The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Ellinger (* 1928  †︎ 2024)

• narozen 27. července 1928 v Brně

• smíšená česko-židovská rodina usazená v Pohořelicích

• podzim 1938 odchod z Pohořelic do Brna

• jaro 1939 smrt otce

• 1939–1941 studium na židovském gymnáziu v Brně

• 9. 4. 1943 odjezd do ghetta Terezín

• v Terezíně práce v zemědělství, poté v ševcovské dílně

• 28. 9. 1944 transport do Osvětimi

• říjen 1944 tábor Landsberg

• 15. 12. 1944 tábor Landshut

• 8. 2. 1945 převoz do Dachau

• 29. 4. 1945 osvobozen v Dachau

• červen 1945 návrat do Československa

• 1950 maturita, VŠ studia

• práce výzkumného pracovníka, odborník na chemii ve stavebnictví

• zemřel 31. ledna 2024

Ing. Karel Ellinger se celý profesní život pohyboval v exaktním prostředí vědy. Jeho úvahy jsou proto systematické a racionální. Zaobíral se také příčinami holocaustu, důvodem, proč se nacisté snažili vyhubit Židy jako méněcennou rasu. Vypracoval seznam laureátů Nobelovy ceny, kteří jsou židovského původu, a dospěl k vysokému číslu udávajícímu zhruba 25 % židovských nobelistů. Nacistickou smyšlenku vyvrátil přesně a poměrně snadno, ale šest lágrů, jimiž prošel během dvou let a kde zavraždili jeho bratra, zůstane tragickým následkem otřesné fanatické ideologie, u které logická kauzalita příčina – následek neplatí.

Jako Židé jsme se necítili

Karel Ellinger se narodil ve smíšené česko-židovské rodině v Brně, ale dětství prožil v jihomoravských Pohořelicích. Jeho otec pocházel z židovské rodiny, která žila v Pohořelicích dlouhé generace a ve městě požívala vážnosti - dědeček z otcovy strany, gymnaziální spolužák Tomáše Garrigua Masaryka, vykonával v Pohořelicích funkci starosty. Křesťanská maminka byla sirotek, pracovala jako písařka u soudu. Otec vystudoval obchodní akademii ve Vídni, několik let služebně pobýval v Itálii, Belgii a Francii. V rodině kromě Karla vyrůstal jeho o dva roky starší bratr Jan. Pamětník svou rodinu charakterizuje takto: „Naše rodina patřila k řadě podobných smíšených rodin, mluvili jsme česky, nebyli jsme nábožensky založeni. Po svých životních zkušenostech se považuji za tolerantního ateistu, protože v Osvětimi Pánbůh nebyl.“  

Na podzim roku 1938, po záboru Sudet, se rozhodla rodina Ellingerova z Pohořelic, které byly připojeny k Říši, uprchnout. Odešli do Brna, kde našli jisté zázemí, ale po půl roce v Brně otec na jaře 1939 náhle zemřel. Starost o zajištění synů převzala matka. Už předtím nechala oba syny úředně „vypsat“ z víry, která se dědila po otcovské linii, oba tedy byli úředně „bez vyznání“. „Bylo to jaksi pro jistotu, vždyť jsme se jako Židé ani necítili. Na emigraci nebylo ani pomyšlení, jednak jsme neměli kam a po otcově smrti to nepřipadalo v úvahu,“ vysvětluje pamětník.

Místo králíčka povolání do transportu

První ročník primy (1939-1940) ukončil Karel Ellinger ještě na gymnáziu v Křenové ulici, později zde už Židé ani míšenci studovat nesměli, přestoupil tedy na gymnázium v Hybešově ulici, na jediné židovské gymnázium v republice. Tam se sešla elita a výkvět profesorů – řada z nich už totiž nemohla vykonávat svou profesi, a židovské gymnázium se tak stalo jediným místem, kde mohli působit. „Hudební výchovu nás učil Pavel Haas, hudební skladatel a bratr herce Huga, češtinu Walter Eisinger a další vynikající učitelé. Válku přežil pouze profesor Vinařický, protože byl ze smíšeného manželství.“ Totéž platilo i o spolužácích Karla Ellingera: „Ze dvaceti hochů jsem zůstal naživu jediný, z osmnácti dívek se vrátily tři.“ V roce 1941 bylo židovské gymnázium zrušeno a studenti nesměli pokračovat ve výuce: „Židovská obec sice zřídila jakousi měšťanku, ale i ta vydržela jen pár měsíců.“

Karel Ellinger a jeho starší bratr Jan zůstali doma s matkou. Ta se snažila zabezpečit rodinu, našla si práci v Královopolské strojírně a všemožně se pokoušela synům vynahradit všechna omezení. Pamětník si dodnes živě vybavuje den na začátku dubna 1943: „Bydleli jsme v Lidické ulici, v domě se zahrádkou, kde jsme pěstovali i zeleninu. Známí nám slíbili, že nám darují králíčka. Hned jsme s bratrem stloukli králíkárnu a nesli jsme ji na dvorek. Vtom na nás volala maminka, ať jdeme okamžitě domů. Místo králíčka jsme dostali předvolání do transportu.“ Druhý den odjeli oba bratři s maminkou do Prahy, na shromaždiště v tehdejším Radiopaláci.         

Ševcování v Terezíně

Do Terezína pak pokračovali další den, už sami. Takto vzpomíná na první momenty v Terezíně: „Ubytovali nás v Hannoverských kasárnách na půdě společně s další stovkou chlapců. Pracovat jsme chodili ven za ghetto, planýrovali jsme tam kopečky. Vedoucím naší skupiny asi dvaceti hochů byl Pavel Rosenbaum, jehož manželka pracovala jako choreografka u Voskovce a Wericha. Vykopali jsme tam takový pruh, lehli si, někdo hlídkoval a Pavel nám vykládal o Osvobozeném divadle. My jsme znali všechny jejich písničky.“ Čas po práci trávil Karel v Heimu, domově mládeže, kde měli děti na starost vychovatelé, kteří se je snažili dál vzdělávat a umožnit jim smysluplně trávit čas: „Mým vychovatelem v L 710 byl Norbert Frýd, pozdější diplomat a spisovatel.“

Tak jako většina terezínských vězňů zmiňuje pamětník kulturní život, který se v Terezíně organizoval: „Po stránce kulturní byl Terezín fantastický. V Brně jsme nesměli léta nikam chodit, ale v ghettu byla elita tehdejšího života – Karel Ančerl, Gideon Klein, proti Karlu Poláčkovi jsem seděl na přednášce. V osm jsme museli být doma, ale do osmi jsme navštěvovali koncerty, přednášky.“ Pamětník vzpomíná také na knihovnu, která v ghettu fungovala v bloku Q 10.

Po několika měsících fyzické práce s krumpáčem se v lednu 1944 dostal do ševcovské dílny, kde pracoval otec jeho kamaráda Jirky Weisse, a nastoupil tam jako ševcovský učeň. V dílně se vyráběly dětské sandálky s dřevěnou podešví a další druhy obuvi, dva z mistrů obuvníků šili esesákům holínky na míru. „Hned druhý den jsem dostal ševcovské nářadí darem od kamaráda a po práci jsem od tří do šesti ševcoval a spravoval lidem boty. Za to jsem měl denně čtvrtku chleba a dvě deka margarínu navíc. To jsem si dělil s bráchou, a i proto jsem pak před doktorem Mengelem vypadal zachovale.“ Na práci v „ševcárně“ a na kolegy vzpomíná pan Ellinger docela rád: „Přidělal jsem terezínským fotbalistům špunty, aby měli kopačky. Josefíně Zelmanovičové, se kterou jsem se někdy procházel, jsem ušil krásné kožené sandálky k narozeninám. Měla je v červenci, a v září jsem jel. Josefína pak zemřela v Bergen-Belsenu.“     

Jim šel plyn, nám voda

Na konci září 1944 se terezínské ghetto začínalo vylidňovat. Němci měli údajně strach z možného povstání, proto odváželi především muže a mladé lidi transporty na Východ. Transport se týkal i Karla Ellingera a jeho bratra Jana. 28. 9. 1944 odjeli dobytčákem do Osvětimi. Vypráví: „Cesta trvala asi osmačtyřicet hodin. V kufříku jsem měl Remarqueovu knihu Tři kamarádi, salátové vydání. Seděl jsem na kufříku u okna a přečtené stránky jsem vyhazoval z okna. Dočetl jsem to až po válce.“ Po příjezdu do Osvětimi nastala situace často popisovaná – zmatek, křik, zděšení, pobíhající kápové, selekce… Z vyprávění Karla Ellingera utkví neobvyklý popis: „Vysoko na nebi ve tmě tam svítily plameny. Komíny nebyly vidět. Že to jsou plameny z pecí krematoria, nikdo nevěděl.“ Bratři Ellingerovi první selekcí prošli, pak je nahnali do baráku pro nově příchozí, potom do sprch: „Jim šel plyn, nám voda.“ Asi po dvou dnech vězně vyhnali na apelplac k další selekci, kde Mengele určoval život a smrt. Tehdy se odehrála příhoda, která způsobila, že musel projít trojí selekcí: „Když jsme už byli roztřídění podruhé, tak ta velká skupina lidí viděla, že mají jít do plynu. Sebrali se a utíkali zpět za námi. Celá selekce se musela provést znovu. Stál jsem tedy před Mengelem třikrát.“ 

Po osmi dnech v Osvětimi nasedli opět do vlaku, tentokrát ne do dobytčáku, ale do starého německého osobáku, a vezli je dál. Karel Ellinger pokračuje: „Jeli jsme přes Ostravu, Přerov a celou Moravu na jih k Rakousku. Tehdy si pamatuji, že jsem poprvé viděl Salcburk.“ Cílem jejich cesty byl tábor Kaufering a jeho pobočné tábory, vzdálený asi šedesát kilometrů od Mnichova. V bavorských lesích Němci vybudovali systém podzemních leteckých továren, kde měli pracovat vězni. Karel Ellinger a jeho bratr skončili v Landsbergu, sedmém z celkem jedenácti pobočných táborů Kauferingu. V každém z pobočných táborů živořilo na dva tisíce vězňů. Takto jej popisuje: „Byl to vyhlazovací, otřesný tábor. Bydleli jsme v zemljankách a pracovali v lese vzdáleném asi pět kilometrů, tahali jsme kmeny z lesa. Jindy jsme pracovali v podzemních továrnách, cestou tam jsme nosili pět až sedm nosítek, protože cestou zpět už jsme nesli mrtvoly.“ Tvrdilo se, že maximální délka života v Landsbergu při táborových podmínkách jsou čtyři měsíce. I proto se oba bratři rozhodli zkusit se z tábora dostat pryč – nechali se zapsat na seznam „dobrovolníků“ na jinou práci, i když je přátelé varovali, že může jít o past. Nakonec z tábora asi po dvou měsících, v polovině prosince 1944, odjel jen Karel Ellinger, jeho bratr Jan neprošel kvůli špatnému zdravotnímu stavu. „Čtyřměsíční lhůta, kterou lze v Landsbergu vydržet, sedla u mého bratra na dva dny. Zemřel v Landsbergu 8. února 1945, po čtyřech měsících a dvou dnech v lágru.“

Nejstrašnější tábor Landshut

Tehdy šestnáctiletý Karel Ellinger odjel v prosinci zpět do Kauferingu, odkud zanedlouho putoval do dalšího tábora, v jeho případě už pátého. Lágr Landshut, vzdálený asi 60 km od Mnichova, patřil mezi pobočky tábora Dachau. Pracovalo v něm asi pět set vězňů z různých zemí Evropy, ubytovaných v dřevěných barácích. Pamětník popisuje tábor takto: „Landshut byl nejstrašnější tábor. Nebyla tam voda, jídlo, nic. Panovaly kruté mrazy a voda, která tekla v jediném baráku, zamrzla. Šest týdnů jsem se nemyl.“ Vězni pracovali na kopání zákopů, ale s ohledem na promrzlou půdu a chatrnou fyzickou kondici zubožených vězňů šlo spíš o týrání než o práci. „Na sobě jsme v mrazech měli spodky z modlitebních šálů ještě z Osvětimi, pak jakýsi svetr a kabát. Kdo se esesákům nezdál, tomu kabát sebrali, musel se postavit mezi dráty a večer ho na apeláku položili přes dřevěnou kozu a umlátili. Jednou jsem i já stál mezi dráty, ale zachránil mě bývalý mistr z terezínské ševcárny, když mi přinesl polévku. Ten večer náhodou nemlátili.“ V Landshutu Karel Ellinger dostal ránu do nohy od kápa a zraněná noha se mu zanítila. „Nemohl jsem chodit ani stát, musel jsem na marodku. Tam nebyla než sláma. Ale jinou možnost jsem neměl,“ vysvětluje.

Němci postupně zjišťovali, že je práce vězňů neefektivní, a tábor zrušili. Začátkem února 1945 vězně z Landshutu včetně osazenstva marodky převezli do tábora v Dachau. Jeli vlakem, Karla Ellingera doprovázel přítel z Terezína, tělocvikář a gymnasta Ota Slatin: „Náhle, během cesty, uprostřed noci, se Ota zničehonic sesul a byl mrtev.“ Vězni přijeli do Dachau, nejstaršího koncentračního tábora pro politické vězně, a Karel Ellinger zamířil rovnou do nemocnice, což mu zachránilo život. „Byl jsem prakticky mrtvý, šel jsem pod sprchu, kde jsem asi omdlel. Pak mě odnesli na nemocniční barák. Tamní podmínky byly nesrovnatelné s marodkou v Landshutu. Čekaly tam povlečené postele. Nikdo si neumí představit, jaký to byl pocit,“ dodává.

Špitálem prošel americký voják

Postupně se zotavoval, ačkoli stál na prahu smrti – celkové vyčerpání organismu, omrzliny a noha zasažená flegmónou se obtížně hojila. Navíc nebyl dostatek léků ani obvazového materiálu. Takto popisuje léčbu v Dachau: „Nohu mi po operaci, kterou prováděl holandský lékař, obvázali bílým krepovým papírem, protože nic jiného nebylo. Výška papírového obvazu tam ukazovala míru nemocnosti pacienta.“ Pamětník vzpomíná na solidaritu vězňů, především holandských, jimž docházely potravinové balíčky z Červeného kříže, o které se dělili s nově příchozími vězni. Podobnou věc u českých vězňů nezažil; ačkoli byl pouze šestnáctiletý chlapec, nikdo z českých vězňů se ho neujal ani neuvedl do komunity. Naopak si vybavuje situaci opačnou: „Na marodce byly kromě německých tři české knihy, dva Gogolové a Ben Hur. Ještě dnes slyším vyvolávat knihovníka Josefa Truhláře, předsedu České obce sokolské: ‘Ausgelesene Bücher abgeben!’ Chtěl jsem si přečíst Ben Hura, ale jakýsi Zíka ze Znojma knihovníka upozornil: ‘Tomu ne, on není katolík.’“

Kdyby nebyl Karel Ellinger v nemocnici, ale v normálním táboře, osvobození by se nedočkal. Pár dnů před koncem války onemocněl skvrnitým tyfem, lék sulfonamid mu podal holandský ošetřovatel, řezník Herrman. Pamětník lakonicky uvádí: „Hitlerovy narozeniny 20. dubna Němci oslavili tak, že nám snížili příděly chleba. Ten den jsem dostal obrovské horečky. Šlo o skvrnitý tyfus, úmrtnost 94 %.“ I když dostal lék, kterým mu holandský ošetřovatel zachránil život, nebylo vůbec jisté, zda zůstane naživu, nebo pár dní před osvobozením tábora zemře: „A potom, 29. dubna 1945 v 17 hodin, prošel špitálem americký voják. Na ten okamžik nezapomenu nikdy v životě.“ Oním vojákem byl Robert B. Sherman,[1] tehdy ani ne dvacetiletý Američan, potomek ruských židovských emigrantů. Jako dobrovolník vstoupil v sedmnácti letech do armády a v dubnu vedl spojeneckou četu, která osvobozovala koncentrační tábor v Dachau. Po válce vystudoval literaturu a proslul jako skladatel, textař a především jako spolupracovník studia Walta Disneyho. Po osvobození Dachau zůstal Karel Ellinger asi šest týdnů v americkém lazaretu, kde se zotavoval z několikaletého strádání v lágrech. V červnu 1945 se vypravil s konvojem amerických nákladních aut, řízených většinou černošskými vojáky, do vlasti: „Do Plzně jsme dojeli 22. června 1945. Dali nám 500 korun, legitimaci repatrianta a jeli jsme do Prahy.“ 

V Praze je ubytovali ve škole v Braníku, která sloužila jako ubytovací zařízení pro repatrianty. Ještě stihl poslat mamince, o níž neměl žádné zprávy, telegram do Brna na poslední adresu. Zároveň se spolu s kamarádem tehdy dozvěděli, že mají nárok na 2000 korun jako kompenzaci za práci vykonávanou v Terezíně. Cestu dnes líčí s úsměvem: „Byli jsme oba skoro mrzáci, šestnáctiletí kluci bez naděje, o příbuzných jsme nic nevěděli. Pětistovka do života nestačila, tak jsme se vypravili do Terezína. Já s ránou na noze, Honza Steiner s amputovanými prsty. Dokulhali jsme se do Terezína, na komandaturu do banky. Přišli jsme pět minut po čtvrté, zavírali ve čtyři. Takže jsme se vrátili do Prahy.“ Karla Ellingera mezitím v Praze hledala maminka, minuli se, ale nechala mu vzkaz, kde se setkají. Sešli se u známých v Praze: „Dorazil jsem tam v noci, uložili mě a asi za hodinu přijela z Brna maminka. Zůstali jsme v Praze asi týden, šli jsme do divadla a pak jsme se vrátili do Brna.“

Nutno znovu prověřit

Po osvobození Brna chodila maminka každý den k vlaku a čekala, zda se vrátí starší syn Jan. Pamětník dodává: „Po válce jsem z dokumentů zjistil, že Honza zemřel 8. 2. 1945 v Landshutu. I v tamních strašných polních podmínkách lágru Němci vedli pečlivou evidenci zemřelých.“ Po prázdninách nastoupil Karel Ellinger znovu na gymnázium. Válkou ztratil tři roky studia, ale snažil se vše zameškané dohnat. Během studia zažil komunistický převrat v roce 1948. Sám měl o komunismu a Rusku jasno, jak přiznává: „S kamarádem Jirkou jsme zkoušeli fotografovat. V Terezíně jsme pak měli přednášky, také o Rusku, a tam říkali, že v Rusku je zakázáno fotografovat. Tím pro nás Rusko a celá extrémní levice jednou provždy skončily.“

Se svým názorem se netajil ani po roce 1948: „Když nás nabádali, abychom jako třída vstoupili do Komunistického svazu mládeže, odmítli jsme. Pak jsem v roce 1950, když jsem se hlásil na vysokou školu, dostal od komunistického ředitele špatný kádrový posudek, kde stálo: ‘Nutno znovu prověřit.’“ Středoškolská studia Karlu Ellingerovi zkomplikovali nacisté, komunisté se snažili znemožnit mu studia vysokoškolská. Nepodařilo se to díky rodinnému známému, a tak Karel Ellinger vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Pracoval jako odborný pracovník v brněnském Výzkumném ústavu pozemních staveb, je autorem desítek patentů a ve svém oboru se stal uznávaným profesionálem. Absolvoval mnoho pracovních cest včetně do Ruska, kde si ověřil platnost svého rozhodnutí této zemi nedůvěřovat. V roce 1968, po okupaci, dostal od švédských kolegů nabídku s pracovním místem v oboru ve Švédsku, ale s manželkou se rozhodli zůstat v Československu, také z rodinných důvodů.

O svých válečných osudech pan Karel Ellinger nevyprávěl více než padesát let. Vysvětluje: „Už po válce na gymnáziu mě profesor vybízel, ale odmítl jsem. Svou povinnost jsem splnil až výpovědí pro Spielbergovu nadaci.“ V posledních letech navštěvuje i školy a hovoří se studenty. Na besedy je velice dobře připraven, profesí exaktní technik studentům mimo jiné ukazuje detailní snímky koncentračních táborů. Zlobí ho zkreslování historie, např. srovnávání divokého odsunu sudetských Němců, při kterém se také odehrávaly krutosti, s holocaustem, který je dodnes nad lidské chápání. I s ohledem na svou osobní zkušenost upozorňuje na nebezpečí extremismu i na to, „že když lidi podlehnou diktátorům, může to dopadnout podobně“.  

[1] K Robertu B. Shermanovi viz nekrolog Jana Rejžka v Lidových novinách uložený v Dodatečných materiálech pamětníka.