Karel Eliáš

* 1945

  • „Že jsem zorganizoval zájezd do Chorvatska, jelo tam asi deset lodí s tím, že jsme tam jeli společně, aby nás mohli proclít celníci, a všechny ty blbosti kolem toho, protože byly výjezdní doložky, vstupní víza jste museli mít, takže to nebyla žádná legrace. A zpátky se každý vracel podle toho, jakou plavbu udělal nebo jak měl velkou dovolenou. No a nám z té naší poslední výpravy utekly tři rodiny a já jsem byl šéf. Už když jsem jel zpátky, už v Chorvatsku, tam byli nějací turisté, protože jsem tam měl známý, kteří tam měli prarodiče, takže ti tam jezdili jako za babičkou, a říkal, ty vole, nevracej se, utekli ti jachtaři. Já jsem říkal, já se chci vrátit, já nechci utíkat, já jsem mohl utéct, kolikrát jsem chtěl, já se chci vrátit, já chci být v Česku. No tak jsme se vrátili a no a samozřejmě to dopadlo tak, že nemůžu to tady říkat nahlas, co jsem se dozvěděl, že si můžu všechny své lodě strčit někam a že už nikdy nikam nevyjedu. Tak se taky stalo, že od té doby, osmdesátého čtvrtého, jsme jako rodina oficiálně nikam vyjet nemohli.“

  • „No a teď se nám z jedné té akce nevrátil jeden kamarád. Tak jsme ho druhý den šli hledat samozřejmě. Dneska máte mobilní telefony a já nevím, co všecko, tenkrát žádné telefony nebyly. Když jste chtěli zatelefonovat, tak jste museli někde na poštu, tam jste zaplatili, oni vám řekli, běžte do kabinky číslo tři a tam si zavolejte, takže to bylo daleko složitější. Hodně se toho dělo přes ty letáky. Tak jsme ho začali hledat po nemocnicích, takže jsme asi na třetí pokus, je jedna pod Pražským hradem, nebo tak nějak se to jmenuje. Jede se tam, jak je ministerstvo školství, tak tam nějakou ulicí doleva takhle nahoru, myslím, že je tam americké velvyslanectví, tak tam je nějaká nemocnice, kde jsme ho konečně našli, toho kamaráda. Byl v dost bídném stavu, zbědovaný, dodneška to mám před očima, a říkal: ‚Kluci, nemáte tady někdo nějaké peníze? Já mám sice celý důchod, nebo co to tehdy bral, ale jak do mě střelili ti Rusáci, tak mi prostřelili peněženku s těmi penězi a nikdo mi za to nechce nic koupit.‘ Tak já jsem mu dal stovku, on mi za to dal prostřelenou stovku, no a tím to skončilo, protože pak jsme se zabývali… No ještě jsme tam dělali moře věcí, to bych musel říct. Že jsme byli i vystrašení, protože potkat se s armádou bylo dost složité. A hlavně si myslím, že ty první sledy, co sem přišli, že to byli mladí kluci, vyloženě já bych řekl skoro jako jste vy, jako děti skoro, a ti nevěděli vůbec, která bije, a ty samopaly měli jako hračku, a když to zmáčknu, tak to střílelo.“

  • Full recordings
  • 1

    Příbram, 13.05.2024

    (audio)
    duration: 01:59:47
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Cením si rodinného zázemí a dobrých kamarádů

Karel Eliáš
Karel Eliáš
photo: Archiv pamětníka

Karel Eliáš se narodil 10. dubna 1945 v Mirovicích u Březnice jako nejstarší ze tří bratrů. O dva roky později se rodina přestěhovala do Příbrami. Vystudoval střední průmyslovou školu v Příbrami, vysokoškolská studia dokončil v roce 1968 na ČVUT v Praze. V srpnu roku 1968 byl svědkem příjezdu okupačních vojsk do Prahy. S kamarády maloval protisovětská hesla na zdi a rozvážel letáky. Jednoho kamaráda sovětští vojáci postřelili, našel ho až v nemocnici. Téhož roku se oženil, s manželkou vychoval dvě děti. Po vysoké škole začal pracovat jako technik v Uranových dolech Příbram, kde byl až do revoluce. V 70. letech vedl v Příbrami vodácký kroužek a na jachtě se plavil po Severním ledovém oceánu a Středozemním moři. V roce 1984 vedl zájezd na jachtách do Jugoslávie, ze kterého mu při návratu do vlasti emigrovaly tři rodiny. Od té doby se až do roku 1989 do zahraničí nepodíval. V letech 1982–1986 absolvoval doplňkové studium pro učitele a po revoluci se stal ředitelem učiliště na Dubně u Příbrami. Později učil také na Waldorfské škole Příbram. Stavět lodě a plavit se po mořích nikdy nepřestal. V době natáčení v roce 2024 žil v Příbrami.