The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Hugo Engelhart (* 1926  †︎ 2022)

• narodil se 13. března 1926 v Olomouci v česko-německé rodině

• oba rodiče byli zubní lékaři

• otec Němec z Děčína, matka Češka z Roudnice nad Labem

• vyrůstal a navštěvoval školy v Děčíně a v Roudnici nad Labem

• za války se v Děčíně zapojil do odbojové činnosti organizované Československé plavby labské

• v březnu 1944 narukoval do wehrmachtu, boje v Ardenách a v Maďarsku

• v březnu 1945 raněn, lazaret ve Vídni, Linci a Pasově

• v květenu 1945 se vrátil domů

• od roku 1945 člen České strany národně sociální

• v letech 1946-1951 studoval na Lékařské fakultě UK v Praze

• po absolutoriu působil jako lékař na Děčínsku

• v roce 1952 se zapojil do protikomunistické skupiny

• v dubnu 1955 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• vězněn v Bartolomějské v Praze, ve Rtyni, na Pankráci

• v květnu 1960 propuštěn na amnestii

• práce lékaře ve Verneřicích na Děčínsku

• roku 1968 spoluzakládal pobočku K 231

• po roce 1989 předseda děčínské pobočky Konfederace politických vězňů

• v roce 2010 oceněn titulem Rytíř českého lékařského svazu

• zemřel 10. září 2022

Říká se, že profese lékaře není práce nebo povolání, ale poslání. Životní příběh Huga Engelharta to potvrzuje. Lékařem je více než pětašedesát let a svou profesi neopustil ani v letech, kdy byl ve vězení. „Jako lékař jsem měl možnost vězňům hodně pomáhat, takže jsem si myslel, že mě mezi ně Pánbůh poslal, abych byl platný lidem, kteří mě nejvíc potřebovali. Snad to bylo Jeho řízení,“ domnívá se.

Narodil se 13. března 1926 v Olomouci ve smíšené rodině jako prvorozený syn. Otec pocházel z německé rodiny z Děčína a maminka byla Češka z Roudnice nad Labem. Oba rodiče pracovali jako zubaři a otec se brzy s rodinou usadil v rodném Děčíně, kde provozoval lékařskou praxi. Hugo trávil hodně času s maminčinou rodinou v Roudnici a bydlel tam i před vypuknutím války, kdy rodiče žili nějakou dobu odděleně. V Roudnici navštěvoval české školy, ale po návratu do Děčína přestoupil na německé gymnázium. I když národnostně smíšené rodiny nebyly v pohraničí výjimkou, jejich pozice byla nejednoznačná: „Pro Čechy jsme byli Němci a naopak pro Němce Češi,“ vzpomíná Hugo Engelhart a doplňuje: „Národnostní spory a otcovo německé cítění byly také důvodem dočasné rozluky manželství rodičů.“

V odboji i ve wehrmachtu

Při sčítání lidu v roce 1938 se Engelhartovi přihlásili k německé národnosti. V Děčíně zůstala rodina i po záboru Sudet a jejich přičlenění k Německu. Z toho vyplývaly i „povinnosti“ – pamětník byl členem organizace Hitlerjugend a od určitého věku se na něj a další mužské členy rodiny vztahovala povinnost služby ve wehrmachtu. Otec v roce 1941 narukoval jako lékař a bojoval na východní frontě. „Během války přijel třikrát na návštěvu, osobně jsme se naposledy viděli v roce 1944,“ vzpomíná Hugo Engelhart. Za války se oba bratři Engelhartovi, Hugo i Jiří, stihli zapojit do odbojové činnosti, kterou organizovala skupina lidí z bývalé Československé plavby labské.

V březnu 1944, po svých osmnáctých narozeninách, dostal Hugo povolávací rozkaz. Byl tehdy v septimě, rok před maturitou. Do wehrmachtu narukoval krátce před ním i jeho o rok mladší bratr Jiří spolu s celou třídou, sextou děčínského gymnázia. Hugo absolvoval výcvik v Německu, vyškolil se na telegrafistu a bojoval v ardenské ofenzivě, u Baltského moře a později byl převelen do Maďarska. Začátkem roku 1945 byl raněn a poslední měsíce války strávil s vážným úrazem nohou v lazaretech ve Vídni, Linci a Pasově. „V dubnu 1945 nás z lazaretu v Linci propustili, protože nebylo co jíst a neměli nás jak léčit. Vydal jsem se domů a v Roudnici se setkal s rodinou. Ale někdo mě ještě stihl udat vojenské policii, protože jsem se neohlásil, takže mě 4. května 1945 zatkli a dali do lazaretu v Beřkovicích, kde jsem měl čekat na vojenský soud,“ vysvětluje. Při evakuaci lazaretu se mu z transportu podařilo utéct v Roudnici na nádraží s pomocí českých strojvedoucích. Poslední dny války se skrýval díky příbuzné v roudnickém zámku. Nasazení na frontě, útěk z transportu ani poslední dny války nebyly ovšem posledními dramatickými událostmi v životě Huga Engelharta.

Za rakví šli vrahové

S matkou se v květnu 1945 vrátil do Děčína. Díky zapojení do odbojové činnosti získali potvrzení o národní spolehlivosti, takže se ho netýkal odsun jako většiny německých obyvatel Děčína. Otec na jaře 1945 padl v Prusku a o bratrovi dlouho neměli zprávy, z francouzského zajetí se vrátil až v srpnu 1945. „Jako zázrakem se vrátil den poté, co maminka podnikla pouť do Svaté Hory u Příbrami za bratrův návrat,“ líčí s dojetím pamětník okolnosti bratrova návratu.

Hugo i mladší Jiří složili maturitu a oba odešli na studia do Prahy. Hugo Engelhart vstoupil hned po válce do národně-socialistické strany a byl poměrně aktivní – vedl skupinu mládeže, účastnil se stranického sjezdu v roce 1947 a patřil mezi aktivní studenty v únoru 1948. Od mládí si vedl deník a jeho deníkové záznamy mu o několik let později, když byl souzen v politickém procesu, uškodily. „Například k popisu pohřbu prezidenta Beneše v roce 1948 jsem si zaznamenal, že za rakví šli vrahové,“ uvádí pamětník. Bratr Jiří, který studoval právnickou fakultu, neprošel studentskými prověrkami po únoru 1948 a z fakulty odešel. Pak studoval orientální jazyky a nějakou dobu na bohosloveckém semináři v Litoměřicích, ale po jeho zrušení se v roce 1951 rozhodl emigrovat. Později vystudoval v Římě teologii a stal se knězem.

Podzemní církev

Hugo Engelhart dokončil studium v roce 1951 a nastoupil na místo lékaře v Děčíně. Brzy se díky známému zapojil do činnosti protikomunistické odbojové skupiny – měl se uplatnit jako lékař a také jako radista. Skupina však byla prozrazena a při výsleších byl  Hugo Engelhart označen za vedoucího. „Ačkoli moje činnost měla spočívat v poslechu zahraničních zpráv a přenášení vzkazů, udělali ze mě organizátora. To mi spolu s deníkem velmi uškodilo,“ vzpomíná pamětník. Zatkli ho v dubnu 1955 a ve vykonstruovaném procesu odsoudili k 16 letům vězení. Velmi těžce nesl, že v době jeho zatčení se s manželkou těšili z malé dcerušky: „Bylo jí osm měsíců, když si pro mě přišli, a když mě pustili, šla do první třídy,“ připomíná pamětník a ukazuje dojemné hračky, které dcerce vyráběl ve vězení z tuby od zubní pasty a vaty.

I jako politický vězeň vykonával svou lékařskou profesi – pracoval jako vězeňský lékař a zubař ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze, dva roky v nápravně-pracovním táboře ve Rtyni v Podkrkonoší, později v Praze na Pankráci a poslední měsíce vazby strávil opět v Bartolomějské. Nelituje, naopak tvrdí, že jako lékař mohl mnohým lidem pomoci. Nejhůř nesl měsíce, kdy byl jako porodník přidělen do ženské věznice na Pankráci: „Těhotné vězeňkyně tam porodily, ale děti jim byly odebírány. Pravděpodobně s nimi kšeftovali bachaři a dávali je prověřeným bezdětným rodinám,“ upozorňuje. Naopak na dobu, kdy jako lékař fáral v dole ve Rtyni, vzpomíná jako na významné životní období: „Byla tam řada kněží, ne nadarmo nám říkali Vatikánská směna. Pomáhal jsem jim a účastnil jsem se tajných mší i přijímání.“ O aktivitách podzemní církve v pravém i přeneseném smyslu slova Hugo Engelhart vypráví s pokorou a úctou praktikujícího katolíka. Také přátelství, která ve vězení navázal, byla skutečně doživotní – s některými spoluvězni se stýkal až do jejich smrti.

Agentem z donucení

Z vězení byl propuštěn po pěti letech na amnestii v květnu 1960. Nebylo to ovšem zadarmo… Pamětníkův příběh svědčí o tom, že před blížící se amnestií se StB neštítila vyvinout na vězně nátlak a výhrůžkami jej přimět k tomu, aby přistoupil na spolupráci. Týrání a persekuce tak pokračovaly i na svobodě.

„Na jaře 1960 mne navštívili ve věznici v Bartolomějské ulici v Praze dva členové StB,“ popisuje Hugo Engelhart v dopise krajskému náčelníkovi StB ze 21. března 1968, který tvoří součást pamětníkova osobního svazku, evidovaného v Archivu bezpečnostních složek pod označením TS 890409 MV, a figuruje v dodatečných materiálech. „Oba mne přemlouvali, abych spolupracoval s StB, že je to má povinnost vůči společnosti. Odmítl jsem dosti příkře. Asi za tři týdny mne navštívili podruhé a rozhovoru byl přítomen též náčelník věznice por. Brožek. Znovu mne přesvědčovali a použili nátlak poukazováním na rodinu a můj mnohaletý trest. Odmítl jsem však znovu. Dne 23. 4. 1960 mne stejní členové StB navštívili potřetí. Když jsem znovu odmítl, tvrdili oba, že se chystá velká amnestie pro politické vězně, ale že bude platit pouze na tresty do 15 let. Ale určitě mne prý propustí též, jestli budu s nimi souhlasit. Po dlouhém a naléhavém přesvědčování a s poukazováním na trpící rodinu a mých zbývajících 11 let jsem posléze s těžkým srdcem souhlasil. (…) Když jsem byl skutečně 11. 5. 1960 propuštěn na svobodu, zjistil jsem, že amnestie nebyla podmíněna délkou trestu, čili že jsem byl podveden.“

Pamětníkův osobní svazek dokládá, že StB chtěla vázat Huga Engelharta do řad staré inteligence ve zdravotnictví i mimo něj s cílem vyhledávat mezi těmito osobami závadové lidi a prověřovat osoby, jež byly ve výkonu vazby za velezrádnou činnost jako on sám. V dodatečném návrhu na zavázání agenta z 29. července 1960 se dále píše, že po první fázi úspěšné spolupráce se StB bude snažit Huga Engelharta postupně kompromitovat a tím získat záruku jeho spolehlivosti.

Podle označení, které pamětník dostal v dokumentech StB, se tak může zdát, že Hugo Engelhart byl agent StB. Při podrobnějším prozkoumání jeho spisu ale jasně vyvstává, že skutečnost byla poněkud odlišná. Hugo Engelhart totiž ke spolupráci s StB rozhodně nepřistupoval aktivně či iniciativně. Ze zprávy kpt. Miroslava Rychetského ze 3. dubna 1968 rovněž vyvstává, že plnil jen nenáročné úkoly, prostřednictvím jím podaných informací nebylo docíleno žádné „realizace“ a za dobu spolupráce neobdržel Hugo Engelhart žádnou odměnu, což rovněž poukazuje na to, že celá „spolupráce“ byla od počátku vynucená a nedobrovolná.

„Výslechy jsem považoval za omezování osobní svobody a po celý tento čas jsem si připadal jako jednou nohou ve vazbě,“ potvrzuje Hugo Engelhart v dopise krajskému náčelníkovi z 21. března 1968 a dále pokračuje: „Žádám přes okresní prokuraturu soud o obnovu nespravedlivého soudního řízení a vás o zproštění nedůstojné úlohy, která byla podvodem a psychologickým nátlakem na mne vynucena. Jsem přesvědčen, že v nynější době nemá již konspirativa v našem státě oprávnění.“

Snad i s ohledem na to, že vůči němu v dané době neměla StB žádné kompromitující materiály, bylo této žádosti vyhověno.

Rytíř lékařského stavu

Vraťme se nyní po této odbočce do 11. května 1960. Pamětníkova první cesta po propuštění vedla do kostela sv. Josefa v Praze, aby se pomodlil, potom se vydal za manželkou do Děčína. Dostal místo praktického lékaře v Libouchci a poté ve Verneřicích, venkovském obvodu spadajícím pod Děčín, kde ordinoval více než třicet let – ostatně ještě ve velmi vysokém věku pracoval jako zastupující lékař v Benešově nad Ploučnicí.

S manželkou, která ustála nátlak StB, aby se rozvedla s politickým vězněm, vychovali dceru a dva syny.

V roce 1968 Hugo Engelhart spoluzakládal v Děčíně K 231, sdružující politické vězně, ovšem po srpnové okupaci došlo k jeho zrušení. Po roce 1990 se zapojil do činnosti Konfederace politických vězňů a byl dlouholetým předsedou její děčínské pobočky.

Před definitivním odchodem na odpočinek mu dělalo největší starost to, zda bude moci kvůli vysokému věku a zdravotním potížím dál dobře vykonávat práci lékaře – je tak skutečným Rytířem lékařského stavu, nejen nositelem tohoto ocenění, které mu udělila lékařská komora před několika lety.