The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Dvořák (* 1930)

• narozen 4. března 1930 v Jihlavě

• od roku 1938 skautem v oddílu vlčat v Jihlavě

• otec Jaroslav Dvořák roku 1942 zatčen gestapem a vězněn

• živnost rodičů po roce 1948 zrušena

• otec odsouzen ve skupinovém procesu „Veselý Karel a spol.“ k 12 rokům vězení

• po zadržení bezpečnostními orgány došlo u pamětníka k nervovému kolapsu a výpadku paměti

• vojenskou službu absolvoval od dubna 1951 do prosince 1953 u PTP

• kvůli kádrovým materiálům a třídnímu původu měl problémy v zaměstnání

• v 90. letech vypracoval rešerši své bývalé roty a inicioval každoroční setkání „pétépáků“

• v březnu 2020 oslavil 90. narozeniny

„Ve Znojmě jsem vystoupil z vlaku a už mě měli. Nerad na to vzpomínám. Dodnes se mi každou chvíli zdá, jak kudysi bloudím a nevím, kde jsem. Nemůžu se toho šoku zbavit. Jestli mě bili, nebo mi něco podali? Nevím,“ hovoří o svém zadržení bezpečnostními orgány Lubomír Dvořák.

Lubomír Dvořák se narodil 4. března 1930 v Jihlavě. Jeho otec Jaroslav provozoval v Kosmákově ulici obchod s koloniálním zbožím, ale s rodinou žili kousek opodál, v domě na Masarykově náměstí, kde maminka Božena zase vedla drobnou živnost týkající se prodeje uhlí a dřeva.

Doposud se cítím být skautem

Lubomírův o tři roky starší kamarád Bohumil Kiba, zvaný Pipaj, ho v roce 1938 přivedl v Jihlavě do skautského oddílu, tehdy velmi aktivní družiny s názvem Vlčata. Lubomírovým rodičům se zapojení do organizace příliš nezamlouvalo, jelikož oba dva byli členy místního Sokolu a svého syna by raději viděli pod křídly stejné organizace. Zdánlivá překážka ale přeci jen složení skautského slibu při táborovém ohni nezabránila. „Byl to ten nejkrásnější zážitek. Sliboval jsem na svou čest, jak dovedu nejlépe milovati vlast svou republiku Československou a sloužiti jí věrně… Žilo to se mnou celý život. Skautem jsem se stal a doposud se cítím být skautem,“ vzpomíná Lubomír Dvořák.

Nenechali se zastrašit Hitlerjugend

Skautská klubovna vlčat tehdy sídlila v bývalé brusírně na Heulose, kde se junáci scházeli a učili se vázat nejrůznější druhy uzlů, skládali stany a připravovali podsady na blížící se letní skautský tábor. Ještě než došlo rozhodnutím K. H. Franka v říjnu 1940 k zrušení skautingu a tedy zastavení činnosti Junáka, proběhlo několik drobných potyček mezi skauty a místní buňkou Hitlerjugend. „Když nás obsadili Němci, kolikrát na nás před klubovnou čekali Hitlerjugend a házeli po nás kamení. Někdy je naší starší kluci pěkně prohnali,“ vypráví.

Po zrušení skautu Lubomír ani jeho vrstevníci z vlčat nepodnikali proti okupantům žádnou záškodnickou činnost. Přesto jako kolektiv mezi sebou udržovali kontakt: hráli košíkovou nebo se věnovali atletice, ale především vyhlíželi momentu, kdy budou moct po osvobození Československa znovu obnovit skauting. Proto hned v květnu 1945 byli jedněmi z prvních, kteří ve skautských krojích a s praporem v ruce vítězně napochodovali do jihlavských ulic. Byla to pro ně vskutku vítězná a radostná chvíle, obzvláště pro Lubomíra, kterému se několik týdnů předtím vrátil jeho tatínek Jaroslav domů, jenž byl pro poslech cizího rozhlasu roku 1942 zatčen gestapem a odsouzen ke třem letům žaláře. [1]

Tátovi se asi za Německa líbilo v lochu

Lubomír Dvořák se učil obchodním příručím a od roku 1946 se uchytil v Třebíči v podniku Arnošta Nového. Přístřeší mu poskytl strýc s tetou, kteří ho v zásadě přiměli nastoupit do Sokola a posléze se zúčastnil XI. všesokolského sletu, který se konal na Strahovském stadionu v červenci 1948, tedy jen několik měsíců po únorovém komunistickém převratu. Změna působiště pochopitelně znamenala i výrazné ochabnutí kontaktu s jihlavskými skauty a kamarády, navíc když Lubomírovi zaměstnávala hlavu jeho první známost.

Komunistickým převratem v Československu započala postupná likvidace svobodné koncese, v tomto konkrétním případě se jednalo o rodinu obchodníka Jaroslava Dvořáka, na kterého byl uvalena žaloba z podezření na protistátní činnost a 8. září 1949 byl orgány Krajského velitelství Státní bezpečnosti v Jihlavě zatčen. Ve vykonstruovaném soudním procesu se skupinou „Veselý Karel a spol.“ byl v únoru 1950 odsouzen v Jihlavě k nepodmíněnému trestu 12 let vězení. Vzpomínky syna Lubomíra jsou z tohoto období z důvodu nervového kolapsu poněkud neucelené, o čemž později sám promluví. Jak vyšetřovací spis nasvědčuje, komunistická justice Jaroslava Dvořáka vinila proto, že na svém psacím stroji měl údajně sepsat protistátní letáky, které byly 1. května 1949 rozházeny po Jihlavě a okolí. [2] „Přišel jsem domů a maminka mi řekla: ‚Představ si, vzali mi tátův psací stroj a dali mi potvrzení, tužkou popsaný papír.‘ Řekl jsem, že to není žádné potvrzení, že tím se nikde neprokáže. Šel jsem tedy do Hluboké ulice na StB, kde mi vystavili doklad o odebrání psacího stroje. Ještě mi ten člověk řekl: ‚Tátovi se asi za Německa líbilo v lochu!‘“ vypráví Lubomír Dvořák. Po zatčení otce se rozhodl k ilegálnímu přechodu hranic Československa, o čemž měla vědět údajně jen Lubomírova maminka a jeho strýc. K útěku ale nakonec přeci jen nedošlo.

Když nic nevíš, my si tě pohlídáme

Hromadná zatýkání se nevyhnula ani skautům a pamětníkem líčené události se odehrály paralelně ve stejném čase. Údajně za šíření protistátních letáků, jen v jiném soudním přelíčení než Jaroslav Dvořák, měl být odsouzen také Lubomírův kamarád Bohumil Kiba, a to k 17 rokům odnětí svobody, jak pro Paměť národa před lety potvrdil i další z jihlavských skautů Vladimír Včela. Pronásledování komunistickým režimem se vzápětí nevyhnulo ani Lubomírovi. Komunistická bezpečnost ho zadržela ve Znojmě, kde v té době pracoval.

„Tenkrát jsem už chodil s budoucí manželkou. Říkala mi, že nějaký známý se s ní sešel a řekl jí, ať si na mě dává pozor, že po mně jdou. V neděli večer jsem odjel zpátky do Znojma a oni na mě čekali u vlaku, sbalili mě dva chlapi a odvezli. Nevím kam a nevím nic, ale jenom si pamatuji, jak mi říkali: ‚Když nic nevíš, tak my si tě pohlídáme. A tady nám to podepiš!‘ Byl to papír, že se mnou bylo dobře zacházeno, a pak mě vyhodili ven na ulici. Celou noc jsem chodil po Znojmě a nevěděl kam mám jít. Ráno jsem se zmátořil a došel do prodejny, kde jsem byl zaměstnán. Dostali mě do nemocnice a tam mi doktor řekl, že když se mě někdo na něco bude ptát, ať řeknu, že nevím. A že když na to chci zapomenout, nemám o tom přemýšlet. Vysadila mi paměť a čas od času se mi v noci vrací, jak hledám, bloudím a nevím kde jsem.“

Maminka se mi z toho nakonec pomátla

Po tomto drsném prožitku v tváří tvář s komunistickou bezpečností Lubomír Dvořák nikdy později více nepátral, co bylo předmětem zájmu bezpečnostních orgánů a co se toho večera skutečně stalo. Z dosavadně prozkoumaných archivních materiálů nebylo taktéž zjištěno, zda zadržení Lubomíra Dvořáka prokazatelně souviselo s ilegální činností skautů, nebo s odsouzením otce. Osobně se ale spíše přiklání k první variantě, čemuž může nahrávat i výpověď, že rodiny Dvořákových a Kibových se přátelily. Zároveň však Lubomír nerozumí, proč zadržení nastalo v době, kdy spolu se členy již zakázaného skautu neudržoval kontakt a o aktivitách jednotlivců neměl podrobnější zprávy. Pravděpodobně ani to však nebylo pro příslušníky Státní bezpečnosti zásadní překážkou.

Kruté počínání komunistického režimu se vehementně podepsalo na zdraví dalšího člena rodiny – Lubomírovy matky Boženy. Ta se po znárodnění manželova obchodu a zrušení své koncese živila jako pracovnice uhelných skladů. Po odsouzení manžela, výslechu a psychickém zhroucení svého syna se nakonec léčila v psychiatrické léčebně, kde jí měli nasadit léčbu elektrickými šoky. „Maminka se mi z toho pak zbláznila. Dělala v uhelných skladech, kde ji někdo nějak napadl a po tom incidentu šla do nemocnice zaplatit vagón uhlí. Nakonec ji museli odvézt do blázince. Ale po tom, co všechno maminka prožila, a odehrálo se vše tak naráz? Nedivím se. Nakonec zemřela na krvácení do mozku,“ vypráví Lubomír o své mamince Boženě Dvořákové, která zemřela roku 1980.

Soudruzi, pro vás není nic jiného než práce a ostnatý drát

V roce 1951 obdržel Lubomír Dvořák povolávací rozkaz k absolvování povinné vojenské služby. Se svým kádrovým posudkem osoby politicky nespolehlivé byl určen k převýchově a nastoupil k jednotkám Pomocného technického praporu (60. prapor PTP – VTPN 5. rota). „15. dubna jsem byl odveden a jako skaut jsem se na vojnu těšil, ale celé to dopadlo úplně jinak. Přijeli jsme do Svaté Dobrotivé, tam nás vysadili a velitel řekl: ‚Soudruzi, pro vás není nic jiného než jen práce, práce a ostnatý drát!‘ Všechny nás ostříhali dohola a nafasovali hadry po Němcích, vypadali jsme jak hastroši.“ Přes všechnu šikanu a ponižování od svobodníků, které si tu s ostatními vyslechli, Lubomír dodnes vzpomíná na pevná přátelství a kamarádskou partu, kterou tvořili. Četa, do níž byl zařazen, prováděla nejčastěji výkopové práce, zejména ze začátku byli přiřazeni do nedalekého kamenolomu.

Se svým vězněným otcem se Lubomír poprvé od zatčení setkal roku 1953, kdy měl Lubomír těsně před svatbou. Na návštěvu do Jáchymova, kde si otec odpykával trest, vyrazil s matkou a také s nastávající manželkou, kterou mu při té příležitosti představil.

Jaroslav Dvořák byl propuštěn na amnestii, a co během věznění prožíval, se Lubomírovi nikdy nezmínil, nehovořili o tom. Pouze několik zpráv se doslechl později od spoluvězňů a bývalých politických vězňů, se kterými se Jaroslav Dvořák znovu sešel v roce 1968 při zakládání místní buňky Klubu neangažovaných nestraníků (KAN).

Zřeknutí se rodičů jsem odmítl a přišel o práci

Po návratu z vojenské služby využil Lubomír svých zkušeností z kamenolomů, kde se zaučil s buldozerem a nechal se zaměstnat v národním podniku v Jihlavě provádějícím zemní práce a stavby silnic. Navíc po čase se dostal ke kancelářské práci a po vyplnění kádrových materiálů byl upozorněn na svůj třídní původ. „Kádrovák mi řekl, že kvůli svému původu bych se měl zříct rodičů. Řekl jsem, že to v životě neudělám a raději se rozejdeme,“ vzpomíná Lubomír Dvořák.

Poté, co Lubomír opustil zaměstnání se po krátké pracovní zkušenosti u ČSAD nechal zaměstnat v mlékárně LUKROM jako pasterant. V podniku strávil dalších 25 let, vykonával práce nejrůznějšího ražení, díky čemuž absolvoval i několik školení. Při své pozici pracoval i jako údržbář a zároveň se stal pokladním v ROH. Všechno trvalo jen do té chvíle, než jeden z členů KSČ vyrukoval s tím, že není možné, aby nestraník a navíc člověk s takovým třídním původem měl přístup k financím, na což Lubomír Dvořák reagoval podáním výpovědi. Před odchodem do penze se jeho posledním zaměstnavatelem stal podnik META v Jaroměřicích nad Rokytnou. „Přišlo na to, že jsem leta dělal pokladníka ROH, takže budu dělat předsedu závodního výboru. Nikomu nevadilo, že nejsem straník, ani bývalý pétépák. Bylo to opravdu tak, že jsem pro lidi chtěl něco udělat,“ vypráví Lubomír Dvořák, který pro zaměstnance podniku vybojoval přidělení rehabilitačního střediska.

Po pádu komunistického režimu se v Jihlavě zařadil mezi „oldskauty“ a registrovaným členem byl až do nedávna. Skautské svědomí ho navíc v 90. letech přimělo k vytvoření jmenného seznamu 60. roty PTP a každoročně inicioval společná setkání.

__________

1 AMV Praha, Zápis o výpovědi – Jaroslav Dvořák z 8. září 1949, In: Skupinový vyšetřovací podsvazek č. 2, Veselý Karel a spol., č. V – 1416 Brno, s. 307 – 308

2 Tamtéž