Jindřich Eliáš

„No a tam jsme monitorovali, jak okolo jezdila sovětská nákladní auta a tanky. Když jsme viděli nějakého vyloženého Brňáka, který komunikoval dá se říct až přátelsky s ruskými vojáky, tak jsme utíkali za policajty a říkali jsme: ‚Pozor, tam je nějaký konfident.‘ No a tím pádem jsme byli samozřejmě na té správné straně barikády. Cítili jsme posléze jako velký podvrh na nás na všech, kteří jsme si mysleli, že ten vývoj půjde přeci jen trošku svobodněji u nás v československé republice. Když se začaly utahovat šrouby, tak jsme byli jasně proti. Pochopitelně jak začala fungovat další cenzura, která přestala být s pražským jarem – kupovali jsme si Literární listy, četli jsme, hltali jsme různé Patočky a všechny ostatní spisovatele. Naráz to přestalo, pak ještě Jan Palach, pak Gustáv Husák a bylo po všem, bylo po radosti.“

„Šel jsem v černých zvonových kalhotách, v černém tričku, a ještě mi někdo U Medvídka přišpendlil trikolóru, a tak jsem vešel na náměstí Svobody. To jsme netušili, že v budově policie jsou fotografové a všechny nás tam vyfotili. Já jsem potom ještě procházel město a narazil jsem na ozbrojené lidové milicionáře, ke kterým jsem měl proslov, aby mě pustili na Zelný rynk. Oni odmítli, já jsem začal o tom, že jsme snad ve svobodném státě, alespoň je to tak deklarováno. Oni soudruzi si mě dobře zapamatovali, jak viděli potom fotky z náměstí, svědčili, chodili do Justičního paláce svědčit proti mně. Naráz jsem byl dokonce velitel bojůvky. Jeden řekl, že o půl šesté večer pod lampou mě dobře poznal. Můj obhájce se tenkrát zmohl na pouhou jedinou repliku, protože tehdy to nebylo v módě se stavět těmto soudruhům, jestli o půl šesté v srpnu už svítily lampy v Brně.“