The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Emmer (* 1952)

• narozen 21. září 1952 v Jihlavě

• na sklonku 60. let vstoupil v Jihlavě do skautského oddílu

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně

• po roce 1989 se podílel na třetí obnově Junáka v Jihlavě

Skautování předurčilo svět Vladimíra Emmera a vine se jeho životem jako červená nit. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století složil slib, a ačkoliv záhy nastupující normalizace přinesla další, již třetí zákaz Junáka, Vladimír se skautskými zásadami řídil celý život. A byl to také skauting, díky kterému poznal svou ženu Dagmar. „Manželka chodila do Lišek. Jí bylo patnáct let, já jsem byl o dva roky starší. Tehdy jsme spolu začali chodit a jsme spolu dodnes,“ vysvětluje Vladimír. Po roce 1989 se spolu s manželkou podílel na obnově Skautu v Jihlavě. Organizoval první tábor v roce 1990 a založil také nové skautské středisko, které ve městě funguje dodnes. 

 

Bylo nás hodně

Vladimír Emmer se narodil 21. září roku 1952 do velmi početné rodiny. Byl totiž jedním z jedenácti sourozenců. „Pocházím z rodiny, kde nás bylo hodně. Měl jsem deset sourozenců, z toho tři nevlastní bratry. Tatínek ovdověl, když měl tři syny. Nejmladšímu byly dva roky. Pak si vzal moji maminku, se kterou měl dalších osm dětí,“ začíná vyprávění o svých rodinných kořenech Vladimír.

Tatínek Vladimíra pocházel z Letohradu (tehdy Kyšperku), před druhou světovou válkou však odešel do Kroměříže. Tam se mimo jiné seznámil s otcem Karla Kryla, který ve městě pracoval jako knihkupec. „S tatínkem si pak dlouho dopisovali a kamarádili se. Já si ještě pamatuji Karla Kryla, jak k nám dojížděl do Jihlavy,“ líčí. Vladimírův tatínek byl stavebním inženýrem. „Pocházel ze stavařské rodiny. Jeho tatínek, můj dědeček, pracoval jako železniční inženýr. Za první republiky dokonce jako ministerský rada,“ popisuje.

Na základní škole Vladimír povinně vstoupil do Pionýra. Rodiče s tím prý příliš nesouhlasili, ale považovali to za nutné zlo. Ve třídě měli nástěnku, kam angažovaná paní učitelka zapisovala, kdo z žáků nenosí šátek. „Museli jsme ho nosit i na svetr,“ usmívá se při vzpomínce. Pionýrský slib ale prý nesložil.

 

Mé jméno je Štrougal

Pražské jaro přivítal Vladimírův tatínek prý nadšeně, věřil v myšlenku socialismu s lidskou tváří zosobněnou tehdejším generálním tajemníkem Alexandrem Dubčekem. O to bolestněji pak rodina prožívala srpnové události roku 1968. Sám Vladimír si dovolil vzdorovat okupantským vojákům. „Byli jsme hrozně zklamaní. Vyrazili jsme do města, celá dnešní Beneška byla počmáraná vápnem. Všude bylo napsáno: ‘Ruská vejce nejsou a nebudou’, ‘Běž domů, Ivane’ a všechna tato hesla. Podepisovaly se petice, aby okupanti šli domů,“ vzpomíná na srpnové události.

S kamarády se pak sami rozhodli pro rychlou akci. „Honza namaloval takový plakát ruky a na každém prstu byl jeden stát, který nás přišel okupovat, a ruka svírala republiku. Odspoda jel ruský gazík a vojáci na nás vyrazili se samopalem, pustili se do nás a vyhrožovali,“ přemítá. Ruský voják si pak prý nakonec jen zapsal jména, která mu chlapci nadiktovali. Ta byla ale falešná. „Honzovi to tehdy pálilo víc, a tak řekl, že se jmenuje Bilak, já jsem byl Štrougal a Jirka už nevím, kdo byl, a bydliště jsme mu dali na hřbitově na Žižkově ulici. On s velkou slávou zaklapl notýsek s tím, že si to s námi ještě vyřídí,“ popisuje incident pamětník.

Jen o několik málo měsíců později se Vladimír seznámil s místními skauty, kam jej přivedl kamarád Jiří Rýdl. Na první tábor pak vyrazili do nedalekých Hodic. Skautským chlapcům začal říkat „divočáci“. Z přezdívky se později stal název oddílu.

 

Nikdo jsme šátek nepřijali

Zanedlouho však přišel zákaz činnosti a na jihlavské skauty začal režim vyvíjet tlak. „Spali jsme u Praskoles a objevil se tam vedoucí pionýrů. Naše vedoucí pak hrozně sepsuli za to, že nemáme pionýrské kroje a šátky. My jsme to tehdy nevnímali, ale pro ně to bylo asi hodně stresující,“ zamýšlí se. S pionýrskými šátky si pak chlapci na nádraží čistili boty. „Nikdo jsme šátek nepřijali,“ dodal pamětník.

Po prázdninách si pak vedoucí hochy svolal a u ohně se se všemi rozloučil. „Pro mě to bylo dost šokující, chodili za mnou malí kluci a ptali se, proč mají skončit.“ Někdejší vedoucí Mirek pak na čas přešel pod pionýrskou organizaci.

V roce 1970 nastoupil Vladimír na vysokou školu do Brna, kde o pět let později promoval s červeným diplomem. Poté se oženil s Dagmar – dívkou, se kterou se seznámil už v dobách skautování. Následovaly dlouhé měsíce povinné vojny. „Strávili jsme asi sedm měsíců mimo kasárna, takže to byl nakonec takový velký vandr. V zimě to bylo horší, ale v létě to bylo v klidu. Hodně mi pomohl skauting,“ říká. Se ženou se v době vojny viděl pouze dvakrát, kontakt udržovali jen prostřednictvím dopisů. Společně pak později vychovali dvě děti, které vedli ke skautským hodnotám, často s nimi přespávali pod širým nebem.

 

Skautem jednou, skautem navždy

Po pádu železné opony se Vladimír s manželkou stali vůdčími osobnostmi jihlavského skautingu. „První tábor byl v roce 1990, to jsme ještě neměli vůbec nic. Půjčili jsme si vybavení a jeli jsme nejdříve jen na týden. Pak jsme začali hledat vlastní tábořiště a mně se podařilo sehnat to pod Roštejnem v oboře,“ vysvětluje. Nakonec se ale přestěhovali do Třešňovky, kde táboří dodnes.

V té době v Jihlavě fungovalo jediné skautské středisko, které mělo přibližně tři stovky členů. Vladimír se následně rozhodl založit další, to nazval jak jinak než Divočáci. Ti mají dodnes chlapecký i dívčí oddíl a také oddíl Vlčat a oldskautů, kteří si říkají Liškáně. Středisko funguje dodnes. Vladimír se naplno věnoval skautingu do roku 2001, byl také předsedou okresní rady Junáka.

Děti manželů Emmerových pokračují ve šlépějích rodičů. Udělali si vůdcovské zkoušky a ve skautském duchu vychovávají také své děti.