The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Fechtner (* 1946)

• narodil se 15. února 1946 v Praze

• otec Václav Fechtner se účastnil bojů na řece Soča během první světové války

• po vzniku Československa nastoupil otec do Československé armády a působil v Komárně

• během druhé světové války byl otec zatčen gestapem a vězněn v internačním táboře Svatobořice

• po únorovém převratu byl otec zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu, vězněn ve Stráži pod Ralskem

• dědeček z matčiny strany Miroslav Knor pracoval jako správce majetku hraběte Karla Chotka na zámku Veltrusy

• matka získala díky blízkému vztahu s hraběnkou Livií Chotkovou středoškolské vzdělání

• Jan Fechtner kvůli rodinným poměrům čelil od dětství urážkám a ponižování

• po ukončení základní školy nastoupil v roce 1960 na lodní učiliště v Děčíně

• dálkově vystudoval strojní průmyslovou školu v Praze

• působil u Labsko-oderské plavby a pravidelně se plavil do východního i západního Německa

• od roku 1972 pracoval u Vojenských staveb na výstavbě pražského metra

• v roce 1977 si udělal kapitánské zkoušky a nastoupil do Státní plavební správy

• s manželkou Štěpánkou měli tři děti – Gabrielu, Štěpána a Jana, který zemřel

Jako mladý kluk se otec Jana Fechtnera – Václav – viděl na chemické průmyslovce. Místo kariéry po střední škole ale přišla první světová válka a on narukoval. Jeho pozdější rozhodnutí přihlásit se jako dobrovolník k nově vznikající československé armádě předurčilo život celé jeho rodiny na dalších nejméně padesát let. Zažil výstavbu opevnění v pohraničí, začátek druhé světové války, roky v internačním táboře, mučení v Domečku u Lorety a později i komunistické vězení.

Narodil se z radostného shledání rodičů po válce

„Když se tatínek vrátil koncem války z integračního tábora, shledání a radost rodičů byly tak silné, že jsem z toho vznikl já,“ začíná svůj příběh s úsměvem Jan Fechtner. Otci Václavu Fechtnerovi, jemuž věnuje pamětník velkou část svých vzpomínek, bylo tehdy jednapadesát, matce Miladě čtyřicet let. Doma měli manželé dvě starší děti.

Václava Fechtnera zatklo gestapo poté, co zjistilo, že jeho bratr Jan utekl za hranice a přidal se k britskému vojsku. Uvěznili jej v internačním táboře Svatobořice, ve kterém se shromažďovali rodinní příslušníci všech, kteří uprchli před nacismem nebo bojovali v zahraniční armádě, byli to zatčení v takzvané E akci (Emigration Aktion).

„Maminku tehdy pravděpodobně zachránila její Hochdeutsch,“ pokračuje Jan Fechtner. Hochdeutsch je spisovná němčina, která se dodnes v německých zemích používá ve formálním styku a maminka Jana Fechtnera ji perfektně ovládala. Milada Fechtnerová totiž vyrostla jako dítě na zámku Veltrusy, kde působil její otec Miroslav Knor jako správce majetku hraběte Karla Chotka. Hraběnka Livie Chotková neměla děti a přilnula k malé Miladě natolik, že jí zajistila středoškolské vzdělání v německém pohraničí v severních Čechách, a když se Milada později vdávala, dostala od hraběnky hodnotné svatební dary.

Karel a Livie Chotkovi byli poslední majitelé zámku Veltrusy. V roce 1942 uvalil protektorátní Pozemkový úřad na veltruské panství kvůli údajnému špatnému hospodaření Karla Chotka nucenou správu. Zámek německá armáda přeměnila na pracovní tábor pro německé dívky a hrabě Chotek tak přišel o většinu majetku. Hned po skončení války museli manželé opustit zámek ve Velkém Březně a zanechat všechny šperky a cennosti a stát jim na základě Benešových dekretů zkonfiskoval veškerý zbylý majetek. V srpnu stejného roku opustili vlast a odjeli do Bavorska, kde dožili na zámku Blumenthal v blízkosti Mnichova. V tomto zámku fungoval jakýsi domov pro starší šlechtice vysídlené z jejich panství ve východní Evropě. Hraběnka Chotková už Miladu nikdy neviděla.

Rodina Václava Fechtnera – tehdy důstojníka československé armády – se naopak po konci války těšila na nový začátek. Místo toho ale přišla ještě větší muka.

Z chemické průmyslovky rovnou do bojišť 1. světové války

Václav Fechtner se narodil v roce 1895 do rodiny truhláře ve Veltrusích. Jako jeden z jedenácti dětí ještě stihl vystudovat chemickou průmyslovou školu v Praze, ale hned po vypuknutí první světové války musel narukovat. Nastoupil jako kadet do Vídně, vystudoval tam na ženijního důstojníka a byl poslán na frontu. Nejprve jej přidělili na ruskou frontu, ale kvůli častým dezercím české vojáky rakouská armáda stahovala zpět a tentokrát Václava poslali na jih. „Táta mi toho moc neřekl, opakoval vždy, že se tam děly jen strašné věci a to mi vyprávět nechtěl. Všechny vzpomínky mám zprostředkovaně od mámy. Od ní vím, že bojoval na řece Soča, což bylo hraniční pásmo mezi italskou a rakouskou frontou,“ vypráví Jan Fechtner.

V místech dnešní slovinsko-italské hranice se v letech 1915–1918 odehrálo jedenáct bitev, ve kterých padlo přes půl milionu vojáků a mezi nimi více než 30 tisíc Čechů. Václav Fechtner měl štěstí a jako jeden z mála útoky přežil. Do života si ale odnesl trauma. „Používali tehdy novinku, což byly plynové granáty. Byl jsem tehdy mladý pubertální kluk a měl jsem z toho strašnou legraci, ale jednou se stalo, že nám doma začal unikat plyn. Táta to ucítil a celý se začal chvět a panikařit. Máma nám potom vysvětlila, abychom se nesmáli, že zažil ve válce plynové útoky. Tehdy ještě nebyly plynové masky, vojáci používali pomočené hadry jako ochranu. Do té doby končily plynové útoky obrovskými ztrátami,“ popisuje pamětník zprostředkované otcovy vzpomínky.

Otec Jana Fechtnera vzpomínal na nedostatek jídla, na nebezpečný a složitý terén v horách a na nesmyslnost zákopových bojů. „Všechnu těžkou techniku museli rozebírat a tlačit do kopců, jinak se tam nedalo pohybovat. Zajímavé taky bylo to, že součástí bojů bylo hodně Maďarů. Otec jako důstojník musel mít u sebe vždy maďarsko-německý slovník, protože Maďaři si prosadili, že budou dostávat příkazy v maďarštině. Tak si umíte představit, jak ty boje vypadaly, když ještě musel studovat, jak se co řekne maďarsky,“ vysvětluje Jan Fechtner.

Dobrovolníkem v Československé armádě

Hned po vzniku Československa se Václav Fechtner přihlásil jako dobrovolník do nově vzniklé Československé armády. „Když rakouské vojsko po konci války odzbrojili, vrátil se táta domů a tam zjistil, že mezitím zemřel jeho otec. Uvědomil si, že by sám neuživil své sourozence, proto se rozhodl, že v armádě zůstane. Přihlásil se tehdy jako dobrovolník do bojů proti Maďarům na Slovensku. Působil proto v Komárně asi dva roky,“ říká Jan Fechtner.

Ve 20. letech si ještě Václav Fechtner doplnil důstojnické vzdělání v Hranicích na Moravě. Při jedné cestě domů do Veltrus se potkal s Miladou a záhy se oženil. V pevnosti v Komárně prožili novomanželé nejšťastnější období. „Bohužel pak přišlo rodinné neštěstí. První dvě děti, které měli, zemřely. To maminku zničilo. Poté se narodil bratr Václav. Jeho první vzpomínky z dětství jsou na nešťastnou maminku, která se tehdy upínala ke hře na piáno. Táta v Komárně zůstal až do roku 1937,“ vzpomíná pamětník.

V té době Václava Fechtnera armáda odvelela do Deštné v Orlických horách. Působil jako velitel jednoho z nově vznikajících opevnění v německém pohraničí. Společně s otcem se stěhovala celá rodina. Podle vzpomínek pamětníka zůstal jeho otec v oblasti ještě půl roku po obsazení Německem a podílel se na odzbrojování pevností. Po německé okupaci působil Václav Fechtner do té doby, než byl zatčen gestapem, jako úředník v Praze.

Václavův bratr Jan rovněž působil jako důstojník v Československé armádě. Před nacismem se ale rozhodl uprchnout a jeho útěk zapříčinil zatčení rodinných příslušníků. „Strýc utekl přes Chorvatsko, které bylo silně fašistické. Chtěl se připojit k anglickým jednotkám v Alexandrii. Dostal se tam jako černý pasažér na nějaké lodi. Strýc byl stejně jako otec vystudovaný chemik a Britové jej poslali do Indie, kde se podílel v tamních laboratořích na výzkumu vojenských zbraní,“ vypráví strýcův příběh Jan Fechtner. Strýc tam zažil útoky japonských jednotek. Po konci války byl stejně jako bratr Václav odsouzen a uvězněn. Komunisté jej a jeho znalostí později využili pro chemický a vojenský výzkum. 

Poúnorové čistky a dva roky v kriminále

„Když se táta vrátil z tábora ve Svatobořicích, ani se doma moc neohřál a začala revoluce. Přišli si pro něj, protože věděli, že je voják, a šel velet k bojům na bubenečském nádraží. Čelili mimo jiné útokům německých jednotek usídlených v Zámečku ve Stromovce. Němci chtěli zachránit zdravotnický vlak se zraněnými německými vojáky,“ popisuje Jan Fechtner poslední válečné dny v Praze. On sám jako dítě s kamarády prozkoumával místa v okolí Stromovky: „U Stromovky je odbočka Vltavy, takzvaná Malá říčka, tam když jsme se jako děti potápěli, jsme kolikrát našli nějaké zbraně, které nám dospělí okamžitě zabavili. Když se to pak dozvěděla policie, naházela do řeky stohy ostnatých drátů, aby se k tomu nikdo nedostal.“

Po válce nastoupil otec na pražské velitelství, kde záhy začaly čistky. „Byli jsme jednou na procházce, vrátili jsme se domů a najednou otevřel chlap v koženém kabátě a vtáhnul nás hrubě dovnitř. Rodina seděla v koutě, máma brečela, děti vykulený. Řvali na otce, všechny šuplíky v bytě vysypali. Chytli jej a odvedli z bytu pryč. Dva roky jsme ho neviděli. Až po mnoha letech jsme se dozvěděli, že jej odvezli do Domečku u Lorety. Mého tátu uvázali za nohu, visel hlavou dolů v jeho cele nebo ho vůbec nenechali spát. Čekali nějaké přiznání. Dokonce chtěli tátu vytáhnout z okna, ale na poslední chvíli jej neshodili. Dozvěděl jsem se to ne od něj, ale od jeho kamarádů, které tam mučili s ním,“ pokračuje Jan Fechtner.

Václava Fechtnera zatkli komunisté z důvodu provokatérství a v roce 1951 jej uvěznili. V rozsudku z 23. srpna 1951 podepsaného plukovníkem Františkem Krychtálkem stojí: „Rozsudkem nižšího vojenského soudu v Praze č.j. VT 72/51 II byl jste odsouzen za neoznámení trestného činu podle § 164, odst. 1. tr. zákona k trestu odnětí svobody na 2 roky a podle § 48 ve znění § 44 odst. 2 cit. zák. vyslovena ztráta čestných občanských práv na dobu 5 let. Výrok o ztrátě čestných práv občanských zahrnuje v sobě ztrátu vojenské hodnosti.“ Rozsudek dále uvádí, že Václav Fechtner má nadále užívat pouze hodnosti vojína v záloze a že mu stát pozastavuje veškerou do té doby vyplácenou penzi. Václav Fechtner strávil ve věznici Stráž pod Ralskem dva roky. Když se vrátil, nastoupil jako pomocný skladník v ČKD a matka Milada pracovala jako pomocná dělnice v továrně Tesla. Jejich syn Jan Fechtner má na dobu 50. let převážně špatné vzpomínky. Potýkal se se šikanou a ponižováním ze strany učitelského sboru, učitelky jej ukazovaly jako příklad dítěte zrádce národa. „Když jsem šel do první třídy, pamatuju si na ředitelku, která byla fanatická soudružka s pionýrským šátkem na krku. Ta když se dozvěděla o mé rodině, vzala mě za ruku a obcházela třídu po třídě a ukazovala mě jako syna zrádce národa. Nejhorší bylo, že toto se zafixovalo dětem a já se dostal do špatné pozice, všichni se na mě koukali jako na někoho podřadného. Nebrali mě ani na výlety, ani na školy v přírodě,“ vypráví pamětník.

Zproštění viny přišlo po roce 1956

Na základě zkušeností v pražské škole se Jana Fechtnera ujala rodina žijící u Veltrus. Několik let strávil ve škole v Hostíně u Vojkovic, kde učila jeho teta. Na léta strávená tam, navíc v blízkosti babičky stále žijící ve Veltrusích, vzpomíná Jan Fechtner jako na nejkrásnější období v dětství. Pamatuje si ale i na návštěvu otce ve věznici začátkem padesátých let. „Vybavuji si zamřížovanou místnost. Dodnes si vzpomínám na prkna v místnosti natřené vyjetým olejem. Místnost byla přehrazená na dvě poloviny a zakázali nám mluvit. Přivedli tátu, chvíli se na sebe s mámou koukali, nikdo nesměl promluvit, bylo to strašné pro nás pro děti. Asi nám tím chtěli dokázat, že ještě žije. Nepochopili jsme to,“ říká pamětník. Krátce nato otce propustili.

Nižší vojenský soud projednal jeho případ znovu v roce 1956. V dodatečných materiálech je uložen rozsudek, který zprošťuje Václava Fechtnera viny a uvádí se v něm: „Žaloba kladla obviněnému Václavu Fechtnerovi za vinu, že začátkem října 1950 byv požádán Věrou Horovou, členkou protistátní organizace, o seznam jmen nespolehlivých důstojníků, s jejichž pomocí pro zvrácení lidově demokratického zřízení republiky by se dalo počítat a dozvěděv se od ní, že takovýto seznam má být odevzdán jistému důstojníkovi, který byl do ČSR vyslán cizí zpravodajskou službou, tyto skutečnosti nehlásil příslušným orgánům.“

Díky rozsudku se dozvídáme detaily z doby po zatčení Václava Fechtnera. Uvádí se například výpověď Fechtnera, ve které říká, že mu během vyšetřování byly kladeny sugestivní otázky a i když vypověděl jinak, napsal si tam vyšetřující orgán to, co tam chtěl mít uvedeno. Dále z výpovědi zařazené v dokumentaci z rozsudku stojí, že Václava Fechtnera a mnoho dalších důstojníků z předválečného období v roce 1950 poslali do civilu, aby uvolnili místo těm s komunistickým smýšlením. Detailně popisuje i poměry ve vyšetřovací vazbě: „Vyšetřovací vazba na velitelství oblasti byla hrozná. Při přivedení do vyšetřovací vazby byl příslušníky stráže bit. Jako doklad nelidského jednání uvedl obviněný Fechtner případ spoluvyšetřovatele Thurzy, který se vymočil na cele a on musel toto vylízat. Téměř po dobu čtyř měsíců nesměl ve vyšetřovací vazbě chodit, ale pouze sedět.“

Václav Fechtner pak pracoval až do rehabilitace v šedesátých letech, kdy mu byl přiznán starobní důchod a navrácena vojenská hodnost. Díky rehabilitaci se mohly do normálního života navrátit i jeho děti. Jan Fechtner se až tehdy mohl dostat do posádky lodí mířících za československé hranice a matka Milada mohla místo dělnických profesí získat na základě dosaženého vzdělání místo úřednice na Okresním podniku bytového hospodářství v Praze.

Za klukovským snem mezi lodě

Ve vzpomínkách Jana Fechtnera na dětství se střídají pocity bezstarostnosti a štěstí u babičky na venkově s pocity strachu a ponížení v pražské škole. Tatínkovo věznění začátkem 50. let na něj mělo velký dopad, přesto se nepříjemné pocity snažil potlačovat a najít si svou cestu v životě. Po dokončení základní školy si chtěl splnit své klukovské přání – za každou cenu se chtěl dostat k lodím. Už jako dítě se potloukal po holešovickém přístavu a často nasedal na dopravní lodě s rodinným známým a nechal se vozit dál za Prahu a domů se vracel vlakem. „Neměl jsem moc dobrý prospěch, tak jsem se rozhodl jít v roce 1960 na lodní učiliště do Děčína. Máma byla docela ráda, ale ty reakce sousedek, které varovaly maminku, že budu mezi samými opilci a santusáky, to jste měli vidět,“ usmívá se Jan Fechtner. Jeho první zážitky byly vesměs opačné, ve škole panoval tvrdý režim, včetně rozcviček, večerek, učňové museli mít upravený oděv i vlasy.

Po dokončení učiliště si Jan Fechtner doplnil ještě večerní studium na strojní průmyslové škole v Praze. V té době už pravidelně jezdil s lodní dopravou a i když původně nemohl vyjíždět do zahraničí, později se mu povedlo přesvědčit nadřízené o opaku. „Měl jsem akorát problémy, že mě nechtěli pouštět do zahraničí na lodi. To jsem pak musel vysvětlovat a obhajovat u kádrováků, dokazovat, že byl táta rehabilitovaný. Nebyl jsem nikdy ve straně a lidem bylo divné, že můžu jezdit, i když nejsem ve straně. Ptali se, jak je to možné, že jako nestraník jezdím na Západ, ale naštěstí jsem měl dobrého šéfa. Asi jsem byl natolik dobrý, že mě na ty cesty posílal, i když se to stranickým buňkám nelíbilo.“ Před každou plavbou na Západ měla celá posádka povinné pohovory, kde je varovali před kontakty se západními posádkami, školili je, aby nenaletěli letákům nebo špiónům. Všichni museli také opakovaně vyplňovat dotazníky, zda nemají v zahraničí rodinné příslušníky: „Měl jsem tehdy dvě sestřenice ve Švýcarsku, tak jsem to celou dobu utajoval a vždy jen trnul, aby na to nepřišli,“ uvádí Jan Fechtner.

Za hranice pneumatiky a plechy, domů banány a pomeranče

Šedesátá léta prožíval Jan Fechtner jako mladý „šífák“ a o politiku se nijak zvlášť nezajímal. Český slangový výraz „šífák“ nebo „šífr“ pochází z německého výrazu pro plavce na lodi „der Schiffer“. Život se mu tehdy odehrával mezi plavbami. „Tehdy nefungovaly žádné turnusy, takže se stalo, že se člověk třeba měsíc nedostal domů,“ vzpomíná Jan Fechtner. Poté, co otce rehabilitovali, mohl Jan Fechtner vyjíždět na plavby i za československé hranice, tedy do přístavů ve východním i západním Německu. První plavbu absolvoval v roce 1963. Vzpomíná, jak část výplaty získával on a jeho kolegové v zahraniční měně a jak si vždy užíval nakupování kvalitního zboží v Německu: „V Magdeburgu (bývalá NDR) bylo velmi levno, takže jsme vždycky co nejvíc běžného zboží nakoupili tam a západoněmecké marky jsme šetřili do Hamburgu (bývalá NSR), kde jsme si na takzvaných kulturních lodích nakupovali džíny, pravé značkové svetry na loď a šífáckou čepici, tu ještě dodnes mám. Taky jsme popravdě nakupovali rum.“

Plavby do zahraničí si užíval, někdy se plavci takzvaně propůjčovali na posádky východoněmeckých lodí a Jan Fechtner toho rád využíval. Naprosto ho fascinoval německý pořádek. „Ač se mi zdálo, že na našich lodích vše fungovalo a byl dril, tak na německých to bylo vše ještě o level výše. Když přišel kapitán na loď, každý hned věděl, co má dělat, rozkaz se vykonal okamžitě, a když se spouštěla kotva, tak letěla dolů bez diskuze. To u nás nefungovalo. Kotva se na našich lodích pouštěla pomalu, protože kotevní navijáky byly poloautomaty a každé vytahování kotvy byla obrovská dřina, takže proto šífáci nechtěli kotvy spouštět naplno.“ Z Československa se za hranice nejvíce převážely pneumatiky, náklady plechů nebo boty. Naopak z německých přístavů do ČSSR pluly dodávky tropického ovoce včetně banánů a pomerančů. „Ovoce se vozilo do skladů v Praze. Šéf skladů to dělal tak, že jednu bednu ovoce automaticky odepsal na loď posádce, protože zjistil, že mu ovoce rozkrádá. Nejprve jsme si od něj nejraději brali banány, ale pak jsme zjistili, že pomeranče vydrží mnohem déle,“ vzpomíná Jan Fechtner.

Kontakty se Západem pro něj byly ze začátku jako zjevení: „Připadali jsme si jako světáci, i když jsme byli obyčejní šífáci. Myslím, že jsme měli i nadstandardní platy, pracovali jsme hodně přesčasy a částečně jsme byli placení v markách. Říkali jsme si tehdy o sobě stejně jako horníci – já jsem šífák, kdo je víc.“ Dnes si už zpětně uvědomuje, že ve srovnání s německou posádkou dostávali Čechoslováci jen zlomek jejich odměny. „Když jsme se setkali s Němci a já jim říkal, že jsem dostal 25 marek za službu, vysmáli se mi a řekli, že oni mají za stejnou práci 100 marek. To jsme si uvědomili až mnohem později, že zbytek našich výplat šel někomu úplně jinému,“ vysvětluje. I když za dobu působení u plavby zažil několik situací, že někdo z posádky utekl z lodi za účelem emigrace, on sám nad tím z osobních důvodů nikdy nepřemýšlel. Nechtěl připustit, že by za sebou nechal celou rodinu. Na sklonku roku 1967 se Jan Fechtner oženil se Štěpánkou Vodovou. Později spolu měli tři děti – Gabrielu, Štěpána a Jana, který zemřel. Jan Fechtner nikdy nevstoupil do KSČ.

Srpnové dny 1968 jsme prožívali se strachem

Když přišla srpnová okupace, byl právě Jan Fechtner doma v Praze. Rodina, tehdy žijící v Gothardské ulici pod sovětským velvyslanectvím, sledovala s obavami hemžení tanků a obrněných vozů v blízkém okolí. Otec Václav Fechtner – bývalý voják – nemohl jen sedět doma. „Otci to nedalo a pořád se motal okolo tanků. Já tehdy chodil pěšky Stromovkou do přístavu v Holešovicích. Pamatuju si, jak Sověti hledali v přístavu tankovou loď, to se ještě benzín do Prahy dovážel v lodích. Nikdo jim neřekl, že tankové lodě nemohly nikdy parkovat přímo v přístavu, takže ji ani nemohli najít. Jinak ve Stromovce na místě, kterému se říká Růže, byl jejich tábor včetně polní kuchyně,“ vzpomíná Jan Fechtner na srpen 1968. Co přišlo potom, bylo naštvání a zklamání.

V roce 1972 začal Jan Fechtner pracovat pro Vojenské stavby. Se svým týmem vyprojektovali sací bagr, ale další vývoj Ministerstvo obrany zastavilo s vysvětlením, že podobné stroje nepotřebují. Jako technik pak vedl montáže těžních věží a těžního zařízení na stavbě pražského metra. V této práci potkal Jan Fechtner mnoho odborníků, kteří po srpnu 1968 přišli z politických důvodů o vedoucí pozice a skončili právě u metra. „Tihle chlapi si dokázali se vším poradit. Kolikrát nedorazil materiál ze Sovětského svazu – a co oni vymysleli, to bylo obdivuhodné,“ říká pamětník. Když zažil pod zemí několik nebezpečných situací, rozhodl se pro návrat k plavbě. V roce 1977 nastoupil do Státní plavební správy, kde po složení kapitánských zkoušek prováděl technické kontroly a registrace nových lodí a garantoval, že je na lodi vše v pořádku a může se uvést do běžného plavebního provozu. Tam zůstal až do odchodu do penze v roce 2008.

„Labsko-oderská plavba po změně režimu přišla o zakázky a tím vše začalo upadat. Kdysi v Děčíně pod zámkem to byla pýcha plavby, stála tam jedna loď za druhou. Lodě se potom buď rozprodaly, anebo daly do šrotu, a když se podíváte do Děčína dnes, zjistíte, že už jen stěží vidíte projet loď. Je to smutné sledovat, že naše profese mizí,“ uzavírá Jan Fechtner. Do budoucna se i přesto a přes zdravotní potíže dívá s optimismem: „Celý život mám rád historii a od starých Římanů jsem si vzal jedno moudro – a to je jejich stoicismus. Nebránili se tolik přírodě. Všímám si, že lidem často stačí maličkost a hned se hádají a mstí. Lidé si mají odpouštět a najít společnou řeč,“ přeje si pamětník.