„Abych vám řekl pravdu, přestože rodiče věděli, co to obnáší, tak člověk byl neinformovaný. Byl jsem dost levicově orientovaný, už z té Palestiny, z toho kibucu. Takže mně to tak kór nevadilo (nástup komunistů k moci, pozn. ed.). Manželka však pocházela z antikomunistické rodiny a sama byla v národně socialistické mládeži. Já jsem byl zvědavej, jak se to vyvine. Když jsem však viděl pochodovat milice, určitě by neváhaly použít zbraně, kdyby dostaly rozkaz. Bylo to ošklivé, když se na to člověk zpětně dívá a říká si: Byl jsi vůl, že jsi to nerozpoznal už tenkrát. Aspoň, že jsme se dočkali toho 17. listopadu.“
„Legálně jsme odsud odjížděli, ale cesta byla ilegální. Sháněla se nějaká víza, dostali jsme vízum na Haiti. Vyjížděli jsme z Prahy.“ - Tazatel: „Přes Budapešť, Vídeň?“ - „Jeli jsme do Bratislavy, to už tam byl Tiso. Tam jsme byli asi dva dny zavření na svobodárně, tam nás hlídala Hlinkova garda. Bylo to v říjnu 1939. Pamatuji si to, to mi bylo akorát třináct let, po Dunaji jsme se plavili, když jsem měl 26. října narozeniny. Židé mají tehdy bar micva, kdy se stávají mužem. To jsme oslavili v tichosti. Na to je třeba se učit nějaké hebrejské povídání a to jsem se neučil. (…) Vezla nás slovenská loď, kapitánem byl nějaký pan Dvořák, Čech. To byly takové ty výletní lodě. V Rumunsku před železnými vraty jsme přesedli na takovou tlačnou ocelovou loď, kde se převáželo uhlí. Bylo nás asi tři sta. Takoví chlapci šikovný z Podkarpatský Rusi tam jeli předem a připravili to. Udělali takové dřevěné kóje, museli to taky nějak vysmejčit, loď byla plná uhelného mouru. Jmenovala se Spiroa. Odvezli nás do Suliny a tam jsme čekali na námořní loď. Nebyly asi peníze. Ta cesta trvala přes tři měsíce. Zamrzli jsme tam, pochopitelně tam nebyly žádné hygienické podmínky. Záchody byly vybudované ze dřeva na palubě. Lidé měli dyzenterii, dovedete si asi představit, jak to tam vypadalo. Jídla bylo taky poskrovnu.“
„Pokud vím, tak tam nikdo nezemřel. Ale byli tam starší lidi, kteří přistoupili ve Vídni, takže tam bylo dost umělců, pořádaly se tam kabarety, i v těch blbých podmínkách. Nějaký kabaretní umělec pan Kapr z Vídně, byla tam nějaká subreta z berlínské opery, paní Pillersdorfová. Tak se tam pořádaly zábavy v prostoru mezi těma kójema. Po těch čtyřech měsících, to už bylo někdy v lednu, se konečně podařilo organizátorům sehnat zase uhelnou, tentokrát námořní loď, jmenovala se Sakaria. Tak jsme se přelodili a jeli jsme do Palestiny.“
Tazatel: „Kde jste měl výcvik? Kde vás přijali (do armády)?“ - „To nás povolali v Jeruzalémě, tam byla ozdravovna československých vojáků, byla tam taky vojenská mise. Sešlo se nás tam asi dvacet třicet. Samí kluci jako já, bylo tam taky pár lidí, kteří sloužili v armádě britský a přešli k Čechoslovákům. Tam jsem byl se svým bratrancem, s kterým jsem vlastně vyrůstal, s Pavlem Bergmanem. Dostali jsme tam takový řadový výcvik, abychom se uměli postavit do pozoru a pozdravit. Odvezli nás pak do Port Saidu do Egypta. Nalodil nás na loď a pluli jsme ve velkém konvoji do Anglie. Na lodi bylo mnoho vojáků, Poláků většinou, nějací Angličané a nás pár Čechů. Jeli jsme jako první konvoj přes Středozemní moře. Taky nás tam obtěžovaly ponorky, nevím už, jestli ve Středozemním moři, nebo až v oceánu. Viděli jsme, jak torpédoborce vypouštěly protiponorkové miny.“
Petr Ehrmann se narodil 26. října 1926 v Praze rodičům židovského vyznání, kteří pocházeli ze Strakonic. S rodiči a s mladší sestrou a dalšími strýčky a bratranci odjeli v říjnu 1939 do Palestiny. Prožil více než tříměsíční strastiplnou cestu na říční lodi Spiroula po Dunaji, pak přestoupili na námořní uhelnou loď, která je dovezla do Haify. V Palestině se vyučil zámečníkem. Na konci roku 1943, když dosáhl sedmnácti let, vstoupil v Jeruzalémě do československé armády. Bojoval u Dunkerque jako řidič tanku 1. roty 3. tankového praporu. Po válce žil v Praze, dodělal si maturitu. Po roce 1948 se musel odstěhovat z Prahy a pracovat v dělnických profesích. V roce 1981 dostal výjezdní doložku do Francie a Německa, navštívil svého bratrance v Německu a byl také tajně bez souhlasu komunistických úřadů v Izraeli. Zemřel v březnu 2012.
