The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Fabián (* 1967)

• narozen 24. března 1967 v Havířově

• nedokončil zámečnické ani hornické učiliště

• už od čtrnácti let experimentoval s drogami

• v letech 1985 - 1988 byl třikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu

• během osmdesátých let byl pětkrát hospitalizován na psychiatrii

• roku 1993 nastoupil dobrovolnou léčbu v psychiatrické léčebně v Opavě

• roku 1997 začal pracovat v terapeutické komunitě v Čeladné

• vystudoval sociální práci na fakultě sociálních studií Ostravské univerzity

• nyní je pracovníkem doléčovacího střediska Renarkon

• vede klub Absolvent pro lidi, kteří prošli závislostí

• pracuje pro Úřad vlády české republiky jako odborný konzultant pro projekt rozvoje adiktologických služeb

Uživatelé drog, anebo, řečeno tehdejším slovníkem, toxikomani, představovali v době normalizace velmi specifickou skupinu lidí. Režim předstíral, že neexistují, zavíral je do vězení nebo na psychiatrii, aniž by se je skutečně pokusil léčit. Často pocházeli ze stejných kruhů jako příslušníci undergroundu, navštěvovali stejné koncerty, podobali se jim i vzhledově. Ale drogy v jejich životě znamenaly víc než hudba, vztahy nebo cokoli jiného, takže často končili s poškozeným zdravím v ústavech nebo předčasnou smrtí ve feťáckých bytech. „I v drogách se dala najít svoboda,“ říká Láďa Fabián, který si svou první dávku dal v roce 1982. Bylo mu čtrnáct let.

 

Dvě třicítky rovnou do žíly

Narodil se 24. března 1967 v dělnické rodině v Havířově. Tatínek, rodilý Slovák, fáral na šachtě, máma pracovala na dráze a jezdila s ještěrkou. Jak bylo v tom kraji a v té době běžné, k rodinnému životu patřil alkohol, což Ladislav jako nejstarší vnímal víc než jeho dva mladší bratři.

Sotva dokončil osmou třídu, táhlo ho to do hospod, kde se scházeli hašišáci – jak jim tehdy Láďa říkal. „Měli v Havířově svá místa, byly to velmi malé komunity,“ vysvětluje. Poslouchali Plastic People, The Doors, jezdili na zakázané koncerty. „Čím dál víc se pro mě to prostředí stávalo náhradní rodinou. Bylo mi s těmi lidmi líp než doma,“ dodává Láďa.

V hospodských partách se také poprvé setkal s drogami. „Byla to vlastně spíš léčiva. Alnagony, kodeiny, fenmetrazin, jenom sem tam nějaká tráva,“ říká Láďa Fabián. On sám si dal kodein hned napoprvé nitrožilně: „Dvě třicítky rovnou do žíly. Málem jsem na tom záchodě odpadl.“ A okamžitě zjistil, že kodein mu pomáhá cítit se líp. „Jako bych byl celý život v křeči a díky droze nastalo nějaké uvolnění. Vtáhlo mě to hned po první dávce. Nevím, jestli jsem měl nějakou predispozici, ale sešup byl velmi rychlý.“

Ze zámečnického učiliště Láďu vyhodili, nedodělal ani učební obor horník, kam mu umožnili přestup. Místo toho se rychle učil, jak z alnagonových tablet, dostupných bez receptu za tři koruny v lékárně, připravit drogu: „Začátečník mohl z deseti tablet udělat dvě dávky. Ve stříkačce sis udělal filtr z vaty, nasypal jsi tam ten prášek a zalil to vodou. Vznikl roztok, který obsahoval nejen kodein, ale i fenobarbital a kofein. A ten jsme si normálně střelili do žíly.“

 

Tkaničky z bot ven

První střety s policií přišly, když Láďovi bylo šestnáct. „Tehdy jsem měl první výslech. Paragraf 187, nedovolená výroba,“ konstatuje. Ale zatčení mohlo přijít kdykoli, protože trestné bylo i samotné užívání omamných látek. A navíc, protože samozřejmě nebyl nikde zaměstnán, se na něj vztahoval i pověstný paragraf příživnictví. Z hlediska policie byli obyčejní narkomani jen malé ryby, přesto se snažila z nich dostat co nejvíc, třeba psychickým nátlakem: „Když policista řekl: ,Tkaničky z bot ven´ a založil do psacího stroje růžový papír, věděli jsme, že půjdeme do vazby. Ale mohl si to taky rozmyslet, pokud člověk pustil nějaké informace.“ A nakonec něco pustil každý, takže, jak Láďa postupně pochopil, havířovská policie měla síť toxikomanů poměrně dobře zmapovanou.

Poprvé se dostal natvrdo do vězení v roce 1985: udělal si výlet do Prahy a sebrali ho při razii ve vyhlášené hospodě U Zpěváčků. Ještě mu nebylo osmnáct, ale skončil ve vazbě se zkušenými recidivisty: „Smáli se mi, že já jako mladistvý jsem dostával mlíko a máslo. Ale vycházel jsem s nimi dobře. Když přišel balík od rodičů, to byla sláva, rozdělovala se cigára a tabák se překuřoval třikrát i čtyřikrát, až byl úplně mokrý, aby vydržel co nejdéle.“

Podruhé se ocitl ve výkonu trestu v severočeských Bělušicích, kde panovaly podstatně tvrdší podmínky: odsouzení narkomani chodili demontovat koleje, pracovali v mrazu na holé pláni jen v montérkách. Na šikaně se podíleli bachaři stejně jako dominantní spoluvězni: „Ve tři ráno jsme museli stát našponovaní u postelí a mít vše srovnané do komínku. Když to někdo nestihl, následoval filcung, vyházení všech osobních věcí.“ Třetí trest, z něhož byl propuštěn v říjnu 1989, si odpykával v Heřmanicích.

Přestože vězení bylo pro těžce závislé narkomany svým způsobem „ozdravovnou“, ve které neměli v takové míře přístup k drogám, Láďa přiznává, že stoprocentně čistý nebyl ani tam: „Když nebyly léky, dělal se silný čaj, magorák, v Heřmanicích jsme si zase připravovali takzvaný kvak, alkoholický nápoj z kvasnic a rýže. Když jsme pracovali s ,civilama´, často jsme za ně udělali práci a oni nám na oplátku propašovali nějaké dormogeny nebo diazepamy.“

 

Psychiatrie jako další vězení

Po propuštění z vězení byla Láďovi opakovaně nařízena ústavní léčba. Celkem se na psychiatrii ocitl pětkrát. O nějakém skutečném léčení ovšem nemohlo být řeči: „Chovají se k vám tak, že jste tam za trest. Nadávají vám za to, jak vypadáte, vyhrožují vám zbavením svéprávnosti. Dávají vám stejné tlumící léky jako všem ostatním pacientům. V šest ráno vás vyženou z pokoje a od té doby se jen tak bezprizorně pohybujete po chodbách. Moje místo bylo pod televizí. Byli jsme spíš takové stádečko zvířat.“ Láďa také dvakrát skončil na uzavřeném oddělení s nejtěžšími duševně nemocnými: „Viděl jsem tam dva pacienty, kteří se rvali o kus kuřecího stehna a jeden druhému přitom ukousl kus ucha. Naběhla tam zdravotní sestra a začala na ně stříkat ledovou vodu z hadice. Jiné léčebné prostředky neměli.“ Samozřejmě s výjimkou elektrošoků, jimiž drogově závislým také často vyhrožovali.

A byl tu ještě jeden důvod, proč zaměstnancům psychiatrických léčeben nedůvěřoval: velmi úzce totiž spolupracovali s policií. „Oni se informovali navzájem. Policajt zavolal na oddělení a hned tam za vámi mohl přijet. Když jsem se jeden den s něčím důvěrně svěřil psychiatrovi, policie to druhý den věděla.“

Psychiatrie tak spíše než jako léčebna působila jako další represivní složka totalitního režimu. Mělo to jen jednu výhodu. „Toxíci“ obvykle bez problémů dostali modrou knížku. „Když měl člověk záznam na psychiatrii, u odvodu to vypadalo dobře,“ směje se Láďa Fabián.

 

Kdybych potkal heroin, asi bych se ufetoval

Pokaždé, když Láďu Fabiána propustili z vězení, s překvapením zjišťoval, jak se drogová scéna v Havířově proměňuje. Původní komunita, která obdivovala ideály Woodstocku, volné lásky a svobodného způsobu života, se rozpadala. Uživatelů drog přibývalo a na scénu nastoupila větší anonymita. Zatímco na začátku peníze nehrály roli, drogy se rozdávaly po hospodách nebo v partičkách soustředěných okolo známého vařiče, později se z nich stal byznys. „Tradiční“ havířovský kodein vytlačoval pervitin dovážený z Prahy. Největší zvrat pak přišel po listopadu 1989, kdy se otevřely hranice a lidí, kteří brali drogy, přibývalo doslova každý den. „Objevil se heroin, přibývaly nové varny s pervitinem, otevřelo se to se vším všudy,“ popisuje Láďa Fabián.

On sám tuto éru prožil jako nejintenzivnější období své feťácké dráhy. „Posledních pět let, od roku 1988 do roku 1993, jsem skoro nebyl střízlivý, nechtěl jsem být střízlivý, protože ta střízlivost bolela. Když jsem šel spát, musel jsem mít vždy něco v zásobě, abych pak mohl vstát. Za den jsem spotřeboval i deset plat alnagonu, byl pro mě ne každodenním, ale každohodinovým chlebíčkem. Bral jsem i pervitin, a když jsem pak trpěl psychózou, srážel jsem to opiáty. Čím větší mimozemšťan jsem byl, tím víc mi to vyhovovalo.“ Jeho tělesná schránka začínala kolabovat: měl zničené žíly, otevřené bércové vředy, píchal si do krku, do třísel i do křečových žil. „Měl jsem jen štěstí, že jsem nepotkal heroin. To bych se asi ufetoval.“ Nakonec začal uvažovat o sebevraždě: „Dostal jsem se do fáze, že jsem měl jenom dvě možnosti: buď se půjdu léčit, nebo se přešlehnu.“ A tak, jak říká, v roce 1993 „po čtyřech dolezl na psychinu“ v Opavě a udělal tak první krok k životu bez drog.

Mnoho jeho přátel ale takové štěstí nemělo. „Z té původní skupiny lidí, se kterými jsem v Havířově užíval, vím jen o třech nebo čtyřech, kteří normálně žijí. Někteří přežívají jen díky tomu, že je občas zavřou. Ale umřela jich spousta. Tomu praskla céva, ten vykrvácel, toho pod vlivem přejelo auto nebo se dostal do mafiánské skupiny a někde ho zlikvidovali.“

 

Drogy člověku i něco dávají. Do určité chvíle

Svou poslední dávku drogy v životě si Láďa Fabián dal 17. března 1994 na záchodě v Bruntálu, po cestě z opavské psychiatrie do doléčovací komunity. „Tam jsem vercajk spláchl do záchodu s rozhodnutím, že to bylo fakt naposled.“

Během léčby přemýšlel o tom, co bude dělat dál. Čím naplní svůj život, ve kterém po drogách náhle zbylo prázdné místo. „Pochopil jsem, že nejdřív se musím dát do pořádku, stabilizovat se. A do budoucna jsem chtěl pomáhat lidem, jako jsem byl já. Hledal jsem příležitost, jak bych mohl pracovat v této oblasti.“ Příležitost se naskytla v roce 1997 při otevření terapeutické komunity v Čeladné. Láďa, tehdy třicetiletý, dělal klientům jakéhosi průvodce na cestě do normálního života. Postupně si dodělal střední i vysokou školu a stal se kvalifikovaným sociálním pracovníkem. Nyní působí jedenáctým rokem v doléčovacím centru Renarkon a vede klub Absolvent sdružující lidi, kteří prošli drogovou závislostí. Dnes mají podle něj klienti, kteří se chtějí zbavit závislosti, mnohem více možností terapie, na druhou stranu je často na cestě zpátky do společnosti tíží astronomické dluhy.

„Řekl bych, že důvody, proč se někdo stane závislým na drogách, mohou být podobné jako v době, kdy jsem začal brát já. Ale také nemusejí. Může to být spousta vlivů v rodině. Nějaké predispozice k závislosti – to byl možná i můj případ. Pro někoho to je únik, pro někoho stimulace výkonu v práci. Někdo se chce zařadit do určité subkultury. Drogy se berou i proto, že člověku něco dávají. Nějakým způsobem jsou dobré. Ale jen do určité míry, do určité doby. A v okamžiku, kdy si říkáte, že to stále máte pod kontrolou, to už pod kontrolou vůbec nemáte.“