The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Fedorko (* 1921  †︎ 2016)

• tatínek brání Podkarpatskou Rus

• první pokus o útěk přes hranice

• druhý pokus o ilegální překročení hranic a zatčení

• 1943 vstupuje do československé armády

• Sokolovo, Buzuluk, Dukla

• po válce inspektorem na Ministerstvu národní obrany

• zemřel 22.6. 2016

Tatínek zemědělec

Michal Vasilevič Fedorko pochází ze zemědělské rodiny. Jeho otec byl na podzim roku 1938 zatčen, protože pracoval pro zpravodajskou službu. Maďarská armáda ho chytla a zavřeli ho do Niraházu, ovšem poté SOS chytla 350 maďarských vojáků, a tak byl vyměněn. Vrátil se domů, ale situace ve vesnici byla zlá, Maďaři na ni útočili, a tak se dostal do bojů. Dostal se až k hranicím s Rumunskem. Tam boje skončily a vrátil se domů, byl zatčen podruhé a zavřeli ho do Ilšavy. Po měsíci ho pustili, ale musel se dvakrát týdně hlásit na četnické stanici. V té době Michal studoval na gymnáziu.

„A teď když Maďaři útočili na naše území, tak zase naši lidi dostali zbraně a táta taky a bojovali. To už se Maďaři dostali do obce na okraji vesnice. U nás byla vinice, ve vinici byli a tam byla taková rokle a tam bylo mnoho Maďarů a měli velké ztráty, a tak toho nechali a postupovali směrem na Rumunsko. (A kdo vám dal ty zbraně?) Armáda dala zbraně. SOS. Spolehlivým lidem dala zbraně. Táta taky s armádou ustupoval. Přijeli k rumunským hranicím a tam už byli odsazeni, tak pušku zahodil a vrátil se domů. Ty lidi, co zůstali ve vesnici, tak pozavírali a hrozně mlátili Maďaři. A stanné právo tam bylo - u nás ve vesnici, kvůli tomu, že měli velké ztráty. A tátu hned, jak se v noci vrátil domů, tak ho chytili a hned zavřeli do Ilšavy do věznice a kolem měsíce pak ho pustili, protože na to byl zákon - jako voják, tak nemohli nic, tak ho pustili, ale dvakrát týdně se musel hlásit na četnickou stanici.“ (04:13)

Pokusy o přechod přes hranice

Když byla Podkarpatská Rus zabraná celá Maďary, nemohl Fedorko kvůli tatínkově minulosti jít dále studovat. Rozhodl se tedy, že odejde s dvěma Poláky přes hranice do Sovětského svazu, protože tam už měl být klid. Jenže na hranicích je Rudoarmějci chytli a odvedli zpět.

„Tak oni měli na vlak a já musel domů pěšky. Tři dny jsem šel domů pěšky. A přijel jsem a přenocoval jsem jednu noc, tedy dvě noci a do Mukačeva na tržnici tak mě vzali na povozu a v noci jsem domu přijel. Naši spali. Zaklepal jsem na okno a kdo to je a hned se oblékl a museli ti lidi, když jsem se vrátil, aby to neprozradili.“

Protože nechtěl vstoupit do maďarské armády, šel pracovat do lesa na pilu. V roce 1940 odjel do Mukačeva stavět maďarské kasárny, přidal se k místním převaděčům přes hranice a byl zatčen za špionáž a ilegální přechod přes hranice.

„Tak jsem se dozvěděl v Mukačevě a tak jsem sehnal jednoho z vesnice kolegu a tak jsme se sebrali, jmenovalo se to Ženiju a tam dělali Maďaři kasárna. Tak jsme přijeli vlakem a tam již tajný nás hned kontrolovali a že jsme neměli žádné povolení a já jsem na něj spustil maďarsky (maďarský komentář). Jo hlaste se u vedoucího. Tam základy se dělaly, teplo bylo, těžká práce. Maďarsky jsme říkali, že hledáme práci. Tak tam jsme začali dělat základy a teď ten vedoucí teďka zavolal a říkal: Chcete utíkat do Ruska? A já: Ne. Chceme si vydělat peníze. Co bych tam dělal, tam zavírají, takhle na něj. Jé, já vás potřebuji, já vás budu platit, nemusíte dělat a budete chodit, tam se organizují tlupy do Ruska a budete chodit a říkat mně jména a já vás budu odměňovat. Ježíši Maria! Když jsem přišel na tu stavbu a tak jsem jim to řekl: Kdyby vás někdo volal, tak aby jste věděli, že je to zakrytý nepřítel – Němec, tak pozor na něj. Tak jsme potom začali chodit pod les a tam ti kluci křičeli: Pojď do Ruska! A já: Mlčte, vždyť tě pozavírají. Budeme se scházet a budete dostávat informace. Tak jsme ve vesnici, tam restauraci a tam jsme to zkoumali. A tam jsme říkali: A všichni vedoucí jsou fašisté, tak vás pozavírají. Oni vysílali ty své lidi, kteří to sledovali. Tak potom jsem zjistil průvodce a dali jsme mu jména dalších vedoucích. Tak převáděl přes hranici. A jak převáděl přes hranici, tam zase nás zadrželi a hned zase do Skolje, ze Skolje do věznice, která se jmenovala Strih a ze Strije potom do Starověstku, to byl klášter, a vyslýchali.“

Dostal tři roky nucených prací (vězení ve Skolji, v Strihu, Charkov, nakonec Volkuta na Sibiři). Byl osvobozen dříve (na intervenci generála Píky) a přihlásil se do armády v lednu 1943.

„Píka se zasloužil o to, že nás propustili z těch lágrů. Hodně lidí tam poumíralo, a tak jsem se dostal do Buzuluku. Takže to je jeho klad. Kolikrát jsem jej viděl, na frontě jsem jej viděl, v Buzuluku. Výborný člověk.“

Boje

Připojil se k československým vojákům, zúčastnil se bojů u Buzuluku (zde absolvoval poddůstojnickou školu) a o Sokolovo (jako pozorovatel). „ Říkám, že jsem utíkal, že budu bojovat proti fašistům. A vůbec jsem nevěděl, kde je armáda, že v Buzuluku se něco děje. A on říká charšo: Pošlem vás do Buzuluku. Tam jsou vaši, tam vaši vojáci. Tak tam nás soustředili z celé Sibiře, celý vlak asi tisíc, že jsme přijeli do Buzuluku, asi měsíc jsme cestovali a zima hrozná byla. Měsíc jsme cestovali a tam už byl prapor a my jsme se dostali v únoru a ten již v únoru odjeli do Sokolova a tam se zúčastnili těch bojů o Sokolovo.“

V Novochoperskupůsobil jako velitel 1. družstva 1. čety. Poté byl vybrán na štáb jako instruktor- pozorovatel. Dále se zúčastnil bitvy u Kyjeva (jako průzkumný tým).

„A tam bylo obklíčeno asi pět sovětských divizí a my jsme měli ten úsek asi pěti kilometrů držet, aby to Němci neprolomili. Buzovka se to jmenovalo. Pěkná vesnice. Terén klesal a tam byla říčka, most byl a terén stoupal a tam byli Němci i tanky a tam byla vesnička a tam jsem měli vybudovánu pozorovatelnu na vysokém domě a tam jsem měl telefon a podával jsem zprávy, aby naši dělostřelci a zpravodajci palbu, a naši, když zahájili palbu, tak ti Němci se schovali a teď najednou jeden nasedl do auto a utíká pryč na autě. A taky do toho zásah do toho auto nebyl a nic se mu nestalo. A najednou druhého dne nálet. Velký nálet byl. Asi tak 15 až 20 letadel. Štuky a Messerschmidty. Tak jsem hned hlásil zpravodajcovi, a co mám dělat. Hned jsem měl střílet. Když utočili, tak jsem měl vystřelit červenou raketu. A co mám dělat teď? A on, abych vystřelil bílou světlici. Tak jsem vystřelil bílou světlici a náhodou se to trefilo, že to byl přední okraj německé obrany. A letadla se vrátila.“

Poté odjel na frontu na Dukelský průsmyk. „A potom jsem jeli na frontu na Dukelský průsmyk. Shromáždění jsme byli asi 15 kilometrů severně od Krosna. Tam velitelem polní brigády byl Ludvík Svoboda. Tak on nás instruoval, že budeme útočit ve směru na Prešov a pátého dne máme osvobodit Prešov. Takhle zkráceně, a že budeme bojovat za Prahu a Bratislavu a za Užhorod. No takové. No, tak teď byla jediná z toho lesa cesta, která vedla na Dukelský průsmyk. Dostal jsem za úkol velitelskou četu vést.“

Dále Machnovka. „Potom jsem utočili na Kobylany a Helenovku, Halacovku a dostali jsem se až na kótu 534. V Helenovce, tam byly domky a střelba byla hrozná, a to bylo v lese, utočili do kopc a tak jsem se dostal k tomu domku. Tam byly před domkem zahrada a tam byly stromy, jablka a švestky a nemohl jsem si utrhnout, jenom ležet a v domku byli Němci. Ještě že mě neviděli. A teď Němci ustoupili, a když se dostavili naši a zašli do toho domku, a vidím plno konzerv, na oknech, plno jídla. Báli jsme se, že je to otrávené. Hledali jsem kočku, psa, nikde nic, tak jsme to nechali a dostali jsem se na tu kótu 534, tam se budovala obrana. Na stromech bylo plno ovoce, a tak jsem kolikrát si vylezl na strom a trhal ovoce, švestky a tak dále. A teď Němci spustili palbu, tak ze stromu dolů. Plno bylo jablek. Tak to se všechno snědlo a už tam nebylo nic. A ta kóta přecházela z ruk do ruk. My jsem útočili. My jsme odrazili. Několikrát se vyměnil majitel kóty. Někdy dvakrát za den, někdy až druhý den. A po levé straně, my jsme byli na pravé, byla vesnice Ilja. Tak na tu vesnici Ilju, rovinka byla, pěkná tráva byla a říčka a kolem té říčky jsme utočili v noci na tu Ilju. A tam v noci, tam jsem nic nevypozoroval. To všechno bylo skryto ve stodolách a zahradách, že se to nedalo zjistit.“

Byl vyznamenán za chrabrost, dostal Válečný kříž. V boji byl dvakrát zraněn.

Inspektor na ministerstvu

Po válce pracoval pan Fedorko od roku 1953 ve Svazarmu, poté dělal dvanáct let kontrolní činnost na Ministerstvu národní obrany a v roce 1967 odchází z armády.

„A oni mě zavolali a nic a oni mně nabídli, že jsem byl jako na ministerstvu, ale samé díry jako velitel praporu do školy do gymnázia, nebo jako velitel roty, ale to byla posádka, kde jsem nechtěl, protože kluk chodil do průmyslovky. Tak pořádné místo jsem šel na posádku a potom jsem čekal, v osmašedesátém roce až se uvolní tabulka, ale to se neuskutečnilo a do 55(let) mě nechali sloužit v komisi na 255. A ani když jsem onemocněl, tak jsem odešela v nemocnici se mnou chtěli udělat přezkum, ale nic, a tak jsem odešel z armády.“