The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Eva Eichlerová (* 1968)

• narozena 29. dubna 1968 v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně

• vyrůstala na tehdy již zkonfiskovaném statku svých prarodičů

• do školy chodila nejprve v Žeranovicích, poté v Holešově

• nebyla přijata na střední školu oděvní

• vystudovala střední průmyslovou školu stavební v Gottwaldově

• v roce 1986 nastoupila na Fakultu architektury VUT v Brně

• v létě roku 1989 podepsala manifest Několik vět

• v září 1989 se účastnila studentského pobytu ve Velké Británii

• během sametové revoluce působila ve stávkovém výboru na Fakultě architektury VUT v Brně

• pracuje jako architektka

Eva Eichlerová, rozená Totková, byla přímou účastnicí listopadových protestů během sametové revoluce v roce 1989, předtím také podepsala manifest Několik vět. Na brněnské Fakultě architektury aktivně působila ve stávkovém výboru a pomáhala s koordinací protestů, demonstrací a dalších “sametových” aktivit.

 

Sedláci v prázdném statku

Společně s rodiči a dvěma mladšími sourozenci vyrůstala na statku babičky a dědečka, kterým komunisté v rámci kolektivizace zemědělství a znárodňování majetku sebrali lesy a polnosti a všechna hospodářská zvířata převedli do JZD.

Eva se narodila 29. dubna roku 1968 v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. Ještě jako dítě se společně s rodinou přestěhovali do Fryštáku na Valašsku, kde vyrůstala na tehdy již zkonfiskovaném statku u prarodičů. Eva dodnes vzpomíná, jak si hrála v prázdných stájích. A když se dědečka jako malá ptala, proč je v tak velké stáji pouze jeden kůň, a to ještě vypůjčený, tak jí řekl, že vše ostatní jim komunisté sebrali. „Můj děda s babičkou byli velcí sedláci v prázdném statku. Byl to zvláštní pocit, hrát si v těch ohromných prostorách plných starých zaprášených zemědělských strojů. Můžu ale říct, že babička s dědečkem tím nijak nebyli zlomeni, byli to milí a pozitivní lidi,“ dodává pamětnice k dopadu kolektivizace na své prarodiče.

Postupně se přestěhovali do nedalekých Žeranovic, kde rodiče stavěli rodinný dům. Zde začala navštěvovat malou obecní školu, kterou ale zanedlouho zrušili. Poté proto dojížděla do měšťanské školy v nedalekém Holešově. Po absolvování základního vzdělání se Eva Eichlerová hlásila na střední oděvní školu do Prostějova. Odmalička ráda šila, navrhovala a kreslila oděvy, a přála si proto být oděvní návrhářkou. Ačkoliv talentové zkoušky složila na výbornou, dostala od školy dopis s vyrozuměním, že pro velký počet uchazečů nebyla přijata. Pamětnice v té souvislosti zmiňuje fakt, že její rodiče nebyli členy komunistické strany a v případě prostějovské školy se prý tehdy jednalo o výběrovou školu - nikoliv ale z hlediska talentu uchazečů, nýbrž z hlediska žádoucího kádrového profilu. Nastoupila proto na střední průmyslovou školu stavební v tehdejším Gottwaldově.

 

Několik vět a první výměnný pobyt se Západem

Po dokončení studia ve Zlíně se pak Eva Eichlerová rozhodla studovat architekturu a v roce 1986 tak nastoupila na Fakultu architektury VUT v Brně. Ačkoli se účastnila tajných setkání mladých křesťanů, nadále byla jako většina tehdejších studentů organizována v rámci Socialistického svazu mládeže (SSM), jinak by dle jejích slov bylo přijetí na fakultu prakticky nemožné.

Nejsilnější vzpomínky na její vysokoškolské studium jsou však ty z roku 1989. Na vysoké škole si totiž začala uvědomovat, že mezi tichým vzdorem a aktivním protestem je rozdíl. A rozhodla se pro aktivní činy. V létě roku 1989 tak podepsala prohlášení Několik vět, ve kterém tehdejší představitelé disentu zformulovali výzvu k navázání dialogu mezi státní mocí a zástupci kriticky naladěné veřejnosti. „Bála jsem se, abych nějak neublížila rodičům nebo sourozencům, protože perzekuce tu stále byly. Ale rozhodla jsem se, vzala jsem odpovědnost na sebe a udělala jsem to,“ komentuje Eva Eichlerová své tehdejší rozhodnutí. 

V září 1989 se vybraným studentům brněnské architektury naskytla možnost podívat se do Anglie. Jednalo se o jeden z vůbec prvních studijních výměnných programů mezi Velkou Británií a Československem. Eva Eichlerová tuto možnost využila. Se spolužáky navštívili Francii, Holandsko a dva týdny pobývali v Anglii. Zkušenost ze zahraničí tehdy Evu přiměla nahlížet ještě kritičtěji na situaci v komunistickém Československu. Domů se sice vraceli de facto pár dnů před zhroucením komunistického režimu, jak ale sama dodává, nedokázali si tehdy takovou změnu vůbec představit. 

 

Mladí architekti a “sametové” změny

Informace o událostech, které proběhly v pátek 17. listopadu na Národní třídě, Evě zprostředkovala její kamarádka z Prahy. Ta se demonstrace přímo účastnila a za Evou do Brna přijela o den později na Purkyňovy koleje, kde pak celý víkend i s dalšími spolužáky shromažďovali další informace o dění v Praze a domlouvali se na společném postupu.

V pondělí pak studenti brněnské fakulty architektury zahájili okupační stávku. Eva Eichlerová jako členka stávkového výboru pomáhala s koordinací protestů, ale také se například podílela na komunikaci s dalšími vysokými školami, například s filozofickou fakultou. Dodává ale, že stávky byly jakýsi vrchol ledovce. Studenti totiž dělali spoustu aktivit kolem toho, tiskli plakáty, po nocích je rozváželi zapůjčenými auty do přilehlých továren a fabrik a mnoho dalšího. „To bylo nadšení, bylo to bezvadné, lidi byli velice pozitivní, velice vstřícní,“ hodnotí Eva Eichlerová tehdejší atmosféru v Brně.

Studentům, kteří tehdy ve škole prakticky bydleli, lidé nosili peníze či jídlo, někdo třeba upekl buchty. „Záhy nám došlo, že musíme udělat nějaké účetní knihy a ty dary nějak registrovat. Ta podpora lidí zvenku byla ohromná. Já jsem sama přebírala od nějaké paní, která přišla do školy, a dávala mi tehdy asi dvacet tisíc korun, že nám nesou jejich celoživotní úspory.“ Podpora od lidí „zvenku“ byla pro studenty dle vzpomínek Evy Eichlerové opravdu klíčová.

Postupem času se studentské aktivity více centrálně koordinovaly, podle slov pamětnice ubývalo chaosu a naopak ke slovu přišla větší koordinace jednotlivých aktivit. „Ani v nejhezčích představách jsme si nepředstavovali, že ta revoluce proběhne takovým způsobem, tak pokojně, rychle a že se toho tolik změní.“

 

Soud s komunistou se protáhl na 23 let

Z prostředí brněnské fakulty architektury stojí za zmínku ještě jeden příběh, který nám rovněž ve svých vzpomínkách Eva Eichlerová připomněla. Tři její spolužáci (mezi nimi i Martin Laštovička), přední členové fakultního stávkového výboru, totiž po sametové revoluci označili jednoho z pedagogů, mimo jiné předsedu základní organizace KSČ Jana Snášela za demagoga. Konkrétně se podepsali pod prohlášení, které obsahovalo tato slova: „Ing. arch. Snášel, CSc – zneužívání politického postavení (předseda ZO KSČ) vůči studentům i pedagogům – demagogické, arogantní a kariéristické vystupování.“ Snášel v roce 1991 podal proti těmto třem studentům žalobu na ochranu osobnosti a požadoval po nich omluvu. Sporem „o jedinou větu“, který se táhl 23 let, se opakovaně zabývaly soudy všech stupňů, dokonce až Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Rozhodující verdikt padl až v roce 2014 od Nejvyššího soudu, který rozhodl, že studenti se Snášelovi omlouvat nemusí. Eva Eichlerová dodává, že ještě téměř třicet let po revoluci museli její bývalí spolužáci chodit na soudy a donedávna měli kvůli tomuto případu značné problémy. Navíc, jak sama říká, jedná se o záležitost, o které se mezi běžnými lidmi příliš neví.

 

Pokrytecká morálka a nalajnovaná pravidla

Co Evě Eichlerové vlastně na tehdejším komunistickém režimu nejvíc vadilo? Především pokrytectví, které se projevovalo neustále v každodenním životě. „Kdo v tom nežil, tak si to neumí představit, co to znamená.“ O některých věcech se mluvilo doma, o některých věcech se mluvilo ve škole nebo venku a o některých věcech se nemluvilo vůbec. Spousta věcí se navíc tehdy dětem vůbec neříkala, hlavně proto, aby nevhodné informace nevynesly takříkajíc ven.

Nelíbilo se jí ale ani to, že za minulého režimu člověk nemohl činit svobodná rozhodnutí a přijmout odpovědnost za svůj život. „Byla jakási pravidla, a ta, ačkoliv člověk chtěl, nebo nechtěl, tak měl jasně nalajnovaná a nemohl se rozhodnout jinak.“ A tento princip se projevoval vlastně všude – například při výběru povolání. „Ty nejzajímavější věci byly podmíněny tím, že by se člověk musel stát členem strany.“ To ale Eva nikdy nechtěla.

Rovněž vzpomíná na nemožnost cestování. „Když člověk nemůže vůbec nikam, tak by se podíval hrozně rád úplně kamkoliv.“ Zavřené hranice si Eva s kamarády vynahrazovala alespoň četbou a poslechem všeho, co se nějakým způsobem týkalo Západu. Jejím snem bylo podívat se k moři, to se jí ale během minulého režimu nepovedlo.

Na komunistickém režimu ovšem dokáže najít i pozitivní věc. „Viděla jsem pozitivní to, že jsme měli s kamarády společného nepřítele. Bylo to jasně definováno, byli jsme tím velmi úzce spojeni.“ Možná právě i z tohoto důvodu má Eva z té doby výborné přátele, se kterými je v kontaktu dodnes.

 

Vadí mi tichý souhlas

Po sametové revoluci Eva začínala čtvrtý ročník studia a ráda vzpomíná na to, jak studenti novému vedení fakulty pomáhali s reformulací studijních osnov a fakultních priorit. Ihned tak z povinně vyučovaných předmětů zmizel například vědecký komunismus. Novým děkanem FA VUT se k velké spokojenosti drtivé většiny studentů stal významný brněnský architekt a disident Ivan Ruller, který se podílel například na projektu Janáčkova divadla. Po ukončení studií na vysoké škole nastoupila do brněnské architektonické kanceláře, kde spolupracovala například na projektu renovace Nemocnice Na žlutém kopci. V roce 2010 založila spolu se svým manželem vlastní firmu.

V dnešní době se jí nelíbí častý tichý souhlas lidí a nabádá k určitému občanskému aktivismu. Má dva syny, kteří v době natáčení rozhovoru (v roce 2020) studují vysokou školu. Spolu s rodinou žije v Brně.