The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Erychleb (* 1946  †︎ 2023)

• narodil se 15. března 1946 v Mladé Boleslavi

• oba rodiče pracovali jako obchodníci s textilem

• vystudoval střední školu se zaměřením na televizní techniku v Kutné Hoře

• po návratu z vojny pracoval v obchodním centru Cíl, prodával elektrotechniku

• zažil příjezd okupačních vojsk do Mladé Boleslavi v srpnu 1968

• věnoval se hře na akordeon, s místním orchestrem jezdil na celostátní soutěže

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací v Mladé Boleslavi

• po pádu komunismu začal podnikat a otevřel si obchod s elektronikou

• v roce 2023 žil v Mladé Boleslavi

• zemřel v říjnu 2023

V době Pražského jara Jan Erychleb nastoupil do mladoboleslavského obchodního domu Cíl a jako mladý muž, který se právě vrátil z vojny, prožíval nejhezčí období svého života. To ovšem skončilo, když spatřil za výlohou obchodu projíždět kolonu invazních jednotek vojsk Varšavské smlouvy.

„Stáli jsme na chodníku a našli se i tací, kteří po nich zkoušeli něco házet,“ vzpomíná pamětník. K žádnému střetu mezi okupanty a obyvateli ale naštěstí nedošlo. Nedlouho poté už ruští vojáci chodili jako zákazníci do Cíle a ve velkém skupovali české křišťálové lustry.

Studoval televizní techniku

Jan Erychleb se narodil 15. března 1946 v Mladé Boleslavi jako nejmladší ze tří synů. Jeho rodiče se v tomto městě seznámili, ačkoliv pocházeli každý odjinud. Otec František Erychleb přišel z Malých Svatoňovic a matka Františka z Kralup nad Vltavou.

„Maminka pracovala v obchodním domě Hermann na Staroměstském náměstí, kde se prodával textil a látky. Otec se věnoval zelenině a přes léto v Doksech u Máchova jezera prodával také plavky. Tehdy ještě lidi tolik necestovali do zahraničí, a tak tam na pláž chodily tisíce návštěvníků,“ říká pamětník.

Společně se svými bratry Vladimírem a Františkem se ze začátku ve stopách rodičů nevydali. Místo toho všichni šli cestou technického vzdělání. Jan Erychleb absolvoval střední školu zaměřenou na televizní techniku v Kutné Hoře, která podle něj byla tehdy v Československu jediná svého druhu.

Někomu z nich mohlo rupnout v bedně

Po návratu z vojny se pamětník chvíli opravě televizí věnoval, ale poté se rozhodl vzít lepší nabídku a prodával v mladoboleslavském obchodním centru Cíl elektrotechniku. Tehdy se psal rok 1968 a v komunistickém Československu probíhalo společenské i politické uvolnění. „Pražské jaro byla nejlepší doba mého života,“ přiznává Jan Erychleb.

Reformní proces dosavadního socialistického zřízení vedený Alexandrem Dubčekem ale 21. srpna 1968 náhle utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy, která přišla na příkaz Sovětského svazu a částečně i na přání konzervativního křídla československých komunistů.  

„Šel jsem do práce jako pokaždé a kolem desáté hodiny začaly jezdit vojenské kolony. Stáli jsme venku na chodníku a našli se i tací, kteří po nich zkoušeli něco házet. Říkal jsem, že je to nebezpečné, měli kvéry namířené přímo do lidí, někomu z nich mohlo rupnout v bedně a odnesli bychom to na životech.“

Na rozdíl například od Prahy nebo Liberce, kde došlo ke střetům protestujících obyvatel s okupačními jednotkami, v Mladé Boleslavi žádné smrtelné výstřely nepadaly. Posádka československé armády však odmítla pustit okupanty do prostor místních kasáren a blokovala je celý týden.

Jaro definitivně skončilo

Po týdnu ale došlo pod nátlakem k podpisu moskevských protokolů, což podlomilo odpor ze strany státu i obyvatel. Vrata mladoboleslavských kasáren se pro sovětské vojáky otevřela a o invazi se brzy nemohlo oficiálně mluvit jinak než jako o bratrské pomoci.

A to i přesto, že si přítomnost okupačních vojsk vyžádala mnohé životy. Později například často docházelo k dopravním nehodám sovětské vojenské techniky, při nichž umírali českoslovenští civilisté. Takto okupanti usmrtili těhotnou dceru pamětníkova kamaráda v Debři nad Jizerou, když jeden z obrněných transportérů při přejezdu mostu vjel na chodník a srazil mladý manželský pár.  

Jan Erychleb vzpomíná na změnu nálady ve společnosti, která po roce 1968 přišla. „Všude panoval smutek, všechno bylo zapšklé a vracelo se to do starých kolejí. Lidé byli zaraženější, méně se bavili, méně chodili do restaurací a tancovat. Jaro bylo definitivně pryč,“ popisuje.

Rusové vykupovali křišťálové lustry

Vedení KSČ se obměnilo, v čele Československa stanul Gustáv Husák a začalo období normalizace. Podle pamětníka také slábnul odpor k sovětským vojákům, kteří se čím dál častěji začali objevovat v místních restauracích a obchodech.

„Nakupovali hlavně křišťálové lustry z Kamenického Šenova a Preciosy. Lustry byly drahé, stály tři až sedm tisíc korun, a Rusové si kupovali třeba pět kusů. Jednou během týdne vykoupili celý kamion lustrů,“ popisuje pamětník a dodává, že se našli i lidé, kteří s okupanty ochotně kšeftovali, například naftu.  

Na Mladoboleslavsku se přítomnosti sovětských vojáků těžko vyhýbalo i proto, že kromě velkých kasáren uprostřed města ležely nedaleko také dva velké vojenské újezdy v Milovicích a Ralsku. Do prostorů kolem Ralska a Bezdězu pamětník díky známosti s ředitelem Vojenských lesů získal propustku a v místech, kde cvičily tanky, chodil občas sbírat houby.

Tanky se nakládaly na vagony

S krachem Pražského jara a novou normalizační realitou se mnoho lidí v Československu vyrovnávalo tím, že se upnuli ke svým soukromým zálibám. V případě Jana Erychleba to bylo zahradničení a také hra na akordeon.

„Měli jsme velký harmonikářský orchestr, bylo nás asi šedesát. Jezdili jsme na celorepublikové harmonikářské soutěže, sice jsme nikdy nevyhráli, ale umístili jsme se vždycky jako druzí nebo třetí. Hrávali jsme také na estrádách před letním kinem,“ vzpomíná.

Během normalizace také Jan Erychleb poslouchal vysílání zahraničního rozhlasu, jako například Svobodné Evropy, kde slýchával naprostý opak toho, co se tvrdilo v cenzurovaných československých médiích. Když se proto v listopadu 1989 spustily demonstrace proti komunistickému režimu, věděl, o co se hraje, a zapojil se do nich.

Po pádu komunismu přišla konečně svoboda, kterou pamětník využil k tomu, aby pokračoval v profesní tradici svých rodičů. Vstoupil proto na volnou nohu a otevřel si vlastní obchod s elektrem na Staroměstském náměstí v Mladé Boleslavi.

Tehdy už do jeho obchodu sovětští okupanti téměř nechodili, blížil se jejich odchod z Československa. „Chodil jsem stále na ty houby na Ralsko a viděl jsem jednoho dne, jak se tanky nakládají na vagony. Byl to nádherný pocit,“ uzavírá Jan Erychleb.