Zofia Faiglová

„Asi za pět dní přišli Američané. Vystěhovali koncentrační tábor a ‚auzírky‘ – to byly ty, co ten koncentrační tábor hlídaly, bydlely v dřevěných barácích – tak nás nastěhovali místo nich do těch dřevěných baráků. Z továrny nás pak vystěhovali do kasáren a z kasáren byly transporty do Gery a odtud do Frankfurtu, Darmstadtu a dál. My jsme byli civilové. Byla tam polská armáda, ta nás nechtěla přijmout, protože oni válčili, a my ne. V listopadu jsem se vypravila do Čech. Transport byl dobytčími vagony a vedl až do Polska – tedy kdo chtěl, samozřejmě. Já jsem vystoupila v Praze, řekla jsem jim, že tady mám tetu, tak jsem vystoupila na Smíchově. Pak jsem přišla na nástupiště. Neměla jsem peníze, nic, ani na tramvaj. Byl tam nějaký pán kolem třiceti let a já mu nabídla, jestli nechce americké cigarety, které jsem předtím fasovala...“

„Němci když tam přišli, tak první, co dělali, že všechny vybrali a zaplňovali koncentráky. Anebo je transportovali na práci do Německa. Tři transporty v Pleševě byly. Mladí lidi museli do Německa do totálního nasazení. Transport byl dva tři vagony. V Pleševě nebyla žádná práce. Studenti a školy skončili. Celých pět let nebyly školy. Poláci se měli naučit číst, psát a nic víc. Bylo tam velké gymnázium, profesoři – ti všichni šli do koncentráků. Třicet mladých, mezi nimi dva naši bratranci byli zastřeleni. Ve 39. roce byli na demonstraci proti Němcům, ti Němci je znali, a tak byli zastřeleni. Bratranci.“

„Osm hodin denně se pracovalo, v neděli bylo volno. Bylo nás tam asi sto dívek v tělocvičně, spaly jsme na poschoďových kavalcích. Do města jsme mohly chodit. Dostaly jsme ‚P‘ jako Poland. Musely jsme to nosit na pravé straně.“ - „Jak se k vám chovali Němci – civilní obyvatelstvo?“ - „Celkem dobře, oni byli v té továrně a neubližovali nám.“ - „A když jste vyšly ven, jaké k vám bylo civilní obyvatelstvo?“ - „Normálně. Chtěly jsme si koupit rtěnku, řekli, že není pro nás, a neprodali nám ji. My jsme ty ‚P‘ sundávaly a schovávaly do kapsy. Chodily jsme do kina. Ale nevím, zda by nás tam s ‚P‘ pustili. Jinak jsme nemohly třeba do restaurací.“ - „A jaký byl styk s rodinou, měly jste dovolenou, abyste ji navštívily?“ - „Žádnou dovolenou za tři roky, žádné oblečení jsme nedostaly, jen z Polska, co jsme měly. Jinak nic. Neměly jsme žádná práva.“

„Zapisovala jsem Poláky, každý řekl, kam by chtěl jet, jestli se chce vrátit domů a tak. Každý si mohl říct, co chce. Já kdybych chtěla do Ameriky, tak to bylo možné. Kamarádka je v Austrálii. Mohli jsme všude. Nebyli jsme političtí, byli jsme jen totálně nasazení. Američané nás k ničemu nenutili. Když měl někdo příbuzné v Anglii, Americe, Austrálii, tak letěl letadlem. A když neměl příbuzné, tak čekal na transport.“

„Bylo vám šestnáct let a nastoupila jste do hospodářské školy, je to tak?“ - „Nenastoupila jsem. Všechno bylo zrušené. Ani děti nenastoupily. Němci už všechno okupovali.“ - „A jak si vzpomínáte na jejich příchod konkrétně?“ - „Byla jsem v Gdyni. Přijeli s motorkami. V Gdaňsku se ještě válčilo. V Gdyni ve městě se neválčilo. Tam přijeli na motorkách a hned tam začaly vyhlášky a všichni muži se měli hlásit ve školách, kostelech, všude, potřebovali zakladniky [rukojmí]. To znamená, že vzali třeba 160 mužských, kteří měli postavení, a kdyby zastřelili nějakého Němce nebo se něco stalo, tak těch 160 lidí to odneslo. To bylo hrozné. Mám o tom knížky. Bylo to i v Lešně, tam zastřelili ty zakladniky.“