The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Faktorová (* 1923)

• narodila se 7. února 1923 v Sedlčanech

• její otec byl ševcem u dvora ve Vídni, po vzniku republiky se vrátil do Sedlčan a oženil se zde

• vystudovala obchodní akademii v Táboře

• za války pracovala jako účetní

• za války byly Sedlčany vystěhovány, rodina našla útočiště v Kamýku nad Vltavou

• zažila osvobození americkou armádou i postup ruských vojáků

• v době osvobození jí zemřela sestra

• po válce se mohli vrátit do svého vykradeného domu v Sedlčanech; opravili ho, ale vzápětí jim ho sebrali komunisté

• později pracovala v knihovně na sedlčanském děkanství

V květnu roku 1943 slyšeli v rozhlase, že Sedlčany se mají do tří měsíců vystěhovat. Daňkovi vlastnili velký obchod s obuví a nevěděli, kam boty dát. Schovali je tedy pod podlahu na půdě. Měli plný strop bot a kůží a mysleli si, že až je budou bombardovat, budou létat boty. 

Vlasta Faktorová pracovala ve firmě pana Sýkory v Sedlčanech, který její rodině nabídl byt v Kamýku nad Vltavou. Nebylo tam mnoho místa. „Ještě k tomu vystěhování. Najednou v květnu, byla jsem zrovna na rande u splavu, jsme slyšeli z obecního rozhlasu, hlásili, že Sedlčany se mají vystěhovat, a tak ještě s mým chlapcem jsme si říkali: ‚To není možné, jak by mohli okresní město, okresní úřad, soud, berňák, to všechno vystěhovat – to nemůže být pravda,‘“ nevěřila požadavku Němců pamětnice.

Přesídlenci byli povinni najít si nové ubytování sami, mimo území cvičiště. Většina se snažila zajistit si bydlení někde poblíž... S hledáním ubytování pomáhal Ústav pro péči o přistěhovalce, jenž byl původně zřízen pro obyvatele, kteří museli odejít z pohraničí. Ústav s pomocí dotazníku o ubytovacím prostoru zjišťoval volné prostory a tyto prostory pak kancelář nabízela přesídlencům. V případě zájmu vydala majiteli daného prostoru ubytovací příkaz. Přesídlenci získali domovské právo v obci, kam se přistěhovali poprvé. Zprvu bylo vysídlencům povoleno si s sebou odvézt veškeré movité věci. Později však byli nuceni veškerý majetek nechat na místě.

Stanné právo

Když bylo v platnosti stanné právo, nesmělo se po osmé hodině večerní vycházet z domu. Do Kamýku nejezdily autobusy, a tak lidé museli dojíždět na kole a v zimě třeba i na lyžích. Lidé, kteří pracovali v tehdy již vystěhovaných Sedlčanech, museli mít zvláštní průkaz, který se nazýval ausweis. Vždy, když jeli do Kamýku, tak na konci ulice stál voják a museli se prokázat. V roce 1944 na Dušičky přivezlo nákladní auto vystěhovalce a Němci dovolili místním lidem jít na hřbitov.

Příjezd Američanů

Během povstání byl Kamýcký most podminován. V neděli večer se lidé z rozhlasu dozvěděli, že vlasovci zachránili Prahu. Osmého května 1945 uslyšeli z ulice rámus a také děti, které volaly: „Američané jsou tady!“ Všichni vyběhli ven, kde stály dva džípy a byl tu jeden major. Na zahradě rostl bez a pamětnice ho šla utrhnout, aby Američanům poděkovala za to, že je osvobodili.

Vypálíme vám chalupu!

V noci u Daňkových v Kamýku někdo bušil na dveře. Byl to zarostlý černý chlap a říkal, že když ho nepustí dovnitř, vypálí jim chalupu. Do Kamýku přijely dva autobusy a v jednom z nich byly kůže na boty a ve druhém boty, takže bylo jasné, že Rusové kradou. Boty si vzali jako kořist a Vlasta Faktorová vzpomíná, že také znásilnili jednu její spolužačku. 

Jedenáctého září 1945 panovala velká vedra a sestra pamětnice onemocněla. Matka šla ještě ten den pěšky pro doktora a následně sestru odvezli do nemocnice. Nakonec však vážila pouhých dvacet kilogramů a brzy zemřela.

Rodina se později vrátila do svého domu v Sedlčanech, ale našla ho vykradený a zničený. V domě zůstala jen kamenná žehlička. Matka tenkrát chtěla raději zůstat v Kamýku.

Na závěr Vlasta Faktorová vzpomíná, jak se stala svědkem pádu amerického letadla: „My jsme viděli za plotem něčí zahrady ohořelé, nafouklé tělo letce. Americká ambasáda vyzývala všechny, kteří něco viděli, aby podali zprávu, a tak jsem jim to napsala. Mám od nich děkovný dopis, protože jejich rodiny pátraly po svých blízkých.“