The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Egermayerová (* 1940)

• narozena 14. srpna 1940 v Praze

• otec Václav Egermayer od listopadu 1944 internován v lágru Bystřice u Benešova

• matka Pavla Egermayerová v lednu 1945 transportována do Terezína

• v březnu 1945 byla do Terezína transportována i tehdy čtyřletá Věra

• po válce rodina emigrovala za příbuznými na Nový Zéland

• v letech 1967 až 1968 pamětnice pracovně pobývala v Československu

• následujících 25 let pracovala pro OECD v Paříži

• od 90. let navázala styky s českou židovskou komunitou i dalšími přeživšími holocaust

Pátek 16. března 1945. Čtyřletá holčička přijíždí na neznámé místo. Je sama, nikoho nemá. Rozhlíží se kolem sebe. Proč všude poletuje ten popel? Přichází mladí lékaři a holčičce nabízí kousek jídla. Pak následuje „ubytování“ – tahle palanda z mnoha teď bude jejím domovem. Mezitím se setkává s podivným výjevem: „Byly tam takové vozy, které táhli lidi. Myslím, že tam bylo jídlo a nějaké mrtvoly. Ty vozy mi připadaly neobvyklé a taky to, že je tahali lidi.“ Už ví, proč všude poletuje ten popel…

Neměli jsme žádné informace

Věra Egermayerová se narodila 14. srpna 1940 v Praze. S rodiči Pavlou a Václavem vyrůstala v Michli. Její rané dětství silně poznamenal protektorátní antisemitismus – coby židovské dítě si nesměla hrát na hřišti, s maminkou chodila jen podél zdí, zatímco kolemjdoucí demonstrativně přecházeli na druhý chodník. Moc dobře si uvědomovala, že rodiče mají strach, jen nevěděla proč. „Do tramvaje vždycky vzadu a žádná kultura. Rádio jsme neměli, neměli jsme žádné informace,“ přibližuje první roky svého života. Otec se živil jako soukromý krejčí a dle vyprávění své řemeslo ovládal dokonale. Věra má dodnes v paměti zapsán obraz kruté ironie osudu, jak tatínek mamince přišívá na oblečení šesticípou žlutou hvězdu. 

Zatímco matka byla nacistickou optikou považována za Židovku, otec naopak za árijce – kdyby se s maminkou rozvedl, pravděpodobně by se tím zachránil. To však v žádném případě nechtěl. V listopadu 1944 jej proto nacisté internovali v táboře (tzv. Sonderlager) v Bystřici u Benešova, lágru pro muže z česko-židovských rodin. Matka s dcerou zůstaly samy, ne však nadlouho. V lednu následujícího roku přišlo matce povolání do terezínského transportu. Čtyřletou Věru chtěla dočasně ubytovat u příbuzných z manželovy strany (všechny příbuzné z matčiny strany už tou dobou nacisté věznili v koncentračních táborech), ti na to však nepřistoupili.

V Terezíně byl můj první kontakt s dětmi

„Nebyl otec, tety už nechodily, protože byly v transportech a potom je zavraždili, většinou ve dvaačtyřicátým nebo třiačtyřicátým roce. Zbývala maminka se mnou, ta potom taky zmizela a příbuzní mě nechtěli,“ shrnuje tragické okolnosti počátku pětačtyřicátého roku. Matka před odchodem do transportu zanechala svou dceru v židovském sirotčinci na Kozí ulici – neměla na výběr. Z tohoto období si Věra vybavuje jednu útržkovitou vzpomínku – v sirotčinci ji navštívila paní Langronová, ke které maminka před deportací chodívala uklízet a hlídat psy. Malé Věře přinesla jablko. „Myslím, že to byla moje jediná návštěva během té doby. Na paní Langronovou nikdy nezapomenu,“ říká a dodává: „A potom mě poslali do transportu [do Terezína] jako ,náhradní pracovník‘.“ Psal se 16. březen 1945.

Dodnes si detailně vybavuje první okamžiky za zdmi terezínského ghetta: „Když jsem přijela, ve vzduchu byl popel, kousky popelu lítaly všude. Jako dítě jsem se na to dívala a potom jsem zjistila, že tam bylo krematorium. Tam se nespalovali živí lidi, ale mrtvoly, protože už neměli místo je pohřbít. Tak to si pamatuju, jak byl popel ve vzduchu.“ Po příjezdu se jí ujali židovští lékaři, od kterých dostala i trochu jídla. Následovalo ubytování u budovy terezínské pošty. V ghettu se konečně setkala se svou matkou, která ale bydlela jinde a přes den musela chodit na nucené práce. Na vícepatrových palandách spala Věra s dalšími dětskými vězni. „A to byl můj skoro nejprvnější kontakt s dětmi,“ říká s tím, že coby židovské dítě musela být v Praze neustále izolovaná.

Ztratili svoji důstojnost

Oproti koncentračním a vyhlazovacím táborům na východě do Terezína dorazili spojenečtí osvoboditelé později. Stalo se tak až v den německé kapitulace, 8. května 1945. Ruku v ruce s postupující frontou do té doby do ghetta směřovaly transporty z ostatních táborů. Matka Pavla měla za úkol nově příchozím nemocným, hladovým a unaveným vězňům přidělovat jídlo: „Nikdy nezapomněla, jak se na to jídlo vrhali, jak se o to jídlo prali a cpali to do sebe. Ona to měla vydávat a říkala, že takovou lidskou degradaci nikdy nezažila – ti lidi byli jako zvířata. Čeho nacisti docílili nejvíce, že z těch lidí, z normálních lidí udělali zvířata,“ vypráví Věra Egermayerová.

Vzpomínky na vězně deportované z koncentračních táborů do terezínského ghetta pokračují: „Když někdy posloucháte svědectví přeživšího, tak vám řekne, že to nejbolavější bylo, že ztratili svoji důstojnost. A to nejen v extrémní situaci, kde se prali o jídlo. Ale třeba něco ukradli, nebo se ponížili, byli špinaví, měli minutu na záchodě… To ponížení bylo velice trpké. Maminka tomu nerozuměla – bylo pro ni hrozné vidět ty Židy. Oni je museli zavřít a pouštěli je jednoho po druhém a dávali jim jenom trošku [jídla]. Aby to velice toužené jídlo je vlastně nezabilo.“ 

Říkala, že by se skoro bejvala vrátila

Po osvobození si pro svou manželku a dceru do Terezína přijel otec Václav Egemayer, kterému se podařilo přežít útrapy bystřického lágru: „Tatínek si nás našel, ale skoro jsem ho nepoznala. On byl tak vyzáblej! Na něm visela košile, byl jako duch,“ vzpomíná. Řada dalších vězňů ale neměla kam jít, ve válce přišli o své příbuzné i domovy – jako například Irena Ravelová, blízká přítelkyně Věry, a zároveň sestřenice Richarda Glazara. „Říkala, že by se skoro bejvala vrátila [do Terezína]. Protože nikdo nebyl, nevěděla kam. Tam přece jen měla aspoň nějaké místo.“ Dodejme, že ačkoliv se malé Věře i oběma jejím rodičům podařilo hrůzy holokaustu přežít, většina příbuzných se konce války nedožila. Nacisté v koncentračních táborech zavraždili sedm nejbližších členů z maminčiny rodiny Mautnerů – tedy všechny, kteří před válkou nestihli emigrovat. 

Z Terezína se znovunalezená rodina vracela vlakem zpět do Prahy. Věra s matkou měly jen pár balíčků s osobními věcmi. Na pražském nádraží našli jakýsi vozík, který si matka beze slova vzala a naložila na něj balíčky – nic takového by dříve neudělala, ale – jak říká její dcera – vězení člověka změní. „Aby přežili, museli lhát a krást,“ shrnuje ve stručnosti. Rodina nadále žila ve skromném bytě, ale poměry se oproti těm válečným zlepšily. Otec se zotavil po těžkých zkušenostech z nacistického internačního tábora a opětovně navázal na své krejčovské řemeslo. Všudypřítomným sovětským vojákům často opravoval uniformy, ti jako poděkování dávali rodině potravinové balíčky na přilepšenou. V roce 1946 se pak manželům Egermayerovým narodil Věřin bratr Pavel. 

Všichni zavražděni

Po nástupu komunistů k moci se rodina rozhodla Československo natrvalo opustit. „Tady bylo málo příbuzných a všichni byli zavražděni. Byla to naděje lepšího života,“ vysvětluje Věra s tím, že hlavní motivaci nesehrálo politické dění (otec byl v té době dokonce v KSČ), ale zpřetrhané příbuzenské vazby. Egermayerovi měli rodinu na Novém Zélandu, kam matčina sestra Hermína Mautnerová emigrovala už v roce 1914 a další příbuzní ji následovali v období před druhou světovou válkou. Díky příbuzenské vazbě se rodině podařilo zajistit veškerá potřebná povolení a v roce 1949 se legálně vystěhovat. Před odjezdem museli sepsat a proclít veškeré věci, které si chtěli vít s sebou: „Na našem seznamu byly tři kapesníky, jedna hračka a nůžky – otec si vzal krejčovské nůžky,“ přibližuje tehdejší chudé poměry.

Nejprve vycestovali vlakem do Itálie, následovala šestitýdenní plavba do Austrálie a závěrečný přesun na Zéland. Prvních několik týdnů rodina přebývala u příbuzných, otec pak sehnal bydlení v malém domečku o třech místnostech ve Wellingtonu. Nadále se živil jako krejčí, doma měl svou vlastní improvizovanou dílnu. Uživit rodinu pro něj nebylo vůbec snadné a jazyková bariéra (ovládal „jen“ němčinu a francouzštinu) zpočátku celou situaci ještě ztěžovala. Zatímco Věra rychle pochytila angličtinu a navykla si na nové prostředí, otci původní domov chyběl. Často psával dopisy své sestře Olze, s nikým ze své rodiny se však už nikdy nesetkal. Zemřel v 80. letech na Zélandu. 

Děkuju, že jsi nás odsud dostala 

V 60. letech Věra Egermayerová úspěšně absolvovala vysokoškolská studia francouzštiny a filozofie, následně pracovala na úřednické pozici na ministerstvu. Roku 1967 pracovně vycestovala do Československa, kde strávila bezmála rok vyučováním angličtiny. Přestože zažila takzvané pražské jaro, během kterého se u nás žilo nejsvobodněji za posledních 20 let, situace se s dosavadním životem na Novém Zélandu dala srovnat jen stěží: „Žádné barvy a lidi se na ulici nezastavovali,“ říká. „Letěli po Václaváku, nikdo se na sebe nekoukal. Jako mravenci,“ dodává. Vzpomíná i na nedostatek zboží a služeb nebo nedůvěru a opatrnost Čechoslováků. Mamince pak napsala dopis, ve kterém stálo: Děkuju, že jsi nás odsud dostala. „Obnovila jsem si češtinu, jídlo jsem měla ráda, krajina mi byla k srdci. Ale že by to byl můj domov, to jsem necítila,“ shrnuje svůj pracovní pobyt v rodné zemi.

Během července 1968 – nedlouho před invazí vojsk Varšavské smlouvy – odcestovala do Francie. Byť si zpočátku myslela, že se příliš nezdrží, nakonec tam zůstala pětadvacet let. V Paříži získala zaměstnání v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a postupem let se vypracovala na vyšší diplomatickou pozici. Do Česka opětovně zavítala až po sametové revoluci, v roce 1993. Teprve v této době se začala intenzivně zabývat svou vlastní židovskou identitou: „Trvalo mi desítky let, než jsem našla odvahu říct: ,Já jsem Židovka,‘“ říká. Navštívila Terezín a navázala styky s českou židovskou komunitou, skrz kterou se seznámila s řadou dalších lidí s podobně pohnutými osudy. 

Evropy se nevzdám

Mezi blízké přátele Věry Egermayerové patřil i sir Nicholas Winton. Seznámili se v Praze, opakovaně se setkávali u něj doma v anglickém Maidenheadu. „Byl tvrdohlavý, co chtěl udělat, udělal, protože pořád za tím šel. Nevěděl, nerozuměl šíři toho, co udělal, až se to medializovalo. Potom měl svou slávu od 80 let. Znala jsem jeho děti, vnuky. On byl člověk, který se nevzdal. Marginálně mohl někde něco ošidit, aby toho docílil – chtěl samozřejmě zachránit životy. Jestli mám říct něco soukromého – miloval řízení auta. Rodina mu to potom nedovolila, už mu bylo skoro 100 let, tak se toho musel vzdát. Byli jsme na obědě a on měl všechno naplánované – kam pojedeme, kde si sedneme, kde jsou záchody. A on řídil a miloval to. Bydlel v Maidenheadu a měl tam vyznamenání z celého světa. Byl skromný, nevzdal se a potom z toho měl slávu,“ vzpomíná na svého zesnulého přítele. 

Od 90. let žila Věra Egermayerová rozkročena mezi Novým Zélandem a Českem, potažmo Evropou. A ani v roce 2024, kdy vypráví svůj příběh, to není jiné. „V tomhle věku to pro mě asi bude pohodlnější na Novém Zélandu. Ale Evropy se nevzdám. Pokud mně bude sloužit tělo a zdraví – ale to se nikdy neví… Dneska, zítra, za pět minut všechno může být jiné. Jsem ráda, že jsme tady spolu počítám s tím, že budu dále spojená s Evropou,“ uzavírá své vyprávění Věra Egermayerová.