The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Dvořák (* 1950)

• narozen 9. února 1950 v Praze

• otec důstojníkem Československé lidové armády

• během protestů v srpnu 1969 zadržen a dva týdny vězněn na Pankráci

• vystudoval gymnázium a střední výtvarnou školu

• pracoval jako reprodukční grafik v tiskárně ČTK Repro a technický redaktor v nakladatelství Naše vojsko

• po roce 1989 působil v nakladatelství Gemma 89

KDYŽ MÁ ČLOVĚK KOMUNISMUS DOMA OD DĚTSTVÍ

Michal Dvořák se narodil 9. února 1950 v Praze, spolu s o rok a půl starším bratrem pak prožil dětství a mládí na Vinohradech v rodině „přesvědčených komunistů“. Jeho matka Běla, rozená Hankeová, vystudovala zdravotnickou školu, pracovala jako sestra a ošetřovala i raněné bojovníky během Pražského povstání. Po narození synů byla 15 let v domácnosti, ke své profesi se ale vrátila a později působila i jako hlavní hygienická sestra ve Vinohradské nemocnici. Otec, Václav Dvořák se narodil a vyrůstal ve Varšavě, kde Michalův děda, který se z tkalce vypracoval do vedení textilní továrny v Hlinsku, pomáhal založit, a poté i vedl jednu z poboček mateřské firmy v té části Polska, která před 1. sv. válkou patřila carskému Rusku. Otec vystudoval strojní průmyslovku v Pardubicích. Jak pamětník doplňuje, pak pracoval na ředitelství Škodových závodů v Praze, a to i v době Protektorátu. Tam se po válce stal národním správcem, tam také v roce 1948 vstoupil do komunistické strany. Vojákem z povolání se stal, když se při náboru straníků „do armády dostal s velkou čistkou po únoru 1948“, kdy „bylo třeba nahradit tisíce politicky nespolehlivých důstojníků“. Jako prověřený člen komunistické strany započal svou vojenskou kariéru v hodnosti majora.

Otec se z kariérních důvodů rozešel s veškerým nekomunistickým příbuzenstvem a „mamince naordinoval to samé“. Michal dodává, že jeho babičku, matku maminky naopak se souhlasem manželky formálně pro komunistickou stranu získal, ačkoli se potom nikdy stranického života neúčastnila. Dozvěděl se to po rozvodu rodičů od matky, když našel doma stranickou legitimaci babičky. V době kampaně náboru nových straníků si tím komunisti vylepšovali svůj kádrový profil. Protože rodinné prostředí bylo pro Michalův myšlenkový obzor určující, „považoval režim za správný a spravedlivý“. Během prázdninových pobytů v Moskvě v roce 1960 a 1962 ho tak prý sice zaskočili „opilí lidé spící na chodníku za bílého dne“, jimž nikdo nevěnoval pozornost, nijak to ale nenarušilo „posvátnou chvíli“, kdy s rodiči stanul v mauzoleu na Rudém náměstí v úctě před mumií Lenina. Jak dnes vidí, žil v dokonale izolované „myšlenkové bublině“. Jen v předškolním věku zažil občas při dětských hrách na ulici, že si s ním některé děti z okolí nechtěli hrát, „protože je komunista“. Na základní škole se s tím již tak otevřeně nesetkal, i když byl stále „přesvědčené komunistické dítě“. Ze strany některých spolužáků však občas zachytil jistou odtažitost, takže „cítil, že něco není v pořádku“.

Michal dodává, že již v polovině padesátých let byl otec povýšen do hodnosti generálmajora. Nikdy nebyl v žádné funkci u žádné vojenské jednotky, byl vždy jen „kancelářským důstojníkem“. Přes dvacet roků působil ve Státním úřadu plánovacím, později Státní plánovací komisi, úřadu nadřazeném všem ministerstvům v systému socialistického centralizovaného plánovaného hospodářství. Zde se záhy stal, a po celou dobu byl náměstkem jejího předsedy. Zabýval se především vyzbrojováním armády a jejím ekonomickým zajištěním. Pamětník doplňuje vzpomínky, že měl například za armádu dozor nad vývojem cvičného letounu L39 Albatros a zavedením jeho výroby. Domnívá se, podle otcovy služební cesty do Egypta a Sýrie v polovině 60. let, že měl na starosti i zbrojní dodávky sovětským arabským spojencům proti Izraeli. Po dobu svého působení ve funkci také dodávky komunistické Kubě a zřejmě i dodávky zbraní jiným státům a ozbrojeným hnutím, nepřátelským Západu tak, jak tím bylo Československo v té době ve světě proslulé. O své práci však doma příliš nemluvil.

DUCH DOBY BYL SVOBODNÝ A TVŮRČÍ

V šedesátých letech, zejména jejich druhé polovině pak už podle Michala „bylo cítit uvolnění“. Zažíval i jisté uvolnění v rodině, když se matka začala přátelit v sousedství s rodinou Forejtových. Otec Jaroslav Forejt, povoláním optik, jinak muž mnoha zájmů, pak brával bratry Dvořáky na amatérské archeologické výpravy do okolí Prahy. Později i s několika jejich kamarády na soukromé letní archeologické tábory, kde jim předával i své skautské zkušenosti. Přitom se dozvídali mnoho zajímavého také z křesťanské historie naší rané státnosti, o čem tehdy ve škole ani v rodině moc neslyšeli. Stal se Michalovi v té době téměř „druhým otcem“. „Nové obzory“ se mu začaly otevírat také poté, co v roce 1965 nastoupil na gymnázium Na Pražačce, kde občas „dobří učitelé šli na hranu těch oficiálních výkladů“, případně žákům „občas řekli něco mimo“. Pro Michala a jeho vrstevníky byly podstatné především nerežimní aktivity v kultuře, díky nimž „člověk vnímal, že už je to něco jiného než rigorózní vojenský komunismus“. Chodil se spolužáky do Semaforu a dalších malých divadel, sledoval filmy československé nové vlny, poslouchal Beatles, Rolling Stones a další i domácí rockové kapely. Podle Michala, z celkové kulturní atmosféry té doby „byla cítit uvolněnost, svobodomyslnost a naděje“, jak praví „duch doby byl svobodný a tvůrčí“.

Pamětník rozvíjí vzpomínky a dodává, že kromě dovolených v Rumunsku a Bulharsku zažila rodina Dvořákova v létě 1966 další dovolenou v Sovětském svazu i s rodinou ministra Františka Vlasáka, s nímž byl otec v pravidelném pracovním kontaktu. Dovolená byla zcela jiná, než předešlé, proběhla formou individuální cesty vlastními osobními auty až na Kavkaz. Něco takového bylo pro obyčejné občany zcela nedostupné, jen vysoce postavení straníci si takovou formu výletu v SSSR mohli vyjednat. Vybaveni příslušnými „bumážkami“ z Moskvy mohli projíždět dokonce i zakázanými vojenskými oblastmi. Tu cestu již Michal prožíval kritičtěji než dříve a spolu s bratrem, syny Vlasákovými i oběma matkami sovětskou současnost občas hodnotili ironickými poznámkami. V létě 1967 pak Michal, jeho bratr a matka s otcem strávili dovolenou v Jugoslávii společně s rodinami reformních komunistů ekonoma Oty Šika a ministra Vlasáka (v tomto místě vyprávění pamětník původně uvedl chybně jméno Černíka.), s nimiž otec jakožto povahou oportunista včas navázal přátelské vztahy. V té době doma dokonce začal občas poslouchat Svobodnou Evropu, která přestala být rušena. Rodině kladl na srdce, ať to nikdo nikde neříká. Až později Michalovi došlo, že to vše bylo v zájmu další zdařilé kariéry, zjišťoval, který politický vítr převládne a které kontakty budou nejužitečnější. V roce 1968 byl otec Václav Dvořák povýšen do hodnosti generálporučíka a stal se státním tajemníkem (náměstkem ministra) na Ministerstvu národní obrany, tedy druhým mužem v armádě hned po ministru Martinu Dzúrovi. Michal dodává, že v té době se však také více odcizoval rodině a doma se objevoval stále méně.

Po maturitě na jaře 1968 byl Michal přijat na ČVUT na obor architektura, o jejímž studiu snil už od svých 14 let. Sledoval politický vývoj „pražského jara“, byl například na shromáždění ve Slovanském domě, kde s radostí přivítal, jak Smrkovský „vyhlásil, že cenzura padla“. Jakožto mladý člověk věřil v „demokratický socialismus, socialismus s lidskou tváří“ a stejně jako řada dalších lidí s „obrodným procesem spojoval hodně nadějí“. Jak pamětník doplňuje, osvěžující bylo již to, že se začaly v médiích věci nazývat pravými jmény: neúspěchy režimu byly neúspěchy, neschopnost vedení byla neschopnost, cenzura byla cenzura, zločiny režimu byly zločiny. Vzpomíná, že nikdo v jeho okolí nevěřil v mocenský zásah Sovětského svazu, všichni se domnívali, že režim je tam již podstatně jiný než za Stalina, někteří se dokonce domnívali, že tamní systém začne od Československa přebírat reformy.

Jediným skeptickým hlasem v okolí byl tak Michalův děda v Hlinsku, který přes svůj pokročilý věk pozorně a se sympatiemi, ale také s obavami sledoval vývoj. Ten jediný, přestože měl také stranickou legitimaci, s velkou jistotou říkal: „Rusové to tak nenechají, vy je neznáte, já je znám.“ To usoudil na základě své zkušenosti s ruským imperialismem během pobytu v Polsku ovládaném carským Ruskem. Pamětník dodává, že dědova zkušenost byla velká, protože v ruském vnitrozemí strávil pak celou 1. sv. válku i se svým nejstarším synem, když se na jejím začátku odmítli vrátit do Rakousko-Uherska, kterému nechtěli sloužit. Museli pak pracovat v továrnách dodávajících vybavení ruské armádě. Ze svého pobytu uváděl děda také vzpomínku na Lenina, kterého osobně viděl, jak agitoval dělníky na shromáždění v jedné továrně, kde pracoval. Na dychtivé dotazy, co Lenin říkal, si děda z projevu moc nepamatoval, spíš vzpomínal, že byl malý, zrzavý, plešatý a ráčkoval. Děda zemřel symbolicky 21. srpna 1968 ve věku 98 let.

VŠECHNO SE BRZY UROVNÁ

21. srpen 1968 tak podle Michala Dvořáka „byl pro většinu lidí šok“, masivní invaze byla fakticky i psychologicky zdrcující. Vzpomíná na otce, který si po telefonátu v 11 hodin v noci oblékl uniformu a odjel na ministerstvo, na „obrovské nákladní Antonovy“, které cestou na letiště v Kbelích jeden za druhým od rána do večera s řevem přelétaly nad domy, na kolony vojenské techniky v ulicích Vinohrad a na zvuky výstřelů doléhající od budovy rozhlasu. Sovětští vojáci byli prý „zmatení a nechápali situaci“ a někteří navzdory zákazům velitelů debatovali s lidmi, kteří je „v hroznech obklopovali“ a pokoušeli se je přesvědčit, že „tady není žádná kontrarevoluce“. Většina z těch, které slyšel Michal mluvit, říkali, že přijeli z NDR, komunistického východního Německa a domnívali se, že jsou nyní v Západním Německu. Vzpomíná také na scénu s řidičem malého džípu, který se pod tlakem rozhořčených občanů rozplakal, opřen hlavou o volant, aby to nikdo neviděl.

Po třech dnech, kdy Sověti zadržovali zaměstnance v budově ministerstva obrany, se pak vrátil otec domů. Otec se nyní ještě méně vyskytoval doma a k situaci se moc nevyjadřoval. Jen opakoval v souladu s tehdejšími státními médii, „že se všechno brzy urovná“. Jak o své práci tradičně příliš nemluvil, nevyjadřoval se doma ani moc o svých skutečných politických názorech. Michala jen překvapilo a utkvělo mu v paměti, když během léta před invazí v tisku vyšel známý text „Dva tisíce slov“, jak se o něm vyjádřil, že je to „kontrarevoluční výzva“. Pamětník dodává, že pro něj osobně byly události srpna 1968 nejvážnější trhlinou v jeho prokomunistickém přesvědčení daném výchovou. Přestože se nějakou dobu domníval společně s mnoha občany, že jde o nějaký sovětský omyl z nedostatku správných informací, brzy poznal, že je to zrada dosavadních spojenců, zákeřné přepadení vlasti a mezinárodní zločin. S okupací se nikdy nesmířil. Ačkoli i nadále byl stoupencem nějakého demokratického socialismu, dosavadní režim a zejména ten, který byl okupací nastolen, za spravedlivý již nepovažoval.

Na podzim 1968 zahájil Michal studium na vysoké škole tak, že se připojil ke studentské stávce proti okupaci. Studenty, kteří ve škole i přespávali, tehdy zatím „nikdo nevyháněl, nikdo proti nim nic nedělal“. Ještě po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 a nástupu garnitury Gustáva Husáka v dubnu téhož roku prý řada lidí věřila, „že vojska jsou tu dočasně a všechno se urovná“. Jak Michal vzpomíná, „komunistický režim to utahoval velice pomalu a opatrně“, sám Husák měl svoje první projevy velmi opatrné a rafinovaně jimi vzbuzoval podobné naděje. Postupně se však „v médiích začalo říkat něco úplně jiného, než co jsme prožili“, a „lež se stávala oficiální doktrínou“. Michal s bratrem a matkou také na jaře roku 1969 opět zamířili do Sovětského svazu, když je otec připojil k vojenské delegaci, v jejímž čele byl, a odletěli do Kyjeva. Naivně prý doufali, že otec tam „jede dojednávat odchod vojsk“. Během prohlídek pamětihodností se tam pokoušeli svým průvodcům „vysvětlovat, že zásah byl zbytečný a neoprávněný“. Jeho otec však už zřejmě věděl, „který vítr bude ten hlavní“, a snažil se především zachránit svou kariéru. Potřeboval asi „ukázat, že rodina je loajální“, a své syny a manželku tak k delegaci připojil jako „družební dekoraci“. Později od otce slyšel, že v průběhu roku 1968 dokonce zvažoval, že sám „zvedne armádu“. Nějakou dobu se tehdy Michal mylně domníval, že tak chtěl otec zřejmě podpořit „obrodný proces“ proti komunistickým „konzervativcům“. Později mu došlo, že chtěl naopak ten proces pomocí československé armády ukončit, nepochybně s požehnáním sovětského vedení, s nímž, jak později zjistil, po celou dobu udržoval dobré vztahy. Po roce 1989 se pamětník dozvěděl údaje, podle kterých si myslí, že otec v roce 1968 Sovětům s invazí možná pomáhal.

POLICAJTI SE ASI BÁLI JÍT K BARIKÁDÁM, TAK SBÍRALI LIDI KOLEM

Před prvním výročím okupace se pak po Praze začaly šířit letáky vyzývající obyvatelstvo na den 21. srpna k bojkotu veřejné dopravy na protest proti okupaci a ohlašující polední demonstraci na Václavském náměstí. Michal a jeho kamarád ze školy Miloš Myslín proto po Praze chodili jen pěšky a s uspokojením pozorovali, že v jindy přeplněných tramvajích jezdí jen pár cestujících. V poledne se pak ocitli u sochy sv. Václava v čele více než stotisícové demonstrace. Když pak dav začal skandovat „Rusové domů!“, bylo to pro Michala „po roce přiškrcování, propagandy a utužování režimu úlevné a osvěžující“. Dodává, že po období čekání a planých slibů lidem došla trpělivost. Vnímal, jakoby opakované skandování dosáhlo takové intenzity, že rezonovalo v celé Praze. Vzápětí ale od muzea a z postranních ulic vyrazila policie a „hned to začali mlátit pendreky“. Michal tak poprvé v životě viděl nejen vodní děla, ale i policisty vybavené vojenskou technikou, například přilbami a obrněnými transportéry s kulomety, které „za ten rok museli pro tyhle případy pěkně vyzbrojit a vycvičit“. Dav demonstrantů se před nimi dal na útěk. Michal s Milošem se s mnoha dalšími pokusili uniknout postranními ulicemi. V Ječné ulici, okolí Pavlova a Tylova náměstí pak viděli, jak se lidé policistům postavili a ti odvážnější házeli slzotvorné dýmovnice zpátky směrem k policejním kordonům, případně je vhazovali přímo do obrněných transportérů. Protože Michal s Milošem „neměli povahu na střety“, do pouličních bojů se nezapojili.

Zbytek dne pak strávili v bytě kamaráda na Újezdě, kde s dalšími vrstevníky sledovali události v rádiu i podle svědectví z ulic, a debatovali o nich. K večeru se rozhodli vrátit pěšky domů na Vinohrady. Už na náměstí Pavlova viděli demonstranty zápasící stále s policií a na Tylově náměstí pak tvrdé střety i barikády, jednu s vykolejenou tramvají. Na pravé straně náměstí stály čelem k barikádě dokonce dva tanky československé armády. Za celý den neviděl Michal na ulicích žádné sovětské vojáky, jen zasahující československé policisty, milicionáře a vojáky. Několik minut s Milošem z povzdálí boje sledovali, tady ještě oba pozornosti policistů unikli. Nezpozorovali však, že se vlastně již pohybují v ostře sledované policejní zóně, do níž bylo možné snadno vstoupit, z ní však bylo možné se dostat jen přes policejní kontroly. Pak pokračovali domů přes Náměstí míru, kde již panoval klid. Rozhodli se jít Korunní ulicí a ze zvědavosti si prohlédnout kolonu vojenských vozidel, která stála u protějšího chodníku.

To se jim však stalo osudným, zastavila je hlídka. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je legitimovali, ale hlavně jim prohlédli ruce a prohlásili: „Máte špinavé ruce, házeli jste kamení – do vozu“. Načež museli za bití pendreky nastoupit do náklaďáku. Zde sedělo v šeru pod plachtou na lavicích několik zadržených spolu s dozorem policistů a milicionářů. Tam je pak ve tmě spolu s dalšími drželi asi dvě hodiny, a přitom „řezali pendreky“, zejména za každé pronesené slovo a při příchodu každé nové skupiny zadržených. Michal rány přestal počítat, a to ještě nevěděl, že je bití bude provázet po celou noc. Přitom bylo z řidičské kabiny slyšet rádiové spojení mezi zasahujícími jednotkami. Od centra zaznívaly ojedinělé výstřely a dávky, a z vysílačky se ozývala i hlášení o použití ostré střelby, jednou dokonce o použití dávky z tankového kulometu.

Potom je převezli na policejní stanici v Přemyslovské ulici, kde museli zadržení opět projít bicí pendrekovou uličkou, načež je policisté „postavili čelem ke zdi, kde museli stát celou noc“. Ponižování a urážky přitom byly běžnou záležitostí, většinou se příslušníci Veřejné bezpečnosti chovali „jak utržení ze řetězu“. Pokud se někdo kvůli únavě o zeď opřel a všimli si toho, dostal ránu. Pokud na to někdo nedbal a opřený usínal, postavili ho doprostřed místnosti a „udržovali ho v bdělém stavu pendreky“. Nejdramatičtější situace, podle Michala nastala, když kolem půlnoci, kdy pořádkové síly ještě bojovaly s demonstranty, „přivezli další várku zadržených“. Přiběhl s nimi do místnosti rozlícený policista, „v ruce držel pistoli a začal řvát, že nás tam všechny postřílí, protože mu kamaráda právě těžce zranili dlažební kostkou“. Policistům z okrsku se ho ale nakonec podařilo násilně odzbrojit a uklidnit. Později se však se svými kolegy i se zbraní vrátil do ulic. Již na stanici během noci proběhly se zadrženými také první, spíš formální orientační výslechy. Michal měl štěstí, že ho s ním vedl jeden policista velmi slušně. Dodává, že ne všichni muži v uniformách byli příliš aktivní, někteří byli zdrženlivější, někteří dokonce i zřetelně rozpačití, „ještě zřejmě nakažení demokratizačním procesem roku 1968, nebo byly od nátury slušnější“.

PANKRÁCKÁ ZKUŠENOST

Po probdělé noci pak pro zadržené přijel „zelený khaki autobus“, v němž už seděli další zbědovaní lidé z jiných policejních okrsků, mezi nimi i mladá holka, „která měla dlouhé vlasy a půlku hlavy měla ostříhanou na holo“, jak ji policisti kvůli ponížení nebo pro zábavu zřídili. Všechny pak společně odvezli do pankrácké věznice, kde je sice na přivítanou „bachaři taky trošku popoháněli pendreky, ale už to bylo slušnější“. Jak Michal Dvořák dále vzpomíná, příchodem do věznice pro skupinu, ve které byl se svým kamarádem, kupodivu svévolné bití skončilo. Ocitli se mezi 10 zadrženými, v malé cele číslo 336 pro 6 lidí. Spát museli, jak se dalo na palandách, někdo na zemi. Dodává, že ale pro některé uvězněné, zřejmě ty, kdo byli zadrženi skutečně při nějaké akci, asi bití neskončilo. Skoro celou prví noc bylo z nějakého okna z nádvoří věznice slyšet útržky výslechů a delší hlasité sténání. Stresující prý přitom bylo, že zatčeným nikdo neoznámil, proč ve vězení jsou, jak dlouho tam budou a nikdo z nich nevěděl, co s nimi bude dál. Také pro rodiny a příbuzné byli zadržení dlouho nezvěstní, o jejich osudu se dozvídali od policie až po mnoha dnech i týdnech.

V jakési velké místnosti druhý den probíhala hromadná registrace, tedy i fotografování a u stolů snímání otisků. Michal se dostal k mladému muži v civilu, který se při snímání otisků snažil potichu se zadrženými navazovat hovor. Jako člověk „soudný nebo načichlý demokratizačním procesem“, byl vstřícný, nabízel tajně cigarety a ptal se, proč jsou zadrženi. Když mu Michal řekl, že vlastně neví proč, že nic neprovedl, prohlásil, že jeho osud není nijak výjimečný, že takových je tam většina, protestovali pokojně nebo se jen pohybovali v blízkosti uzavřených zón. Sdělil, že působí u kriminální policie v Pardubicích a stejně jako desítky dalších přítomných z celé republiky byl povolán na výpomoc, protože jen v Praze bylo za den a noc zadrženo asi tři tisíce lidí. Potvrdil, že demonstrace proběhly i v jiných městech a na jejich potlačení byla povolána i armáda. Na cele se Michal také dozvěděl o „pendrekovém zákonu“, tedy o nařízení, které nově umožnilo zadržovat zatčené místo 48 hodin až tři týdny. Později se také dozvěděl, že několik demonstrantů bylo dokonce zastřeleno. Jakožto „protekční synek“ se ale na rozdíl od ostatních, díky intervenci matky přes její známé dostal ven už za dva týdny. Matka mu později řekla, že otec se k němu v té době nechtěl vůbec znát. Tím nastal definitivní ideový rozchod otce s Michalem, ale i Michala s otcem.

Pamětník dále vzpomíná, že po nějaké době od propuštění se konal soud u takzvaného samosoudce. Byla jím soudkyně, ke které byl předvolán i se svým přítelem. Soud se konal jen u ní v kanceláři bez dalších svědků nebo jiných osob. Miloš i Michal popsali svůj příběh shodně a uvedli, že si nejsou vědomi žádného provinění. O účasti na polední demonstraci se nezmínili u žádného výslechu, po vzájemné domluvě, kterou udělali již v pankrácké cele. Výsledkem byl rozsudek, který dostali písemně, že zadržení bylo bezdůvodné a neukládá se žádný trest. Navzdory šťastnému ukončení, Michal podle svých slov pochopil, že se dostal do soukolí obrovského dobře organizovaného represivního aparátu, který si v podstatě mohl kohokoli vyhlédnout a cokoli mu dokázat. To všechno i následné postihy si většina ze zadržených užila jen proto, že vyjádřili nesouhlas s okupací vlastní země. Svým dobrým známým pak říkal: „Nacistické Gestapo jsem nezažil, naše Veřejná bezpečnost mi ale úplně stačila.“

NEBYL KOMUNISTA JAKO KOMUNISTA

Přestože otce generála prý Michalovo zatčení kádrově velmi poškodilo, posloužilo mu zároveň jako dílčí záminka k definitivnímu rozchodu a rozvodu s matkou, které byl stejně často nevěrný. Manželka mu přestala také vyhovovat politicky, protože se v roce 1968 příliš „angažovala v demokratizačním procesu“. Otec pokračoval v budování své kariéry, a přestože z armády nakonec stejně odešel, vstoupil obratem do diplomatického sboru a působil, díky znalosti polštiny, až do důchodu na vyslanectví ve Varšavě jako obchodní atašé. Pamětník dodává, že takové kariérní možnosti měl jen díky své rudé stranické legitimaci. Je přesvědčen, že si další materiálně nadstandardně zajištěný život zajistil souhlasem s okupací a loajalitou k novému husákovskému režimu.

Také dnes zřetelně vidí, co v dětství a mládí nevnímal, rozdíl mezi svými rodiči v motivaci členství v komunistické straně. Matka, jakožto idealistka, do ní vstoupila již v roce 1945 pod dojmem sovětského osvobození, po tragických zkušenostech právě ukončené války, stejně jako tisíce jiných v domnění, že k ní vedlo selhání politického systému a je třeba vytvořit nový. Podle Michala se to dá do určité míry pochopit, málokdo měl tehdy u nás přímou zkušenost se sovětským režimem. Otec vstoupil do komunistické strany až v roce 1948, zřejmě kvůli tomu, aby si udržel výhodnou funkci na ředitelství Škodovky. Vždy plul s hlavním proudem strany, a to mu vždy umožňovalo kariérní vzestup. Zemřel zajištěn vysokým důchodem v roce 2011 ve věku 96 let.

Naopak matka se angažovala v roce 1968 za demokratické změny a později při stranických prověrkách odmítla podepsat „souhlas se vstupem a pobytem vojsk Varšavské smlouvy“, což bylo tehdy pro všechny členy nekompromisním důvodem k vyloučení z komunistické strany. Z pozice hlavní hygienické sestry sice odejít nemusela, ale o možnosti více se angažovat ve Vinohradské nemocnici prostřednictvím odborové organizace, jak byla zvyklá, přišla. Přesto, jak Michal vzpomíná, se ještě po letech od jejího odchodu z tohoto světa dovídal o zaměstnancích, kterým i v té době nějak pomohla. Rozvod nesla těžce, protože smyslem jejího života bylo zajišťovat manželovi klidné a dobře fungující domácí zázemí. Zklamáním pro ni byla i okupace a vyloučení z komunistické strany. Matka se již znovu nevdala, dožívala s podprůměrným důchodem. Je přesvědčen, že takové celoživotní zklamání přispělo k tomu, že pět let po rozvodu v roce 1975 podlehla ve věku 56 let komplikacím celoživotního chronického onemocnění.

Překvapivou a pro něj šokující skutečnost se Michal Dvořák dozvěděl po téměř čtyřiceti letech od svého věznění, od člověka, o kterém se domnívá, že byl dobře informován. Když při demonstracích v roce 1969 nemohla policie zvládnout protesty v ulicích, přišel od nejvyššího komunistického vedení požadavek, aby pomohla i armáda. Údajně s ním obcházeli více lidí ve velení armády, ale nikdo k tomu nechtěl vydat rozkaz. Až rozkaz podepsal generál Dvořák, otec Michala. Jak pamětník dodává, takové neuvěřitelné příběhy by vymyslel málokterý scénárista, „ty píše jen život sám“. Později se snažil tuto skutečnost ověřit ve Vojenském ústředním archivu, jenže v roce 2013 do toho vstoupila povodeň na Vltavě, která postihla i budovu archivu na Invalidovně. Později k tomu již nenašel vhodný čas. V době natáčení pořadu dostal nabídku od Paměti národa, že mu příslušné dokumenty pomohou najít. Zatím té možnosti nevyužil.

NOVÁ RADOSTNÁ BUDOVATELSKÁ DOBA, ZLATÉ ČASY NOVÝCH KARIÉRISTŮ

Na počátku sedmdesátých let pak Michal Dvořák sledoval nástup „tuhé normalizace“, kdy režim demonstrace v srpnu 1969 použil jako důkaz toho, že v Československu během roku 1968 skutečně probíhala „kontrarevoluce“, a zdůvodnil tím dodatečně, proč musela vojenská invaze zasáhnout. Státní propaganda demagogicky dodatečně zaměnila následek za příčinu.

Pamětník dodává, že na události srpna 1969 je třeba vzpomínat stejně jako na invazi v srpnu 1968. Jednak proto, že demonstrace byly nejmasovějším protestním vystoupením občanů od února 1948. Také proto, že teprve tyto dny byly definitivní tečkou za všemi nadějemi předcházející demokratizace. V neposlední řadě také proto, že brutální potlačení demonstrací proběhlo sice na přání sovětských okupantů, ale vykonala je již výhradně československá policie, lidové milice a armáda pod taktovkou domácího kolaborantského vedení země. Teprve události srpna 1969, rok po invazi, se staly začátkem plného podřízení republiky okupační moci, teprve tehdy začaly naplno represe. Ty zasáhly většinu společnosti, ale ne celou. Objevili se staří i noví kariéristi, kterým začaly zlaté časy, kterým tentokrát nevadilo ani to, že členstvím v komunistické straně a svazu mládeže podporují okupaci vlastní země. Navenek začal režim dělat opět dojem nové radostné budovatelské doby.

Při natáčení v místě vzpomínek na začátek „normalizace“ padla otázka, zda by se v té době mohla v nějaké podobě opakovat padesátá léta. Pamětník odpovídá, že samozřejmě ano, že byla připravena převzít moc stalinistická část komunistické strany. Podle jeho názoru počátkem sovětské okupace se toho většina lidí znovu začala bát, bylo jim jasné, že kontinuita režimu je stále stejná a navazuje tak vlastně i na padesátá léta, jen okolnosti mu brání se naplno projevit. Projevil se tak až za rok při demonstracích proti pokračující okupaci, a pak při navazujících zastrašujících čistkách v celé společnosti. Nehledě na to, že to tehdy nový režim nedotáhnul až k pracovním táborům, tím tuto kontinuitu potvrdil.

Michal Dvořák k tomu přidává úvahu k dnes kladeným otázkám, proč se lidé proti komunistickému totalitnímu režimu více nepostavili, když byl tak zločinný. Podle jeho názoru o těchto zločinech víme dnes téměř vše, ale tehdy nebyly zdaleka tak všeobecně známé. Před rokem 1968, kdy se u nás ještě veřejně neprobíraly, byl odpor lidí limitován tím, že o nich moc nevěděli dokonce ani běžní členové strany. Žádný totalitní režim se svými zločiny nechlubí, naopak je tají. Věděli o nich jen ti, kdo je prováděli a také jimi postižení. Pachatelé o nich podle služebních povinností mluvit nesměli, postižené zavazovali také mlčenlivostí. Pokud se o zločinech dozvěděl někdo další, byl jen z blízkého příbuzenstva nebo bezprostředního okolí postižených. Po sovětské okupaci byl již jakýkoli násilný odpor beznadějný, nenásilný odpor téměř znemožněn.

Pamětník téma rozvíjí vzpomínkou, vyvolanou dotazem svého prostředního dospělého syna, vzneseným za více než rok po natáčení pro Paměť národa, jestli děda generál věděl o zločinech komunistické doby. Nepochybně si chtěl syn uchovat kladné vzpomínky na dědu, kterého občas vídal, hlavně při svých narozeninách. Zeptal se, jestli děda věděl například o Katyni, povraždění tisíců polských důstojníků na příkaz Stalina. Otec mohl odpovědět velmi konkrétně, protože si pamatuje, jak se jeho otec generál v první polovině šedesátých let pracovně stýkal s polským generálem Waluchowskim, který byl několikrát i u nich doma. Jednou po jeho návštěvě byl svědkem rozmluvy otce s matkou. Domnívá se, že to bylo v době nějakého uvolnění režimu v Polsku. Otec povídal, že Waluchowski si myslí, že zlepšení vztahů Polska se Sovětským svazem by nyní prospělo, kdyby sovětská strana přiznala jistá provinění na Polácích, zejména katyňské události. Z toho byl otec tak pohoršen, že asi ani nevnímal, že je Michal svědkem rozhovoru. Zběžně matce historickou událost popsal, ovšem jen ze sovětského pohledu. Pravil přitom doslova: „Kdyby Sověti přiznali Katyň, v Polsku by hned vypuklo povstání.“ Tak si Michal zapamatoval jméno Katyň, i když o konkrétní podobě tehdejších událostí neměl ještě mnoho let potuchy. Ze vzpomínky je patrné, že někteří významní komunističtí činitelé i u nás byli dobře informováni o zločinech režimu, kterému sloužili, ale omlouvali si je prorežimním alibistickým výkladem.

PŘEVRAT HODNOT A VÍRA V BEZNADĚJNÉ DOBĚ

Po pobytu ve věznění a po rozvodu rodičů se Michalovi „převrátil hodnotový systém“, postupně se s tím vyrovnával ještě několik let. Kvůli tomu a také pro nezvládnutí technických předmětů studia i pro delší zdravotní potíže musel vysokou školu opustit. Dodává, že definitivní a úplný převrat jeho životních hodnot však způsobilo něco jiného. Zcela nečekaně později zažil spontánní pohlcující duchovní mystický prožitek, převratnou vnitřní proměnu. Podle svých slov „ze dne na den poznal, že existuje Bůh, a přitom zažil přímý dotek omilostňující moci Ježíše Krista“. Do té doby se nikdy nezajímal o žádnou duchovní teorii, ani praxi, byl podle své výchovy ateista. Od této události se jeho vnitřní život začal ubírat duchovní cestou. Po nedokončení studia architektury nastoupil Michal do zaměstnání v propagaci Domu módy a při práci vystudoval střední výtvarnou školu. V roce 1976 se oženil s Jindřiškou Bromovou, původně zdravotní sestrou, se kterou se seznámil ve večerní výtvarné škole, a narodilo se jim postupně pět dětí. Kvůli své manželce, která byla praktikující katoličkou, se dal pokřtít v římskokatolické církvi spolu se svým prvním malým synem. To stále obnášelo jisté existenční riziko, které však vědomě přijal, protože „víra všechny obavy přehlušila“.

Jak dodává, pravidelně a rád se účastnil katolických bohoslužeb, ale pod dojmem dřívějšího mystického prožitku ho taková praxe uspokojovala jen částečně, proto souběžně vyhledával i jiné duchovní aktivity. Sháněl starší duchovní a mystickou literaturu, kde se dalo, a četl. Už před svatbou dojížděl na rozhovory a meditace k duchovním učitelům Míle a Eduardu Tomášovým, které dosud považuje za naše nejlepší učitele vnitřní duchovní cesty. Později poznal netradiční křesťanské společenství Boženy Cibulkové, a od roku 1983 až do převratu a ještě další roky potom, až do jejího odchodu z tohoto světa se účastnil modlitebních setkání s ní a jejími přáteli. „Boženku“, jak jí všichni říkali, považuje za významnou „českou mystičku a prorokyni“. Protože to byla státem nepovolená náboženská činnost, bylo společenství dvakrát vyšetřováno příslušníky StB. Pamětník zná jen druhé vyšetřování v polovině 80. let, které ho však minulo, protože byl tehdy zapojen jen krátce.

Od roku 1979 Michal Dvořák pracoval jako reprodukční grafik v tiskárně ČTK Repro. Jak dodává, přestože ČTK (Československá tisková kancelář) byla státní instituce, byl tam pro politický režim částečně „ukryt za větrem“. Příprava tisku bylo malé pracoviště v ulici Ve Smečkách, odloučené od hlavní budovy. Pracoval ve velké místnosti, kde bylo kolem osmi lidí na fotosazbu a zhotovení tiskových předloh. Když dva z nich odešli na stranickou schůzi, ostatní se mezi sebou bavili zcela otevřeně i na účet režimu. Pamětník přidává několik skutečností, které se v tiskárně odehrávaly skrytě před veřejností, a také před většinou zaměstnanců ČTK. Tiskárna například každý týden tiskla výtah ze zahraničního zpravodajství v češtině, říkalo se mu „monitory“, určený však jen pro nejvyšší stranické funkcionáře. Na rozdíl od pečlivě vybraných a propagandisticky cenzurovaných zpráv v médiích pro obyčejné občany, dodávaly redakce ČTK pro ten účel výtah kompletního nezkresleného zpravodajství ze světa, zejména ze Západu. Také v tiskárně slyšel o několika případech zlikvidování již vytištěných knih pro nějakou politickou závadnost.

Nejneuvěřitelnější případ byla příprava malé brožury k 100. výročí narození Stalina, jejíž podklady viděl na vlastní oči, a která v podtitulu uváděla, že byl „velkým vůdcem proletariátu“. I když byla zřejmě míněna jen jako nějaký interní stranický materiál, ještě než se příprava rozvinula, přišel shora příkaz ke stažení brožury z výroby. Ten kuriózní případ je možná doklad o soupeření dvou křídel ve vedení komunistické strany ještě v osmdesátých letech – jednoho tvrdě „normalizačního“, a druhého přímo „stalinistického“. Mimo jiné zažil pamětník v ČTK v té samé době také písemnou dotazníkovou prověrku všech zaměstnanců podle vzoru z prvních „normalizačních“ let, kde museli hlavně uvést, jaké byly jejich postoje v roce 1968. Přímé odpovědi se vyhnul a napsal, že „byl ještě mladý a tehdejšímu dění nerozuměl“.

Přechod do jiného zaměstnání v roce 1984 byl podle Michala Dvořáka dalším pozdním závanem jakoby počátků „normalizační“ doby i příkladem toho, jak Bůh přivede člověka tam, kde ho chce mít. Měl nabídku na práci v nakladatelství vydávajícím zájmové odborné časopisy jako výtvarně technický redaktor. Udělal úvodní pohovor s vedoucím, vše vypadalo velmi slibně. Na druhé schůzce mu kádrová pracovnice ledovým tónem sdělila, že ho přijmout nemohou. Na otázku „proč“, řekla důležitě: „Vy nevíte, co bylo v devětašedesátém?“ To bylo velké překvapení, protože od demonstrací uběhlo 15 let, a podle osvobozujícího rozsudku to nemělo být uváděno v žádných osobních materiálech. Proto sdělil „kádrovačce“, že má písemné rozhodnutí soudu. Ta mu na to řekla, že ho bude muset předložit někomu jinému a poslala ho na policii do Batrolomějské ulice. Když tam další den dorazil, přišel člověk v civilu, zřejmě od StB, který to s ním řešil jen ve vrátnici. Řekl, ať mu ten rozsudek dá, a odešel. Nechal ho dlouho čekat, pak přišel a řekl mu, že je to v pořádku a může jít. Když chtěl rozsudek zpět, oznámil mu: „To už nebudete nikdy potřebovat.“ Tak přišel Michal Dvořák o jediný písemný doklad týkající se událostí ze srpna 1969 – a zaměstnání v redakci časopisů stejně nezískal. Došlo mu, že na některé, formálně bezúhonné občany, kromě běžných „kádrových materiálů“ vede trvale záznamy také StB, a ty mohou podstatně ovlivnit život. Po listopadu 1989 se zajímal o záznamy, které na něj StB vedla, ale bylo mu sděleno, že byly skartovány. Zachovala se jen evidenční karta, kde je veden v kategorii OP – osoba prověřovaná. V době natáčení pořadu dostal od pracovníků sbírky Paměť národa zprávu, že nějaké spisy o něm nebyly zničeny a měly by být k dispozici. Zatím nevyužil příležitost si je prohlédnout.

Poslední možností zaměstnání po odchodu z ČTK Repro pro Michala Dvořáka zůstalo místo ve výrobním oddělení pro styk s tiskárnami v nakladatelství Naše vojsko. Možnost, která ho lákala ze všech nejméně. Uvědomoval si, že tam bude opět značný státní vliv, a na spojení s armádou byl již alergický. Ale potřeboval živit rodinu, tehdy se třemi dětmi, a v nakladatelství mu při vstupních pohovorech nikdo minulost nepřipomněl. Ta nechtěná možnost se nakonec ukázala, pro něj jako přínosná. Působil v Našem vojsku dalších pět let. Jak dodává, bylo to zaběhnuté nakladatelství, kde se mnohému profesně naučil, později jako technický redaktor uplatnil lépe i svoje vzdělání z výtvarné školy. Navíc pracoval vždy v kancelářích, kde spolu lidé hovořili otevřeně a kritizovali i režim. Celé nakladatelství a některé redakce sice řídilo několik důstojníků, ale praktický chod zajišťovaly desítky civilních zaměstnanců. Vedoucím technickým redaktorem byl například dlouholetý starší zaměstnanec, adventista, kterému vedení při pracovních sobotách kupodivu umožňovalo volno podle jeho víry.

V době pozdní „pěrestrojky“ začaly v Našem vojsku vycházet zajímavější tituly, například válečné paměti generála Dwighta Eisenhowera nebo necenzurované válečné paměti bývalého prezidenta Ludvíka Svobody. Michal Dvořák se domnívá, že možná chtělo nakladatelství navázat na tradici, kdy v šedesátých letech „bylo v čele vydávání odvážně nových knih“, ale podle jeho názoru, po personální i ediční devastaci „normalizační“ doby na to již nemělo kapacitu. Dodává, že občas trpěl nad některými vydávanými knihami, ale zároveň byl rád, že jako technický redaktor, sledující jen jejich typografii a grafickou úpravu, s jejich obsahem nemá nic společného. Říkal si v duchu, že jednou snad bude moci uplatnit vše, co se v nakladatelství naučil, při práci na nějakých jiných knihách. To se mu také po roce 1989 splnilo.

Podle svých slov po celá sedmdesátá a osmdesátá léta „disentu fandil“, poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, ale přímých opozičních aktivit se dotknul jen okrajově, když se spolu s manželkou přátelil s křesťanskou rodinou Kaplanových. V jejich vile v Bubenči probíhaly neoficiální výstavy, koncerty a přednášky lidí, kteří nesměli veřejně působit. Zde slyšeli mimo jiné teologa Josefa Zvěřinu nebo vůdce disentu Václava Havla. Zde se občas účastnili také modlitebních setkání české skupiny ekumenické komunity Taizé, zde se pamětník prostřednictvím Marie Kaplanové seznámil s Boženkou Cibulkovou.

ŽÁDNÝ ČLOVĚK NENÍ ÚPLNĚ ČERNÝ ANI BÍLÝ

Michal Dvořák později doplnil vzpomínky, protože v nahrávce nedostatečně odpověděl na otázku, jestli se po svém zatčení, věznění a rozvodu rodičů s otcem ještě vídal. Současně chtěl popisem vztahů s otcem doložit, že žádný člověk není úplně černý ani bílý, i otec měl svoje světlejší stránky. Otec například po úmrtí svého otce jeho domek v Hlinsku neprodal, ale daroval ho své neteři, kterou již předtím finančně podporoval od jejího mládí po úmrtí její maminky v padesátých letech. Opačný případ je z doby, kdy tato Michalova sestřenice se stala učitelkou a její manžel byl také učitel. Ten se v roce 1968 projevil způsobem, že si později vysloužil zákaz zaměstnání ve školství. Otce, velkého straníka a generála prosila jeho neteř, aby se přimluvil za jejího manžela, také další lidé z Hlinska, dokonce opakovaně i jeho vlastní manželka, Michalova matka. Jistě by nějakou možnost měl, ale aby si sám neuškodil, neudělal v té věci nic. Manžel sestřenice pak musel pracovat jako stavební dělník.

Jak pamětník dále doplňuje vzpomínky, po rozvodu rodičů, kdy bydlel dál s bratrem a matkou, došlo na nějakou dobu k úplnému přerušení jeho kontaktů s otcem. Otcova nová mladá žena, se kterou měl ještě jednoho syna, se potom začala snažit přetáhnout bratry Dvořákovi k nové rodině, a zvala je s otcem často do Polska, kde již otec působil na vyslanectví. Bratr Václav tomu podléhal více a déle, ale Michal po dvou letech a třech delších návštěvách přestal otce navštěvovat, pozval ho jen později na svoji svatbu. Ani otec se o něj další léta moc nezajímal, na svoji první vnučku se přišel podívat, až když jí byly 3 roky. Následovalo několik zdvořilostních návštěv v Praze po narození dalších dvou Michalových synů a později občas kvůli narozeninám dětí. Přitom dal dětem vždy nějaký malý finanční dárek. Michal se bránil tomu, aby si sám něco vzal, ačkoli mu to otec občas nabízel. Až jednou, když se Michal více svěřil se svou rodinnou situací Božence Cibulkové, která se mezitím pro něj stala respektovanou duchovní autoritou, řekla mu, aby otce tolik neodmítal a nezdráhal se vzít od něj i dary, že mu tím umožní splácet jeho karmu. Od té doby byly kontakty častější, shodou okolností také proto, že otec šel do důchodu a vrátil se do Prahy. Po převratu v roce 1989 se začal otec hlásit ještě častěji a přicházel pravidelně na narozeniny všech pěti dětí, které již Michal měl. Párkrát si starší děti vzal k sobě na návštěvu do vily v Průhonicích. V roce 1990 se s otcem jeho žena rozvedla, oženil se pak do konce života ještě dvakrát. S další ženou začal pořádat větší oslavy svých kulatých narozenin a zvát na ně všechny blízké příbuzné. Pozvání přijímal i Michal s rodinou. V té době mu také otec dokonce přispěl na koupi auta a zaplatil jemu, manželce a dvěma dětem dovolenou v Itálii.

Jak Michal Dvořák dodává, na druhou stranu ani jeho maminka nebyla asi úplně kladný typ. Komunistické třídní a ateistické názory jí byly vlastní a vedla k nim původně i svoje děti. Vzpomíná, jak za jeho dětství byla například nadšená z úlohy Sovětského svazu a komunistů v předválečné občanské válce ve Španělsku nebo ve válce v Koreji v padesátých letech. Jméno Milada Horáková za svého dětství a mládí nikdy neslyšel, ale předpokládá, že v době jejího odsouzení mohla mít stěží jiný názor, než byla stranická linie. Také byla z titulu své stranické příslušnosti párkrát v komisi, která rozhodovala o tom, které dítě kam půjde po absolvování školy, kam chodil. I když Michal neví o ničem konkrétním, tyto komise byly známé tím, že rozhodovaly také podle třídní příslušnosti rodičů a zabránily mnohým dětem ve studiu podle jejich schopností a zájmu. Přesto podle něj měla máma celkově zcela odlišný charakter než otec, byla vnitřně poctivá a spravedlivá. Je si jistý, že kdyby měla dostatek informací, jaké máme dnes, komunistickou ideologii by včas zcela opustila.

Naopak otec, podle něj svoje politické názory nezměnil ani po roce 1989, přestože se slovně začal přiklánět k novým poměrům a uváděl známý mýtus, že komunistický režim chtěl stejné změny již málem uskutečnit také. Jeho skutečné názory se projevily při rozmluvě s Michalem a jeho ženou až v novém tisíciletí, kdy poprvé nastala možnost, a byl čas, si věci vyříkat na rovinu. Při jejich delší ostré kritice minulého režimu a poukazech na jeho zločiny, tomu oponoval a obhajoval je alibistickým příslovím: „Když se kácí les, létají třísky“. Debatou byl značně rozladěn a shrnul ji prohlášením, že se dále nemusejí stýkat, protože „jsou na druhé straně barikády“. Jindy v jedné slabé chvilce řekl upřímně, že konec socialismu je pro něj veliké zklamání. Michala by nepřekvapilo, kdyby v té době byl stále v komunistické straně, ale není si tím jistý.

Příklad zcela rozdílných typů, jak se sejdou v jedné rodině, jak Michal Dvořák pokračuje, je také on a jeho bratr Václav. Je mezi nimi minimální věkový rozdíl a v dětství byli vychováváni stejně. Společně nasávali komunistickou výchovu, ale Michal to prožíval opravdověji a oddaněji. Byl to však bratr, kdo byl otci vždy bližší, a také se mu snažil zalíbit. Přesto to byl Václav, kdo první začal přinášet domů protistátní vtipy, a odposlouchané zesměšňování režimu, ale před otcem si to říkat nedovolil. Také si na rozdíl od Michala vybíral kamarády spíš mezi dětmi z nekomunistických rodin. Podle Michala, kromě doby, kdy společně jezdili za archeologií s panem Forejtem, si nikdy moc nerozuměli, ani povahově nevyhovovali.

Po rozvodu rodičů, úmrtí matky a Michalově svatbě se jejich cesty i z osobních důvodů rozešly a nijak moc se nevyhledávali, takže kromě toho, že vystudoval režii dokumentárního filmu na FAMU, Michal neví, co bratr dále dělal a jak se projevoval. V nové době se občas vídají, ale jejich vidění světa je zcela rozdílné. Bratr Václav, ačkoli se při převratu stal šéfem vysílání Občanského fóra v Československé televizi, se později veřejně angažoval například proti zásahu NATO v bývalé Jugoslávii, proti vrácení majetku církvím, také proti americkému radaru v Brdech. Podle Michala v současné době zastává Václav postoje v podstatě protirežimní a prokremelské, které prezentuje na webu Nová republika. Michal dodává, že z toho je vidět, jak nepředvídatelně se povaha a lidský osud může vyvinout.

CHTĚL BYCH PODĚKOVAT LIDEM, KTEŘÍ SE ZA MĚ MODLILI, KDYŽ JSEM VĚŘÍCÍ NEBYL

Po převratu v roce 1989 pracoval Michal Dvořák v nakladatelství Svépomoc, kde byl jen krátce, protože stále hledal, kde by se mohl účastnit vydávání duchovní literatury, která nemohla za komunistů svobodně vycházet. V roce 1991 konečně nastoupil jako výtvarně technický redaktor a manažer pro styk s tiskárnami do nakladatelství Gemma89, které se na duchovní literaturu specializovalo. Tam se stal také členem redakční rady a později jedním ze společníků při transformaci na s.r.o. Nakladatelství vydávalo i vlastní časopis Gemma. Zde poznal pozoruhodné spolupracovníky v týmu šéfredaktora Milana Smrže, také některé vydávané autory, například znovu Eduarda Tomáše, psychotronika Zdeňka Rejdáka, parapsychologa Milana Rýzla, antroposofa Oldřicha Janečka, léčitele Josefa Prouzu, malíře Zdeňka Hajného a další. Zejména pak propagátory transpersonální psychologie a holotropního dýchání, především amerického psychiatra a psychoterapeuta českého původu Stanislava Grofa. Zde také navrhl redakční radě první veřejné vydání prací Boženy Cibulkové a spolupracoval na jejich podobě. Nakladatelství opustil v roce 1995, když se dostalo do neřešitelné druhotné platební neschopnosti. Později ukončilo činnost a zaniklo.

Dva roky pak pracoval Michal Dvořák v nakladatelství Grada a připravoval se přitom na vydávání ve vlastním nakladatelství. To se mu podařilo založit pod jménem Perla, ale zůstalo jen jako nakladatelství jednoho člověka s několika spolupracujícími externisty. V něm pokračoval především ve vydávání titulů Stanislava Grofa a Boženy Cibulkové. V té době však byla na trhu podobné literatury již taková konkurence, že vydávání se stalo nerentabilní, a proto ho po několika letech ukončil. Stal se důchodcem, který má radost, ze své rodiny a vnoučat. Stínem rodinného života bylo onkologické onemocnění a úmrtí nejstarší dcery, rok po porodu první vnučky.

Na dotaz moderátora, jestli chce na závěr někomu poděkovat, Michal Dvořák odpovídá: „Chtěl bych poděkovat lidem, kteří se za mě modlili, když jsem věřící nebyl. A nevím, kdo to byl.“ Pak dodává: „Poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že dnes již nežijeme v totalitním režimu.“