Tomáš Fassati

„Osmašedesátej byl fantastickej tou svobodou, kterou my mladý jsme neocenili, protože my jsme nezažili nesvobodu. Když zažijete nesvobodu v deseti letech, tak nevíte, o co jde, prostě si stejně děláte, co chcete, že jo. Nicméně nás to obrovsky bavilo a já jsem tehdy založil takovej, dneska by se tomu řeklo spolek, ale tenkrát to byla tvůrčí organizace mladých fotografů, filmařů, divadelníků a výtvarníků – jmenovalo se to Dia-Film Praha. A tak jsme se prostě jako za účelem, abysme mohli vytvořit nějaký prostory, kde můžeme fungovat, dát dohromady nějakou techniku, která by nám sloužila atd. Navíc ty filmařský štáby nebo divadelní, to jsou vlastně týmy, že jo, to není jako fotograf, takže to bylo dobrý. A spoustu z nás, i mě, tenkrát strašně bavily reportáže z veřejnýho života, tak jsme dělali z toho bohatýho, pestrýho kulturního i politickýho života reportáže.“

„V podstatě byl jsem v tom nadšeným a samozřejmě nezkušeným věku, kdy prostě lidi jsou schopný si myslet, že změněj svět. A tak jsem na střední škole zorganizoval bojkot výuky ruského jazyka, neboť to byl jazyk okupantů. Protože to bylo ještě v období, kdy si dovolovalo proti okupantům nahlas vystupovat víc lidí, jednak to taky nebylo tak výrazný pro ty komunisty a jednak samozřejmě došlo k tomu, že... První inventura byla na pololetním vysvědčení. My jsme se to neučili, a když nás učitel ruštiny vyvolal k tabuli, aby nás vyzkoušel, protože samozřejmě z toho se dává známka, z toho se dělá absolutorium toho předmětu, tak jsme jenom vstali, řekli jsme: ,Jazyk okupantů se neučím,‘ a sedli jsme si, nešli jsme k tabuli. Tomu učiteli to bylo jedno a zapsal pětku. V tom pololetí jsme měli pětku a to se ještě nepropadá, ale ke konci roku už to začalo být vážný. Polovička z nás to vzdala, aby teda prošli dál, ale polovička z nás to nevzdala a vyhodili nás ze školy.“