The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petar Erak (* 1963)

• narodil se 19. října 1963 ve městě Bugojno v Bosně a Hercegovině do srbské rodiny

• v roce 1970 se s rodiči a mladším bratrem přestěhoval do Sarajeva

• na gymnáziu začal hrát na saxofon ve studentské kapele Bolero

• po maturitě absolvoval roční vojenskou službu

• v Bělehradě studoval na chemicko-technologické fakultě

• v roce 1986 se vrátil do Sarajeva a začal hrát v alternativní rockové skupině SCH, která v roce 1989 vydala album During Wartime, jež předpovědělo válku

• v dubnu 1992 se přihlásil jako dobrovolník do bosenské armády, v níž bránil obléhané Sarajevo do září 1995

• v září 1995 odjel do Prahy jako člen skupiny SCH na Měsíc Bosny a Hercegoviny

• do Sarajeva se už nevrátil, po skončení války za ním do Prahy přijela i jeho žena Nela

• v Praze vedl se svou ženou dvě kavárny

• po adoptování syna se stal pamětník lektorem vzdělávání pěstounů

• v roce 2017 dostal na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech zvláštní cenu poroty bosenský film „Chlapi nepláčou“, ve kterém je postava inspirovaná pamětníkovým příběhem

• v době natáčení v roce 2022 žil v Praze

Tři a půl roku bránil Sarajevo, které srbská armáda svírala v kleštích od 5. dubna 1992 do 29. února 1996. Do Armády Bosny a Hercegoviny vstoupil při jejím vzniku na začátku nejdelšího obléhání hlavního města v historii moderní války, což představovalo 1425 dní. Bojoval, ačkoli na něj jeho srbská rodina naléhala, aby město opustil.

„Přihlásil jsem se hned jako dobrovolník, abych bojoval za multikulturní Bosnu a Hercegovinu, která je vlastí Srbů, muslimů, Chorvatů a dalších. Chtěl jsem se postavit proti fašistické nacionalistické politice vedené Radovanem Karadžičem,“ vysvětluje Petar Erak, kterému v té době bylo osmadvacet let. Život v armádě mu jako alternativnímu hudebníkovi nebyl blízký, chtěl ale čelit zlu.

Jeho bojové nadšení však během vleklého konfliktu opadávalo, a proto s radostí přijal v září 1995 pozvání na „Měsíc kultury Bosny a Hercegoviny“, který v Praze zorganizoval prezident Václav Havel. Se svými spoluhráči z kapely SCH v Praze odehrál dva koncerty a rozhodl se zůstat.

Proti jeho návratu do Sarajeva byla i jeho žena Nela, která za ním do Prahy přijela v březnu 1996 po ukončení války. „Chtěli jsme začít nový život co nejdál od Balkánu, od Sarajeva, které už nebylo to město, jaké bývalo. Plánovali jsme odjet na Nový Zéland, ale nakonec jsme zapustili kořeny v Praze. Češi nás nádherně přijali,“ říká Petar Erak, který pak vedl v Praze se svou ženou dvě úspěšné kavárny.

Jmenuji se Petar po strýci popraveném ustašovci

Narodil se 19. října 1963 ve městě Bugojno ve střední Bosně a Hercegovině, ve kterém tehdy žilo dvacet procent Srbů, třicet procent Bosňáků a čtyřicet procent Chorvatů a dalších národností. Pamětník pochází ze srbské rodiny, maminka Andjelka učila zeměpis na gymnáziu, tatínek Stojan pracoval jako inženýr v továrně na munici pojmenované Slavko Rodić po národním hrdinovi, jugoslávském partyzánovi z druhé světové války.

Válka jeho rodinu z otcovy i matčiny strany tragicky zasáhla – Bugojno připadlo pod vládu fašistického Nezávislého státu Chorvatsko, ve kterém byl prohlášen za jediný „árijský národ“ národ chorvatský, odvozující svůj původ údajně od dávných Gótů. Zákony na ochranu chorvatského národa mířily proti Srbům a Židům, kteří byli odváženi do koncentračních táborů v Německu nebo v Chorvatsku. Tím největším a nejkrutějším se stal tábor Jasenovac, který přímo podléhal správě chorvatského fašistického hnutí ustašovců.

„Jmenuji se Petar po strejdovi, kterého v roce 1941 popravili zastřelením ustašovci, nebylo mu ani osmnáct let,“ říká pamětník a dodává, že ustašovci zabíjeli Srby mnohem drastičtějšími způsoby – například je umlátili kladivem a mrtvoly naházeli do jam, kterých prý v krasové oblasti kolem Bugojna bylo mnoho. „Náš velký básník Ivan Goran Kovačić o tom napsal báseň Jáma, ve které to poeticky popisuje.“

Čtyři jeho tety se přidaly k partyzánským skupinám, tehdy dvanáctiletý tatínek se před ustašovci schoval v horách, kde žil čtyři roky s ovcemi. Po válce se stal příznivcem Josipa Broze Tita, vůdce jugoslávského komunistického protinacistického odboje, který dokázal sjednotit jugoslávské národy do jednoho státu – nejdříve pod názvem Demokratická federativní Jugoslávie, v letech 1963 až 1992 Socialistická federativní republika Jugoslávie. „Tatínek neměl na výběr být, nebo nebýt komunista. Automaticky se stal po válce omladincem a jako dobrý student byl mezi prvními navržen na členství v komunistické straně,“ vysvětluje pamětník.

Tito zabránil sovětské okupaci

Titova zahraniční politika na Balkáně vedla k roztržce se Sovětským svazem a v červnu 1948 k vyloučení Jugoslávie z Informbyra, v němž se sdružovaly komunistické strany zemí východního bloku pod sovětským vedením.

„V rezoluci Informbyra Stalin odsoudil Titovu jinou komunistickou linii a začal uvažovat, že ho svrhne, a pohrozil okupací,“ popisuje pamětník situaci v Jugoslávii. „Tito řekl, že se nepodrobí, vyhlásil totální pohotovost, zablokoval všechna letiště, kde by se Rusové mohli objevit, a posílil hranice s Rumunskem a Maďarskem. Největší problém měl ale s pátou kolonou – s lidmi, kteří Stalina zbožňovali minimálně stejně jako Tita a kteří by nepodpořili Titův odpor k Rusům. Tito musel rychle udělat těžké rozhodnutí, že všechny ty, kteří by mohli pomáhat Rusům, zavře do koncentráku na Goli otok.“

Jeho tatínek se uvěznění v táboře na Golém otoku (v překladu Pustý ostrov), který leží v Jaderském moři severovýchodně od ostrova Rab, vyhnul jen šťastnou náhodou. „Táta mi vyprávěl, jak to bylo tenkrát s ním. Po válce vyrůstal s ruskou hymnou a písničkami o Josifu Stalinovi, a najednou ho v noci vzbudili a odvedli do nějaké kanceláře, že se musí vyjasnit, jestli je pro Tita, nebo pro Stalina. Řekl: ‚Jsem pro Tita...‘ a chtěl dodat ‚... a Stalina.‘ Naštěstí ho kamarád šťouchnul a on prošel. Kdyby ale řekl ‚... a Stalina‘, tak by byl odveden stranou a šel by na Goli otok.“

Pamětník má pro Tita pochopení i dnes, a nejen proto, že o něm v dětství zpíval spoustu písní. „I s odstupem k němu mám velkou úctu. Myslím, že udělal to nejlepší, co mohl. Goli otok musel být, aby Rusové neokupovali Jugoslávii,“ domnívá se a dodává, že otázku o tom, co si myslí o Titovi, dostává stále.

Ve škole v Sarajevu psali cyrilicí i latinkou

Když mu bylo sedm let, přestěhoval se s rodiči a mladším bratrem Draganem (ročník 1967) díky otcovu kariérnímu postupu do Sarajeva, největšího města Bosny a Hercegoviny. Město v údolí řeky Miljacky obklopené vysokými horami si zamiloval, vnímal ho jako nejlepší místo na světě. Oproti malému Bugojnu bylo v Sarajevě více vrstev společnosti, a tak objevil polosvět nezaměstnaných, drobných prodejců a hokynářů.

V mnohonárodnostním Sarajevu nastoupil do první třídy a několik tříd prý rozdíly mezi spolužáky nevnímal. „Pak jsem nějak pochopil, že já jsem Srb a soused Dražan Chorvat a že jsou tam také muslimové, kteří mají něco společného s tím, že tam byli Turci před pěti sty lety,“ vzpomíná a vysvětluje, že obyvatelům Bosny islámské víry se v Bosně říká muslimové. Ve škole mluvili jazykem, kterému říkali srbochorvatský, týden psali cyrilicí a týden latinkou. Vybavuje si trapný pocit, když četli hrdinské eposy o zabíjení muslimů, které museli číst i jejich bosenští spolužáci. „Říkal jsem si, co asi cítí, když čteme, že muslimové jsou nejhorší.“

V sedmé nebo osmé třídě objevil západní rockovou hudbu a rozhodl se založit kapelu. „Když jsem zaslechl Pink Floyd a Yes, bylo to, jako by mě omráčil hrom. Pustil mi ji kluk, který vypadal jako z jiného vesmíru, v Sarajevu takovým lidem říkali hašišáři, i když k hašiši jsme měli v Sarajevu daleko,“ směje se pamětník.

V Jugoslávii nebyl v sedmdesátých letech na rozdíl od Československa problém sehnat západní desky, mladí lidé mohli nosit dlouhé vlasy a atmosféra byla celkově volnější. První kapelu Bolero založil pamětník se spolužáky z gymnázia a hrál v ní na saxofon. Místem jejich koncertů byl sklep a vrcholem „kariéry“ byla demokazeta natočená v poloprofesionálním studiu.

Hrál v undergroundové kapele, která předpověděla válku

Po maturitě nastoupil v roce 1982 na roční povinnou vojnu. Sloužil ve městě Pljevlja v Černé Hoře. „Vojna byla zajímavá zkušenost, protože jsem měl poprvé příležitost vidět sociální a národnostní průsečík Jugoslávie. Na jednom místě byli všichni – Slovinci, Albánci, Makedonci, Srbové, Chorvati, Dalmatinci, Bosňáci. Bylo to velké množství různých kultur a jazykových nuancí. A druhou zkušeností byl tvrdý výcvik – dva zimní měsíce jsme strávili pod stanem ve výšce dva a půl tisíce metrů nad mořem.“

Během vojny se jeho rodina přestěhovala ze Sarajeva do Bělehradu, kde pak studoval na chemicko-technologické fakultě. Vysokou školu opustil v roce 1986 a vrátil se do Sarajeva, kde se oženil se svou spolužačkou z gymnázia Nelou. V Sarajevu začal hrát na basovou kytaru v alternativní rockové kapele SCH, což je zkratka diagnózy schizofrenie. „Šéf kapely a kytarista Senad Hadžimusić byl policajt a simuloval schizofrenii, aby se dostal z policie. Jeho propustku z nemocnice s diagnózou SCH 295 jsme používali jako plakáty.“

Skupina SCH se stala legendou na jugoslávské alternativní rockové scéně. Dostalo se jí přirovnání ke skupinám Laibach ze slovinské Lublaně či srbské EKV z Bělehradu. „Undergroundová scéna byla silná, existovala v každé republice. Hrálo dvacet až třicet kapel, které spolu spolupracovaly, vydávaly fanziny, samizdaty, jedna ubytovávala druhou, když jezdily na koncerty, pomáhaly si,“ popisuje pamětník.

V roce 1989 vyšla jejich deska nazvaná „During Wartime“, ve které předpověděli válku. „Zpívali jsme o imaginární válce a hudbou jsme vykreslovali atmosféru války jako fantazii, která by odradila od toho, aby se stala v realitě,“ říká pamětník. On osobně tehdy nevěřil, že válka bude. I proto si koupil v roce 1991 domeček v muslimské části Sarajeva – na rozdíl o svého dědečka, pravoslavného popa, který po Titově smrti (1982) prodal dům v bosenském Bugojnu a přestěhoval se do srbského Bělehradu.

Z rockera se stal dobrovolníkem bosenské armády

Když 5. dubna 1992 začala srbská armáda obléhat Sarajevo a Srbové utíkali z muslimské části a muslimové ze srbské, zůstal ve svém domku osamělý. „Sousedi nevěděli, co jsem zač, jestli náhodou nejsem srbský zvěd. Hned jsem se přihlásil jako dobrovolník do vznikající bosenské armády a sousedi mi časem začali věřit, že i když jsem Srb, tak jsem poctivý Srb,“ vypráví pamětník.

Jeho mladší bratr Dragan zorganizoval jeho útěk, ale pamětník naléhání své rodiny nevyslyšel. „Nedokázal jsem odejít. Nemohl bych se pak na sebe podívat do zrcadla, musel jsem se postavit zlu, i když ducha armády nemám rád. Musel jsem to spolknout. Také bych musel přejít přes srbské teritorium plné zločinců, kteří stříleli do města, a tím bych s tím vyjádřil souhlas.“

Na město dopadalo denně kolem tří set granátů, srbská armáda bombardovala z okolních hor civilní cíle – zasáhla až 35 tisíc budov, mezi nimi nemocnice, objekty státní správy, průmyslové budovy, kostely a mešity nebo knihovnu. „Strašně to bolelo. Bylo strašné vidět, že umírají lidé a děti, ale i to, že se zabíjí duch mnohonárodnostního města. Granáty dopadaly do paneláků, ve kterých dříve vedle sebe žili lidé všech národností.“

Srbská armáda zablokovala všechny komunikace vedoucí z města i zásobování vodou, elektřinou a teplem. Před humanitární katastrofou Sarajevo zachránil letecký most, kterým se od konce června 1992 dopravovala do obléhaného města humanitární pomoc. „Ta se více či méně nespravedlivě rozdělovala. Nikdo neumíral hlady, ale pořád jsme měli hlad,“ říká pamětník a popisuje, co většinou jedli: kaši z trošky rýže a fazolí zahuštěnou moukou, kterou si vařili na ohních před domy.

Jeho kapela hrála i v okupovaném Sarajevu v akademii scénických umění. „Vstup byl za krabičku cigaret. Vybrali jsme jich něco přes dvě stě. A v noci před koncertem jsme vyměnili přes linii srbskou rodinu za našeho druhého bubeníka Ridu Ettarashaniho, který celou dobu byl na Grbavici. Takže to bylo dvojitý triumf,“ vzpomíná pamětník.

Pomoc Západu nepřicházela a nepřicházela

Za začátku obléhání kopírovala jeho jednotka poměr národností, jaký byl v Sarajevu před válkou – tvořilo ji 50 procent muslimů, 20 procent Srbů, 10 procent Chorvatů a dalších národností, včetně jednoho Čecha. Postupem času se bosenská armáda stávala muslimskou. „Pro Srby a Chorvaty bylo lehčí opustit Sarajevo, říkalo se tomu, že se vypálí, že najdou cestu pryč,“ vzpomíná pamětník a přiznává, že i jeho bojové naladění postupem času opouštělo.

„Říkal jsem si, že dříve nebo později nám svět pomůže, a byl jsem víc a víc rozčarovaný, že pomoc nepřicházela a že jsme my, kteří jsme bránili město, byli srovnáváni s těmi, kteří útočili na město, že jsme také válečníci. Na začátku jsem nepřemýšlel, že bych utekl, ale jak čas ubíhal, tak jsem ztrácel naději, že duch Sarajeva a Bosny přežije. A v takovém městě jsem si nepředstavoval svoji budoucnost. Byl to postupný, pomalý proces,“ popisuje.

Nechuť bojovat vyvrcholila, když byl v létě 1996 nucen použít mladého Srba jako živý štít při kopání tunelů. „Část fronty byla pod zemí, byl to takový labyrint různých tunelů, které kopaly obě strany. Oni používali jako kopáče muslimy a my jsme bohužel začali používat stejnou taktiku.“

Dostal se do Prahy díky Václavu Havlovi

Ono poslední válečné léto také zaslechl, že český prezident Václav Havel organizuje v Praze Měsíc Bosny a Hercegoviny a s prezidentem Bosny a Hercegoviny Alijou Izetbegovićem vybírají umělce, kteří by představili v Praze bosenskou kulturu.

„Vybrali i naši kapelu SCH, která měla zahrát dva koncerty, ale to jsem se dozvěděl neoficiálně. Byla to pro mě naděje, že tu válku možná přežiju a že se dostanu ze Sarajeva. Čekal jsem na kurýra s pozváním, ale ten nepřicházel a naše jednotka šla tunelem do hor bojovat na Treskavicu. Byla to ta nejkrvavější bitva, hodně lidí bylo zmrzačeno nebo zabito. Mezitím přišlo do kasáren pozvání do Prahy, kurýr na mě čekal po návratu. Autobus s umělci už odjel, tak jsem sám prošel naposledy tunelem na letiště s basou a saxofonem, stopoval jsem do Splitu a ze Splitu jsem odletěl do Prahy.“

Do Prahy přiletěl včas – stihl oba koncerty se svými spoluhráči. „Byli jsme tři – muslim Senad Hadžimusić, Chorvat Danijel Prebanić a já, Srb. Daniel se po koncertech jako správný patriot vrátil, já i Senad jsme zůstali.“ Pamětník telefonoval své ženě, která mu řekla, ať se nevrací, že se dostane za ním. A tak se také stalo. Podepsání Daytonské dohody 15. prosince 1995 ukončilo válku v Bosně a Hercegovině – ovšem za cenu toho, že se Bosna vzdala poloviny území ve prospěch Srbska.

„Cítil jsem úlevu, že válka končí, že je to pro mě minulost. Ale také jsem cítil rezignaci na celý svět, který přihlížel zločinu, a ten zločin pak potrestal jen kosmeticky. Dayton byl ale lepší, než aby válka pokračovala. Chtěli jsme ale co nejdál od místa toho zločinu, na Nový Zéland, kde bychom si vybudovali nový život a zapomněli.“

Jugoslávci žili v Praze podle Titových představ v bratrské jednotě

Po příjezdu Nely v březnu 1996 požádali o azyl v České republice, a když po roce dostali pas a mohli cestovat, kam chtěli, už se jim na Nový Zéland nechtělo, v Praze zapustili kořeny. „Češi nás přijali s takovou láskou, jako příbuzné, kterým se stalo něco špatného, že jsou rádi, že nám pomůžou,“ vzpomíná. V Praze také vznikla jugoslávská mnohonárodní komunita, která žila v bratrské jednotě podle Titových představ.

Hudba pamětníka neuživila, a tak začal se svou ženou prodávat suvenýry turistům. Našetřili si dost na to, aby mohli v Palackého ulici, kousek od Václavského náměstí, otevřít kavárnu s bosenským jídlem nazvanou „Café Shabu“. Za deset let své existence si vybudovala výbornou pověst mezi expaty, Jugoslávci i Čechy. Museli ji však zavřít, aby se mohli plně věnovat adoptovanému synovi. Petar se stal lektorem vzdělávání pěstounů. Po čase vedli další kavárnu v centru Prahy, svou činnost ukončili v době covidu. V době natáčení pracoval pamětník v Amazonu a věnoval se školení pěstounů.

V červenci 2017 sledoval se synem Majem na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech snímek „Chlapi nepláčou“ o setkání válečných veteránů různých národností bývalé Jugoslávie, ve kterém je jedna postava inspirována jeho příběhem. Film natočil Alen Drljević, jeden z příslušníků čety, které pamětník velel. „Po projekci následoval dlouhý potlesk vestoje a já jsem cítil katarzi. Film se mi moc líbil, ale nejsem objektivní, protože miluju Drlju [pozn.: režiséra]. Byl to skalní fanoušek naší kapely, jezdil s námi na šňůry a naši hudbu používal ve svých filmech. Je to ten nejméně agresivní člověk, kterého jsem poznal. Dokud žijí lidé jako Alen, žije i duch Sarajeva,“ domnívá se pamětník.

A jak odpovídá na častou otázku, jak mohlo dojít k válce v Jugoslávii? „Jsem na ni nacvičený a odpověď je pořád stejná – tak jako se stala druhá světová válka a holokaust. Je to součást naší povahy a obávám se, že se to bude opakovat. Pořád se to někde děje a není to nic výjimečného.“

Na poselství pro budoucí generace si pamětník netroufá. Své životní zkušenosti shrnuje takto: „Dožil jsem se mnohem více věcí, než ve které jsem doufal. Když jsem byl mladý, tak jsem byl zoufalý, že už se všechno stalo, že není nic, co bych mohl prožít. Byl to ale zbytečný strach, prožil jsem toho víc, než bych chtěl, ale že by mi to k něčemu bylo? Jen jsem objevil ještě víc neznámých věcí a víc otázek, na které neznám odpovědi. Zjistil jsem, že život a svět jsou mnohem složitější, než jsem si v mládí myslel.“