The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřiška Felixová (* 1935)

• narozena 17. ledna 1935 v Brně

• pochází z židovské rodiny

• v březnu 1942 celá rodina transportována do Terezína

• s matkou v Terezíně loupaly slídu a pracovaly v šicí dílně

• roku 1944 otec Gustav Burgmann deportován do Osvětimi, kde zahynul

• Bedřiška s matkou se konce války dočkaly v Terezíně

• vrátily se do Brna, kde pamětnice žila i v době natáčení rozhovoru (2020)

„Šli jsme do Terezína s celou rodinou a vrátily jsme se s maminkou samy. V Brně nás pouze vyhlížela paní správcová z domu, kde jsem se narodila,“ vzpomíná Bedřiška Felixová, která se v sedmi letech ocitla v nacisty zřízeném ghettu v Terezíně.

 

Neměla jsem moc hezké dětství

Tatínek Bedřišky Felixové, rozené Burgmannové, byl úředníkem ve firmě svého strýce Kohna a maminka Regina Burgmannová se vyučila švadlenou. Rodiče se seznámili v jedné z brněnských kaváren. V roce 1927 se vzali a svatbu uspořádali za Velkou synagogou za brněnským nádražím, kterou později Němci během války zapálili. Tatínek si myslel, že se mu nemůže nic stát, a ačkoli se ve společnosti začala šířit nenávistná atmosféra, nechtěl si připustit, že by se jeho rodině mohlo přihodit něco zlého.

„Já si pamatuju, že jsem už jako dítě cítila nervozitu rodičů a padal na mě stres. Kvůli tomu jsem neměla moc hezké dětství,“ vzpomíná Bedřiška Felixová na okamžiky, které pak zažila na vlastní kůži. Jednoho dne totiž rodina Burgmannových obdržela povolání k nástupu do transportu. Jakýkoli odpor nepřipadal v úvahu. Povolání do transportu bylo jasné, a tak se rodina musela sbalit. Bedřiška společně s rodiči, babičkou a tetou nastoupili 31. března 1942 do vlaku a mířili do Terezína.

 

Kdo půjde za mou rakví?

Cesta do Terezína byla nekonečná. Když vlak dorazil do Bohušovic nad Ohří, museli vystoupit a odsud jít pěšky. „Mně bylo tehdy teprve sedm let a dodnes si pamatuju, jak mě to vyčerpalo, a moji rodiče měli navíc kufry, které vážily 50 kilogramů. Taktak jsme se tam nějak dobelhali,“ říká pamětnice Bedřiška Felixová. V Terezíně se cesty rodiny rozdělily. Tatínek šel do mužských kasáren a ostatní čtyři ženy odešly do takzvaných drážďanských kasáren, kde se musely spokojit se skromnými podmínkami. Nejhůře život v pevnosti nesla babička. V době, kdy cestovala vagonem do Terezína, jí už bylo 70 let a neuplynuly ani tři týdny a babička v Terezíně zemřela. Patřila k prvním obětem v rodině. „To byla dáma s velkým D. Dbala na sebe, pěkně se oblékala, měla mě moc ráda. V Terezíně ji spálili a její popel vložili do špinavé škatule od bot,“ vzpomíná dnes Bedřiška.

„Když přišel Hitler, tak babička měla pořád starost, kdo půjde za její rakví, až umře, a nechtěla tatínkovi povolit, aby si začal vyřizovat vycestování do Ameriky. Babička nás touto větou přičarovala do Terezína. Jinak bychom už asi byli v Americe. Když umřela jako pes v Terezíně, tak stejně nikdo z naší rodiny za její rakví nešel.“

 

Tatínek jednoduše zmizel

Bedřiška mohla být v Terezíně vzhledem ke svému nízkému věku společně s maminkou. Při vstupu do Terezína musely podstoupit tetování a Bedřiška dostala transportní číslo AF 762. Dodnes ho má vytetované na ruce a nerada ho někomu ukazuje.

„Občas se v Terezíně mohli moji rodiče potkávat. Tatínek si dělal starosti, že jsem moc hubená, a vzdával se svých přídělů, aby mi je mohl dát. Taky si pamatuju, že byl velký kuřák a tam se z toho vyléčil.“

V létě roku 1944 nastal v Terezíně přetlak obyvatel a byly vyhlášeny další transporty. Bedřiška s matkou zůstávaly v ghettu, ale posledním transportem musel odjet tatínek. „Měl zase tušení a věděl asi proč. Stačila jsem se s ním ještě rozloučit, ale nikdo z nás v ten okamžik netušil, že ho už nikdy neuvidíme. Nikdy jsme od něj nedostaly jediný pohled, lístek nebo dopis. Jednoduše zmizel. Naposledy jsme ho s maminkou viděly v Terezíně,“ říká Bedřiška Felixová. Otce má stále ve svém srdci a nedokáže se smířit s tím, jak rychle se z jejich života vytratil.

 

Stereotyp mě ubíjel

Život v Terezíně byl pro děti nudný a bezprizorní. Běhaly kolem parku, hrály si na schodech kostela, do školy nechodily a často jen tak zevlovaly. „Těch pár vědomostí, co jsem měla, to jsme pochytaly jedna od druhé. Co mě babička naučila, to mi zůstalo, ale jiné vzdělání už jsem neměla. Nejvíce mi vadilo, že jsme trčeli na jednom místě. Ten stereotyp života mě ubíjel. Chvílemi jsem se nudila, protože jsme nechodili do školy a nemohli se vzdělávat.“ Když se Bedřiška z Terezína vrátila do Brna, bylo jí jedenáct let a měla podle svého tvrzení rozum tak na sedm. Vyhublá dívenka vážila jenom 15 kilogramů.

„My jsme tehdy byly děti nikoho, lítaly jsme po centrálním náměstí. Ale v roce 1944 do Terezína přijel Červený kříž. Ale bylo to jenom načančané, aby to vypadalo, že se tam máme dobře. Nemohli jsme se k nikomu ani přiblížit, abychom jim neřekli pravdu. Němci jim lhali. Jednoho dne dva zajatci uprchli. Druhého dne ráno jsme museli všichni nastoupit na apelplatz. Čtyřikrát nás počítali. Nikdo nám neřekl, jak dlouho to bude trvat. Za špatného počasí jsme tam čekali až do pozdního večera. Staří a zesláblí kolem mě padali na zem. Někteří tam zůstali ležet mrtví. Pro mě jako malou holku to bylo příliš. Mrtvoly dávali do beden, spalovali je v krematoriu a popel sypali do řeky. Dnes tam stojí pomník. Je tam i popel mojí babičky.“

 

Sirotci z Východu

V roce 1943 přišlo do Terezína 1200 sirotků z Východu (konkrétně z nacisty zřízeného ghetta v Bialystoku). Jejich rodiče byli zastřeleni za jejich přítomnosti. O měsíc později byli v doprovodu pečovatelů dopraveni do Osvětimi a zplynováni. Mezi pečovatelkami byla také mladší sestra Franze Kafky. „Vzpomínám si na jakési děti, které do Terezína přišly. Byli to sirotci, zablešení a hubení, s uplakanýma očima a říkalo se, že mají být vyměněni za válečné zajatce s Američany. Ale nějak z toho sešlo a ty děti šly asi po měsíci do plynu. Odjely do Osvětimi a už se nikdy nevrátily.“ Bedřiška s maminkou měly to štěstí, že se jich transporty do ostatních lágrů netýkaly. Protože matka Regina Burgmannová patřila k vyučeným švadlenám, v Terezíně byla údajně pro Říši nepostradatelná. Šila uniformy pro německou armádu.

 

Já se narodila v Brně a to je má vlast

Bedřiška s matkou se v Terezíně dočkaly konce války. Rudá armáda vstoupila do Terezína 9. května a v osm hodin večer vojáci osvobodili všechny zajatce. Bedřiška s matkou v pevnosti ještě musely zůstat kvůli karanténě a pak odjely do rodného Brna. Po třech letech věznění se obě ženy konečně podívaly domů.

„Po osvobození přijížděly do Terezína vlaky Červeného kříže a přivážely tam trosky lidí z táborů a já jsem stála u každého vlaku a vyhlížela jsem, jestli neuvidím tatínka. Najednou se otevřely dveře a ven vypadli mrtví. Živí lidé klopýtali jeden přes druhého ven z vagonů. Čekající chtěli informace o svých příbuzných, ale oni si na nic nevzpomínali. Ani na své vlastní jméno. Pouze němě ukazovali na vytetovaná čísla. Otec mezi nimi nebyl.“

Po příchodu do Brna se jich ujali známí, několik let u nich bydleli a pak dostali byt po Němcích. Bedřiška se mezitím vdala, narodili se jí dva synové a pracovala jako zubní laborantka. Manžel už zemřel. Když se do Terezína po letech podívala, nemohla tam vstoupit, jak se jí udělalo špatně a klepala se jí kolena. Vzpomínky na místo, kde strávila tři roky a kde zemřela její babička a otec odjel do Osvětimi, nebyly pěkné.

„Hlásím se k židovství a trpěla jsem za to. Je mi nepochopitelné, když někdo říká, že Židé by měli jít do Izraele. Já jsem se narodila v Brně a to je má vlast. Jsem česká Židovka. Kdo nezažil válku, neví, jak je důležité mít domov. Je to to nejhezčí, co existuje. Mít místo, kam se lze vždycky vrátit.“