Bohuslav Fencl

„Nevýhodu to mělo, že jsem při téhleté práci přišel do styku s různými lidmi, kteří neměli nic společného se Sověty (...) než že jim jaksi různě přisluhovali a nutili mě dělat takové věci, jaké bych třeba nikdy nedělal – abych některé nejmenoval nebo abych nikoho neoznačoval, aby to prostě byla kolektivní vina. A tak dlouho do mě hučeli, až mi řekli, že když jim nějakým způsobem pomůžu, že můžu i já pomoct třeba těm lidem, kteří jsou pronásledováni za odpor vůči sovětské armádě, o kterých jsem věděl, že tedy pronásledovaní jsou a že jsou šikanovaní. Tedy přiměli mě k tomu, abych podepsal spolupráci. Ne tedy s StB, ale s vojenskou kontrarozvědkou, které jsem pomáhal řešit tyhlety případy. A abych zjistil, kde mi co ukradli, a tím jsem se tedy dostal do jejich hledáčku a do jejich záznamů. Nikdy jsem nikoho neudával, v tomhletom mám naprosto čisté svědomí. Nikdy jsem nikoho neudával a nikdy jsem na nikoho nenosil hlášení.“

„Ale, za dobu jejich pobytu ve Vysokém Mýtě jsem s nimi do styku přicházel velmi často, protože jsme na různých místech okolo Vysokého Mýta měli skládky štěrku, písku a makadamu, a to byl pro ně materiál naprosto nedostatkový. V noci vždycky poslali auta a kluky s lopatkama a já jsem ráno zjistil, že mně tam jaksi na skládkách ubývá materiálu a nemohl jsem se vejít do inventůry. Tak jsem se za nimi připojil se služebním autem a viděl jsem, že vždycky přijedou k bráně, zatroubí, otevřou jim. Tak jsem se na ně přilepil, jel se podívat do kasáren, kam to vozí, a zjistil jsem, že tam dělají úplně nové plochy, připravují se pro asfaltování. A začal jsem tedy po tom pátrat a tím pádem jsem se dostal k policii České republiky nebo tehdy SNB, Sboru národní bezpečnosti, kde jsem jim líčil, jakým způsobem přicházíme o materiál a že to není možné. A oni samozřejmě řekli, že musí pomoci. Tehdy to ale dopadlo tak, že vyjednali styčného důstojníka na městském, stavebním úřadě, to byl Jirka Antlů, můj spolužák, a tomu jsem vždycky nahlásil, kolik ukradli. A už jsem s ním získal možnost dostat se do kasáren, kde jsem viděl, kde dělají ty plochy, a on zařídil, že jsem ten materiál mohl vyfakturovat a dostali jsme ho zaplacený. A to byl ten dluh Sovětské armády, protože ten styčný důstojník, Jirka Antl ze stavebního odboru, s tím jezdil do Pardubic na Krajskou vojenskou stavební ubytovací správu, ta to potvrdila, a tak mně ten materiál alespoň zaplatili.“

„Snažili jsme se hned v první fázi dělat co nejvíc shromáždění, na kterých by se k lidem dostaly informace. Takže jsme každý týden minimálně jednou, někdy i dvakrát, dělali shromáždění buď v M-klubu nebo v Šemberově divadle, podle toho, jak jsme odhadovali, kolik by mohlo přijít lidí. Každý, kdo se přihlásil, mohl říct svůj názor na to, co by město nejvíc potřebovalo, čím by se mělo zaobírat. A tam se tvořila skupina lidí, kteří byli ochotni se nějakým způsobem na té práci podílet. Byl jsem v lednu devadesátého roku jmenován mluvčím Občanského fóra na základě toho, že jsem dojížděl, že jsem byl taková spojka z Hradce Králové. Doktor Sova, který sem jezdil a informoval nás, nám pomáhal zajistit lidi, kteří měli lidem co říct a kteří měli nějakou vizi, jakým směrem by se to mělo ve státě ubírat. A především šlo o to zajistit svobodné volby. To byl první úkol nejenom Občanského fóra, ale všech, kteří si uvědomili, že stát nemůže fungovat tak, jak fungoval pod vedením komunistické strany, kde ta rozhodnutí byla nad rozhodnutím kohokoliv.“

„A v padesátém devátém roce jsem odmaturoval a chtěl jsem jít na vysokou školu, což mi tehdy nebylo umožněno. Z kádrových důvodů, jak se tehdy říkalo, byla moje žádost o studium na vysoké škole zamítnuta. Takže jsem šel hnedka po prázdninách, nebo ještě během prázdnin, tady do stavebního podniku a požádal jsem, jestli by mě zaměstnali, protože jsem chtěl za rok to zkusit znovu. Čili jsem rok dělal v městském stavebním podniku, tehdy v okresním stavebním podniku u zedníků, což mně osobně vůbec nevadilo. Rodiče to těžce nesli, protože to považovali za degradaci. Aspoň jsem se naučil normální práci, naučil jsem se zdít, míchat maltu a dodneška si dokážu doma opravit to, co potřebuju jenom díky téhle zkušenosti.“

„Dům měla obsazený sovětská armáda a tam byla komandatura. Neustále tam vlála sovětská vlajka – v Československu na náměstí ve Vysokém Mýtě. A to jsme nesli velice těžce. Tak jsme zorganizovali takový pochod. Scházeli jsme se dvakrát týdně na náměstí. To byly demonstrace, které dneska vidíte v různých videích, a dneska bychom tam lidi nahnali, jen kdyby tam byl koncert já nevím jaké skupiny, tak možná přijdou. Ale kdyby někdo řekl: ‚Pojďte, jdeme demonstrovat za něco, co by nám mohlo něco přinést,‘ tak si myslím, že se tam sejde pár lidí. Ale to není podstatné. Tehdy byla úplně jiná doba. Nadšení, že se to nějakým způsobem začíná hýbat, bylo obrovské a lidi byli ochotní kdykoliv a kamkoliv. Přestávali se bát. Viděli, že už není nikdo, kdo by je honil, kdo by jim nakazoval, že tady nesmí být. A toho jsme si nesmírně vážili a proto jsme zorganizovali pochod. Byla to taková první větší akce, tenhle pochod, kdy jsme vyšli od budovy úřadu ke komandatuře. A tam jsme tomu plukovníkovi, který tam měl službu, předávali petici, ve které jsme žádali okamžitý odchod sovětských vojsk z Vysokého Mýta. Měl z toho takový strach, že vůbec ani nevylezl ven. Poslal vojáka s bajonetem, který to převzal, a dušoval se, že mu to předá. A šli jsme dál.“