Bruno Ertelt

„Otec vzpomínal, jak se v ostravských dolech čeští dělnicí dobře zachovali k vězňům. V dole jim dávali chleba. Opravdu tam s nimi pěkně zacházeli. Otec byl rok pryč do roku 1946. My jsme se chystali na odsun a potom nám lidé říkali, že je otec ve sběrném táboře v Muně v Mikulovicích a že tam na nás čeká. Tak jsme ráno ve čtyři hodiny se sestrou šli až do Mikulovic a donesli mu jídlo a nějaké věci. Potom jsme šli zase za dva dny a otec už tam nebyl. Říkali nám, že odpoledne přišli nějací páni v kožených kabátech, naložili ho do auta a odvezli pryč. Máma málem omdlela, že ho zastřelili. Druhý den odpoledne přišla paní a říkala, že tatínek přijede vlakem. On se šel podívat po polích a přišel domů a říkal, že v Lipové mají také elektrickou líheň, a jak Němci odešli, že tam dvacet tisíc vajec spálili.“

„Tatínek byl ve Francii a u nás pracoval Francouz. Táta jednou přijel na dovolenou. Ten zajatec u nás nikdy nejedl u stolu, ale jídlo dostával. Tehdy zrovna ten Francouz dostal dopis, že jeho manželka žije s jiným chlapem. Byl z toho úplně pryč a plakal. S tátou si sice nerozuměli, ale přeci jen ho otec nějak uklidnil. Potom Francouzi odešli a přišli sem Rusové a Angličani. A to byl rozdíl. Angličani byli tady kousek ve staré továrně a Rusové na druhé straně. Táta byl potom v Rusku a u nás pak byl Rus Kosťa.“