The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Dvořáček (* 1936)

• narozen 29. listopadu 1936 ve Velenově

• v letech druhé světové války popraveni příbuzní Josef a Marie Krejčířovi za pomoc partyzánům

• roku 1955 nastoupil ke studiu na pedagogické fakultě

• na vojně byl kontaktován vojenskou kontrarozvědkou

• celý život pracoval ve školství

• po roce 1968 absolvoval normalizační prověrky, ve školství zůstal

• zabývá se historií protinacistického oboje

• rok 1989 přivítal s úlevou

• do roku 1997 pracoval jako zástupce ředitele na základní škole v Boskovicích

Vladimír Dvořáček se narodil 29. listopadu 1936 v obci Velenov jako druhorozený syn rodičům Aloisovi a Františce (rozené Krejčířové). Otec byl krejčí a matka se starala o domácnost. V raném dětství onemocněl pamětník záškrtem a spálou a v důsledku toho trpěl vážnou srdeční vadou, zhoršil se mu zrak, a proto trávil hodně času v nemocnicích nebo v domácím léčení.

Odhalení odbojářů z rodiny

Na Drahanské vrchovině koncem druhé světové války operovalo několik partyzánských oddílů. V každé malé vesnici měli partyzáni své spolupracovníky a Velenov nebyl výjimkou. Josef a Marie Krejčířovi měli dva syny, třetí dítě na cestě, hospodářství, dařilo se jim velice dobře. Poskytovali partyzánům zásoby jídla, občas střechu nad hlavou, potřebnou koupel a za stodolou si partyzáni vybudovali bunkr: „To musela být spousta zeminy a hospodář to vozil smíchané s hnojem, a tak to nenápadně vyvážel.“ Josef Krejčíř byl bratr pamětníkovy maminky, takže tetu, strýce a prarodiče pravidelně navštěvovali. „Pamatuju si, jak jsme museli zatemňovat a chodili jsme v neděli na návštěvu k babičce. Bydlela vedle na vejminku a strýc měl na rádiu cedulku: Poslech zahraničního rozhlasu se trestá smrtí!“

Dne 18. února 1945 v ranních hodinách se celým Velenovem ozvala velká detonace: „Otec tehdy říkal, že je to asi odstřel z nedalekého lomu. Bydleli jsme na konci vesnice a tenkrát vše oznamoval obecní sluha a k nám se ta zpráva vůbec nedostala. Až tak kolem sedmé hodiny na okno zaklepal dědeček a oznámil nám, že na gruntě jsou Němci.“

V domě rodiny Krejčířových se ukrývali tři partyzáni. Bohužel nasazený konfident prozradil jejich úkryt a brzy ráno obklíčila dům jednotka gestapa z Letovic. Po krátké přestřelce, během které padl i zmiňovaný výstřel z pancéřové pěsti, byl Josef Krejčíř těžce zraněn a dva sovětští partyzáni volili smrt posledním nábojem. Český partyzán Karel Kovář se schoval v komíně, ale přítomní vojáci chtěli posnídat něco teplého, a tak poručili hospodyni rozdělat oheň v kamnech a kouř vyhnal partyzána z úkrytu. Celá událost skončila tragicky, dva mrtví na místě, Josef Krejčíř, jeho žena Marie, starosta obce Josef Ševčík a Karel Kovář byli odvezeni na gestapo do Letovic, pak vězněni v Kounicových kolejích v Brně a nakonec popraveni v koncentračním táboře Mauthausen. Podle zjištěných informací byli zřejmě odvezeni jedním z posledních transportů z Kounicových kolejí společně s dalšími dvěma sty vězni. Transport sonder handlung (poprava bez soudu) dorazil do tábora a druhý den ráno, 10. dubna 1945, byli všichni vězni postupně nahnáni do plynových komor. Šlo prý o poslední takovou popravu v táboře. „Rodiče u toho nebyli, ale pak se do konce války strachovali, aby si pro ně také nepřišli. Tehdy se odváželi i příbuzní, jestli věděli, nebo nevěděli, takže naši trnuli a drželi se opodál.“

Podle vyprávění očitých svědků a knihy Hory se mstí měl údajný zrádce Nikolaj pronést během přepadu něco v tomto smyslu: „Proklínám matku, která mě porodila.“ Velmi aktivní členka gestapa Marie Rittichová tenkrát měla pronést na adresu dvou malých budoucích sirotků a pamětníkových bratranců – šestiletého Josefa a tříletého Jana – tuto větu: „A ta česká štěňata zastřelit!“ Chlapci nakonec přežili a vyrůstali s prarodiči a u tety se strýcem. Rittichová byla po válce odsouzena k trestu smrti a na její popravu do Brna se vypravilo několik velenovských obyvatel.

Ohlasy partyzánských bojů

Později se Vladimír o odboj v okolí Boskovic velice zajímal a podrobně popisuje události, které byly po roce 1948 podávány zkresleně a účelově. Za všechny příběhy jeden příklad zbytečné smrti deseti mužů v malé vesnici Vícov. Po odjíždějící koloně německých vojáků začali z vikýře nesmyslně střílet partyzáni, přestože měli zákaz takové akce provádět. Vojáci se vrátili, deset mužů z vesnice odvlekli a u obce Suchý zastřelili a zakopali. Podle jiných pamětníků v této tragédii sehrál velkou roli i alkohol. Později, pod stupínkem ve vícovské škole, byly nalezeny hodinky, kde jeden z mužů nechal vzkaz: „Jsme tady zavřeni a nevíme, co s námi bude.“ Těla zavražděných mužů objevili náhodně až během června na poli mezi klíčícími bramborami. „Tam jsem u toho byl, když je našli. To se sjelo obyvatelstvo z okolí, bylo to v červnu, vedro, a ty rakve, to působilo velmi stresujícím dojmem. Po měsíci a půl v zemi ty postavy podle toho vypadaly, to už páchlo.“

Pamětník se také seznámil s několika partyzány, kteří sem později jezdili na různé besedy a on jim dělal tlumočníka. V sedmdesátých letech už jako učitel ruského jazyka navštívil v Soči členku partyzánské skupiny Jermak, Natašu Paršinovou. „Je to velmi těžké posuzovat, některým nejde upřít zásluhy, ale například tehdejší Svaz bojovníků proti fašismu mezi sebe každého nepustil, kdo jim řekl pravdu, tak toho vyloučili, i když měl zásluhy.“

Vzpomínek na události z konce války má Vladimír mnoho, ale kvůli své nemoci byl tehdy nucen většinu dění sledovat pouze z okna rodného domu. „Byla tam taková hromada harampádí z války a já jsem toužil ji také prozkoumat a nejvíc mě lákala harmonika, která tam byla položená.“

Popisuje, jak nacházeli zbraně a zkoušeli jejich funkčnost, nebo i tragickou nehodu mladých chlapců, kteří našli nevybuchlou minu a neopatrným zacházením způsobili smrt jednoho z nich i těžké zranění matky dalšího z chlapců. „Bylo po válce, jeli jsme do lesa pro otýpky a kulky nám létaly kolem hlavy, protože partyzáni honili zbloudilé Němce. Jednou chytili zběha a měli ho u jednoho partyzána přes noc ve sklepě. Ten se prý celou noc modlil a prosil, druhý den ho vyvedli ven do lesa a tam ho zastřelili.“

Dvojí život po roce 1948

Další období přineslo jiné nespravedlnosti a rozdělování odboje po roce 1948 na ten správný, komunistický, podporovaný Sovětským svazem, a ten špatný západní, který jeho účastníky často stál život nebo několikaleté vězení. Po válce uznávaný a respektovaný generál Karel Kutlvašr, který se osobně zúčastnil v roce 1946 odhalování pamětních desek padlým odbojářům ve Velenově, kde pronesl slavnostní řeč, byl v roce 1949 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu na doživotí a rok po propuštění v roce 1961 zemřel.

Po roce 1948 chodil pamětník do školy v Boskovicích, zapojil se do ČSM (Československého svazu mládeže), chodil do kroužku zpěvu a rád kreslil. Politické procesy, zavírání kněží, strýc bratrovy manželky, který byl letcem v Anglii (v té době ve vězení), tak tuto atmosféru té doby popisuje pamětník jako dvojí život. Od roku 1947, kdy bylo veliké sucho, měli u Dvořáčkových rádio, které rodiče koupili za prodanou krávu.

„Otec vždycky lovil Volá Londýn, později Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Jednou jsme měli puštěné rádio a přišel k nám četník ze Žďárné, nějaký Skoumal, byl to solidní prvorepublikový četník, a ten říkal: ‚Neděláte dobře, že to posloucháte.‘ Poslouchal jsem to rádio pořád i později jako student a svazák, znal jsem všechny hlasatele a komentátory.“ Sám byl potom také svědkem toho, jak jeden ze spolužáků nebyl připuštěn k maturitní zkoušce jen proto, že jeho rodiče nevstoupili do JZD (jednotného zemědělského družstva).

V roce 1955 složil pamětník maturitní zkoušku a na doporučení jednoho profesora si vybral studium na pedagogické fakultě, obor výtvarná výchova a ruský jazyk. V té době byl nedostatek učitelů, a proto studium trvalo jen dva roky.

Vojenská kontrarozvědka

Přestože byl celý život osvobozen od tělesné výchovy, strávil dva roky na vojně v Uherském Hradišti. Díky tomu, že předtím krátce učil na umístěnku v Kyselce u Karlových Varů, dostal povolávací rozkaz z Čech na Moravu. Jako vojín s klasifikací C, neřadová služba, a také vzhledem k výtvarnému talentu se stal písařem vojenského praporu.

Během základní vojenské služby dostal Vladimír rozkaz hlásit se na velitelství divize. Po několika dalších návštěvách, kdy měl popisovat a hlásit, co dělají a jak se chovají ostatní vojáci, postupně pochopil, že ho kontaktovala vojenská kontrarozvědka. „Vědomě jsem nic nepodepsal, na nikoho jsem nic špatného neřekl a jako obyčejný vojín jsem ani nadřízeného odmítnout nemohl.“ V ABS (Archivu bezpečnostních složek) byly všechny materiály skartovány, ale v dochované evidenci spolupracovníků StB byl pamětník veden buď jako agent, nebo informátor, alespoň podle vysvětlení zaměstnanců archivu. Dokazuje to i popis setkání, s největší pravděpodobností v konspiračním bytě: „Jednou řekl, že na mě bude čekat na náměstí v Hradišti před vraty, tak jsem tam přišel jako vojáček, on šel dál do bytu, měl klíče, přišli jsme do jedné místnosti a on řekl: ‚Napište mně, co včera dělal…‘“

Osobou, o kterou se tehdy nejvíce zajímali, byl Josef Strachwitz, příbuzný šlechtické rodiny Mensdorff-Pouilly, která měla a znovu má panství v Boskovicích. Ten měl na vojně opravdu velmi špatné postavení, dělal vždy tu nejhorší práci: „On třeba musel čistit ucpané záchody, rukou to vybíral, měl tu špínu zažranou, teď se to nedalo umýt, teplá voda nebyla a on měl popraskané ruce.“ Podle pamětníkových slov právě u něho v kanceláři měl vojín Strachwitz a ostatní největší klid a nic jim nehrozilo. Po mnoha letech dostává vysvětlení i jméno Slavíček, uváděné ve spisech. Tehdy měl Vladimír při jedné schůzce napsat libovolné jméno na papír, vzpomněl si na oblíbeného motocyklového závodníka Pavla Slavíčka a krycí jméno bylo na světě.

Už během vojny hledal pamětník nějakou možnost, jak dostat učitelské místo na Moravě a nestěhovat se znovu až na západ Čech. Při jedné schůzce s příslušníky oslovil jistého kpt. Oldřicha Babulu, aby mu v této věci nějak pomohl. Naštěstí díky jeho budoucí ženě, která objevila v Učitelských novinách inzerát o výměně místa, dále StB do pamětníkova života výrazněji nevstoupila. Příslušníci brzy po návratu z vojny zjišťovali v Boskovicích přímo u pamětníka, jak to má s tím pracovním místem. V jeho kádrovém posudku z vojny mimo jiné stálo: „Doporučujeme přijmout za kandidáta KSČ.“

Držet linii a být zticha

Nějakou dobu učil v Drahotuších u Hranic na Moravě a po svatbě s Marií Dyčkovou v roce 1960 získal místo na základní škole v Boskovicích. V období tzv. Pražského jara byli, až na dvě výjimky, všichni učitelé zajedno a podporovali změny, které symbolizoval Alexander Dubček. Pamětník v té době uvažoval i o vstupu do KSČ, ale nakonec si to rozmyslel.

„Dne 21. srpna 1968 byla manželka u holičky a tam tehdy hrál rozhlas po drátě. Manželka povídá holičce: ‚Jak to, že teď po ránu dávají takovou rozhlasovou hru?‘“ vzpomíná Vladimír na osudný den. V boskovické sokolovně se tehdy sešli ti, kteří odsuzovali invazi vojsk Varšavské smlouvy, a pamětník překládal společné prohlášení do ruštiny. Jak to všechno dopadlo, je všeobecně známé, i to, že nastala doba, kdy lidé, kteří se nepřihlásili k normalizačním postojům, měli někdy i existenční problémy. V těchto letech pracoval Vladimír jako zástupce ředitele v malé vesnici Knínice a připouští, že zůstat na svých místech a nemít problémy znamenalo držet linii a být zticha. Během tohoto období dostal nabídku dělat ředitele školy v Knínicích nebo i školního inspektora, ale protože nebyl ve straně, tak to nepřicházelo v úvahu. 

Jako nestraník byl také několik let předsedou SČSP (Svazu československo-sovětského přátelství) a v roce 1970 se dostal na zájezd do Sovětského svazu. „Byl jsem na návštěvě u jedné rodiny a ti se ptali: ‚Tak co u vás, jak to vypadá?‘ Sami byli bezradní, co si o té pomoci, jak jim to doma vysvětlovali, mají myslet.“ Taky to tam vypadalo trochu jinak, než nám tady říkali. Pozval mě jeden „osvoboditel“ na návštěvu a bylo vidět, že k tomu účelu si půjčil cizí byt. Další náhodné setkání skončilo trochu rozpačitě: „Měl jsem tam takovou peněženku, přistoupil ke mně jeden Rus, a že je taky osvoboditel, ať mu tu peněženku věnuju. Tak jsem mu ji dal a druhý den přišel, že to není kůže, ale imitace, že ji vrací.“

Zástupcem ředitele v boskovické škole během sametové revoluce

V roce 1986 získal Vladimír místo zástupce ředitele na jedné ze tří základních škol v Boskovicích. Tady také prožíval revoluční rok 1989, který by podle jeho slov nemohl proběhnout takovým způsobem, kdyby se do pohybu nedaly události ve světě, a to především v Sovětském svazu. S přáteli a kolegy ve škole sledoval všechny přenosy v televizi a účastnil se demonstrací i generální stávky 27. listopadu 1989. V Boskovicích bylo založeno OF (Občanské fórum) a jedním z jeho zakladatelů byl i tehdejší školník Alois Oujeský. Ředitelem školy byl Miloš Borek, velký komunista, který pamětníka jakožto svého zástupce sám posílal na demonstrace, aby ho informoval, jak to všechno probíhá. Jeho minulost a možná i vyřizování účtů ze strany podřízených ho stály ředitelské místo ještě před koncem školního roku 1990. Tehdy čekal pamětník na negativní lustrační osvědčení, které přišlo nezvykle pozdě. Teprve při seznámení se s materiály z ABS pochopil, že příčinou byla zřejmě jeho spolupráce na vojně. I přes své obavy se nakonec udržel ve funkci zástupce ředitele až do odchodu do důchodu v roce 1997.

Ti, kteří podepsali Chartu, byli hrdinové, já ne

Když Vladimír Dvořáček hodnotil svá rozhodnutí, přiznal, že k tomu, aby se udržel ve školství, musel občas slevit ze svých vnitřních postojů. Je to velmi cenné svědectví člověka, který upřímně řekl, že nebyl žádný hrdina, a navíc sám sebe zařadil do skupiny, která byla velmi početná, ale málokdo se k ní hlásil: „Jak říkal jeden můj kolega, většina z nás jsme byli buď poseroutkové, vlezdoprdelisté, nebo vrtichvostové, sebe bych zařadil do té první skupiny.“

K tomu ještě dodává, že ti, kteří podepsali například Chartu 77, byli hrdinové, kteří pro své postoje obětovali nejen sebe, ale mnohdy i celé rodiny. V každém případě své vyprávění končí tím, že nejdůležitější je, aby člověk svým chováním neublížil nikomu druhému: „Co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ani ty jim.“