The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Václav Eliáš (* 1929  †︎ 2017)

• narodil se 27. září 1929 v Plzni

• v roce 1948 otec poslán do uranových dolů

• celá rodina byla perzekvována

• Václav Eliáš byl vyloučen z vysoké školy

• v roce 1951 poslán k PTP

• po dvou letech propuštěn a opět nastoupil na práva

Právnická rodina

„Otec byl trochu smolař. Matka mu často vytýkala, že si nedává pozor na pusu. A jednoho dne na to doplatil. Stěžoval si v hospodě na komunisty. Někdo ho slyšel a nahlásil to, takže ho komunisté poslali do uranových dolů na nucené práce. Doba byla po únoru 1948 tak napjatá, že stačilo jenom udání, a už byl na světě pořádný malér,“ vzpomíná na svého tatínka-advokáta Václav Eliáš. Jeho otec se z uranových dolů vrátil s podlomeným zdravím a už se nikdy ze svého špatného zdravotního stavu nevzpamatoval. Na práci v advokacii mohl zapomenout, a jak sám často trefně podotýkal, začaly se hrát jiné noty. Pamětník se narodil v Plzni 27. září 1929. Rodina se několikrát stěhovala, takže se jednoho dne z rodné Plzně ocitli na jižní Moravě – v Břeclavi. Žili tam až do osudné doby, než začala druhá světová válka a Břeclav zabrali Němci. „Otec byl stará škola. Vyrůstal za Rakouska-Uherska. Když se dnes dívám na ty staré fotky z první republiky, tak to byl úplně jiný svět. Naše vztahy byly trochu chladné. Otec působil někdy dost odměřeně, a dokud mi nebylo patnáct let, tak se se mnou vůbec nebavil. Připadal jsem mu intelektuálně nezajímavý.“ Václav Eliáš chodil v Břeclavi na obchodní akademii a běžně se stýkal jak s českými studenty, tak i s těmi německými, kterých bylo v Břeclavi poměrně hodně. „Byl jsem sám překvapený, když zabrali Němci Břeclav, kolik spolužáků tam najednou začalo chodit v bílých ponožkách a s dýkou za pasem. Před válkou mezi Němci a Čechy nebylo žádné napětí, veškeré zlo přinesla až válka, Němci a později komunisti. Když přitáhl wehrmacht, tak na náměstí Němci postavili stůl, vařili guláš a ostatní z Břeclavi se tam ochomýtali a tvářili se přátelsky. Najednou se tam objevil nějaký kluk z Hitlerjugend a chtěl se se mnou rvát, ale nějaký německý voják na něj začal křičet, ať zařadí zpátečku, že se přece nebude prát s českým klukem. Tak mi dal pokoj.“ Když skončila druhá světová válka, rodina se přestěhovala do Brna. A začala nová éra. Moci se chopili komunisté.

Rodinná tradice

Václav Eliáš se po vzoru svého otce rozhodl vystudovat práva. Na právnickou fakultu se dostal bez větších problémů, ale protože měl politický škraloup – jeho otec byl zavřený v uranových dolech – tak ho z fakulty vyhodili. Společenské klima tehdy mladému budoucímu právníkovi nebylo příliš nakloněno. Po vyloučení ze školy odešel mladý Václav Eliáš k PTP. Působil u tzv. lehkého útvaru. Měl velké štěstí, poněvadž ti, kteří pracovali v dolech jako první, zažívali mnohem horší atmosféru.

Odchod k PTP

„Jeden můj kamarád z dětství se od mé matky dozvěděl, že jsem dostal povolávací rozkaz, abych nastoupil k vojákům, a strašně ho to naštvalo. Protože měl velké konexe, tak intervenoval u tehdejšího prokurátora v Poslanecké sněmovně a stěžoval si na podivné manýry vojáků. Co si to jako dovolují, že berou studenty ze školy a posílají je k PTP. Ale nebylo mu to moc platné. Takže jsem musel odjet.“ Václav Eliáš pracoval u PTP jako pomocný vychovatel učňů. „Nastoupil jsem do posádky Svatá Dobrotivá. Když jsem přijel ke kasárnám, tak se mi zastavilo srdce. Pomyslel jsem si, že teď už mě čeká jenom vězení. Když mě společně s ostatními vojáky ubytovali, ostříhali nás dohola a vyfasovali jsme staré hadry po Němcích, vypadali jsme jako stádo trestanců – tak začala moje vojna.“ K útvaru PTP nastoupil v roce 1951. „U nás neexistovala šikana. My jsme si pomáhali a svorně nadávali na komunisty, které neměl nikdo rád. Tam byl třeba jeden poručík, bezvadný chlap, ale měl jednu nectnost. Když se vracel opilý z hospody, tak začal střílet v baráku. A to se nesmělo. Takže dostal od nadřízených po prstech a k nám se choval jako krotký anděl.“ Pamětník u PTP odsloužil dva roky a pustili ho domů. Jeho propuštění prý souviselo se Stalinovou smrtí. Komunisté si tehdy mezi sebou vyřizovali účty a někteří vojáci sloužící u PTP se díky tomu dostali dříve domů. „Ačkoli mě potkalo, co mě potkalo, tak jsem měl velkou kliku, že se všechno obrátilo v dobré. První vlna pétépáků to měla hodně špatné. Vyhrožovali jim, dělali těžkou práci, ponižovali je, ale ta druhá vlna, kam jsem patřil i já, už to měla mnohem lehčí.“

Odchod k divadlu a nový pokus získat právnický titul

Václav Eliáš v té době potkal svoji osudovou lásku a odstěhoval se do Brna. Hlásit se opět ke studiu práv bylo zbytečné, a poněvadž jeho budoucí žena byla profesí baletka, rozhodl se zběhnout k divadlu a živil se jako tanečník. V olomouckém divadle vydržel více než šestnáct let. Ale láska netrvala věčně, a tak když se rozvedl, opět zatoužil po akademickém vzdělání a zkusil se znovu přihlásit na právnickou fakultu. Ale znovu ho čekal boj. Na fakultě se vymlouvali, kličkovali a vytrvale ho odmítali se slovy, že jeho prospěch nebyl hodný lidově demokratického studenta a že mají rovněž velké pochybnosti o jeho charakteru. Ale pamětník to nevzdával. Když došlo k tzv. rehabilitaci, podal si opětovně přihlášku na práva a došlo k tomu, že mu uznali dva roky studia a mohl se znovu stát vysokoškolským studentem. Vystudoval s červeným diplomem a po skončení školy odešel do Cihelen Gustava Klimenta, kde pracoval jako podnikový právník. Začala jiná doba a komunisté ho konečně nechali trochu vydechnout. V cihelnách vydržel pracovat pět let a pak si našel nové místo v bytovém družstvu, kde pracoval až do důchodu. Jeho otec bohužel brzy zemřel, takže se synovy promoce nedočkal. Václav Eliáš stále bydlí v Brně se svou dcerou a je rozvedený.