The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Petr Feldstein (* 1943)

• narodil se 8. prosince 1943 v Praze

• otec Walter Feldstein židovského původu, internován v Lípě a Terezíně

• otec byl překladatelem a členem Svazu spisovatelů

• 1960–1966 studoval Petr Feldstein žurnalistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy

• byl redaktorem a šéfredaktorem týdeníku Student v letech 1965–1968

• od roku 1977 pracoval pro Státní závodiště

• v roce 1990 se stal šéfredaktorem sportovního zpravodajství v Československé televizi

• napsal řadu knih se sportovní tematikou a fejetony

Po druhé světové válce prožíval Petr Feldstein dětství v Praze na Letné. Díky otci, který byl překladatelem, mohl jezdit na zámek Dobříš a potkávat známé spisovatele. Tatínek ho také pravidelně bral na sportovní utkání, dokonce navštívili stadion v Houšťce, kde běhal Emil Zátopek. Malý Petr tehdy nemohl tušit, že v jeho životě se zaujetí pro sport propojí s literaturou a že se později s mnoha slavnými sportovci, včetně Zátopkových, bude znát osobně. Petr Feldstein se stal v 60. letech redaktorem týdeníku Student, později všestranným novinářem, dokumentaristou a spisovatelem.

U nás v domě bydlel atentátník

Petr Feldstein se narodil 8. prosince 1943 v Praze matce Boženě, roz. Bláhové, a Valteru Feldsteinovi. Otec byl židovského původu a po vystudování Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) krátce působil na Podkarpatské Rusi, poté na gymnáziu v Praze. Matka byla z české rodiny, rodiče se vzali v roce 1938. Za druhé světové války musel otec Petra Feldsteina jako člověk ze smíšeného manželství nejprve pracovat v lomu v Kladrubech, od prosince 1943 do února 1945 ho internovali v táboře v Lípě u Havlíčkova Brodu, poté uvěznili v Terezíně. V Lípě šlo o takzvaný „přeškolovací“ tábor, který byl umístěn v zemědělském statku, ve skutečnosti však vězně odtud posílali do Terezína a jiných koncentračních táborů.[1] Z Terezína se pak Walteru Feldsteinovi podařilo uprchnout krátce před příchodem sovětské armády. Jeho rodiče však odjeli jedním z prvních transportů v roce 1941 do Lodže, kde zahynuli.

Maminka Petra Feldsteina zůstala po sňatku v domácnosti, v roce 1946 se jí narodila ještě dcera Božena. Pocházela z obce Kalná u Soutic a poblíž vodní nádrže Švihov přebývala od ledna 1944 s malým Petrem v chatce. „ Bylo mi 16 měsíců a prý jsem se tatínka velice bál, potom se to poddalo,“ říká o setkání s otcem po válce pamětník. Rodina se po návratu do Prahy nastěhovala do bytu v Kamenické ulici na Letné a oba rodiče vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Mezi nájemníky domu si Petr Feldstein vybavuje zejména Aloise Šťastného, který v roce 1919 provedl atentát na tehdejšího ministerského předsedu Karla Kramáře.

Chtěli jsme ve společnosti něco změnit

Na Letné nastoupil Petr Feldstein na základní školu předčasně, dříve než mu bylo šest let. Díky otci, který pracoval do roku 1953 jako ústřední tajemník svazu zaměstnanců v kultuře, byl  členem Svazu spisovatelů a jezdil na zámek v Dobříši, mohl Petr Feldstein potkat řadu osobností kulturního života, např. Jana Drdu, Norberta Frýdu, V.V. Štecha nebo tehdejšího ministra kultury Zdeňka Nejedlého. „Tam byl obrovský dlouhý stůl, kde seděli kulturní pracovníci, a na jednom konci seděl nejstarší účastník, Zdeněk Nejedlý, a na druhém konci proti němu v čele jsem seděl já. Pamatuju si ho jako takového hodného dědečka,“ vzpomíná si Petr Feldstein. Silně jej ovlivnil také otcův vztah ke sportu, zejména návštěvy fotbalových utkání a atletických soutěží.

Ještě před maturitou na jedenáctileté škole udělal Petr Feldstein jako šestnáctiletý přijímací zkoušky na žurnalistiku na FF UK. Začátkem studia v červenci 1960 musel odjet na šestitýdenní brigádu k Františkovým Lázním, která pro něj byla zkouškou samostatnosti. „Brigáda v Horní Vsi byla zásadní, byl jsem trochu mamánek, ale mně ta brigáda pomohla,“ říká pamětník. Již v té době byl členem Československého svazu mládeže (ČSM) a během studií vstoupil do Komunistické strany Československa. „Vstoupil jsem jako prakticky všichni, vstupovali jsme tam s tím, že jsme chtěli něco změnit ve společnosti a jako nečlenové strany jsme neměli sebemenší naději cokoliv ovlivňovat,“ vysvětluje svou tehdejší motivaci Petr Feldstein.

Během takzvaného nultého ročníku pracovali studenti jako novinářští elévové po čtyři dny v týdnu, dva dny chodili do školy, a to i v sobotu, protože tehdy ještě existoval šestidenní pracovní týden. Petra Feldsteina přidělili do Obrany lidu, deníku Československé lidové armády. Tam se seznámil například s bratrem spisovatele Oty Pavla a s novinářem a scénáristou Dušanem Hamšíkem. Později pracoval v časopise Nové Příbramsko, na fakultě také vydávali časopis Univerzita Karlova.  

My jsme byli na autocenzuru i cenzuru zvyklí

V roce 1965 se Petr Feldstein účastnil pražského majálesu, studentské slavnosti, jejímž králem byl v Praze zvolen americký básník Allen Ginsberg. Ten byl zatčen a později vyhoštěn z republiky, nahradil jej student František Sedláček z ČVUT, který byl za svůj projev potrestán vyloučením ze všech vysokých škol v Československu. Majáles byl pro Petra Feldsteina a jeho kolegy dalším popudem začít vydávat studentský časopis. První číslo týdeníku Student vyšlo pod záštitou ČSM v říjnu 1965, šéfredaktorem byl Václav Král. „Vývoj časopisu Student odpovídal době, ve které začal vycházet, až do svého hořkého konce v roce 1968,“ říká k jeho podobě a obsahu pamětník. Až do roku 1968 byly publikované články limitované oficiální cenzurou. „My jsme byli na cenzuru i autocenzuru zvyklí, doba byla tak nenormální, že pro nás to bylo normální,“ komentuje poměry v té době Petr Feldstein.  Časopis tak nemohl informovat například o studentských protestech na Strahově v říjnu 1967. V době studií Petra Feldsteina kontaktovala Státní bezpečnost (StB) s nabídkou spolupráce. „Mysleli si, že když jsem z komunistické rodiny, tak to padne na úrodnou půdu, a když jsem odmítl, tak mi dali na čas pokoj,“ říká k tomu dnes.

S uvolněním poměrů během pražského jara 1968 se na popud tehdejšího šéfredaktora Alexeje Kusáka naskytla možnost navštívit rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Mezi účastníky byl Petr Feldstein jako zástupce šéfredaktora a jeho kolega Tomáš Pěkný. V Mnichově hovořili s tehdejším ředitelem Juliem Firtem, Jaroslavem Pecháčkem, Jiřím Kovtunem a dalšími, a po návratu připravili seriál reportáží. Již první část však vyvolala silnou kritiku, například z Mladého světa nebo z Literárních listů.  „Vůbec jsme nečekali, že by to mohlo mít tak negativní ohlasy. Pod dojmem těchto ohlasů jsme byli tak zaskočeni, že jsme se dohodli, že seriál reportáží pokračovat nebude.“ Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se sama redakce rozhodla činnost časopisu ukončit. „V takové situaci existují jen dvě možnosti, buď pokračovat a hájit pozice, které jsou předem ztracené, nebo odejít středem, se štítem, tak jsme se rozhodli pro možnost časopis zastavit,“ vysvětluje tehdejší rozhodnutí Petr Feldstein. Vystoupil také z KSČ.

Pamětník mohl ještě do roku 1970 pracovat v nakladatelství Mladá fronta, pak musel odejít. V té době byl čerstvě ženatý se svou první ženou a přes rok nemohl sehnat zaměstnání. Dočasnou práci našel až při sčítání lidu ve statistickém úřadu, kde se setkal se sociologem Rudolfem Battěkem a historikem Janem Tesařem. Poté dostal nabídku pracovat jako náborář pro Divadlo S. K. Neumanna. „Obcházel jsem školy, vyprávěl o repertoáru divadla a nabízel lístky, chodil jsem i po podnicích, ale tam byla odezva prakticky nulová,“ vybavuje si Petr Feldstein činnost, která ho neuspokojovala.

V roce 1975 kývl na nabídku bývalého kolegy ze Studenta, Tomáše Pěkného, pracovat pro Zemědělský podnik Benešov jako studnař a čerpač. Střídali se po týdnu v maringotce v terénu a zaznamenávali průtok vody. „Byl tady ten problém s nepřítomností týden v Praze, tím jsem velice trpěl. Občas jsem zaspal nebo jsem odjel za svou druhou ženou, se kterou jsem v té době chodil, a tak jsem si musel hodnoty vymyslet nebo je zprůměrovat,“ vysvětluje Petr Feldstein, proč si v roce 1975 našel jiné zaměstnání. Po působení na místě korektora v novinářských závodech Mír se stal propagačním referentem organizace Státní závodiště a věnoval se dostihovému sportu až do roku 1990.

Nahlédnutí do spisů bylo bolestné

V roce 1989 Petr Feldstein sledoval vývoj událostí, účastnil se demonstrací během lednového Palachova týdne a v listopadu shromáždění na Letné. Od března 1990 pracoval v Československé televizi na pozici šéfredaktora redakce zpravodajství, později se stal redaktorem a dramaturgem v redakci sportu.

Po pádu komunistického režimu a otevření archivů mohl Petr Feldstein zjistit, co o něm věděla Státní bezpečnost. „Nahlédnutí do spisů StB bylo pro mne hodně bolestné, donášeli někteří kamarádi, naopak jiní se zachovali vlastně statečně. Někteří lidé se dostávali do takových situací, kdy měli pocit, že nemají úniku a podepsat musí, a někteří byli slabší a opravdu udávali.“ Ačkoliv někteří spolupracovníci StB později u soudu dosáhli rozhodnutí, že byli do seznamu agentů zapsáni neprávem, Petr Feldstein říká, že to, co bylo ve spisech o něm uvedeno, odpovídalo skutečnosti.

V Archivu bezpečnostní složek jsou uloženy dva svazky pod archivními čísly KR-769819 MV_x137673 (jeho pokračování pod číslem KR-769819 MV_x137676) a KR-619664 MV_x73126. Ty dokládají, že Petr Feldstein byl kontaktován začátkem 70. let a o desetiletí později a byl veden pod jménem „Sportovec“. Svazky ho označují jako jako osobu prověřovanou (PO) a kandidáta tajné spolupráce (KTS). Tyto kategorie nepatří k vědomým spolupracovníkům. StB o Petru Feldsteinovi měla velice podrobné poznatky, často triviálního rázu, vždy je uvedeno, že od seriózního pramene. Cílem bylo sledovat jeho případné styky se Západem a kompromitovat jej.

I po odchodu do důchodu spolupracoval Petr Feldstein s Českou televizí, nejvíce se však věnoval psaní a publikoval 15 knih, zejména z prostředí sportu. Vydané tituly zahrnují např. Fotbal jménem Masopust, Dědictví po Napoleonovi, Život plný koní. Petr Feldstein obdržel také Cenu Jiřího Kössla (2011) a Cenu Oty Pavla (2013) od Českého olympijského výboru. Vývoj po roce 1989 mu přinesl i mnohá zklamání, zejména ho mrzelo rozdělení republiky. Svůj „poloviční“ židovský původ podle svých slov nikdy silně neprožíval. V roce 2022 žil Petr Feldstein v Praze, věnoval se stále psaní a své rodině, má syny Jakuba a Jana a několik vnoučat.

 

[1] BLAŽEK, Tomáš. Přeškolovací tábor v Lípě názvem klamal, Židé si tu zvykali na Terezín. Online. IDNES.cz. 2019. Dostupné z: https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/historie-valka-tabor-koncentracni-naciste-zide-zemedelstvi-lipa-vysocina.A190614_482297_jihlava-zpravy_mv. [cit. 2024-02-06].