Josef Dvořák (* 1919  †︎ 2018)

Josef Dvořák

 

„Já svůj původ nezapřu. Já jsem zažil bídu.“

 

 

MUDr. Josef Dvořák se narodil v roce 1919 v Krasicích, které jsou dnes součástí Prostějova. Pochází z velmi chudé rodiny a stálo ho mnoho sil, než se dostal na studia. Dne 17. listopadu 1939 byl ale na Kounicových kolejích v Brně zatčen a spolu s několika stovkami studentů odvezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Tam strávil bez jakéhokoli obvinění v hrozných podmínkách více než tři roky.

 

Rodiče Josefa Dvořáka byli velmi chudí. Otec pracoval jako dělník a matka jako děvečka na statku. Měli jen malé políčko ve Vranovicích, kde také bydleli. Už v obecné škole si místní farář všiml nadání malého Josefa. Zatímco ostatní děti si ve volném čase převážně hrály, on byl zvídavý a po škole si četl a studoval. Rodiče ale neměli peníze ani na gymnázium a v té chvíli jim pomohla rodina Večeřova z Vranovic, na jejichž statku již několik let matka pracovala jako děvečka. Ti mladého Josefa peněžně podpořili. I přesto Josef Dvořák při studiích na gymnáziu silně pociťoval nedostatek prostředků a přivydělával si doučováním studentů.

 

 

Na studiích a uzavření vysokých škol

 

Po maturitě nastoupil na filozofickou fakultu v Brně. Dostal sice stipendium, ale to mu sotva stačilo na ubytování. Vzpomíná, že s penězi na tom byl špatně a občas neměl ani na jídlo. „Posledních několik týdnů jsem snídal suchý chleba s čajem. To bylo jediný, co jsem si v té kantýně koupil. Pak byl oběd a my chudí studenti jsme si sedli ke stolu, kde byly studentky a teď jsme čekali. Ty studentky pak odešly a v košíku nechaly krajíčky chleba. A já ještě s jedním jsme je vzali a to byla moje večeře. Takhle jsem to dělal asi tři týdny.“

 

Na konci září 1938 bylo v Mnichově zástupci čtyř velmocí rozhodnuto o záboru našeho pohraničí nacistickým Německem, na což Josef Dvořák vzpomíná jako na obrovskou křivdu. Následující rok 15. března byl bez většího zájmu zahraničí obsazen i zbytek republiky. V den výročí vzniku Československa, 28. října 1939, proběhly v Praze demonstrace proti okupaci, při kterých byl vážně zraněn student medicíny Jan Opletal. Ten svým zraněním podlehl a jeho pohřeb, kterého se zúčastnily tisíce studentů, přerostl v další demonstrace. Následně byly 17. listopadu uzavřeny všechny české vysoké školy, byly obsazeny gestapem a více než 1200 jejich studentů bylo odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Devět jich bylo popraveno a v roce 1941 byl v Londýně pro připomenutí těchto událostí vyhlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.

 

Josef Dvořák ale neměl o demonstracích v Praze ani tušení. Byl totiž plně zaměstnán svým studiem. „Já jsem nevěděl o demonstracích v Praze. To jsem se dozvěděl až v koncentráku.“ Přesto byl ráno 17. listopadu v Kounicových kolejích zatčen. Studenti byli shromážděni v sále kolejí, kde již byli členové jednotek SS. „V tom sále, kde nás pozatýkali, jsme byli až do noci.“ V Kounicových kolejích bylo takto pozatýkáno 173 studentů, byli pak naloženi do připravených vagonů. Josef Dvořák vzpomíná, že nikdo z nich netušil, kam s nimi vlak míří. „Vykládalo se, že údajně má gestapo nějaký vězení. Tak jsem myslel, že nás tam vezou. Oni nás vezli k nádraží. Celou cestu tam byly záclonky. My jsme se nesměli dívat. Nesměli jsme mezi sebou mluvit. Tam muselo být ticho. Byla to hrozná nejistota. Byl to hrozný pocit. Nevíte, co je, co bude, kam vás vezou. Tu noc jsme neusnuli a ráno ještě za šera rachot. Potom jsme se dozvěděli, že tam připojovali vagon s pražskými studenty, kteří tam zažili taky hroznou noc.“

 

 

V koncentračním táboře Sachsenhausen

 

Cílová stanice vlaku byla ve městě Oranienburg, které leží jen 25 kilometrů severně od Berlína. V jeho blízkosti se nacházel koncentrační tábor Sachsenhausen, který byl zřízen již v roce 1936 jako první v nacistickém Německu a přezdívalo se mu „jatka Berlína“. První vězni, většinou z řad německých komunistů, do tohoto prostoru přicházeli v době, kdy se v Berlíně konaly letní olympijské hry. Na podzim roku 1939 tam byli přivezeni vysokoškolští studenti z Čech a Moravy. V tu dobu se v něm nacházelo 12 tisíc vězňů, ačkoli byl stavěn jen na 10 tisíc. Počet zadržených se ale stále zvyšoval, a v únoru 1945 tam bylo dokonce 70 tisíc vězňů.

 

Josef Dvořák má dodnes v živé paměti příchod do tohoto koncentračního tábora: „Přijeli jsme v noci. Řvaní: ,Alles raus!‘ Někteří dostali pažbou po hlavě. Já naštěstí ne. Nastoupit do pětistupu a teď jsme šli po takové dlážděné cestě, kolem tma, z obou stran reflektory a teď řvaní: ,Kdo vystoupí, bude zastřelen!‘ Jak dlouho jsme šli, nevím. Kolem jsme viděli jenom tmu a na nás přímo svítili. Viděli jsme jen ty osvícený řady esesáků. Naproti tomu koncentračnímu táboru byly kasárny SS. Tam byli mladí esesáci, tak to všechno vyrukovalo s vlčáky. Tam měli cvičený vlčáky, kteří museli najít vězně, kteří se pokusili někde skrýt, když chtěli utéct, i když to byl zoufalý čin. Teď jsme přišli na velký prostranství. Běhali tam vězni ve štráfovaných blůzách. Já jsem si říkal: To je blázinec nebo co to tady je? Teď tam nějací mluvili, co tam byli, a dozvěděli jsme se, že jsme v koncentračním táboře. Byli jsme nastoupení a postupně nás vodili do toho dřevěnýho baráku, kde byly desítky sprch. Osprchovali jsme se teplou a pak studenou vodou. Ještě předtím nám ostříhali vlasy dohola. Tak jsme se oblékli do těch vězeňských šatů.“

 

Prvních pět měsíců nebyli studenti zařazováni na práci. To však neznamenalo, že by oproti jiným vězňům měli nějaké výhody. Trápil je hlad, protože jejich příděly potravin se skládaly většinou z mastné teplé vody, do které byla na oběd přihozena krmná řepa. Studentům proto velmi pomáhaly balíčky z domova. Josef Dvořák byl ale jeden z mála, který žádné nedostával. Matka mu zemřela na mozkovou mrtvici, když byl ještě na gymnáziu, a otec byl již v pokročilém věku a musel se starat o pamětníkovy dva mladší sourozence. Neměl žádné prostředky, a tudíž nemohl posílat balíky s potravinami a penězi. Josefu Dvořákovi tak velmi pomohl bývalý student a spoluvězeň Jiří Diviš, jehož matka v dopise šikovně naznačila, že by posílala balíky nějakému bezprizornímu studentovi. „Tak mně posílali peníze i balíčky. On nechtěl žádný peníze. Byl kuřák a já ne, tak si vzal akorát pár cigaret.“

 

Kromě hladu a neustálého šikanování trápily studenty kruté mrazy, které toho roku dosahovaly i více než třiceti stupňů pod nulou. „Ta první zima, ta byla mimořádně krutá. Tam byly mrazy až ke třicítkám.“ Pamětník vzpomíná, že ti, co nepracovali, museli často do takzvaného Stehkomanda (komanda stání). Při ranních apelech stáli nehledě na krutý mráz až do oběda a potom zase až do večerního sčítacího apelu. Nikdo z vězňů si přitom ani na chvíli nesměl sednout. Jeden z esesáků jednoho dne zahlédl sedícího vězně, a všichni byli proto vyhnáni z ubikací na apelplac. Na tento den Josef Dvořák nikdy nezapomněl. Bylo 18. ledna 1940 a venku bylo prý třicet dva stupňů pod nulou. „Bylo to Stehkomando. Tam byli ti, co byli slabí a nepracovali. Později museli pracovat všichni, i ti, co měli prakticky smrt na jazyku. Tam museli stát, nikdo nesměl sedět a tam údajně nějaký esesák, že tam někdo seděl, tak všichni z toho Stehkomanda museli nastoupit v tom mrazu. To bylo 32 pod nulou. Ale stalo se to jednomu bloku. Našemu bloku se to nestalo. A tam stáli asi už hodinu před náma. Teď si esesáci vzpomněli na nás. Tak jsme museli nastoupit a teď jsme tam stáli. My jsme předtím dostali takové palčáky, rukavice z umělé tkaniny. Mně v tom umrzly ruce. Jak jsme tam dlouho stáli, to nevím. Tam každou chvíli někoho odtahovali omrzlého. Nebo padl. Ten den údajně zemřelo sto vězňů. Údajně tu zimu umíralo asi čtyřicet vězňů denně. A tam dováželi a nepropouštěli.“

 

Po pěti měsících byl v dubnu 1940 Josef Dvořák zařazen na práci na tzv. Klinkerwerk, což byla v té době největší továrna na stavební materiál a cihly v Evropě. Vězni tam v hrozných podmínkách dělali fyzicky velmi náročnou práci. Pamětník vzpomíná, že materiál museli nosit v poklusu povzbuzováni ranami od dozorců. V koncentračním táboře vystřídal několik prací. Nějakou dobu pracoval také u elektrikářů, kteří se starali o elektroinstalaci v budovách koncentračního tábora. Josef Dvořák se přitom jednou dostal i do popravčí komory. Ta byla vystavěna k co nejefektivnějšímu vraždění. Od okolí byla zvukově izolována a vrah a oběť se nedostali do přímého kontaktu, aby nedošlo k panice a oběť se nerozhodla bránit. Příslušníci SS převlečeni za lékaře a předstírající vyšetření tam během několika měsíců střelou do zátylku zastřelili desetitisíce vězňů a sovětských zajatců. Josefu Dvořákovi stačil jeden pohled, aby se mu popravčí místnost navždy zaryla do paměti. „Tam byla popravčí místnost. Byly tam silný zdi a dvojitý dveře. To jsme se dozvěděli dodatečně až po osvobození, že v tom prostoru, kde ty lidi popravovali, byla naplno puštěná hudba a tím to bylo taky tlumený. Tam se jednou stalo, že ten náš starší elektrikář se stal svědkem popravy. To byla jedna zeď a další zeď a teď tam byly úzké malé místnosti, kde byl ten esesák, a naproti byly ty plotny, a že to bylo v tom tichu slyšet jak prasknutí kolíku. Čili to měli dobře vymyšlené. To byla jen malá štěrbina a v ní bylo zaměřovací zařízení. Dole byla z betonu taková forma pro dvě nohy vedle sebe. Červený beton, aby nebylo vidět krev, a okolo trubky, aby to spláchly.“

 

Josef Dvořák při svém vyprávění vzpomíná také na dozorce v Sachsenhausenu. Někteří z nich mu uštědřili nejeden kopanec nebo ránu pěstí. Nejvíce vypráví o SS Oberscharfürerovi Willi Schubertovi, který byl po válce popraven. „Vězni tam káceli stromy a on tomu jednomu vězni rýčem rozsekl hlavu. Dozvěděl jsem se, že on v tom procesu hrdě zahlásil, že je národním socialistou. Byl popraven.“

 

Někteří velitelé byli určeni z řad vězňů. Většinou se jednalo o zločince a vrahy. Josef Dvořák vzpomíná, že jeden vězeň měl na svědomí mnoho lidských životů. Spravedlnost si ho ale tenkrát našla. „To byl politický vězeň. Jeho jméno už nevím. To byla Strafkolone – trestní kolona. Tam jemným pískem zaváželi takový močál a klusem tam i nazpátek. A on tam měl zřejmě pomocníky zelený (pamětník zřejmě myslí vězně se zeleným trojúhelníkem, který označoval uvězněné zločince, pozn. autora). On sám byl politický vězeň. On si z toho pracoviště udělal samotný pobočný koncentrační tábor, aby vždycky nemuseli strážní chodit. Tam byly postavený věže dokola a byl z toho malý koncentrák. A on se stal Lageralterem čili starším tábora, vedoucím. Pak tam měli nějaký machinace a toho zbavili toho vedení a poslali ho do tábora. To už ovšem v koncentráku ti vedoucí tábora věděli, že tam přijde, a už informovali svoje komunisty a sociální demokraty, kteří věděli, koho tam oddělal v té Strafkoloně. Tam je posílali z trestu. Tak se to předem dověděli. A teď ho začlenili na ten blok, kde byl předtím. Teď byli po večerním apelu a šlo se na blok. Najednou všichni odešli ven a zůstala jen část. To už byli domluvení. Ten mu řekl: ,Tys mi oddělal mého kamaráda. Tys oddělal toho a toho. Tady máš provaz a kytici.‘ A šli ven a on se oběsil. To jsme se tam dověděli.“

 

Každý rok na Vánoce a 20. dubna na narozeniny Adolfa Hitlera byla propouštěna část studentů. Koncem ledna 1941 se jejich počet tak snížil, že byly rozpuštěny samostatné studentské bloky a studenti byli rozděleni do ostatních ubikací. Josef Dvořák vzpomíná, že tam měli spoluvězně prakticky z celé Evropy. Byli mezi nimi Norové, Nizozemci, Němci, Francouzi, Poláci a další a další lidé evropských národů.

 

 

Propuštěn až po více než třech letech

 

Ačkoli s Josefem Dvořákem neproběhlo žádné soudní řízení, strávil v koncentračním táboře Sachsenhausen více než tři roky. Byl propuštěn až pár dní před Vánocemi v roce 1942 jako jeden z posledních uvězněných studentů. Po příjezdu domů si musel rychle najít zaměstnání, jinak by mu hrozilo nasazení na práci v Německu. To se mu podařilo, a tak již do konce války neměl problémy s nacistickým režimem.

 

Po válce se přihlásil na lékařskou fakultu v Brně, pro kterou se rozhodl právě v koncentračním táboře. Úspěšně ji dokončil v červnu 1949 a již za 16 dní po promoci se oženil s Ludmilou Kopřivovou. Nástup do práce pro něj nebyl vůbec jednoduchý. Od února 1948 v Československu neomezeně vládla komunistická strana a Josef Dvořák nepatřil k jejím stoupencům. Chtěl se věnovat interní medicíně a pracovat v prostějovské nemocnici. Místo toho byl jako politicky nespolehlivý poslán do zapadlého podhorského městečka Rýmařov a zdravotní referentka mu sdělila, že má příkaz preferovat kádry. Později pracoval ještě v nemocnici ve Šternberku a potom jako závodní lékař v Moravských železárnách v Olomouci. Až ve čtyřiceti letech se dostal k práci, kterou chtěl vždy vykonávat, a pak až do důchodu pracoval na radiologické klinice ve Fakultní nemocnici v Olomouci.

 

Pád komunismu, který rozjela studentská demonstrace právě 17. listopadu v Mezinárodní den studentstva, přijal s velkým nadšením a úlevou. „To byl druhý nejradostnější okamžik mého života po mém propuštění z koncentračního tábora.“ Z dnešní politické situace ale již není tak nadšen. Takto ji hodnotil v dubnu 2012, kdy byla aktuální politická krize a média byla plná korupčních afér. „To si člověk říká, čemu všemu má věřit. Ta politická společnost je velice rozhádaná a to není dobrý na práci. Má být sociální spravedlnost, a ne aby politici měli tak velké příjmy a druzí živořili. Já svůj původ nezapřu. Já jsem zažil bídu.“

 

 

Nepokořené mládí: Vyprávění českých studentů z koncentračního tábora Sachsenhausen. Praha: Naše vojsko, 1971.

Ulman, E., Národní památník Sachsenhausen,1970.

Dvořák, J., Mé vězení v nacistickém koncentračním táboře. Sepsané vzpomínky Josefa Dvořáka uložené v dodatečných materiálech.

 

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam