Gabriela Ederová

„Když jsem měla dvanáct roků a moje sestra šest, tak jsme se domluvily, že utečeme. Že utečeme z domu, že to už nechceme poslouchat. Protože docházelo i k násilí. Maminka pravidelně vzala smeták a začala bít do tatínka. A my jsme se na to nechtěly [dívat]. S tatínkem jsem si velmi dobře rozuměla, tak jsem mu napsala dopis, že odejdeme. Že už takový život nechceme žít. A tatínek mně odepsal. Vždycky, když mně bylo nejhůř, tak jsem psala tatínkovi dopis a on mně vždycky odepsal. A uklidňoval mě a vysvětloval mi všechno. Že to tak prostě je, že každý nemá stejný názor. A že se vyvaruje toho, aby tam docházelo k nějakému násilí nebo větším hádkám. Je pravda, že tu maminku opravdu nakonec dostal tak daleko, že to nebylo tak často, a my jsme se pak taky s tím víc smířily.“

„Vracím se ze školy a maminka leží v posteli, otevřenou prázdnou lahvičku od toho jedovatého onoho, co tam byla za tekutina. Já jsem se tak lekla – to jsem měla třináct – já jsem se tak strašně vylekala, že je mrtvá...! Běžela jsem pro babičku, to už jsme bydleli mimo. Tatínek totiž předtím, pár let, postavil v zahradě, která patřila babičce, domek. Takovou chatu, ale všechno to obezdil, takže to bylo jako domek. Běžela jsem za babičkou, babička telefonovala tatínkovi a nějak tu maminku vzkřísili. Volali doktora. Potom se to stalo ještě několikrát, ale ne tady s tím jedem, ale několikrát jsme maminku našli na zemi a vždycky jsme si mysleli, že si něco udělala. A nakonec, později, až jsme [se sestrou] rozum braly, jsme zjistily, že to na nás maminka hrála. Což je hrozné pomyšlení. Ona byla tak nešťastná!“