kurt ve Smiřicích. „Sbíral jsem na jedné straně kurtu, měl jsem 25 haléřů za čtvrt hodiny, když jsem sbíral sám, tak jsem měl 50 haléřů.“ Jedna směna trvala dvě až tři hodiny.

Ze čtvrtého ročníku měšťanky přešel Václav na gymnázium. „Udělal jsem přijímací zkoušky na reálku v Kutné Hoře, kam se měl otec přestěhovat. Zkoušku jsem dělal z němčiny, ale protože jsem neznal silná slovesa, tak mi řekli, že mě do tercie nemůžou pustit, jedině že půjdu do sekundy, abych se to pořádně naučil.“ Otec však byl nakonec přeložen do Jaroměře a Václav nastoupil na gymnázium v Jaroměři. Na gymnáziu probíhala výuka v němčině. Jedním z jeho profesorů byl spisovatel Jaroslav Žák, autor scénáře k filmu Cesta do hlubin študákovy duše.

 Zábor Sudet a okupace

 „To byla tragédie! My jsme bydleli v Josefově u Jaroměře. Němci přišli až téměř do Jaroměře. (…) Celé to byl velký podraz, nečekalo se, že by Francouzi nedodrželi dohodu, kterou jsme měli.“ V březnu 1939 přišli Němci až do Jaroměře. „V Josefově byla německá [armáda], byli tam němečtí vojáci a důstojníci.“

Václav Dušek v této době studoval na gymnáziu. Přivydělával si doučováním mladších studentů, v létě pracoval jako přidavač na stavbě. „Prakticky jsem se živil a šatil sám.“ K celkové situaci za protektorátu dodává: „Protektorát, to nebyla žádná svoboda, bylo heslo: Maul halten und weiter gehen – Držet hubu a krok.“

Fotbal mě zachránil před totálním nasazením

V roce 1944 měl Václav začít chodit do oktávy. V létě však dostal předvolání do Německa k Technische Nothilfe. „V pátek nebo sobotu jsem to dostal s tím, že mám v pondělí nastoupit… Nebo v úterý to bylo.“ Vácaův však hrál fotbal za Slavoj Jaroměř a to ho zachránilo před odchodem. „V neděli jsme hráli fotbal a já jsem říkal: ,Šéfe, já dneska končím, protože jsem dostal Technische Nothilfe.‘ Předseda klubu byl hoteliér, měl hotel U Třech líp (Jedná se o hotel U tří lip v Jaroměři-Josefově – pozn. kor.). On mně říkal: ‚To není možný, to se nedá. To spíš já půjdu za tebe a ty budeš točit pivo.‘ Řekl: ‚Tak přijď večír, domluvíme se, co dál.‘“

Hoteliér, pan Kudrna, využil toho, že k němu do hotelu chodili na jídlo němečtí důstojníci. „Přišli navečír ty důstojníci na jídlo, a tak mně říkal: ‚Tak se seber zejtra, běž do kasáren v Josefově.‘ Tam byly takový sklady Zentralersatzteillager – Ústřední sklad náhradních dílů. Přišel jsem a říkal jsem, že mě posílá pan hoteliér Kudrna, že jsem dostal předvolání, papír jsem mu dal. Důstojník si to přečet’, viděl tam pracovní úřad, číslo telefonu, zavolal tam a německy jim řekl, že jsem dostal předvolání, ale že nemůžu nastoupit, protože u něho pracuju v tom skladu.“ Místo služby u Technische Nothilfe v Německu tak Václav pracoval ve skladu náhradních dílů v Josefově.

 Celý jeho ročník však byl totálně nasazen. „Kluci šli do Technische Nothilfe do Německa a děvčata šly do fabrik.“

Odbojová činnost

Václav byl od roku 1944 členem partyzánské skupiny „Václavík“. Jednalo se o podzemní organizaci, která sídlila v Hradci Králové. Řídil ji Jan Ptáčník alias Václavík, v květnu 1945 měla přibližně pět tisíc příslušníků. Václav vytvořil malou skupinu s partou kamarádů. Vedl je nadporučík Váňa, bývalý československý důstojník, který po demobilizaci pracoval v učňovské škole a seznámil se tak s přáteli pana Duška.

 „My jsme si utvořili tzv. skupinu FAWOZ. Bylo nás šest – Franta, Antonín, Václav, Vladimír, Olda a Zdeněk. Řekli jsme si, že jakmile válka skončí, tak půjdeme do zahraničí a vyděláme si nějaké peníze. Dělali jsme různé věci. Blízko Jaroměře jsou lázně Velichovky a v těchto lázních měl generální štáb maršál Schörner. Tam po polích vedly kabely na ten generální štáb, který dával rozkazy. Dostali jsme za úkol, jako ta skupina, jít a uříznout takových dvacet metrů, odjet a někde to zahodit. Tak jsme těch dvacet metrů uřízli a kousek odtud, asi kilometr, byl rybník v Černožicích, tak jsme ten kabel do toho rybníka hodili a druhou stranou jsme jeli přes Rasošky do Josefova. Když jsme stříhali ty kabely, tak Němci měli polní cvičení a byli od nás asi 300 metrů.“

Václav také dostal za úkol obstarat zbraně. „Jak se to dalo obstarat? Mohlo se to jenom ukrást samotným Němcům. V Josefově byla německá kasárna a do nich se dalo vejít z podzemních chodeb a dojít do nějakého skladu a ukrást zbraně. Šli jsme na to jako ta skupina FAWOZ, ale všichni nešli, protože dva nebo tři se báli. Nakonec se to ale nerealizovalo, v té době měli větší pohotovost a víc to tam hlídali.“

Konec války

 Na konci války, v květnu 1945, působil Václav Dušek jako stráž v pevnosti Josefov. Před boji na východní frontě ustupovalo mnoho civilistů, někteří měli své vozy na nádvoří josefovských kasáren. „Já jsem měl v kasárnách, který byly prázdný, službu. Večer jsem zjistil, že z těch šancí se dalo slézt. Když jsem tam šel odpoledne, dělal jsem hlídku, na dvoře byla spousta obyvatel, kteří ve vozech rabovali a kradli. Tak jsem je vyhnal a řekl: ‚Co tady děláte, to je rošťárna.‘ V noci jsem šel obhlížet, byli tam zase, tak jsem je vyhnal. Oni šli na šance nahoru, tak jsem šel za nima, aby odešli. Byla tma, neviděl jsem, spadl jsem na dvůr a zlomil si nohu.“

Václav vzpomíná, že se tehdy dokonce i střílelo. V potvrzení o službě v odboji má uvedeno, že byl postřelen do nohy. „Něco jsem měl, postřelenej jsem byl.“ Tím pro něj účast v odboji skončila, květen 1945 strávil v nemocnici.

 Studentský pochod na Hrad v únoru 1948

Po maturitě v roce 1945 se Vácalv rozhodl studovat práva v Praze. „Studoval jsem při zaměstnání, protože jsem si na to musel vydělat. Pracoval jsem v úschovně zavazadel v Josefově. Otec pracoval ve dne a já v noci.“ K právům si přidal ještě Vysokou školu obchodní (dnešní VŠE). „Když přišel rok 1948, tak jsem tu obchodní nechal.“

Václav vypráví o své účasti na událostech v únoru 1948. „Přišel jsem na právnickou fakultu a tam mi řekli, že se odpoledne jde na Hrad k prezidentu Benešovi, aby to komunistům nepodepsal. Na filozofické fakultě jsme se spojili, šli jsme na Karlův most a ke Hradu. Já jsem byl skoro na konci Karlova mostu a oni to likvidovali. Já jsem se dostal do první řady a teď jsem se najednou potkal s četníkem. Já se na něj podívám a říkám: ‚Martine, co tady děláš?‘ A on říkal: ‚Máte to prohraný, už to skončilo, Václave, sbal to! Prezident to podepsal.‘“ S četníkem Martinem hrál za války fotbal v Jaroměři.

 „Vycházeli jsme z toho, že je to všechno podvod. Komunisti to udělali proto, že neměli jistotu, že další volby vyhrajou. Moskva už naléhala na komunisty a Gottwalda, aby svrhli vládu a ujali se moci.“

 „Já jsem zastával, že by měla být normální demokracie a že každý má být svobodný a má mít právo rozhodování a že vedení jedné strany je diktatura. Diktátorem byl král a císař a šlechta a teď to měla být strana.“

 Neúspěšná emigrace

 V roce 1949 se Václav neúspěšně pokusil emigrovat. „V roce 1948 jsem se rozhodl, že bychom měli obnovit FAWOZ a jít do zahraničí. Ale ti kluci už měli zaměstnání, jenom jeden, Zdeněk Odehnal, byl v roce 1948 v západním Německu, ale bylo to tam k ničemu a vrátil se zpátky.“ Tehdy s ním pan Dušek ještě jít nechtěl. „Já jsem mu řekl, že musím nejdřív dodělat práva. V roce 1949 jsem mu řekl: ‚Zdeňku, já jsem to dodělal, půjdeme spolu?‘“ Zdeněk slíbil, že ho s jeho mladším bratrem převede u Domažlic. „Nastoupili jsme do rychlíku, Zdeněk řekl, že si jde koupit pivo, a do vlaku už nepřišel.“ Václav se rozhodl, že pojedou sami. U Domažlic v Hostouni bydlel pan Zvolánek, známý z Josefova. Václav doufal, že by je mohl převést přes hranici do Německa on.

 Do Domažlic přijeli bratři asi v 10 hodin večer. „V Domažlicích přišli policajti a četníci a prostě nás sebrali.“ Měli smůli, policie prováděla kontrolu všech cestujících ve vlaku. „Vybrali vlak a spoustu lidí sebrali. Když viděli, že jsem z Jaroměře: ‚Co tady děláte?‘ – ‚Já jedu za panem Zvolánkem do Hostouně.‘ – ‚To by mohl říct každej.‘“

Druhý den napsal rodičům, že jel za panem Zvolánkem, ale že jsou zavřeni. Bratr odjel do Domažlic, vysvětlil panu Zvolánkovi situaci a ten potvrdil, že k němu jeli na návštěvu. Byli propuštěni, ale museli k výslechu. „Za 14 dní pro nás přijeli, zase nás sebrali. Asi dva až tři dny jsme byli ve vězení a pak nás pustili.(...) V base jsem uvěřil v Boha a stal jsem se věřícím křesťanem.”

Zaměstnání

V roce 1949 nastoupil Václav Dušek do textilního podniku Mostex Mostek. „Dělal jsem na právním oddělení. Uzavírali jsme smlouvy podle hospodářského práva, na všechny dodávky musely být smlouvy. Mezi podniky byly arbitrážní řízení, chodil jsem k arbitrážím a tak dále.“ Následně pracoval u krajského svazu spotřebních družstev v Hradci Králové a Strojtexu ve Dvoře Králové nad Labem.

V roce 1967 se dostal do Prahy. Bratr mu zde přenechal podíl ve stavebním družstvu, které stavělo dům ve Střešovicích. Jelikož dům nebyl ještě hotov, odstěhoval se do Prahy jen Václav a jeho manželka s dětmi zůstaly v Mostku. „Musel jsem si najít místo, abych měl dráhu zadarmo. Našel jsem místo v Automatizaci železniční dopravy na Smíchově. Měl jsem volnou jízdenku Praha-Mostek.“ Takto mohl často navštěvovat rodinu. V roce 1970 se pak celá rodina přestěhovala do nového domku ve Střešovicích.„Pak byl nějaký konkurz na ministerstvo dopravy, tam jsem se dostal a zůstal tam až do důchodu. Dělal jsem pracovní právo.“

Vojenská služba

Na podzim 1950 nastoupil Vácalv Dušek k výkonu základní vojenské služby. Sloužil v Domažlicích, následně studoval vojenskou školu pro důstojníky v záloze v Kostelci v Orlických horách. Ze školy byl ale vyloučen, protože se zjistilo, že byl dříve zatčen v Domažlicích. Vojnu dodělal ve Vysokém Mýtě, kde si podal žádost o předčasné propuštění z armády a odešel domů. „Podle zákona ten, kdo byl účastníkem národního odboje, v zahraničí nebo doma, tak ta doba se mu započítávala do vojenské základní služby a mně prostě zhruba těch devět měsíců nebo deset měsíců započítali a pustili mě domů.“

 Z vyprávění je znát, že je Václav Dušek velký přívrženec demokracie a odpůrce diktatury a totality. „Rok 1989, to bylo asi jako 1945. Prakticky jsme se dočkali zase svobody. Vycházel jsem z toho, že se vrátilo období první republiky. Je dobře, že jsme se toho dočkali.“

„Je to furt lepší než to, co bylo, a myslím si, že bychom my starší měli na tu mladší generaci, která to nemá prožité, působit, aby si toho vážili a byli rádi, že je to takhle.“

 Václav Dušek zemřel 31. července 2016.