Helena Faberová

„Do základní školy, kam tehdy chodila naše dcera, přišlo takzvané udání, že náš dům je plný nepřátelských živlů, že k nám chodí plno kněží. A pan ředitel byl pověřen okresním výborem strany, že musí mluvit s oběma rodiči toho dítěte. Napřed tam šel manžel, tam mu pan ředitel řekl, že byl pověřen s námi promluvit, že ničíme budoucnost svých dětí. Zase ty argumenty jako estébáci měl i ten pan ředitel, i když mu to bylo nepříjemné, byl to v zásadě slušný člověk. Takže manžel s ním tedy pohovořil, řekl mu, co tedy chtěl, a pak řekl pan ředitel: ‚A zítra prosím, ať přijde vaše žena‘. Manžel říkal: ‚Proč? Teď jsem tu byl já.‘ – ‚Já jsem dostal poručeno, že musím mluvit s oběma.‘ No tak jsem tam druhý den šla, protože oni počítali s tím, že není jednota v rodinách a někdo řekne: ‚Podívej, kvůli těm dětem přece jenom bychom měli…‘ Takže tlačili na každého zvlášť.“

„A vůbec nejhorší můj zážitek z týhle doby byl, když za mojí tehdy patnáctiletou dcerou, která byla v prvním ročníku gymnázia, přišli estébáci a začali ji vyslýchat. Kteří kněží k nám chodí, co se doma děje a tak dále. A mně tehdy velmi slušný zástupce ředitele školy volal do práce na biskupství, říkal!: ‚Paní Faberová, přijďte sem do školy.“ Já jsem říkala: ‚S dcerou se něco děje?‘ A on říkal: ‚No byla tady státní bezpečnost, myslím, že by bylo dobře, kdybyste ji uklidnila.‘ Tak jsem tam přišla, zástupce ředitele mi řekl: ‚Vyvolejte si ji ze třídy.‘ Což jsem učinila, ona mi padla na chodbě kolem krku, plakala a říkala: ‚Mami, ale před nima jsem nebrečela.‘ No a teď mi říkala, co se stalo, že ji prostě vyslýchali. My jsme jim řekli: ‚Odmítejte s nima jednat bez přítomnosti rodičů.‘ A ona se podle toho zachovala. A oni jí řekli, že je spratek, který by potřeboval na prdel. To říkám tak… Cituju prostě, co tomu dítěti patnáctiletými řekli. A já jsem jí řekla: ‚Magdo, neboj se, oni nepřijdou znovu, oni to zkoušeli a obstála jsi.‘ A to bych řekla, že byl vůbec můj nejhorší zážitek z té doby. Že si troufli na dítě.“

„Když byla dcera v prvním ročníku gymnázia, volal mi zástupce ředitele do školy, myslela jsem, že se dceři udělalo špatně, ne, ne, ne, to ne, ale přijďte, paní Faberová. Tak jsem přišla, on povídá, vyvolejte si ji za třídy, byla tady Státní bezpečnost a mluvili s vaší dcerou, s patnáctiletou holkou. Tak jsem si ji vyvolala ze třídy, na chodbě mi padla kolem krku a začala plakat a říkala: ‚Mami, před nima jsem nebrečela.‘ Říkala, že má strach. ‚Magdo, neboj se, oni nepřijdou.‘ ‚Ale mami, oni mi říkali, že jsem spratek a že bych potřebovala na prdel...‘ ‚To je pro tebe čest, z toho si nemusíš nic dělat.‘ Oni z ní tahali, kdo k nám chodí, jací kněží a další. Začali vyslýchat patnáctileté dítě! To jsem považovala za největší sprosťárnu.“

„Byla jsem tam devatenáct let, během té doby jsme zprostředkovávali rozdílení undergroundové literatury, tam jsem poznala i paní Marii Weiss z Mnichova, ale to jsem nevěděla, že je z Ackermann-Gemeinde, to je katolická organizace, které vznikla v roce 1946 v Německu pro vyhnance z Čech. Oni sem vozili léky, knihy, oblečení s osobním rizikem samozřejmě jednak pro německou menšinu, ale také pro další potřebné lidi. A s ní jsem spolupracovala na přelomu 70. a 80. let, věci jsem od ní přebírala a pak zase posílala dál. (Jaké knihy k vám šly z Prahy?) Vzpomínám například na Informace o církvi, psané na stroji, něco z Edice Petlice, katechismus z Říma, šlo to v takových vlnách, ale jednotlivé tituly už si moc nepamatuji. Většinu té literatury jsme měli u nás ve sklepě a zároveň jsem měla věci v šuplíku u nás v práci...“

„A moje maminka, tehdy už vdova, mi řekla: ‚Helenko, nenech si zkazit svatbu, já doufám, že se vdáváš jen jednou za život, vyhodit tě v tomto systému mohou vícekrát.‘ To se nedá zapomenout! (...) Ta špatná slova, která člověk zažil na veřejnosti, ty pobouřily moje kolegy, kteří mi pomohli najít místo. Pak mi udělili ztrátu důvěry a dali mi šestitýdenní výpověď, abych si mohla hledat nové místo. Díky někomu z kolegů jsem tedy dostala místo sekretářky v Národním podniku Kancelářské stroje, kde jsem předem řekla, že jsem měla potíže s ministerstvem vnitra, to jsem raději rovnou říkala. Můj budoucí šéf mi řekl, že ho to nezajímá, jen jestli na tu práci stačím, jestli umím těsnopis... Mým hříchem také bylo, že jsem měla příbuzné v zahraničí. Asi po měsíci práce si mě zavolal na diktát z těsnopisu a diktoval mi dopis, v němž žádal, aby mi byla zmírněna tvrdost trestu, neboť jsem měla ztrátu důvěry, přestože jsem předtím byla sedm let zaměstnaná. On pak za mě žádal na ROH, aby mi vrátili všechny zaměstnanecké výhody, o které jsem tímto přišla. To mě dojalo. Později jsem pochopila, proč to také tak bylo, on se totiž jmenoval Hermann Kunte, maminku měl Němku, proto mu nevadilo, že mám příbuzné za hranicemi.“