The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Faber (* 1935)

• narodil se 10. července 1935 v Praze, žije v Českých Budějovicích

• v letech 1937 – 1939 žili v Podkarpatské Rusi

• z politických důvodů nemohl studovat vyšší gymnázium

• vyučil se lesním dělníkem, po té dostudoval gymnázium večerně a byl přijat na ČVUT, fakultu lesního inženýrství

• byl členem vyšehradského chrámového sboru

• kvůli víře se o něj zajímala StB a prokurátorská důtka ohrozila jeho státnice

• v 1963 dostal umístěnku do jižních Čech jako lesní inženýr

• vytvořili křesťanské společenství, věnoval se katechezi, studiu teologie a duchovní praxi

• ilegálně studoval u J. Zvěřiny, O. Mádra

• připravoval se pro práci ve skryté církvi a pro tajné vysvěcení na jáhna

• v roce 1990 byl jmenován generálním ředitelem Jihočeských státních lesů

• v roce 1993 byl vysvěcen na jáhna

• působil v duchovní správě na farnostech v Hluboké nad Vltavou, Pištíně a ve Zlivu

Z Podkarpatské Rusi do Prahy

Karel Faber se narodil 10. července 1935 v Praze Karlovi a Aloisii Faberovým. Byl nejstarší z pěti sourozenců. Otec, který pracoval jako zeměměřič, dostal v roce 1937 příležitost u Státních lesů v Podkarpatské Rusi, kam se tehdy ještě teprve tříčlenná rodina přestěhovala. V březnu 1939 však vyhlásilo Slovensko nezávislost a československé vojsko dostalo ultimátum aby do 24 hodin opustilo Podkarpatskou Rus. Byla vyhlášena nezávislá republika Karpatská Ukrajina a Českoslovenští občané museli být evakuováni.

“Slováci vyhodili do povětří železniční trať na přechodu přes Moravu a tak jsme museli do Prahy cestovat přes Maďarsko a Rakousko,” vypráví pamětník.

V Praze rodina bydlela v Kamenické ulici na Letné. Zde Karel začal v roce 1941 chodit do školy. Rodina byla věřící a děti dostaly křesťanskou výchovu, sedmiletý Karel v místním kostele začal také ministrovat. Po válce se stal skautem.

 

Ve vysídleném pohraničí krávy bučely hlady

V roce 1949 se Faberovi přestěhovali z Letné do Dejvic. “Bylo to po únoru, kdy už byl otec sesazen z funkce sekčního šéfa zeměměřičů na ministerstvu. Jeho hlavní náplní bylo měření přehrad. Například měřil zátopovou oblast Lipna. Viděl tedy pohraničí tak, jak ho opustili Němci. I s dobytkem, který tam zůstal a bučel hlady a žízní. Bylo tam i rozjedené jídlo na stole, když obyvatelé museli opustit dům a jít do transportu. Krávy bučely hlady a žízní, s kolegy jim lili vodu do žlabu. Takže to nebylo nic veselého,“ vypráví Karel.

 

Složitá cesta k vysokoškolskému vzdělání

Karel studoval gymnázium na Strossmayerově náměstí a na arcibiskupském gymnáziu v Dejvicích, ale po nástupu komunistů k moci se nemohl dostat na vyšší gymnázium, protože neměl dělnický původ. Otec byl totiž inženýr. Chtěl být lesníkem, nastoupil tedy alespoň do učení na dva roky do Kamenné Lhoty a do Hejnice, kde končil v roce 1952. Teprve pak, jakožto zaměstnanec, se mohl ucházet o studium na večerním gymnáziu pro pracující, které absolvoval v roce 1956. Když takto získal “dělnický původ”, mohl se přihlásit na ČVUT na vytouženou lesnickou fakultu v Praze. Byl přijat.

 

Vyšehradský chrámový sbor, jako ostrůvek svobody

Karel byl vychováván v katolické víře, kterou komunisté pouze trpěli. Od padesátých let navštěvoval Vyšehradský chrámový sbor, kde se scházelo na 60 mladých lidí, a kde se také seznámil se svou budoucí ženou Helenou. Všechny spojovala křesťanská víra. Chrámový zpěv zakázán nebyl, avšak další aktivity, při nichž se mládež scházela již byly nepřípustné, neboť se vymykaly kontrole. Křesťanská mládež přesto společně podnikala nejrůznější výlety a brigády, které nezaštiťovala žádná oficiální mládežnická organizace. V roce 1961 kvůli tomu Karel málem nedokončil studia.

 

Tragédie na vodě a důtka prokurátora

Skupina mladých tehdy vyrazila na vodu, čehož se Karel, ani jeho nastávající nezúčastnili, přesto to pro ně mělo následky.

„Byl to medik. Skočil do vody, aby zachránil holku, která se topila, on sám ale nakonec nevyplaval. Asi narazil hlavou do trámu,“ vysvětluje Karel. Rozeběhlo se policejní vyšetřování a v síti uvízla celá mládežnická skupina z Vyšehradu. „Oni věděli, že chodíme na Vyšehrad každou sobotu na zkoušku. Věděli, že jezdíme po brigádách, na sena, zalesňovat, na chmel, a tak dále. Neměli jsme jinou možnost, abychom se my křesťané, holky a kluci, mohli potkávat. Po té tragédii jsme byli všichni pozvaní do Bartolomějské a tam jsme všichni dostali důtku od prokurátora, s tím že to bude oznámeno všem zaměstnavatelům a na všechny vysoké školy,“ vypráví Karel.

Dle vzpomínek pamětníka, někteří byli potrestáni odnětím svobody, další museli opustit studia. Karlova žena Helena, kterou si vzal v roce, kdy se tato událost odehrála, v té době pracovala ve Strojexportu a prokurátorská důtka a vyslovení ztráty byly důvodem k vyhazovu z práce. Karel měl před státnicemi a počítal s tím, že ho nenechají dostudovat. Přesto se ke státnicím dostavil.

„Jakmile jsem vylezl od státnic, zavolal si mě do kanceláře předseda komunistické strany na fakultě. Ptal se mě, co mám společného s ministerstvem vnitra. Začal jsem něco blekotat a on, že ho to koneckonců nezajímá. Řekl, že papíry z ministerstva vnitra leží na dně jeho šuplíku a zůstanou tam ležet. Mě jako když opaří horkou vodou. Poděkoval jsem mu. Komunista, předseda partaje, a takhle se zachoval. Byl jsem mu tak vděčný, že měl tolik odvahy,“ vypráví pamětník.

 

Největší životní škola byla v jižních Čechách

Jako absolvent lesnické fakulty, po skončení vojny, v roce 1963 dostal umístěnku na Šumavu do Lipky u Vimperka, kam se přestěhoval i se svou ženou a novorozenou dcerou Magdou.

„Přijeli jsme do zapadákova plného ochlastů, lidí kteří koukali ze všeho něco vytřískat, někteří měli zakázanou Prahu. Měl jsem jako pracovnice například prostitutky. Měl jsem tam kriminálníky. Prali se v rodinách. Dívali se na nás jako na Pražáky a navíc jsme chodili do kostela, kam jsme jezdili vlakem do Vimperka. Byla to pro nás velká životní zkušenost. Člověk musel jednat tak, aby ty lidi neztratil, aby se nevyvyšoval,“ vypráví Karel, který si dokázal u místních vybudovat respekt a ze svého domova vytvořili duchovní oázu nejen pro sebe, ale i ostatní. Navštěvovali je přátelé z Prahy, například pater Jiří Reinsberg, známý katolický kněz. Provozovali utajovaná duchovní cvičení.

Faberovi si dávali velký pozor, koho si pustí domů, citelně vnímali že jsou v hledáčku StB. Karel je dodnes přesvědčen, že se ho snažili vyprovokovat.

„Kádrovák měl povinnost opatřit mě i dělníky propustkami za dráty. Ani místní dělníci nedostali propustky za dráty, já ano. A nejen to – kdo byl puštěn za hraniční čáru, musel mít doprovod se psem. Já to dostal bez doprovodu a bez psů. Myslel jsem si – buď mě chtějí zlikvidovat, abych buď zdrhl a oni ode mě měli pokoj, a nebo mě zastřelí,“ vypráví Karel. V otázce emigrace měl ale jasno. „Věděl jsem, že nebudu zdrhat, že mám povinnosti tady. Mohli mě provokovat, ale já se nenechal,“ říká Karel. StB za ním prý občas přijela i do lesa. Vyslýchali ho při různých příležitostech a tlačili, aby spolupracoval. Nikdy tomu nepodlehl.

 

Obnovu katolické církve ukončil srpen 1968

V roce 1968, když se společnost liberalizovala, dostal, jak říká, novou mízu. Silně angažoval v tzv. Díle koncilové obnovy (DKO), což bylo spontánní hnutí za obnovu katolické církve v Československu v roce 1968. (Po srpnové invazi vojsky varšavské smlouvy tato iniciativa skončila).

 

České Budějovice, bytová univerzita a příprava pro skrytou církev

Faberovi měli dvě děti, Magdalenu a Tomáše. Když dcera onemocněla revmatickou horečkou, v 1970 se na doporučení lékaře přestěhovali do teplejšího podnebí, do Českých Budějovic, kde žijí dodnes. Stále se angažovali a svou víru neskrývali. Zatímco Karel pracoval v lesním závodě, Helena si našla místo jako ekonomka na místním biskupství.

Faberovi s přáteli vytvořili studijní kruh a tajně studovali teologii. V době normalizace nepočítali s tím, že by se situace ve společnosti změnila a nebylo na co čekat. „Vytvořili jsme tzv. létající univerzitu. Museli jsme být stále ve střehu a také v pohybu, aby nás StB nedostihla. Stěhovali jsme se po bytech – z rodiny do rodiny. Přednášeli nám vědecké kapacity jako byl Zvěřina, Mádr, a další. Měli jsme semináře i zkoušky. Studovali jsme s tím, že se připravujeme pro skrytou církev. A samozřejmě jsme se pohybovali po těch rodinách, které byly také účastny, i když to nestudovaly. Ale byli s námi. Podporovaly nás a vytvářely zázemí,“ vypráví Karel. Studium ukončil po osmi letech, v roce 1990.

„Žádný papír jsem na to samozřejmě neměl, ale samozřejmě ti, kteří přednášeli, mi studia uznali a potvrdili před biskupem. Jinak to za minulého režimu nešlo,“ vysvětluje Karel.

 

Jáhnem či generálním ředitelem?

Vysvěcený na jáhna měl být v roce 1990, avšak nová situace ho postavila do těžkého rozhodování. Dostal nabídku z ministerstva zemědělství, aby přijal funkci generálního ředitele jihočeských lesů. Chtěl to odmítnout, protože duchovní práce pro něj byla důležitější. Miloslav Vlk ho však povzbudil, aby upřednostnil pracovní nabídku. „Řekl mi, že jestliže mám důvěru lidí, tak to nemůžu odmítnout. Prý není všem dnům konec a budu vysvěcený později. Takže jsem tehdy nebyl svěcený. Bylo to pro mě těžké. Byl jsem na svěcení těch dalších čtyř a měl jsem mokrý oči.“

 

Životní poslání se naplnilo

Vysvěcení na jáhna se dočkal v roce 1993. Mohl dělat všechny církevní úkony kromě mše a zpovědi. Mohl tedy kázat, oddávat, připravovat na biřmování a další.

„Nepočítali jsme s pádem bolševiků. Mysleli jsme, že se toho nedožijeme. Proto byla skrytá církev jedinou možností. Chtěl jsem být pro skrytou církev k dispozici a chtěl jsem se proto stát jáhnem. Naplnilo se to, po čem jsem toužil,“ říká Karel Faber. Když odešel do penze, dostal na starost duchovní správu na farnostech v Hluboké nad Vltavou, Pištíně a ve Zlivu.