The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Fajkošová (* 1925)

• narozena 6. 8 1925 v Těšicích na Hané

• vystudovala učitelský obor a nastoupila jako učitelka na Českolipsko

• v roce 1945 se seznámila s Josefem Fajkošem, navrátilcem z čs. vojenské jednotky v Anglii

• v roce 1948 se vzali a přestěhovali se na rodinný statek do Žermanic

• v roce 1948 tchán odsouzen jako protistátní živel

• v letech 1948 až 1951 se s manželem starali o rodinný statek

• 1951 - rodina Fajkošova vystěhována přes Bruzovice do Hukvald

• 1958 - stěhování do Frýdku-Místku

• pracovala jako učitelka

Libuše FAJKOŠOVÁ

Ty jsi nepřítel státu, tebe my nemůžeme vzít

Paní Libuše Fajkošová se narodila 6. 8. 1925 v Těšicích u Nezamyslic na Hané jako jediné dítě v rodině bývalého legionáře. Její tatínek dezertoval z rakouské armády, vstoupil do československých legií, absolvoval cestu přes Sibiř do Vladivostoku, kde přišel o svého bratra. Přes Indický oceán, Suez a Terst se vrátil domů do Československa. V Těšicích si našel manželku a otevřel si řeznickou živnost.

Libuše Fajkošová maturovala na reálce v Prostějově a poté absolvovala tříletý učitelský obor na pedagogické fakultě. Po studiích nastoupila jako učitelka základní školy v Lindavě u České Lípy. V té době se léčila se štítnou žlázou, a proto přestoupila do školy v Novém Boru, kde byl lékař. Do Sosnové na Novoborsku se za ní později přestěhovali i její rodiče.

V létě 1945 se seznámila s Josefem Fajkošem, svým budoucím manželem. „Šla jsem s kamarádkou, která se přistěhovala také z Hané, do kina. Ona se znala s nějakým Františkem Homolkou, to byl manželův spolubojovník, vzal ho do kina s sebou a tak jsme se seznámili.“ Oba byli příslušníci motorizované jednotky, navrátilci z československé jednotky v Anglii. Tehdy nosil Josef Fajkoš uniformu, demobilizován byl až později. Po třech letech známosti se paní Libuše za Josefa Fajkoše vdala.

Konec, jinak půjdete všichni

Cesta Josefa Fajkoše do československé jednotky v Anglii nebyla rozhodně jednoduchá, předtím totiž sloužil 20 měsíců u wehrmachtu. Do německé armády byl povolán proto, že po polském záboru Těšínska připadly Žermanice zpočátku Polsku, později ale obec přešla do Říše. Protože Fajkošovi neměli kam jít a nechtěli opustit rodný statek, přijali německý domovský list, tzv. Volksliste. To mělo za následek, že byl Josef Fajkoš vyzván k odvodu do wehrmachtu. „Tatínkův příbuzný byl lékař a ten mu dal podvakrát mléčnou injekci a vyvolal mu vysoké teploty. Když už se to opakovalo potřetí, německý odvodový lékař řekl: ,Konec, jinak půjdete všichni.‘“ 

Tak byl Josef Fajkoš v roce 1943 sice napotřetí odveden, ale zdržení při odvodu ho zachránilo od nástupu na východní frontu. „Na východní frontu byla poslána řada jeho spoluobčanů, ale nikdo z nich se odtamtud nevrátil.“ Josef Fajkoš se dostal do Hamburku a poté do jihovýchodní Francie, kde nastoupil na minolovku v Biskajském zálivu u Bordeaux. Poté společně se dvěma Poláky a jedním Čechem dezertoval a přihlásili se k francouzským partyzánům. „Když se potom vylodili Angličané v Normandii, tak se domluvili dva tři Poláci a on a schovávali se někde ve stodole a pak se přihlásili k francouzským partyzánům. Ti ale bohužel neměli možnost přepravit je k naší armádě, která se mezitím v Anglii utvořila. To trvalo nějakou dobu, potom je převezli do Londýna.“ Od nich byli Češi po půlročním čekání převezeni do Anglie a nastoupili do československé jednotky. Byli nasazeni v bojích u Dunkerque jako členové motorizované jednotky. Pan Fajkoš prošel Německem a skončil jako četař v jižních Čechách. Po válce, v květnu až červenci 1946, vozil jako řidič pro UNRRA potraviny z Le Havru do Čech, byl v hodnosti četaře zástupcem velitele konvoje.

Ty kulaku, dej si pozor

V roce 1948 se manželé Fajkošovi přestěhovali na rodinný statek Fajkošových do Žermanic u Horních Bludovic nedaleko Frýdku-Místku. Jejich statek byl největším hospodářstvím v Žermanicích, měl 38 ha. Statek potřeboval hospodáře, protože otec pana Fajkoše byl v roce 1948 zatčen a později uvězněn ve věznicích na Mírově, kde byl jeden rok, a v Šumperku, kde zůstal dva roky. „Manželův otec byl zatčen, protože zaplatil příspěvek pro myslivecké sdružení, a někdo ho udal za protistátní činnost. Tehdy tam byli kovaní komunisté, stačila jim záminka. Statek vyvlastnili, a navíc jsme za jeho propuštění museli zaplatit pokutu 20 tisíc korun, to bylo tehdy hodně. Potom manželova tatínka propustili.“ Zaplacení příspěvku mysliveckému sdružení byla ale spíš záminka - statek Fajkošových stál totiž na místě plánované hráze Žermanické přehrady, která se stavěla v letech 1951–1958, proto bylo jednodušší statek původního vlastníka vyvlastnit na základě obvinění z protistátní činnosti.

V době věznění pana Fajkoše staršího se o rodinný statek starali Josef a Libuše Fajkošovi. Místním komunistům a národnímu výboru byl Josef Fajkoš jako příslušník západní armády trnem v oku, tato zášť se rozšířila i na zbytek rodiny Fajkošovy, která patřila mezi místní intelektuální a společenskou elitu. Rodina musela postupně ustupovat nátlaku místních komunistických rodin, dostali se do situace, že na svém majetku pouze pracovali. Fajkošovým místní komunisté vyhrožovali: „Tak jsme neměli nic. A ještě nás týrali psychicky… Tajemník a předseda strany nás jednou v noci probudili, začali bouchat na okna, přes zahrádku se tam dostali – a to jsem slyšela na vlastní uši: ,Ty kulaku, dej si pozor, my tě můžeme odsud kdykoli vyhodit nebo tě pověsíme tady na ty první stromy.‘ To jsem slyšela.“

Na zestátněný statek byla dosazena hornická rodina z Havířova, která o statek a hospodaření vůbec neměla zájem. „Dokonce tam z Havířova přestěhovali nějakou rodinu, a tam řádila dost nepěkně. Měli jsme strach, že nás budou udávat. To byla celkem mladá rodina havíře, ale strašně pili. Práce moc neudělali, a když se tatínek vrátil a oni tam ještě pracovali, tak si ve stodole dělali ohníčky a pekli si buřty. Takže tatínek měl strach, že jestli to vyhoří, tak že ho zavřou nanovo. To nebylo jednoduché.“

Tebe my nesmíme vzít, ty jsi nepřítel státu

V roce 1951 byla rodina Fajkošova ze statku vystěhována. Po vystěhování hledali útočiště na nejbližším státním statku v Bruzovicích jako jeho zaměstnanci, ale byli odmítnuti. „Manželovi v Bruzovicích řekli: ,Tebe my nesmíme vzít, ty jsi nepřítel státu.‘ Protože byl v západní armádě.“ Rodina nakonec našla azyl ve státním statku v Hukvaldech, kde se k celé rodině chovali dobře. Tam strávili krásných sedm let. „Hukvaldy byly lázeň pro duši ve srovnání s tím, co jsme prožívali na statku v Žermanicích.“ V Hukvaldech byl Josef Fajkoš dokonce, ač jako nepřítel státu, vyhodnocen nejlepším pracovníkem státního statku: „Z Hukvald přišel předseda národního výboru a říkal: ,Dostali jsme ze Žermanic zprávu, že jsi nepřítel státu, že jsi nebezpečný, ale my ti věříme, protože vidíme, že odvádíš dobrou práci, a správce tě chválí. Byl jsem v Místku a tam hlásil rozhlas – Josef Fajkoš, nejlepší pracovník státního statku, pomáhal výborně splnit žňové podmínky a úspěšně jsme žně ukončili.‘ Takové paradoxy. Jednou tak, podruhé tak.“

 

Rodinný statek byl zbourán při stavbě hráze Žermanické přehrady. Rodiče Fajkošovi byli vystěhováni do bytovky v obci Lučina, ale i tam vadili a byli vyhozeni z bytu. „Někomu z místních komunistů vadilo, že mají bydlet vedle něčího bratra. Z vlastního je vyhnali, odstěhovali je, ale i tam vadili.“ Paní Fajkošová byla pozvána ředitelem základní školy v Lučině, aby tam nastoupila jako učitelka. Později učila v Lipině a po přestěhování rodiny do Frýdku-Místku tam. Ve Frýdku-Místku pracoval Josef Fajkoš na státním statku, ale odmítl uposlechnout příkazu ředitele statku, aby rozvážel rodinám některých zaměstnanců kradené obilí a jiné plodiny. Ze státního statku Josef Fajkoš odešel do Výrobního družstva Vkus ve Frýdku-Místku, kde pracoval jako řidič. Do důchodu odešel v roce 1984.

Není kraj nad tebe, drahá má vlasti

Josef Fajkoš zemřel v roce 2006. Na sklonku jeho života se mu podařilo dosáhnout restituce rodinného majetku, a především rehabilitace svého otce a sebe sama. Odškodnění za službu ve wehrmachtu odmítl, protože nechtěl být se službou v německé armádě spojován. Celý život se cítil být Čechem. Jeho lásku k vlasti připomíná i úryvek z básně, kterou složil a zapsal si 15. 2. 1945 ve francouzské Normandii: „…Není kraj nad tebe, drahá má vlasti, kterápak jiná zem ty dá mi slasti. Jenom v tvém náručí stál domek hezký, v němž mě má matička učila česky. Budeš ty, můj kraji, až se snad navrátím, podobný zas ráji, tak jako vždy předtím? Vzpomínám, vzpomínám v daleké cizině, zda zase uhlídám milé v mé otčině...“

Libuše a Josef Fajkošovi prožili šťastné manželství, měli tři děti, dceru a dva chlapce, dvojčata, z nichž jeden zemřel v dětském věku. Paní Libuše Fajkošová, přes všechny křivdy a nespravedlnosti, které její rodinu postihly, je přesvědčená, že „celý život byl pěkný“.

 

Podle vyprávění paní Libuše Fajkošové napsal Petr Zemánek, doplnila v říjnu 2012 Andrea Jelínková.